• Nespřahejte se s nevěřícími! (2K 6:14)

Biblický výklad

Velkým nebezpečím při čtení Božího slova je do něj vkládat vlastní myšlenky a názory. Když už před jeho otevřením víme, co v něm chceme nalézt a co ne, tak potom už neslyšíme Božího Ducha, ale jenom sami sebe. Alespoň částečně nás od takového nebezpečí může uchránit dodržování pravidel výkladu Bible. Rádi bychom zde připomenuli to nejzákladnější, a tím je čtení Božího slova v kontextu a souvislostech. Vzhledem k tomu, že řešíme problematiku týkající se církve, která vznikla až v době apoštolů, je pro nás směrodatné učení Nového zákona (dále také „NZ"). Zvláště v listech, které jsou církvi přímo adresovány, Pán Bůh probírá finanční otázky a podporu svých služebníků. Jmenovitě apoštol Pavel se ve svých dopisech tímto tématem zabývá a předložené principy ukazuje na své vlastní službě, ale také na životě a učení Pána Ježíše a Starozákonního lidu. Proto bude NZ těžištěm našeho studia.

Naopak Starý zákon (dále také „SZ") je časově, ale i způsobem Božího jednání se svým lidem, vzdálen od zrodu církve. Je v něm sice možné hledat paralely a principy, musíme však být obezřetní při vztahování jedinečných okamžiků v životě Izraele na církev. Přesto i SZ jednoznačně potvrzuje základní pravidlo celých Písem k této otázce, že Boží pracovníci žijí ze své práce pro Boha, skrze Boží lid (kněží z obětí a desátků, pracovníci z pohostinnosti, darů a sbírek).

Úvodem této studie uvádíme seznam biblických oddílů k této problematice. Tento seznam není zcela vyčerpávající, ale zahrnuje většinu míst Nového zákona, která jsme měli při zpracování biblického pohledu na přijímání finanční podpory od státu otevřena. Mt 10:7-11; Mk 6:8-10; L 10:2-9; Ř 15:25-27; 1K 9:3-14; 2K 9:1-15; 11:7-9; 12:14-15; Ga 6:6; Fp 4:10-20; 1Te 2:6-9; 5:12-13; 2Te 3:6-13; 1Tm 5:18; Žd 13:1-2,16; 1J 3:16-17; 3J 5-8.

Ze čtení a studia NZ vyplývají pravidla ohledně podpory pracovníků. Proto považujeme tyto biblické principy za směrodatné i pro naše rozhodování a život církve. Biblické zdůvodnění jsme předřadili praktickým připomínkám, které jsou pouze podpůrným doplňkem našeho pohledu. Ten je založen na studiu neměnného Božího slova, které je pro církev závazné.

Biblické principy:

Povoláním církve je ve všem oslavovat Pána a zjevovat jeho charakter světu. Přesně toto se naplní, když v poslušnosti přijmeme Boží cestu v podpoře našich pracovníků a odmítneme pokukovat po světských modelech. Zvěst o Boží lásce neseme lidem s touhou po jejich záchraně a lásce k nim, protože takové je Boží srdce. Život církve nedefinují naše evangelizační plány a strategie oslovující dnešní společnost, ale Boží charakter. Proto by finanční hospodaření sborů a podpora jejich pracovníků měly v prvé řadě oslavovat Boha.

Pán Bůh nás nenechává tápat a ve svém Slově nám zanechal jak učení, tak příklady jako návod pro podporu pracovníků v církvi. Má se o ně postarat církev samotná. Boží ustanovení nejsou nahodilá či samoúčelná, a už vůbec ne nepraktická. Naopak, jsou projevem jeho moudrosti a péče o svůj lid. Bůh má na zřeteli nejen svého služebníka, ale jeho nařízení obohacuje i dárce, je svědectvím světu a má za následek chválení Boha. Zde jsou tedy některé z důvodů, proč je Boží cesta vždy ta nejlepší:

Z učení Písem a novozákonní praxe odvozujeme pravidlo, že je povinností církve se postarat o Boží služebníky. Bible říká, že máme znát a ctít ty, kteří pracují pro církev. Ze souvislostí a učení Pána Ježíše vyplývá, že součástí projevu úcty je postarání se o jejich obživu. (1Tm 5:18; Ga 6:6; 1Te 5: 12-13). Písmo zavádí reciprocitu (vazbu) mezi přijímáním duchovního a sdílením se s materiálním (hmotným) bohatstvím (Ř 15:25-27; 1K 9: 11-14). Pán Ježíš i apoštolé byli podporováni jen zbožnými lidmi či církví a jiný druh příjmů odmítali. Pavel na své evangelizační praxi ukazuje, že je to církev, která se má podílet na jeho nákladech (Ř 15:24; 2K 11:8-9; Fp 4: 14-16). Nejen Pavel, ale i Jan zmiňuje povinnost církve postarat se o obživu pracovníků (3J 5-8). Vyzdvihuje jako správné, že nevzali peníze od nevěřících, ale spoléhají se, že se o ně Pán postará. Navíc Jan jen opakuje, co učil Pán Ježíš, když vysílal své učedníky. Měli se spoléhat na pohostinnost spoluvěřících (Mt 10:7-11; Mk 6:8-10; L 10:2-9; 3J 8). Zde také nalezneme přísloví, či starozákonní ustanovení, že pracovník má být zaopatřen těmi, jimž slouží. Tedy pracovník církve církví a ne státem (stáváme se snad pracovníky státu!?). Na základě těchto veršů jsme nabyli přesvědčení, že učením Písem je zajistit pracovníky církve z finančních darů věřících a neobracet se o podporu na stát a nevěřící. Toto pravidlo vidíme jako závazné pro církev obecně, tedy v každou dobu a na každém místě. Proto úsilí o získání peněz ze státního rozpočtu považujeme za obcházení Bohem dané cesty a projev neposlušnosti. Jako každá neposlušnost, i toto vybočení ze zjevené Boží vůle směřuje mimo kurz Boží milosti i v jiných oblastech života sborů.

Bůh podporu pracovníka skrze církev neustanovil jen k zajištění jeho obživy. Bůh své služebníky miluje mnohem víc, než je zajištění jejich materiálních potřeb. Jemu jde o prohloubení jejich vztahu s ním, jde mu o jejich srdce. Skrze závislost na Bohu a důvěru v něj příjemce roste ve víře, ve vděčnosti (2K 9:12), učí se správnému vztahu ke svým hmotným potřebám (Fp 4:11-13), učí se hledat naplnění svých potřeb u Boha a ne u lidí, a tomu, že není v práci osamocen, tedy spolupráci, odpovědnosti vůči druhým a sdílení se o radost, kterou mu služba Pánu přináší s celou církví. Být finančně zajištěn z ministerstva kultury mu možná umožní otevřít si bankovní konto s pravidelným přísunem peněz, ale ochudí jeho srdce (charakter) a okrade jej o mnohé Boží požehnání. Navíc dávání vede dárce i k modlitbám za pracovníka a jeho práci. Zde leží těžiště podpory, vždyť miliony, ani naše snaha samotná nezmůžou nic bez modlitby. Poznáváme, že pracovník v církvi má mnohem hlubší potřeby, než jen ty hmotné. Zajistit jeho zdravý růst i vztah s Bohem a církví není možné financemi od státu, ale jen a jen podporou od církve a věřících.

Pán Bůh však má na zřeteli nejen jednotlivé pracovníky, ale i celou církev. Poslušnost v otázce financování jeho služebníků a díla má být požehnáním nejen pro příjemce, ale v nemenší míře i pro dárce. Také dárce se učí důvěřovat Bohu, neboť dává dnes v naději, že se o jeho potřeby zítra i do budoucna Bůh postará. Dávání se jim stává zdrojem požehnání od Boha. Bůh miluje štědrého dárce (2K 9:12; Fp 4:15) a odměňuje jej za ochotu, například radostí (2K 9:6-7). Obdarovaný se za ně modlí s vděčností.

Podpora církevních pracovníků vede také k upevnění sounáležitosti. Všichni věřící mají možnost mít podíl na Božím díle (2K 9:8,13). Jedná se o praktický projev bratrské lásky (2K 9:14; Žd 13:1-2; 1J 3:16-17). Jde také o příklad pro druhé a motivuje tak i ostatní, aby žili způsobem, který se líbí Bohu (2K 9:2). Boží dílo není konáno nezávislými pracovníky, ale celá církev má mít podíl na zvěstování pravdy. Neposlušnost odjímá tuto výsadu většině věřících. Námitka, že vždy bude dost možností podporovat a dávat jinde, je výmluvou. Bůh nerozlišuje práci, na které se podílí církev a na které podíl nemá. Takové dílo nejen že nemá podporu věřících, ale ani Ducha. Tyto skutečnosti nás opět vedou ke konstatování, že skutečným dárcem je Bůh. Vždyť skrze naši poslušnost ve věcech financí upevňuje bratrské vztahy a obohacuje všechny štědrého srdce. Stát by nás o tuto milost připravil. Bůh povolal církev, aby byla svědectvím o něm tomuto světu. Největším bohatstvím církve je evangelium, které má hlásat a žít. Pro Pavla bylo evangelium kritériem, dle kterého se rozhodoval, kdy a od koho má přijímat finanční pomoc. Nikdy nechtěl být překážkou v jeho šíření či jako jeho hlasatel k pohoršení. Nechtěl za žádnou cenu kompromitovat evangelium v očích nevěřících tím, že by se mohli domnívat, že mu jde o peníze (1K 9). Proto od nevěřících a nevyzrálých křesťanů pomoc nepřijímal. Lidé mají vidět, že nám jde o ně samotné, že je máme rádi. Proto jakýkoliv náznak, že nám jde o jejich prostředky, touha po zisku či chamtivost diskredituje evangelium. Sám Pán Ježíš řekl, že co jsme zdarma přijali, máme zdarma dávat dál a to se stalo Pavlovým mottem a on vzorem pro nás. Evangelium je pro svět bez nákladů (1K 9:18; 2K 12:14-15; 1Te 2:6-9). Zatěžovat daňové poplatníky tím, že se necháme platit ze státní kasy, je tak v naprostém rozporu s Božím slovem. Je poněkud pokrytecké mluvit o naší důvěře v Boha a přitom se v praktických věcech obracet a spoléhat na stát. Vždyť evangelium je o Boží moci a bohatství. Bůh je schopen financovat svoji práci a nepotřebuje pomoc od bezbožných. Jak asi zní slova o Bohu, který se stará o vrabečky, když se jeho služebníci uchylují ke státní podpoře? Kdepak se asi v očích světa ztratila křesťanská láska, když si za zbožnost či charitu necháváme platit z jejich daní? Kde je ten bohatý Bůh a nezištný křesťan? Kam se podělo evangelium?

Opět se ukazuje, že jen Boží způsob se hodí k jeho reprezentaci. Štědrost církví v dávání byla už za dob Pavla svědectvím celému světu (2K 9:2). Nevěřící mohli pozorovat bratrskou lásku v akci (1J 3:16). Život a charakter věřících byl v souladu s jejich zvěstí (1Te 2:5). Dosvědčovat evangelium svým životem jako jednotlivci i jako církev sotva můžeme s podporou proti vůli daňových poplatníků.

Bůh je Pánem církve a On si oddělil církev pro sebe samého. Celá existence církve má oslavovat jeho moudrost, velikost, moc a svatost. Naše jednání má zrcadlit jeho lásku a vůli. Pokud jsou pracovníci v církvi podporováni v souladu s jeho slovem, Bůh je oslaven. Bohu je projevována vděčnost (2K 9:11-12), přinášeny oběti (Fp 4:18), Bůh je ctěn a chválen (2K 9), je projevem osobní poslušnosti, důvěry, oddanosti. Poslušnost jeho Slovu dává Bohu prostor k projevu milosti a požehnání.

Dialog

Výše formulované svědectví Písem nelze umlčet poukazem na to, že NZ církev žila v naprosto jiné době, za jiných okolností, za dob římské nadvlády a pohanského náboženství. Takovouto argumentací bychom mohli odbýt jakékoli učení Bible (třeba bychom přestali křtít s poukazem na to, že se jednalo o starověký zvyk, který dnes nemá společnosti co říci a nikdo mu nerozumí; nebo bychom odvolali starší sboru, protože první církev takto pouze převzala praxi z židovských synagog a tedy to není založeno na Božím prohlášení ale okolnostech; atd.). Díky Pánu si zpravidla jeho slovo takto nezlehčujeme a proto bychom se neměli vyhýbat poslušnosti ani v otázce zajištění podpory Božím pracovníkům.

Jako lichý se tento způsob myšlení (že nelze novozákonní učení a praxi uplatňovat v dnešní době) ukazuje i v konfrontaci s realitou. Je pravdou, že Evropa se svojí historií státních církví, provázaností vládní a duchovní moci, a potlačováním osobní zodpovědnosti na úkor státních institucí je navyklá na peníze církvím od státu. Na pováženou je, že církev v ní, přes vžitou finanční podporu státu, skomírá. Naopak křesťanská velmoc jakou je Severní Amerika dodržuje striktně oddělení církve od státu a Pán jim duchovně i materiálně žehná. Navíc i chudé a často pronásledované církve Afriky a Asie rostou obrovským tempem, přestože se jim o podpoře ze strany státu či diktátorů nemůže ani zdát. Očividně jim však finanční okolnosti nebrání naplňovat Boží poslání. Samozřejmě růst církve, ani Boží požehnání, nelze podmiňovat pouze finančním hospodařením místní církve, ale na druhou stranu popsané skutečnosti neoddiskutovatelně svědčí o tom, že v místech, kde církev roste a je zdravá, jsou finanční toky jiné než od státu.

V neposlední řadě, i za dob NZ existovala možnost získávat finanční prostředky od nevěřících, jak nám o tom vypovídají historické znalosti z té doby a také Písmo. Přesto bylo, jak pravidlem, tak i praxí rané církve a jejích pracovníků, od nevěřících peníze nepřijímat. Pán Ježíš, Pavel a i jiní apoštolé žili z darů a podpory zbožných lidí a o žádném z nich si nečteme, že by svoji popularitu, či Boží obdarování, využil ke svému obohacení z rukou pohanů. Naopak, když byla Pavlova finanční podpora na minimu a kromě církve ve Filipy za ním nikdo nestál, neobrátil se na bohaté sponzory, kteří tehdy ochotně podporovali potulné filozofy a řečníky, ale pracoval dnem i nocí pro vlastní obživu. Že se finanční podpora od nevěřících nabízela, je zřejmé také z posledního Janova dopisu. Jan zde chválí ty, kteří se vydávají do Boží služby v důvěře, že Bůh sám se o ně postará a od pohanů (protiklad ne k Židům ale ke křesťanům) si peníze neberou. Naproti tomu povzbuzuje věřící, dokonce to formuluje jako Boží příkaz, že je povinností církve se o misionáře a učitele evangelia postarat.

Praktické zdůvodnění

Při zvažování návrhu přijmout státní podporu zaznívá, že je právem každého sboru se samostatně v této otázce rozhodnout. Zapomíná se však na skutečnost, že onen nárok nevzniká pro jednotlivý sbor, ale pouze pro seskupení sborů (denominaci) jako celek. Tedy toto rozhodnutí nespadá do svobod a práv jednotlivého sboru, protože takové právo na půdě jednotlivého sboru nevzniká a jednotlivý sbor tak o státní podpoře nemůže ani uvažovat, ani rozhodovat. Hlasování o dané problematice vytváří paradoxní situaci. Sbor, který se odvolává na svá práva a svobodu rozhodovat sám o sobě, žádá druhé, aby za něj rozhodli a podporu mu přiznali. Tím upírá tutéž svobodu druhým, protože je nutí ke vměšování se do záležitostí cizího sboru. Absurditu požadavku a také neslučitelnost nezávislosti jednotlivých sborů s přijímáním podpory od státu vystihuje i dilema, do kterého se jednotlivé sbory díky hlasování dostávají. Pokud by hlasovaly proti přijetí, pak se údajně vměšují do práv jiného sboru. Vždyť prý nemají právo říci ne, když onen sbor vyjádřil jasné ano. Pokud budou hlasovat pro přijetí, tak naopak tutéž samostatnost opět popřou tím, že vytvoří precedens, kdy rozhodnutí celku předurčuje vývoj v jednotlivém sboru. Navíc se díky krokům, které budou po přijetí finanční podpory od státu následovat (posílení odpovědnosti a rozhodovacích pravomocí nadsborových struktur) omezí samostatnost pro všechny ostatní sbory, a to nejen co se financování týče. Domníváme se tedy, že jednotlivý sbor nemá právo takový požadavek vůči ostatním vznést a danou věc považujeme za nehlasovatelnou.

Některé sbory nevznikly jako typická denominace s cílem nabývat církevních práv, ale v době komunistického útlaku, kdy se jednotlivé a správně samostatné sbory vynuceně seskupily, aby vyhověly požadavkům státu a zároveň umožnily samostatný život sborů. Netypické sbory nevznikly za účelem nabývání požitků ze strany státu, ale volným seskupením sborů, pro které tato platforma umožňuje právní a důvěryhodnou existenci ve státě a bratrskou sounáležitost. Není to seskupení, na jehož základě by pro jednotlivé sbory vznikaly nějaké nároky, zvláště pak ne zavazující ostatní sbory, či omezující jejich samostatnost. Využívat pláštíku jednoty sborů k získání finanční podpory státu je tedy v naprostém rozporu se záměry a důvody existence uskupení těchto sborů jako takových. Ačkoli nám církevní zákon umožňuje o podporu žádat, díky charakteru volného seskupení sborů však jednotlivému sboru, ani jako celku, nárok na tuto státní pomoc nevzniká.

Způsob, jakým je rozprava různých postojů vedena, neprohlubuje bratrské vazby a není odrazem křesťanské lásky. Naopak. Vytváření nadsborových orgánů a radikální odklon od dříve společně uznávaného poznání Písem (jako je dříve nemyslitelná diskuze o přijímání peněz od státu), vedly již k oddělení některých sborů. Mezi bratřími a sbory panuje nedůvěra (neochota sdílet se s informacemi) a spoléhání se na moment překvapení a nepřipravenost druhých. Vztahy mezi věřícími ovládlo přesvědčování a ducha bratrské shody a porozumění vystřídaly emotivní projevy a rozhodnutí prosadit vůli většiny hlasováním. Bůh a jeho Slovo bylo odsunuto do ústraní jako nemající k dané otázce co říci (na půdě sejití starších nikdy neproběhla biblická rozprava k tomuto tématu). Způsob, jakým je jednání vedeno, nenasvědčuje tomu, že je to cesta, po níž nás vede Boží duch a jejímž cílem je naplnění Boží vůle, ale ani o vznešenosti záměru předkladatelů.

Tvrzení, že případné přijetí finanční podpory od státu se bude týkat výhradně jednoho sboru, další sbory neovlivní, je zavádějící. Vždyť už život v mnoha sborech zásadně ovlivnilo tím, že jsou nuceny k dané problematice zaujímat stanovisko bez ohledu na to, čím se Boží duch v daném sboru zrovna zabývá. Některé sbory už také pod organizačním tlakem a v důsledku strukturálních změn ze svazku nezávislých sborů vystoupily, či dění ignorují.

Především však takový krok zásadně nabourává jednotu mezi sbory, kdy se některé sbory vydávají naprosto odlišnou cestou a navíc hrubým způsobem znásilňují svědomí a biblické přesvědčení druhých. Vždyť rozdílné hodnocení předloženého návrhu nevyplývá z neochoty snadno si přijít k milionům ze státní kasy, ale z hlubokého přesvědčení, že daný krok je v rozporu s Boží vůlí pro jeho církev a je projevem neposlušnosti jeho slova. Zde nemůže rozhodovat většina skrze hlasování, ale jednomyslnost všech zaangažovaných. Navíc, pokud ke změně (přijetí financí) skutečně dojde, znamenalo by to následně tabuizování otázky biblického pohledu na přijetí finanční podpory od státu ve sborech, neboť je těžko myslitelné, že v duchu zachování pokoje bude možné se biblicky vymezovat vůči sborům s jinou praxí. To pak v horizontu několika let zákonitě povede k tomu, že bez patřičného zdůvodnění i další sbory přistoupí ke způsobu, který bude klást menší nároky na jejich peněženky. Precedens v jednom sboru povede nevyhnutelně ke změně smýšlení a praxe i ve sborech dalších. Všechny sbory však budou hned první den ovlivněny změnou pohledu veřejnosti na Křesťanské sbory, které na službě Bohu vydělávají a přijímají peníze od lidí, kteří kdyby si mohli vybrat, tak by nám nic nedali. Nelze tedy stát opodál a myslet si, že se nás to netýká, či že je to jen a jen problémem jednoho sboru.

- KSB -