Zápas o duši:

Co říkají noví evangelikálové o fundamentalistech

Verze pro tisk

Druhá kapitoly z brožury „Jsme fundamentalisté?“. První byla pod názvem „Nový evangelikalismus“ uveřejněna v Zápase o duši č. 106, V této části autor rozebírá definici fundamentalistů od D. Tidballa a J. Stotta, a ukazuje způsoby, jimiž se zastánci nového evangelikalismu snaží zdiskreditovat biblický fundamentalismus.

Ve vztahu ke katolíkům a teologickým liberálům dokážou být noví evangelikálové velmi příjemní, ale když přijde řeč na evangelikály starého stylu (fundamentalisty), už tolik milosti neprokazují. Typický novoevangelikální popis fundamentalismu pochází od Dereka Tidballa, který si ho vypůjčil od Johna R. W. Stotta. Uvádí v něm osm rozdílů mezi těmito dvěma přístupy, ale jsou podány tak, aby nebylo pochyb, jak vysoce negativní a omezující postoje fundamentalisté nabízejí. V kontrastu k tomu vypadají noví evangelikálové jako tolerantnější, ušlechtilejší, pružnější, rozumnější, učenější a každopádně příjemnější.

Tato velice sporná a nelichotivá definice sotva představuje objektivní přístup. Muselo dát velkou práci uspořádat tyto rozdíly do podoby tak nevýhodné pro fundamentalisty. Tato Tidball-Stottova definice si sotva zaslouží, aby ji někdo bral vážně, ale protože je typická pro autory, kteří jsou vůči fundamentalistům nepřátelští, musíme ji zohlednit. Zde je tedy oněch osm rozdílů mezi fundamentalisty a novými evangelikály (mírně zkráceno).

Tvrdí, že:

  1. Fundamentalisté nedůvěřují vědě. (Evangelikálové jsou vědě otevření.)
  2. Fundamentalisté popírají lidský a kulturní rozsah Bible. (Evangelikálové jej uznávají.)
  3. Fundamentalisté uznávají Autorizovanou verzi (pozn. red.: překlad Bible – překlad krále Jakuba, King James Version, který odpovídá naší Bibli kralické) a nedůvěřují překladům, které nejsou založené na Textu receptu. (Pozn. red.: Textus receptus je řecký text Nového zákona, který byl rozšířen mezi řecky mluvícími církvemi před rokem 1516 a byl rekonstruován podle dostupných rukopisů. Do roku 1881 byl hlavním textem pro překlad Nového zákona do národních jazyků – u nás Bible kralická.) (Evangelikálové věří, že současné překlady jsou přesnější.)
  4. Fundamentalisté vykládají Bibli doslovně. (Evangelikálové uznávají potřebu pracovat na jejím výkladu.)
  5. Fundamentalisté věří v oddělenost církve a zcela se distancují od ekumenického hnutí. (Evangelikálové jsou mnohem otevřenější vůči ostatním křesťanům.)
  6. Fundamentalisté umožňují, aby jejich přesvědčení bylo nekriticky ovlivňováno jejich kulturou. (Evangelikálové si uvědomují, že kultura utváří víru a chtějí tomu předcházet.)
  7. Fundamentalisté jsou často na pravé straně politického spektra a stranou od tradiční dobročinnosti, lhostejní vůči sociálnímu zlu. (Evangelikálové jsou politicky různorodí a uvádějí sociální hlediska evangelia do praxe.)
  8. Fundamentalisté trvají na premileniálním pohledu na druhý příchod. (Evangelikálové uznávají různost názorů.)

Kdo by chtěl, po přečtení tohoto seznamu, patřit mezi fundamentalisty? Vždyť to musí být tlupa pomatených, úzkoprsých, zpátečnických, nespokojených lidí, kteří jsou proti všem. Dáme si tu práci a podíváme se na tyto rozdíly z trochu jiného úhlu pohledu, a věříme, že v pravém světle ukážeme, že toto negativní stanovisko, které poškozuje pravdu, pochází z dílny nových evangelikálů. Tento popis není jediným příkladem bezdůvodného a cynického nálepkování. Fundamentalismus je také popisován jako směr, který je proti všemu. Je proti evoluci, proti moderní teologii, proti intelektu, proti ekumenismu, proti feminismu a proti všemu, co vás napadne. Oponenti fundamentalismu se prostě vyžívají v tom, jak svého „nepřítele“ postavit do negativního světla.

Znovu se tedy podívejme na těch osm nejdůležitějších rozdílů mezi fundamentalismem a novým evangelikalismem s cílem ukázat, co skutečně je fundamentalismus a kde se noví evangelikálové mýlí. (Nejméně podstatný je osmý bod, ve skutečnosti historický omyl. Aby tento přehled byl co nejstručnější, budeme se jím zabývat v příloze na konci brožury.)

1. Nejprve se podíváme na prohlášení, že fundamentalisté nedůvěřují vědě, zatímco noví evangelikálové jsou vůči ní otevření. To však není celá pravda, stojí totiž za to se ptát, o jaké vědě mluvíme? Fundamentalisté se vždy důrazně angažovali ve vědě, ale vždy v té důvěryhodné. Byli snad kdy horlivější vědci než lidé jako B. B. Warfield a J. Gresham Machen? Bylo snad kdy větší období svědomitosti a hloubky v celé historii křesťanské církve než ultrafundamentalistické období vyznavačů pravého přesvědčení (luteránů) a puritánů sedmnáctého století? Dnes jsou po celém světě fundamentalistické semináře a biblické školy, ve kterých studuje množství lidí. Máme snad říci, že ti všichni neradi studují? A co uděláme s faktem, že prakticky většina prestižních teologických institucí na západě vznikla jako fundamentalistická vzdělávací místa, která si liberálové později přivlastnili? A navíc úcta ke vzdělání vedla fundamentalisty v Americe k rozvoji velkých a úspěšných univerzit svobodných umění.

Je to zkreslené a velice nepravdivé tvrzení, že ti, kteří se houževnatě drží autority inspirované Bible, nedůvěřují vědě. Ale jde o to, jak už bylo řečeno – jaké vědě? Zatímco fundamentalisté tradičně milují biblickou vědu, na druhé straně jsou vysoce nedůvěřiví k vědě nevěřících. Ve skutečnosti ji zcela odmítají. Vždyť čemu může cynicky orientovaný nevěřící rozumět, když se jedná o duchovní oblast? Jak může být nepřítel Božího plánu spasení kvalifikovaný v teologii? Bible říká, že pro duchovní chápání je nezbytné osvícení a posvěcená obnova. Augustin označuje víru jako první podmínku ke schopnosti interpretovat Svaté Písmo. Co může říci nebo vědět liberál?

Oproti tomu nový evangelikál doslova leží u nohou vědy nevěřících. Navštěvuje kurzy liberálních studií, bere v úvahu názory liberálních komentátorů, cituje liberální spisovatele a nechá se jimi ovlivňovat. Abychom byli upřímní, musíme přiznat, že s většinou těch nejhorších liberálních názorů nesouhlasí a dokonce o nich vede spory. Přesto si však od nich vypůjčuje a přijímá dosti velké množství jedu, a to z toho důvodu, že nový evangelikál chce být uznáván na akademické půdě, kde panují liberálové. Chce zářit, získat uznání a postavení a patřit do komplexního světa teologické vědy.

Tento první rozdíl mezi fundamentalisty a novými evangelikály by měl být vyjádřen úplně jinak. Navrhujeme následující: Fundamentalisté zastávají biblický princip, že evangelikální víra je pro opravdovou vědu nezbytná, zatímco noví evangelikálové jsou ochotni se učit i od těch, kteří se vysmívají inspirovanosti Bible a touží po světském úspěchu.

Pokud by se noví evangelikálové jako Dr. Stott takto vyjádřili, většina jejich čtenářů by se spíše přiklonila na stranu fundamentalistů.

2. Druhé prohlášení v Tidball-Stottově definici fundamentalismu říká, že fundamentalisté popírají (zatímco evangelikálové berou v úvahu) lidský a kulturní rozměr Bible. To je nepochybně nejsprávnější postřeh v celé definici, přesto značný počet obyčejných křesťanů zřejmě nemá nejmenší tušení, co tato slova znamenají. Jde o toto: fundamentalisté věří, že Bible je zcela inspirovaná, takže i když Bůh využil lidské schopnosti každého pisatele, On sám dohlížel na to, aby bylo jisté, že každé slovo bude napsané tak, jak to zamýšlel. Duch svatý neposkytl jen hlavní myšlenku celé zvěsti, ale každou větu, každé slovo. Navíc ještě fundamentalisté věří, že Bible je autorita, předkládá vše, čemu máme věřit a jak se máme chovat. Říká nám, jak máme žít a jak má vypadat církev. Řídí celý náš křesťanský i církevní život.

Pro nové evangelikály je však Bible překážkou, protože obsahuje množství nařízení, kterým se nechtějí podřizovat. Z toho důvodu se jim snaží vyhnout a zvolit jen taková přikázání, která jim vyhovují, a ta ostatní vyřadit. Liberalismus tomu skvěle posloužil. (Uvědomte si, že noví evangelikálové jsou zapuštěni v liberální vědě.) Liberalismus přišel s termínem „lidský a kulturní rozměr“. Tím prohlašují, že text Bible je silně ovlivněn lidským faktorem.

Jinými slovy, pokud nechcete doslova věřit ve stvoření během šesti dnů, pak stačí říci, že v tu dobu Bůh neměl k dispozici vzdělané vědce, kteří by mohli vysvětlit evoluci. A lidé by tomu stejně nerozuměli. A tak Hospodin popsal stvoření jazykem, kterému porozumí i dítě, podobně jako báji. Jedinou důležitou věcí ohledně stvoření je, že ho vykonal Bůh. Jak to udělal, není doslovně popsáno. Bible není vědecká učebnice a ti ubozí, nevzdělaní pisatelé byli omezeni svou jednoduchou kulturou a nedostatkem vědomostí. (To je většinový názor mezi novými evangelikály.)

Pokud nechcete být v církvi odkázáni jen na kazatelskou službu mužů, pak stačí jednoduše prohlásit, že Pavlovy výzvy na adresu žen spadají pouze do kulturního rámce té doby. Stačí podotknout, že kdyby Ježíš přišel ve dvacátém století, zřejmě by za apoštoly vyvolil šest mužů a šest žen. Tímto prohlášením o „lidském a kulturním rozměru“ se můžete zbavit téměř všeho, v co nechcete věřit nebo poslouchat. Stačí říci: „To byla kulturní záležitost, to už pro nás dnes není zavazující.“ To je velice vážná věc a dá se o tom obšírně diskutovat, my však z důvodu stručnosti navrhujeme, aby kvůli přesnějšímu vyjádření tento druhý rozdíl zněl následovně:

Fundamentalisté věří v absolutní inspiraci a autorství Bible, jejíž poselství nebylo nikterak překrouceno ani nevzdělaností či kulturou jejích lidských autorů. Avšak noví evangelikálové mají jen velmi nízké mínění o autoritě Písma, a to hlavně z toho důvodu, že přijali množství liberálních názorů ohledně vzniku Bible samotné.

3. Třetím rozdílem je názor, že fundamentalisté uznávají Autorizovanou verzi Bible, zatímco noví evangelikálové věří, že existují mnohem přesnější překlady. Začněme tím, že se nejedná o zcela přesné vyjádření. Bylo by správné říci, že mnoho fundamentalistů používá pouze Autorizovanou verzi. Najdou se však mnozí, kteří používají i jiné verze, jen jsou ostražití a dávají si pozor na chyby v moderních překladech.

I když formulace tohoto prohlášení je poněkud nesprávná, vystihuje velkou přednost fundamentalismu. Na rozdíl od nových evangelikálů záleží evangelikálům starého stylu mnohem víc na tom, aby rozlišili ten nejvěrohodnější text a následně pracovali s jeho nejpřesnějším překladem. Noví evangelikálové jsou více než připraveni přijímat textové teorie neevangelikálních učenců a schvalovat různé parafrázované a upravené překlady. To vše ukazuje, kdo má vysoké a kdo snížené nároky na svatý text a jeho poselství.

4. Čtvrtý rozdíl uvádí stanovisko, že fundamentalisté interpretují Bibli doslovně, zatímco evangelikálové si uvědomují potřebu pracovat na jejím výkladu. To je asi ta nejzvláštnější pointa (či výsměch). Za touto Tidball-Stottovou definicí se skrývá více. Oni obviňují fundamentalisty, že nejsou schopni rozeznat v Bibli básnické znaky, metafory a symboly. Jinak řečeno, jsou neobratní vykladači. To obvinění je vskutku překvapivé. Fundamentalisté (obecně řečeno) jsou bezpochyby lidé Bible a není možné vážně zpochybňovat jejich svědomitou práci na poli exegeze. Po celém světě najdete knihy, které svědčí o důkladné interpretační činnosti fundamentalistů! Už jsme se o některých zmínili, včetně Ch. H. Spurgeona. Nejsou snad jejich knihy oceňovány právě pro výkladovou schopnost, hloubku a duchovní aplikaci? Dá se souhlasit s tím, že tito komentátoři nebrali v úvahu pravidla výkladu nebo různé druhy literárního vyjadřování v Bibli? Toto obvinění je vysoce nedůvěryhodné.

Za tímto čtvrtým rozdílem se však skrývá velmi nebezpečná věc, na kterou by si věřící měli dát pozor. V průběhu let se noví evangelikálové (zastrašení liberalismem) nechali vtáhnout do rostoucího „sekulárního“ postoje k výkladu Bible, ve kterém fanaticky odborné analýzy textu vytlačily vlastní biblická pravidla výkladu (tak správně vyjádřená v době reformace). I toto téma je velice rozsáhlé, takže je zde nyní nemůžeme řešit, ale podle našeho soudu metody výkladu nových evangelikálů značně ubírají Bibli z její duchovní síly a jejího poselství.

Čtvrtý rozdíl by tedy měl znít: Fundamentalisté vnímají Bibli jako knihu od Boha, která musí být interpretována s opatrností a s využitím jejích vlastních pravidel, zatímco noví evangelikálové stále více vyučují metody, které pocházejí od liberálních kritiků a které zatemňují smysl textu.

5. Pátý rozdíl říká, že fundamentalisté věří v oddělenost církve, na rozdíl od nových evangelikálů, kteří jsou mnohem otevřenější vůči ostatním křesťanům. Tento rozdíl je vyjádřen takovým způsobem, že zde fundamentalisté vypadají jako lidé bez rozumu a na druhé straně noví evangelikálové jsou vstřícní a velkomyslní. Ale co přesně má znamenat prohlášení, že ‚evangelikálové jsou mnohem otevřenější vůči ostatním křesťanům‘? Tato slova prozrazují chatrný pohled na evangelium, který je pro evangelikály nového stylu typický. Myslí si, že neevangelikálové jako římští katolíci a liberálové, jsou skutečně obrácení, bez ohledu na jejich názor na spasení a na duchovní zkušenost. To jsou ti „ostatní křesťané“, o kterých je řeč. Dovoluji se čtenářům připomenout závěr z Nottinghamské konference z roku 1977, které předsedal J. R. W. Stott, který obsahoval následující klauzuli, „Tím, že budeme nahlížet na sebe a římské katolíky jako na spolukřesťany, učiníme pokání z postojů, které mohly vypadat jako bychom to popírali.“ Jinými slovy, noví evangelikálové věří, že lidé mohou být spaseni, aniž by rozuměli nebo souhlasili s hlavními pravdami evangelia.

S tímto posledním rozdílem bychom mohli souhlasit, pokud by zněl následovně: Fundamentalisté duchovně neuznávají, nemají obecenství ani jiný druh spolupráce s těmi, kteří popírají nebo stojí v opozici vůči biblickému evangeliu, přestože noví evangelikálové se s nimi plně ztotožňují a ujišťují je, že jejich neevangelikální pravdy jsou dostatečně dobré a stačí ke spasení. Nebo bychom mohli tento pátý rozdíl vyjádřit i takto: Fundamentalisté věří, že je nutné poslouchat Boží slovo, když přikazuje, že neskonale vzácné evangelium, které jediné přináší spásu ztraceným duším, musí být zachováváno jako bezchybné a pokud to bude nezbytné, bráněno vlastním životem; tuto povinnost noví evangelikálové odmítají a staví evangelium na stejnou úroveň s falešnými doktrínami jako jednu z několika stejných možností.

Noví evangelikálové opakovaně prohlašují, že katolíci mohou být obráceni, aniž by chápali zprávu evangelia o usmíření, pokání nebo víře a bez evangelikální zkušenosti nového narození. Dr. Billy Graham v minulosti prohlásil, že Jeho královská výsost princ z Walesu, bývalý americký prezident Richard Nixon a bývalý arcibiskup z Canterbury Michael Ramsey byli skuteční křesťané. Žádná z těchto veřejně známých osobností nikdy žádnou formou nevyjádřila svou víru v evangelium, ale to noví evangelikálové nepotřebují. Jejich definice „obrácení“ je natolik široká, že stačí i nepatrný projev souhlasu, že Ježíš Kristus je Bůh.

Definice pátého rozdílu zobrazuje fundamentalismus jako negativní názor. Ale jsou to právě noví evangelikálové, kteří odmítají exkluzivní působnost evangelia k záchraně duší. Jsou to právě noví evangelikálové, kteří odmítají ten královský klenot spasení – ospravedlnění pouze z víry skrze smírčí dílo Ježíše Krista našeho Pána. Právě oni mají negativní a destruktivní názor.

6. Šestý bod uvádí, že fundamentalisté umožňují, aby jejich přesvědčení bylo nekriticky ovlivňováno jejich kulturou, zatímco evangelikálové si uvědomují, že kultura víru utváří. Ve druhém rozdílu prohlašovali, že kulturní faktory výrazně mění biblickou zprávu. Teď šestý rozdíl používá stejnou myšlenku ve vztahu k evangelikální „tradici“. Je to snaha, jak ospravedlnit podkopání dlouho zavedených standardů a praktik v církvi.

V rámci tohoto šestého rozdílu můžeme přemýšlet o následujícím – Proč bychom měli trvat na vážném, objektivním uctívání a používat jen omezený počet hudebních nástrojů jako varhany a klavír? Proč bychom měli vyjmout tanec a herectví z uctívání? Proč bychom měli rozlišovat mezi „duchovní“ a „světskou“ hudbou? Proč bychom měli kázat způsobem, jakým kážeme? Cožpak si neuvědomujeme, že vše, co děláme, ovlivňuje kultura? Na tom není nic zvláštního. Určitě se musíme měnit, přizpůsobovat a učit se z nové kultury a tak dále. V šestém rozdílu nacházíme snahu zbavit se zbožných způsobů z minulosti a popřít, že kdy pocházely z principů Písma. Je to pokus, jak ospravedlnit svobodu k experimentování a dělat, co se nám zlíbí.

Fundamentalisté obecně odolávají těmto útokům na generace minulých křesťanů ze strany nových evangelikálů. Fundamentalisté nepřipisují zvláštní význam jejich tradicím, ale vysoce je uznávají, pokud jasně vycházejí z Božího slova. Na druhé straně noví evangelikálové se mohou přetrhnout, aby zpochybnili vše zděděné z minulosti a aby mohli přijmout zvyky a způsoby uctívání, které se líbí lidskému smýšlení ve světě.

7. Sedmý rozdíl říká, že fundamentalisté jsou většinou na pravé straně politického spektra a……lhostejní vůči sociálnímu zlu, na rozdíl od evangelikálů, kteří jsou politicky různorodí a uvádějí sociální hlediska evangelia do praxe. I tento rozdíl je podobně zavádějící jako předchozí. Pokud se týká Spojeného království, politické sympatie evangelikálů starého a nového stylu se téměř nedají rozlišit. Křesťanští voliči se více rozhodují na základě morální politiky strany než ekonomické politiky.

A co práce v sociální oblasti? Je snad pravda, že jsou do ní noví evangelikálové mnohem více zapojeni než fundamentalisté a že ti se o ni nezajímají? To jistě není pravda. Rozdíl je v pořadí priorit. Podle fundamentalistů Boží slovo přikazuje věřícím, aby na prvním místě měli starost o záchranu duší, a to skutečně musíme dělat. Na dalším místě je přesto v srdci věřícího prokazování soucitu a slitování s těmi, kteří trpí. Noví evangelikálové často tento příkaz Páně převracejí. Většina z nich se častěji zabývá sociálními aspekty než šířením evangelia. Je mnoho těch, kteří pracují v sociální oblasti, protože nemají žádnou víru v moc kázání evangelia. Nespočet knih od novoevangelikálních autorů říká, že se nikdy nemůžeme k lidem přiblížit, dokud je nezískáme právě v sociální oblasti. Musíme konat dobro pro společnost, protože v tom je jediná naděje, že nás budou poslouchat. To nepochybně odráží nedostatek víry i neposlušnost.

Fundamentalisté zastávají názor, že záležitosti Páně jsou na prvním místě. Boží lidé dneška musí dělat to samé, co dělali Pavel a jeho současníci v dobách rané církve. Evangelium je naše priorita a projev křesťanského charakteru a soucitu je jeho důsledkem. Fundamentalisté říkají, že právě evangelium může přinést největší sociální dopad. Pokud sloužíme v oblasti, kde je chudoba, kriminalita, alkoholismus, závislost, nemorálnost, násilí v rodinách a zneužívání dětí, co lepšího můžeme přinést, aby došlo k nápravě? Známe jedinou odpověď – nedělní školu pro co nejvíce dětí a dospělé zasáhnout evangeliem. Jen obrácení může lidi proměnit, ulevit rodinám a vnést do nich novou sílu a nový život.

Největší sociální prací je duchovní práce. V mnoha oblastech městských center nejvíce pomůže stará dobrá nedělní škola spolu s večerními setkáními během týdne. Pro množství nemilovaných či deprimovaných dětí se takové místo stává druhým domovem, místem, kde mohou potkat lásku a křesťanský charakter a především samotného Pána nebe i země.

V roce 1739, kdy George Whitefield, John Wesley a jiní začali veřejně kázat na téma velkého probuzení, byla britská společnost zcela zkažená a nacházela se na prahu revoluce. Bylo to duchovní požehnání, které tuto zemi zachránilo před bídou a utrpením. Bylo to evangelium, které přineslo zodpovědnost místo netečnosti a slušnost místo nemorálnosti. Velký počet lidí se obrátil k Bohu a to mělo obrovský sociální dopad na celý národ. A navíc s tolika obnovenými a laskavými srdci se v návaznosti na probuzení všude rozrostla soucitná péče. A tak fundamentalisté (neboť v osmnáctém a devatenáctém století to byli právě tito kazatelé) v té době založili školy pro chudé, sirotčince, nemocnice a další dobročinná zařízení, která do té doby v takové míře byla nevídaná. Nebyl snad Lord z Shaftesbury (pozn. red.: sociální reformátor, autor zákonů o továrnách, které znamenaly konec dětské práce a čtrnáctihodinové pracovní doby) duchovně opravdový fundamentalista? A George Müller (pozn. red.: zakladatel mnoha sirotčinců, muž modlitby a víry) nebyl fundamentalista? A co Ch. H. Spurgeon a Dr. Tom Barnardo – nebyli snad ve své věrnosti Bibli fundamentalisté? Největší zastánci křesťanské činnosti v sociální oblasti byli v minulosti téměř beze zbytku právě fundamentalisté.

Tento sedmý rozdíl by tedy určitě měl být přepsán do této podoby – Fundamentalisté jsou poslušní nejvyššího poslání, které dostali od Ježíše Krista, což je na prvním místě záchrana lidských duší. Věří, že to je největší soucitné dílo a že všechny ostatní soucitné skutky budou vycházet z proměněných srdcí. Noví evangelikálové však podceňují práci Ducha svatého při vkládání evangelia do srdcí a věří, že si musí zajistit posluchače pomocí sociálních aktivit.

Ve všech těchto rozdílech nejsou ti negativní fundamentalisté, ale noví evangelikálové. Schvalují i jiné cesty k Bohu a tím ruší výhradní způsob spasení. Zároveň se vzdávají úžasné čistoty, srozumitelnosti, slávy a autority Bible, která je nad všemi kulturami. Božímu lidu otevírají dveře ke světskosti tím, že napadají staré standardy chování a životního stylu – vysmívají se jim jako pouhým projevům určité kultury. Je nesporné, že téměř v každém z těchto rozdílů poškozují nebo ničí ustanovení, která Bůh dal svému lidu. A také jde o to popsat fundamentalisty cynicky a negativně.

Pozitivní definice fundamentalismu je vyjádřena v následující části – Znaky toho, kdo vede skutečný boj.

– Peter Masters –

(překlad Dana Vondrušková)

Pokračování: Znaky pravého bojovníka víry