Verze pro tisk

Tento článek vznikl z mých poznámek sloužících jako příprava na seminář, který proběhl na mládežnické konferenci v Čenkovicích v srpnu 2003. Čerpal jsem z různých překladů bible, Biblického slovníku od Adolfa Novotného, několika článků a diskusí na www.krestanskesbory.cz a především z vlastních vzpomínek a zkušeností. Vybavily se mi také některé knihy a články zabývající se podobným tématem, které jsem v minulosti četl, ale ona minulost je již natolik vzdálená, že si ani nevybavuji, kdo je napsal. Citáty novozákonních veršů jsou z překladu NBK.

Často se v textu nachází termín „kapela“. Dosaďte si prosím za tento termín cokoliv se vám v daném místě bude hodit a co je vám blízké – hudebník, muzikant, zpěvák, interpret, autor, skupina, orchestr, sbor atd. Bylo by dost obtížné všude vypisovat tyto možnosti, proto jsem se omezil na krátký výraz „kapela“. Tolik tedy na úvod a nyní již k vlastnímu tématu:

Jsem si vědom faktu, že v této oblasti nelze stanovit žádný definitivní závěr, protože pohled každého z nás na úlohu hudby v našich životech je individuální. Nekladu si tedy za cíl určit jakási pravidla hry, ale snažím se interpretovat vlastní zkušenosti a biblická místa, která se k dané problematice vztahují. Nejprve se podívejme na zmínky, které nacházíme v bibli.

Ve Starém zákoně můžeme najít poměrně mnoho míst týkajících se našeho předmětu. Někde vidíme zpěv a hudbu jako prosté vyjádření radosti nebo žalu, jinde se jedná o doprovod bohoslužeb. V 1Pa 25/1 se například můžeme dočíst, že David přidělil službu synům Asafovým, aby vyhlašovali proroctví při citaře, harfě a cimbálech k chvále a oslavě Hospodina. Jiné verše nám říkají, že chrámoví zpěváci a hudebníci byli postupně rozdělováni a organizováni, když nakonec vytvořili zvláštní hierarchii čítající až 24 tříd a cechů. Zjednodušeně však můžeme rozeznávat:

a) zpěváky, kteří s některými hudebníky udávali takt

b) hudebníky hrající na loutnu ke zpěvu vysokému (pravděpodobně ženskému – 1Pa 15/20, Ž 46/1)

c) hudebníky hrající na harfy a nástroje strunné ke zpěvu nízkému (pravděpodobně mužskému – Ž 6/1 a 12/1)

d) kněžské trubače (1Pa 15/24)

Jinak máme ve SZ zmínky o nástrojích strunných (např. citara, harfa, loutna, housle), dechových (píšťala, trouba, rohy) i bicích (bubny, cimbály – ve skutečnosti činely).

Zpěvy byly většinou jednohlasé nebo antifonální (jedna skup. zpěváků odpovídala druhé), přičemž nebyla v popředí ani tak melodičnost, jako spíš rytmičnost.

Tak, jak máme dnes tendenci oddělovat od sebe písně tzv. světské a duchovní nebo náboženské, tak ve SZ době se hranice mezi těmito kategoriemi do značné míry stírala. Proroci často používali světské písně jako prostředek k vyjadřování duchovních pravd a celý život byl tak úzce spjat s náboženstvím, že se dalo těžko určit, co je ještě duchovní a co už světské.

Nesmíme zapomenout na Píseň písní (Píseň Šalamounovu), která byla čtena jako součást židovských bohoslužeb při velikonočních svátcích. Židé ji chápali jako alegorickou píseň, která na vztahu muže a ženy ukazuje vztah Hospodina k Izraeli. Kraličtí bratři ji vykládají jako oslavu lásky mezi Kristem a jeho církví. Ale i kdybychom brali Píseň písní jen jako knihu pojednávající o lásce mezi mužem a ženou, můžeme jen s vděčností děkovat Bohu, že mezi svatými knihami nám dal také tak krásná slova lásky!

V NZ už tolik zmínek o hudbě a zpěvu nemáme. Především je to verš Ef 5/19 Mluvte k sobě navzájem v žalmech, chvalozpěvech a duchovních písních. Zpívejte a hrajte svým srdcem Pánu. V 1K 14/26 si čteme o řádu v místních sborech apoštolské doby: Když se scházíte, každý z vás má žalm, má vyučování, má jazyk, má zjevení, má výklad. Ať se to všechno děje k budování. V Ko 3/16 je další záznam:

  • Ať ve vás bohatě přebývá Kristovo slovo ve vší moudrosti. Vyučujte jedni druhé žalmy, chvalozpěvy a duchovními písněmi. S vděčností zpívejte svým srdcem Pánu.

Některé jiné verše obsahují popisná sdělení, která nám ukazují, že hudba a zpěv měly v prvotní církvi svoji nezastupitelnou úlohu a další novozákonní místa nám přímo citují duchovní písně tehdejší doby. V L 1/46-56 máme známou Mariinu píseň (tzv. „Magnificat“), v L 1/68-79 Zachariášovu píseň (tzv. „Benedictus“) a další příklad nacházíme v 1Tm 3/16, kde je citován úryvek staré křesťanské písně o Kristu.

Všechny biblické zmínky o zpěvu a hudbě nám určitě hodně napovídají o funkci duchovní hudby, ale v žádném případě z nich nelze odvozovat nic závazného, co se její formy týče. Ta se totiž měnila v závislosti na vnějších vlivech, jako např. kulturních a sociálních aspektech doby a místa, ovlivnění okolními národy a podobně. Na základě výše uvedeného se tedy můžeme pokusit duchovní píseň definovat jako píseň, která chválí Pána a s vděčností mu děkuje, popisuje Kristův charakter a slouží k vzájemnému vyučování a budování křesťanů.

Pojem tzv. „křesťanské hudby“ se vžil mezi věřící i nevěřící veřejností jako označení pro hudbu provozovanou křesťany, která splňuje aspoň některé z výše uvedených vlastností duchovní hudby orientované na Boha. Tento pojem samozřejmě nic neříká o formě, ale asi není žádným překvapením, že v tomto směru existuje spousta předsudků. Pojem „křesťanská hudba“ není rozhodně měřítkem kvality, i když ani toto tvrzení není tak úplně bez problémů. U křesťanů jsem se mnohokrát setkal s názorem, že na kvalitě nezáleží, hlavně, když je to (zjednodušeně řečeno) potichu a o Bohu. Jinde jsem dokonce přišel do styku s věřícími, kteří naprosto otevřeně odsuzovali poměrně dobré muzikanty, že se jenom vytahují a povyšují nad ostatní a naopak vyzdvihovali neumětelství druhých, protože ti určitě s vděčností v srdci chválí Pána. Upřímně řečeno, naše nevěřící okolí na tom s objektivitou hodnocení není o nic lépe. Ateisté se často dívají s despektem na dobré křesťanské skupiny, aniž by zkoumali jejich kvalitu. Křesťanství samo o sobě jako by pro ně bylo „dostatečnou zárukou“ nekvalitní hudby.

Přiznám se, že mám trochu strach z programově křesťanských kapel a interpretů. A to především z toho důvodu, že tyto kapely a interpreti mají někdy sklon používat evangelium tak trochu jako „kladivo na čarodějnice“. Jejich texty mají často charakter bezhlavé agitace, což mívá za následek odrazení velké části posluchačů od hlubšího zabývání se vším, co má s křesťanstvím cokoliv společného. Písňové texty se zaměřením na Boha se dají dělat několikerým způsobem. Mohu celý text poskládat ze všeobecně přijímaných a pravdivých frází, které už někdo přede mnou formuloval. Pokud k tomu přidám snadno zapamatovatelnou melodii, má taková písnička ambice zlidovět a sloužit ke společnému zpěvu třeba na mládeži. Mohu s tím i vystoupit a pokud to bude na církevní půdě, tak proč ne. Problémy nastávají teprve s nevěřícími posluchači. Především v případě písní, jejichž text je napsán ve 2. osobě a posluchače nabádá k tomu, aby se smířili s Bohem a stali se křesťany. Takový text je často uráží, posmívají se jeho formální nedokonalosti, nerozumí mu, ale hlavně to interpretovi nevěří. Tady totiž obvykle chybí nebo není příliš zřejmý osobní prožitek.

Pak ale můžete napsat písničku, která zdánlivě o Bohu vůbec nebude. Bude to vaše osobní vnitřní výpověď popisující vaše vidění věcí a situací, kterými procházíte, včetně krizí a nezdarů, ale ve světle vašeho poznání Pána Ježíše Krista. Pokud žijete s Bohem, tak se to nakonec v té písničce projeví. Třeba jenom v náznaku, ale bude to tam. Nemusíte si vůbec říkat „křesťanský interpret“ a svou hudbou můžete lidem Boha přiblížit víc než pomocí těch nejvyzkoušenějších a nejpravdivějších frází. A pokud to dokážete odzpívat přesvědčivě, posluchači vám to určitě uvěří. Mozaiky prožitků a obrazů, které na Boha ukazují tak, aby o tom posluchač musel přemýšlet, jsou mi nejbližší. Hodně křesťanů pak sice namítá, že to už není „křesťanská hudba“, ale to mně osobně nevadí. Mám za to, že hudba je jen jedna a kdo ji chce škatulkovat, budiž mu přáno. Můžeme mít sebekrásnější a ty „nejduchovnější“ písně, ale když nám nikdo nebude věřit, že obsah textu opravdu prožíváme, je to na nic. Pro nás je evangelium něčím osobním, blízkým a důvěrně známým, ale pro nevěřící posluchače je to pouhé církevní dogma, urážející jedny a vedoucí k posměchu druhé. Naše písničky nemají šanci změnit tento fakt. Jedině Bůh má tu moc, aby proměnil myšlení nevěřícího člověka, nesnažme se mu tedy fušovat do řemesla. Čímž nechci říct, abychom o Něm přestali vydávat svědectví, to zůstává naším prvořadým posláním a myslím, že to většina z nás zanedbává. Jenom bychom se měli občas zamyslet nad tím, jestli naše domnělé „nesení evangelia“ spíš Božímu dílu neškodí.

Každý druh umění působí už ve své podstatě především na emoce posluchače. Žádná písnička nemá sama o sobě takovou moc, aby se posluchač v údivu posadil na zadek a jsa přemožen uvěřil v Boha. Dokonce nemá ani takovou účinnost jako osobní kontakt s člověkem a osobní svědectví. Ale může být prvním impulsem, po kterém posluchač začíná přemýšlet o smyslu svého života. Nicméně znovuzrození člověka bude vždy ve finále záležitostí Boha samotného. Nechci vzbudit dojem, že písnička by měla být za každou cenu plná obrazů a mnohoznačných vyjádření. Při poslechu jedné písně na večeru zpěvu poslední konference v Brně mě úplně mrazilo a byla to přitom jasně formulovaná chvála vzdávaná Bohu. Ta píseň byla napsána i interpretována tak opravdově, že mě mé počáteční emocionální mrazení dovedlo nakonec až k děkovné modlitbě. Chci tím říct jednak to, že není až tak důležité, jestli je text přímý nebo obrazný, ale především musí být autentický. A za druhé na tomto příkladu vidíme, že hudba opravdu působí prvotně na city člověka, druhotně můžeme intelektem hodnotit provedení a aranžmá, tělo může reagovat pohybem do rytmu nebo potleskem, ale to všechno nebrání tomu, aby v důsledku byl povzbuzen a motivován náš duch.

Od roku 1989 můžeme bez problémů pořádat evangelizace a koncerty. Společenské klima se ale během posledních 14ti let dost výrazně změnilo. Lidé měli začátkem 90. let zájem o křesťanství. Často z pouhé zvědavosti nebo ze sympatií zapříčiněných jeho omezováním a potlačováním komunisty. Nebyl problém jít třeba na vysokoškolské koleje, uspořádat koncert a naplnit sál. Když jsme něco podobného zkoušeli o deset let později, přišlo nám asi třicet lidí, ze kterých bylo dvacet od nás ze sboru a zbylí studenti se věnovali více kulečníku, než vlastnímu koncertu. A to si troufám tvrdit, že hudební úroveň byla rozhodně vyšší než v roce 1990. Tyto zkušenosti mě přivedly k závěru, že pokud chceme oslovit publikum mimo církevní půdu, nezbývá nám nic jiného, než si najít vlastní originální rukopis jak hudební, tak textový, a tvořit zajímavé písničky, pracovat na sobě po stránce kvality interpretace a v neposlední řadě také vypilovat organizaci kapely. Můžete mít sebelepší repertoár, ale když vám nikdo nezorganizuje koncert a neseženete peníze na nahrávání ve studiu, nikdo se o vás nedoví. S tou kvalitou interpretace to sice není úplně zásadní, ale neměli bychom na to hřešit. Ne každý má takové charisma jako Sváťa Karásek, aby lidem nabídl okázale diletantský „pub gospel“ a uspěl s tím. Musíme si zvyknout, že naše křesťanství nebude to, co posluchače láká do sálů, ale naopak je odrazuje. Své posluchače si získáme jedině tím, že jim nabídneme hodnotný hudební zážitek. Na podium je potřeba jít s vědomím, že se nabízíme Bohu k použití na Jeho díle. On je schopen udělat zázraky. Nemám s tím vlastní zkušenost, ale dokážu si představit, jaká úskalí může přinášet kariéra kapely úspěšné v širším měřítku. Chce to určitě silné modlitební zázemí a intenzivní život s Bohem. Může nastat komerční tlak na to, aby taková kapela své křesťanství vyřadila úplně ze svých písniček nebo může být lákána na jedno podium s kapelami, které se otevřeně staví proti Bohu.

Jako rozšíření tohoto oddílu doporučuji si přečíst článek Václava Dobiáše „Hudba a evangelizace“, který je přístupný na www.krestanskesbory.cz a stránce sboru Žamberk.

Chtěl bych se také krátce dotknout jednoho poměrně zažitého mýtu o strašákovi jménem rocková hudba a podívat se na vlivy některých forem hudby na lidský organizmus. O rocku už bylo křesťany popsáno mnoho papíru a i když se může zdát, že už jsme si na toto téma všechno řekli a shodli se na tom, že se nikdy neshodneme, vedeme vášnivé diskuse pořád dokola. Někdo doslova svolává oheň pekelný na všechno s rockovou visačkou, jiní se nebojí překrucovat fakta a výroky rockových hudebníků, aby je dostatečně démonizovali a další naopak v zápalu boje nevidí rizika, která s sebou některé kapely a interpreti skutečně nesou a brání tu svoji pravdu hlava nehlava. Tady je třeba znovu připomenout, že osobní zkušenosti, ať už je prezentuje kdokoliv, nemusí stoprocentně platit pro každého jako univerzální návod k použití. Zároveň platí, že pokud o něčem pronáším jakékoli výroky, měl bych danou problematiku alespoň trochu znát. Ne nadarmo se říká, že rock je psí bouda pro všechna psí plemena a tak po stránce stylové je tato oblast tak široká, že nelze nikdy mluvit o rocku jako celku. Když se otevřeně podíváme na ta rizika, uvidíme, že za některými, především hard rockovými a metalovými kapelami nepochybně je satanismus a okultismus, přestože v 90 procentech případů jde pouze o klišé dokonale připravené marketingovými manažery kapel. Image „divokých a zlých rockerů“ prostě přitahuje posluchače, hlavně z řad teenagerů. Mně osobně to připadá (i když pominu to, že jako křesťan jakoukoli podporu Satana nepřijímám) poněkud nevkusné a trapné, ale co naplat, bilance prodejů CD nosičů ukazují, že to funguje. Samozřejmě si nebudu kupovat CD někoho, kdo vykřikuje do médií výroky typu „kdyby Satan existoval, byl by mým žákem!“ Mám k tomu úplně pragmatický důvod. Přece nebudu podporovat podnikání někoho, kdo otevřeně podporuje Satana, byť třeba ani neví, s čím si zahrává. Nehledejte v tom žádnou magii, opravdu nejsem přesvědčen o tom, že by na mě mohl Satan působit nějakou negativní energií skrze poslech nahrávky takových kapel. Ale zase říkám, že je to pouze můj pohled a nedělám z toho dogma. V autě nevypínám rádio, když slyším Highway to hell od AC/DC. Vzhledem k tomu, že po dálnici do pekla se řítí většina lidské populace, museli bychom pak „vypnout“ celou společnost. Chris Rea zpívá v Road to hell o dálnici M25 kolem Londýna a když jsem po ní několikrát jel, dával jsem mu za pravdu. Kvůli extrémnímu provozu se jí přezdívá největší parkoviště na světě. Nemůžeme tedy za každým peklem v textu hned vidět Satana. Ohledně různých studií o působení určitých rytmů a frekvencí na hormonální činnost organismu – uznávám, ano, pravidelný rytmus spojený s nadměrnou hlasitostí a celkovou vzrušující atmosférou rockových koncertů může u někoho vyvolávat určité extatické stavy. Ale podobné reakce organismu vyvolává také třeba rychlá jízda autem nebo různé adrenalinové sporty a nikdo z toho vědu nedělá. Předpokládám, že máme trochu sebekázně, abychom těmto vlivům nepodlehli.

Pro aktivní muzikanty je naopak naprostou nutností, aby poslouchali co nejvíc hudby, chodili na koncerty a vstřebávali hudební postupy, kytarové rify, rytmickou stavbu písniček a skladeb, linky jednotlivých nástrojů a využívali toho k obohacení svého vlastního hudebního projevu. Tzv. new age music je označení hudební, nikoli ideologické. Nemám informace o tom, že by se protagonisté tohoto stylu (např.Vangelis nebo Enya) ke sjednocenému náboženství pod nadvládou Antikrista hlásili. Pod nálepku new age music bývá zařazována i relaxační a stimulační hudba používaná léčiteli jako nástroj alternativní medicíny sloužící k odbourávání depresivních stavů a různých dalších psychických i fyziologických poruch. Funguje na základě přeladění mozku na nižší frekvenci, kdy lidský organismus odpočívá a člověk otevírá své podvědomí. Ne všechno v této oblasti dokážeme exaktně vysvětlit. Proto je namístě zvýšená opatrnost. Znovuzrozený člověk by se měl vyhýbat jakémukoli duchovnímu působení, které není z Boha. Protože s touto hudbou nemám vlastní zkušenosti, doporučuji pročtení tématu „křesťanská hudba“ v diskusním foru na www.krestanskesbory.cz, kde se touto problematikou zabývá Vašek Dobiáš alias Ichtys.

Obecně platí, že posluchač jde na koncert dobrovolně a vybírá si tedy hudbu podle svého vkusu. Na církevní půdě ale toto pravidlo většinou nefunguje. Pokud je hudební vystoupení součástí bohoslužeb nebo sejití celého sboru, je obecenstvo tak různorodé, jak jen si lze představit. A v tom bývá kámen úrazu. Že tato různorodost společně s netolerancí dokážou dělat divy, asi nemusím nikomu vykládat. Tuto situaci nelze řešit útoky hlavou proti zdi. Myslet si, že založím kapelu a celý sbor bude jásat nadšením, je naprostá utopie. Znám pár případů kapel, které našly ve svém sboru podporu. Byl jim poskytnut prostor pro zkoušení, sbor se také postaral o nástroje, aparaturu a někdy i nahrávání. Ve finále vše skončilo spory, protože sbor chtěl přirozeně svoji investici kontrolovat a ovlivňovat hudební počínání té kapely, což dost dobře nejde. Z vlastních zkušeností vím, že je vždy lepší začínat raději skromně, než si nechat všechno koupit a pak se u každé písničky bát, co na to řeknou ve sboru, až to uslyší? Na druhou stranu nezávislost něco stojí a není to vůbec snadné. Pro ty z vás, kdo nemají představu, o čem konkrétně píši, mám malý přehled nákladů: Úplně nejobyčejnější elektrická kytara plus kombo, kabely, ladička a nějaký ten efekt stojí minimálně 10.000 Kč. Pokud ale uvažujete o rozumné investici, tak na těch deset tisíc okamžitě zapomeňte a počítejte s nejnižší možnou hranicí ležící na dvojnásobku výše uvedené sumy. Bicí včetně činelů, stojanů, blan, stoličky a sady paliček začínají na 20.000 Kč, pokud se budete držet hodně při zdi. Co se zpěvu týče, tak obyčejný powermix pro 4 mikrofony a 2 linky pro akustickou kytaru nebo klávesy, s výkonem dostatečným na prostor pro 30 – 50 posluchačů stojí od 15.000 Kč výš, dvě reprobedny plus dva monitory k tomu obnášejí dalších 30.000 Kč a čtyři mikrofony se stojany a kabely ještě 15.000 Kč navrch. Takže když si představíme kapelu s obsazením dvě kytary, basa, bicí a zpěv, je potřeba, aby se v kapele sešlo celkem 140.000 Kč, což není rozhodně málo. Nahrání alba a vylisování 500 kusů CD vyjde minimálně na 50.000 Kč, takže teď už asi vidíte, že bez velkého nadšení nebo bohatých sponzorů to snad ani nejde. Opět připomínám, že nechci nastavovat nějaká pravidla, určitě existují kapely, které by bez pomoci sboru ani nebyly a třeba se ve své tvorbě ani nemusí cítit omezovány, jenom upozorňuji na pravděpodobná nebo možná rizika. Zároveň chci vyjádřit vděčnost všem sponzorům, ať už to jsou jednotlivci nebo celé sbory, kteří nějaké kapely podporují i přes výše uvedená rizika a zvláště pak těm, kteří ke svému sponzorství přistupují s důvěrou v muzikantův talent, vkus i úsudek a tím pádem bez omezování jeho tvorby.

Jak jsem již uvedl, neexistuje závazné biblické kritérium pro formu hudebního vyjádření. Můžeme na tuto problematiku vztáhnout některé verše pojednávající o pohoršení a vzájemné lásce mezi křesťany. Ty ale samozřejmě platí obecně pro nás všechny a nelze je tedy používat pouze jako adresný nátlakový nástroj proti „odbojným“ muzikantům. Občas by v písničkách prezentovaných ve sboru měla být obsažena také kritika některých jevů v církvi. Hudba a zpěv má sloužit k budování sboru (1K 14/26), což bez napomínání nejde. Na druhou stranu každý hudebník vystupující ve sboru by měl toleranci nejen vyžadovat od posluchačů, ale také ji vůči nim projevovat společně se zájmem o celý chod sboru a nejen o ten svůj píseček. Jedině tak bude naše tvorba a interpretace mít kromě duchovních, hudebních a textových kvalit ještě význam řekněme osvětový a potom i konzervativní posluchači začnou poznávat, že duchovní píseň může mít v podstatě jakoukoliv formu. Na závěr tohoto oddílu ještě přidávám doporučení k prostudování dalšího článku Vaška Dobiáše, a to „Hudba jako služba v církvi“, který je opět dostupný na: http://www.krestanskesbory.cz a stránce sboru Žamberk. Pokud jste dočetli až sem, hledáte vlastní postoj k hudbě nebo muzikantům a čekali jste, že Vám tento článek ukáže cestu, musím Vás zklamat. Znovu opakuji, že to všechno jsou pouze mé zkušenosti, které sice mohou, ale také nemusí mít vždy obecnou platnost. Ty své zkušenosti si musí prožít každý osobně. Ale přesto si dovolím shrnout výše uvedené do několika pravidel, která jsou podle mě pro muzikanta pohybujícího se v křesťanském prostředí zásadní:

  1. Pokud nic nedělám a říkám, že je to kvůli netoleranci sborového prostředí, jsem pokrytec, protože pokud to myslím vážně a muziku nebo cokoli jiného chci dělat a mám v tom jasno, tak mě žádné vnější vlivy nemůžou odradit.
  2. Zaseknout se na místě, říkat si, že to, co dělám, je už dost dobré a neusilovat o další zdokonalení, je vždycky začátek konce. Sebekritika je motorem vývoje. Na kompromisy, které stejně dávají výsledky jenom krátkodobě a nikdy nepřinesou radost z toho, co děláme, je vždycky dost času.
  3. Je důležité vydávat energii jenom na to, o čem jsme fakt přesvědčení a za čím si stojíme. Nelze dost dobře dělat hudbu na zakázku: „… tady, bratře, přidejte trochu staré dobré zprávy, sem kapku soucitu, doprostřed deset deka naděje, támhle to opepřete špetkou pekelného ohně a hlavně si to ztište…“. Pokud se cítíme jako ten špatný správce, který zahrabal svěřenou hřivnu do hlíny a nechal ji ležet ladem, aby nic neriskoval, je někde chyba, kterou je třeba napravit.
  4. Služba Bohu je určitě skvělé životní motto, ale jestli je ta nebo ona činnost službou, určí jedině On tím, že si ji použije ke svému dílu. Jinými slovy bychom se měli snažit všechno (nejen hudbu) dělat tak, abychom to mohli nabídnout Bohu k použití, ale nesnažme se vymýšlet formální kritéria pro to, co je Bohem použitelné a co ne.
  5. Musíme se smířit s tím, že všichni automaticky hodnotíme to, co je nám prezentováno. Je hodně křesťanů, kteří svoje soudy bez okolků říkají nahlas a někteří „zasloužilí spoluvěřící“ mají velmi blízko k tomu, aby cokoli se jim nelíbí, okamžitě kritizovali a odsuzovali s razancí sobě vlastní. Takových lidí bylo mezi námi vždycky dost a nevidím důvod, proč by tomu mělo být v budoucnu jinak. A nemysleme si, že jsou jenom mezi starší generací. Reakce na podobné útoky, která se mi nejvíc osvědčila, je neopětovat jejich „sympatie“ stejnou mincí.
  6. Přejme si, aby křesťané tvořili hodně dobré nové hudby a také kvalitně interpretovali tu, která již existuje. Čím víc interpretů, kapel a sborů složených z křesťanů bude, tím lépe pro nás všechny a tím víc hudby si bude moci Pán Bůh ve své svrchovanosti použít.
  7. Nepřestávejme Bohu děkovat, že nám svěřil tak úžasný dar, jakým hudba bezesporu je.

Zdravé hlasivky, co nejméně prasklých strun a zlomených paliček přeje

– Neklan Herold –