Verze pro tisk

V křesťanských kruzích je slovo "biblický" slýcháno velice často. Říká se, že je potřeba, abychom byli biblickými křesťany, musíme dělat jen věci, které jsou biblické, nesmíme dělat nebiblické závěry. Dokonce vycházejí knihy, které mají toto slovo v názvu: "Biblická strategie duchovního boje", "Ano prosím, ale biblicky" apod. Ovšem jen zřídkakdy slyšíme vysvětlení, co přesně slovem "biblický" autor myslí.

Jako křesťané věříme, že Bible je pravdivá, a proto když se řekne, že je něco "biblické", automaticky (aniž bychom si to uvědomovali) předpokládáme, že to musí být něco správného a pravdivého. Ale v tom je problém.

Před časem se mi dostala do ruky již zmíněná kniha s názvem "Biblická strategie duchovního boje" od T. Baxtera. Ten název mě zaujal, s chutí jsem po knize sáhl a při tom doufal, že to konečně někdo vzal za správný konec.

Než vám sdělím svůj názor, stručně shrnu obsah knihy (kvůli kontextu) a pak bych vám chtěl na jedné konkrétní kapitole ukázat způsob, jakým autor tvoří ony diskutované "biblické" závěry - z čehož by mělo být jasné, zda je to správný postup, či nikoliv.

Kniha tedy pojednává o strategii duchovního boje. V první kapitole autor vysvětluje činnost démonů a rozděluje jejich působení do čtyř úrovní: zastrašování, utlačování, zabydlení a posedlost. Dále se dočítáme, jak konfrontovat démony a následuje deset velice konkrétních kroků, jak dosáhnout svobody od jakéhokoli démonického svázání. Chtěl bych se s vámi podívat na kapitolu pojednávající o "zabydlení". Kapitola je kratičká, ocituji ji proto v podstatě celou, aby nedošlo k jakémukoli pochybení či vytržení z kontextu. Autor píše:

Když člověk hřeší, dovoluje satanovi, aby vstoupil na 'území' jeho srdce a zbudoval si v něm záchytný bod. Tam se zabydlí a vysílá na člověka své střely. 'Jsme ovšem jenom lidé, ale svůj zápas nevedeme po lidsku. Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit hradby. Jimi boříme lidské výmysly a všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha.' (2. Kor. 10:3-6) Všimněte si, že apoštol Pavel chce bořit hradby nějaké pevnosti. Bůh si přeje, abychom tyto pevnosti dobyli zpět. To je totiž jediná cesta k úplné svobodě. Definice: Zabydlení vyplývá z toho, že svým hříchem nebo kompromisem poskytneme satanovi prostor, který se stane jeho záchytným bodem. Satan se zde zabydlí a vybuduje si pevnost, odkud napadá ostatní části našeho Já. Nevlastní celé území, přebývá jen tam, kde se opevnil.

(Konec citace)

Přijde vám doktrína pana T. Baxtera o "zabydlení" satana v křesťanovi biblická? Pokud ne, proč ne? Vždyť přece cituje Bibli, dokonce formuluje biblickou definici (tak to mimochodem dělá v kaž- dé kapitole).

V našem následujícím uvažování mějme neustále na mysli, že naše otázka zní: Jak poznáme skutečně biblický závěr? V této úvaze nám jde především o způsob, jakým se dochází k biblickým závěrům. Podívejme se na metodu T. Baxtera. Citoval z 2. Kor. 10:3-6 a naprosto ignoroval kontext tohoto biblického oddílu. Doporučuji vzít si Bibli k ruce a podívat se, o čem pojednává tato kapitola. Apoštol Pavel reaguje na starý 'korintský' problém. Když bylo evangelium prvně v Korintu kázáno, setkalo se s odporem 'moudrých'. Jevilo se jim jako 'bláznovství', jako nějaká primitivní či nepovedená filozofie, kterou přece vzdělaný Řek nemůže brát vážně (viz 1. Kor. 1:18). V korintské církvi se evidentně pohybovali někteří z těchto 'moudrých', kteří snižovali apoštolovu autoritu svými 'výmysly' (tak uvádí ekumenický překlad řec. slovo logismou = představa, názor, přesvědčení), jež apoštol Pavel soustavně bořil ne jinými lidskými filozofiemi a moudrostmi - čili lidskými prostředky, ale prostředky duchovními, přesněji řečeno hlavně jedním, a tím bylo a je "kázání Krista ukřižovaného" (1. Kor.1:23). To je jediná moc, která dokáže změnit srdce člověka tak, že se z pyšného a namyšleného 'mudrce', který spoléhá na svou moudrost, stává pokorný následovník Pána Ježíše Krista. To je pravá podstata této pasáže.

Vidíme tedy, že širší kontext odhaluje, že tento biblický oddíl nepojednává o nějakých satanových pevnostech, které si buduje v křesťanech, aby se v nich zabydlel. To, co ve skutečnosti T. Baxter udělal, je, že z jednoho jediného slova "hradby", vydedukoval bez jakékoliv logické souvislosti učení o sa- tanových "pevnostech" a toto učení dál rozvedl v definici "zabydlení" se satana v křesťanech. Znovu zdůrazňuji, že nám nejde o to, zda se ďábel může usadit v křesťanovi či nikoliv, ale o způsob, jakým autor vytvořil tzv. biblický závěr. Metoda T. Baxtera je odstrašující. Jen to, že se v nějakém verši vyskytuje slovo 'hradba', přece neznamená, že je to hradba satanovy pevnosti a už vůbec zde není žádná souvislost s pojmem 'zabydlení'. To je, jako kdybych z verše, kde se vyskytuje slovo 'kůň', vytvořil učení o opratích a následně učení o chomoutu (např., Př. 21:31). Zdá se vám tento postup absurdní, nelogický? Ale proč? Souvislost tam přece je: kůň ŕ opratě ŕ chomout. Hradba ŕ pevnost ŕ zabydlení. Je to založené na biblickém verši, tak je to přece biblické. Nebo není?

Co tedy znamená slovo BIBLICKÝ? Je mnoho lidí hlásajících různá učení, která jsou na první pohled chybná, a přitom mají Bibli v ruce a tvrdí, že toto učení mají biblicky podloženo. V čem to tedy spočívá? Který závěr je biblický a který nebiblický? Jak to poznám?

Odpověď je prostá. Biblický, a tedy pravdivý závěr je ten, který je nerozporuplný (přesněji bezrozporný)! Zdá se vám to příliš jednoduché, příliš samozřejmé? Ve skutečnosti to tak jednoduché není, neboť udělat nerozporuplný biblický závěr předpokládá ohromný kus práce. Než dojdeme k výsledku nad nějakým konkrétním veršem, musíme vzít v potaz nejen bezprostřední kontext (jako je odstavec či kapitola), ale i širší kontext celé knihy a samozřejmě celé Bible (po formální i obsahové stránce). A to už vyžaduje daleko více systematického a pozorného studia Písma, které zahrnuje studium i v oblastech jako jsou exegeze (kritický rozbor textu), hermeneutika (metoda výkladu textu), biblická historie, biblické jazyky apod. Zvláštní důraz bych rád položil na slova systematický a pozorný. Autor výše diskutované knihy jistě znal staré dobré heslo "Písmo Písmem" a tudíž věděl, že si Bible nemůže vnitřně odporovat. Jistě byl i přesvědčen, že závěr, který činí, je v souladu s celým Písmem, jinak by ho neprezentoval na veřejnosti. Ovšem problém je právě v té systematičnosti a pozornosti. Naprostá většina špatných učení je totiž způsobena právě z těchto příčin. Učitel nebo autor cosi opomene, přehlédne nebo ignoruje, protože to prostě neví, nedomyslí souvislosti atd. Proto je, mimochodem, kázání a vykládání Božího slova tak ohromná zodpovědnost. Sám nevím, zda to dokážu plně domyslet a zda rozumím tomu, proč apoštol Pavel předstupoval s kázáním před své posluchače s "bázní a chvěním".

Jinými slovy, dělat celobiblické nerozporuplné závěry je sice možné, ale není to vůbec jednoduché a samozřejmé, neboť to obnáší jisté schopnosti a mnoho poctivé, časově náročné a zodpovědné práce.

Možná si říkáte, proč z jedné takové chybičky, kterou náš autor udělal, dělám takovou vědu. Přiznám se, že jsem si sám kladl otázku, zda bych neměl být více tolerantní a shovívavý. Došel jsem však k závěru, že zde je ve hře mnohem víc než tolerance či netolerance. Jde o rozlišení pravdivého od nepravdivého! Pokud přistoupíme na metodu T. Baxtera, pak můžeme vzít jakýkoliv verš a učinit z něj jakýkoliv závěr (např., že každý křesťan musí mít koně nebo že nesmí přijmout transfuzi krve). Když ho zaobalíme do biblických pojmů a dáme mu přívlastek "biblický", málokdo to pozná. Důkazem toho je skutečnost, že v doslovu diskutované knihy kazatel jedné významné české církve tuto knihu doporučuje a autora chválí jako "dobrého biblistu".

Proto nemohu mlčet. Věci je potřeba nazývat pravými jmény. Kniha T. Baxtera není biblická. Z Bible autor sice cituje často, a terminologií, kterou užívá, navozuje biblickou konotaci, avšak závěry, které vyvozuje, jsou téměř vždy vůči citovaným veršům bez souvislosti, jsou povrchní a lze je klasifikovat jako vykladačský diletantismus.

Aby nedošlo k nepochopení - osobně neznám ani autora, ani denominaci, ze které pochází. Je možné, že T. Baxter je skvělý člověk a upřímný křesťan. Ovšem upřímnost neříká nic o pravdivosti či bibličnosti. Člověk může upřímně a oddaně věřit naprostým bludům a omylům. Proto máme tolik rozporuplných učení a neshod ve sborech. Buďme tedy biblickými křesťany se vším, co to obnáší, a nedejme se oklamat povrchní nálepkou, za kterou se schovávají pokřesťanštěné lidské teorie.

- Jan Hábl -