8. Pokračování - NAŠI POMOCNÍCI
Dříve než naše indonéské vzpomínky zrůžoví a ssedne prach sentimentu, vzpomenu na naše pomocníky, služebníky. Pro našince je to představa trochu divná. Za čtyři roky jsme jich poznali a zaměstnávali řadu a naše zkušenosti jsou obyčejně lidské. Když se přátelé a známí ptali našeho Vítka, jak se mu líbí život v Indonésii, říkal "moc" a vůbec ho netížilo svědomí. Nejvíc se mu líbilo, a teď si představte jak říká česky, ale s horkou bramborou v puse: "protože když ráno nechám na zemi špinavé hadry, přijdu domů a jsou vyprané a uklizené" a není kolem toho rámus rodičů.

Povolání sluhů nebo pomocníků je v Indonésii naprosto běžné a čestné zaměstnání. V západních zemích se ve službách domácnosti dá i vydělat, ale společensky to není povolání vyhledávané a pro našince téměř nemyslitelné.

Začali jsme s trojicí. Herman, řidič, svobodný, 26 let, který se od 13 let protloukal životem sám. Má šest let školy, je chytrý a má slušnou znalost angličtiny. Řidič je pro paní domu každodenní spojení se světem. Ne, že bychom neuměli řídit, ale z důvodů legální zodpovědnosti za případnou nehodu je jistější zaměstnávat řidiče. Nikoho nezajímá, kdo je v případě nehody vinný, platí vždy ten kdo na to má, tedy běloch. Na řidiči si nikdo nic nevezme a pro bělocha to může znamenat velké nepříjemnosti. I policie má cizince na mušce a domáhá se z pozice moci všimného. Řidič je tedy ochránce, překladatel, prostě nepostradatelný pomocník a člen domácnosti.

Jatmi se nám starala o vaření, prádlo a úklid. Je jí asi 30 let, je vdova s desetiletým synem, který žije u babičky na vesnici. Její bratranec Ratim, 18ti leté mládě se stará o zahradu, bránu a hlídá nás. Nezná ani slovo anglicky a tak se na sebe jen usmíváme. Pomáhá Jatmi s těžšími pracemi. Všichni tři s námi bydlí. Každý má svou sparťansky zařízenou komůrku a do zaměstnání nastoupili s několika taškami z igelitu plnými drobností a oblečení.

Kromě měsíčního platu dostávají 13. plat a na oslavy Ramadánu bývá zvykem, že od zaměstnavatele dostanou nové oblečení nebo uniformy. Na Ramadán obvykle odjíždějí na dva týdny na návštěvu rodiny. Za každý odpracovaný rok mají nárok na další měsíční plat, ale ten se vyplácí až při odchodu. Většina expatriotů odjíždí domů na zotavenou, minimálně na měsíc, a to je pro pomocníky lehárna, protože bez dohledu se málokdo pohne. Mimo platu jim dáváme rýži, cukr, kávu, čaj. V případě potřeby platíme za lékařské ošetření.

Většina pomocníků pochází ze střední Jávy. Naši tři jsou muslimové různých stupňů. Jatmi je z nich nejnábožnější. Vstává ráno ve 4:30 k první modlitbě a modlí se pětkrát denně. Říká, že kdyby se nemodlila, musela by být na život nazlobená, protože ztratila muže tak mladá.

S touto sestavou jsme vydrželi asi rok a půl. Z počátku šlo vše hladce, ale pomalu se začaly měnit vztahy i nároky. Nejdříve spolu přestali mluvit Jatmi a Ratim. Začaly stížnosti, že je Ratim lenivý. Později jsem zjistila, že Jatmi Ratima využívá. Udělala si z něj sluhu pro sebe. Začala sabotáž, dlouhé obličeje, žádná pohoda, žádná pomoc. Vztahy se hroutily. Ratim odešel samozřejmě v tu nejnevhodnější dobu a vystřídalo ho několik dalších mládenců. Zkoušeli jsme různé kombinace a náš mančaft se rozrostl o najmuté i trpěné "pomocníky a návštěvníky," kteří byli bez práce. To byla chyba. Každý pomocník, pokud má co do pusy, se nestará, kdy a kde najde práci. Čím víc jich s námi žilo, tím míň práce bylo uděláno. Poznali jsme, že zaopatřovací program je zhoubný.

Během Ramadánu, muslimských oslav a půstu, se nám pomocníci rozutekli nebo roznemohli. Jatmi nám málem umřela. Onemocněla tak, že jsme měli obavy, že má na kahánku. Z pilného půstu nejedla, i když mohla, a při váze 40kg další ztráta několika kg přivede na člověka mrákoty. Musela jsem pro ni vařit, léčit ji a dohlížet. Třikrát jsem jí dala teploměr a stále ukazoval 36, přestože měla vysoké horečky. Nakonec jsem zjistila, že ho cucá obráceně. Od lékaře také nebyla žádná diagnóza, a tak jsem ji piplala 14 dní, jak jsem uměla. Občas mě napadlo, jak jsem dřív zvládla domácnost, když jsem teď někdy vyčerpaná víc dohlížením na čtyři pomocníky, než kdybych si vše udělala sama.

Po návratu z druhé dovolené se náš mančaft nemohl probrat. Nebyla snaha ani zájem, a přišel první vyhazov. Noční hlídač spal vždy jako dudek a kdyby přišli zloději, mohli ho odnést i s postelí. Zahradník se nedostavil do práce, jako pravidelně každý měsíc, když měla jeho manželka menstruaci. Za pár dnů na to odmítl umýt okna a to bylo poslední stéblo. Byl nadurděný a domáhal se dvouměsíčního platu jako odstupné, přestože byl s námi jen několik měsíců. Na to se rozčílil Pavel. Když zahradník viděl, že nevymáčkne víc, rozsvítila se mu tvář, požádal nás i ostatní pomocníky za odpuštění a velice spokojeně vypochodoval.

Mysleli jsme, že to jako varování ostatním stačí. Nestačilo a bylo veseleji. Řidič začal být nespokojený s platem. Ověřili jsme si platy jiných řidičů a přídavek nedostal. To ho urazilo, ale na to jsme přišli až později. Jatmi nám hrála divadlo, jak pilně pracuje, ale špíny přibývalo a domlouvání nepomáhalo. Ještě se chlubila v sousedství, že nemá strach z cizinců, a dávala rady, jak práci jen předvádět. Stačí prý hodně šplouchat vodou.

Přes výslovný zákaz našim dětem i služebníkům tajně používali naše kola a rozbili je. Začali jsme vyšetřovat. Všichni věděli, ale pravdu neřekl nikdo. Urazili se a dopadlo to tak, že jsme je propustili všechny najednou. Nešlo to hladce. Jatmi ztropila scénu, začala se bodat obráceným kuchyňským nožem do prsou a pak vyletěla na ulici. Protože byla zavřená brána, ječela, mrskla sebou o zem a vřískala, jako bychom jí vraždili. Řidič s bratrem ji odnesli málem v mdlobách dovnitř. Všichni kolem měli velké divadlo. Druhý den ráno řidič, náš uniový vůdce, odvedl všechny k našemu zaměstnavateli a tam je Pavel všechny před svědky vyplatil. Jatmi s námi měla spoření a ani nedokázala celou sumu spočítat. Všichni byli velice spokojení, rozloučili se s námi a hurá domů. Až peníze dojdou, bude jiná starost.

Moc velkou radost jsme z finále neměli, ale necítili jsme se vinni. Viděli jsme, že s laskavostí toho moc nepořídíme. Spíše to považují za slabost a naivnost. A tak jsme si říkali, jak takovým lidem pomoci? Jak pomoci rozvojovým zemím, jak pomoci chudým, ale odpověď není snadná.

Snažili jsme se je naučit spoření, tomu nerozumí a teprve později jsme sami pochopili proč. Výdělek totiž nepatří zaměstnanému, ale rodině. Když přijede tatík z venkova na návštěvu, je po úsporách. Prodají zlaté šperky, odevzdají výplatu a pro nás to obyčejně končí navíc půjčkou a pro pomocníky dluhem. Čím větší dluh, tím lepší "zabezpečení" protože zaručuje pokračování zaměstnání. Ze spoření sami nikdy nic nemají, zatímco dluh je jistota. Služebníci vlastně žijí na kredit stejně jako západní člověk používá kredit karty. Místo od zaměstnavatele si půjčuje od banky a z dluhů nevychází ani jeden ani druhý.

Indonézie je zemí podnikavců, a proto to někdy dopadá tak, že pomocník začne pilně "pracovat" na vyhazovu. Je až neuvěřitelné, kolik »opakovaných úmrtí« může být v jedné rodině. Podaří-li se, trochu si na vesnici "odpočine" a až ho rodina vyžene do zaměstnání, vše za pár měsíců zopakuje. Rodinná návštěva, rodinná tragedie, půjčka a vyhazov. Špatné svědomí z toho má obyčejně jen ten, kdo je do této situace nastrčen. S jídlem roste chuť a tak se někdy stává, že obzvlášť protřelí pomocníci se domáhají "práv" mačetou. S místními "zvyky" si člověk raději ani nezahrává. Pomsta není sladká a mstitelů je mnoho. Místní policie je na straně toho, z koho něco kápne nebo vytluče. To obyčejně platí o "milostných pletkách" svobodných mládenců. Začnou si něco s dívkami v barech, "bratři a rodina" brání čest dívenky a skončí to "urovnáním" na policii nebo ženitbou. Ženich se nežení s nevěstou, ale s rodinou.

Povinností muslimů je dávat almužny. Nechci znít jako bezcita, ale podnikavci povolání žebráka dovedou hrát dokonale. Nověpříchozí nemá tušení o co jde, ale za čas zná hlavní křižovatky, přechody, podchody a zákoutí nákupních středisek a pozná známé tváře. Žebráky má pod dohledem zdejší mafie, která je rozváží, sváží a hlavně vybírá vyžebrané peníze, kterých není málo. Žebrák rozhodně víc vyžebrá než vydělá. Obyčejně člověk dá mrzákovi, ale mladá děvčátka ověšená spícími robaty, zahalena do plachetek jak jezyňky nevzbuzují soucit. Mají svůj denní limit a najde-li se štědrý dárce, zmizí v okamžiku. Během Ramadánu se řady žebráků rozrostou a člověk nemá úniku. Drzost roste i u služeb. Taxikářům přestane pracovat taxametr a domáhají se dvojnásobného jízdného. Krádeže jsou na denním pořádku a očekává se štědrá nadílka. Jestli se naděluje z vydělaného nebo kradeného, to už není důležité, hlavně že se naděluje. Žebrákům dáváme místo peněz sáček rýže a uvnitř je traktát. Aspoň víme, že jim rýže zůstane a peníz neskončí v kapse pasáka. Znají nás a když se stane, že rýže dojde, ani nežádají peníze a s úsměvem odejdou.

Ať se člověk snaží a dává jak dává, není vylepšení, ani spokojenost. Z počátku jsme byli soucitnější, ale naučili jsme se od našich pomocníků. Byli jsme štědří v drobných radostech, dali jsme všem hodinky, ale vydržely sotva měsíc. Co jsme dali, to se proměnilo v cáry nebo zašmelili jinde. Vím, že si všichni říkáme, že jsme schopni lásky, ale dáváme s mírou. Pán Bůh však říkal, že chudí budou s námi vždycky a všude. Rozlousknout oříšek chudoby se ještě nepodařilo žádnému systému ani jedinci a zůstává nám vědomí, že nedovedeme bezpodmínečně milovat a odpouštět.

Myšlení lidí východních a západních je rozdílné. Psychologové dokonce vymysleli termín lineárního a eratického myšlení. Tato myšlenka se dá rozvinout nábožensky. Západní kultura je tradičně orientovaná k jednomu Bohu, zákon je určený, neměnný a lidé podle toho přemýšlejí. Mají jednu autoritu, jednu zodpovědnost a rozhodnutí dělají na základě předchozích zkušeností. Jestliže zákon určí, že se jezdí vpravo, tak se vpravo jezdí, vpravo chodí. V běžném životě dáváme věci na stejné místo a cukřenku můžeme v kuchyni najít poslepu. Pro člověka východního myšlení je každá situace, i když se denně opakuje, naprosto nová. Tomu odpovídá chaotická doprava. Bez nejmenšího varování se semele něco, co člověk naprosto neočekává. S pomocníky dnes najdu šampon zde a zítra jinde a tak člověk neustále něco hledá. S Jatmi jsme měli nekonečné potíže, aby dávala věci, které patří k sobě na stejné místo. Ale marně. Na otázku kde je, vždy odpovídala pergi odešlo. Ne, že neví, ale samo to odešlo.

Jen co se u nás vyčistil vzduch, přišla řada nových kandidátů. Místní šuškanda roznesla, co se u nás stalo. Oficielní verze byla, že jsme nachytali pomocnici se šoférem, a proto jsme je vyhodili.

Dali jsme si nová předsevzetí a začali u řidiče. Tony byl trochu zvláštní případ. Je to bývalý námořník a asi se nám na něm líbilo, že na vše odpovídá "yes Sir, yes Madam." Trochu načichl světem, nevím, jestli je to dobře nebo ne. Je tetovaný, zuby krásné jako reklama na zubní pastu a z toho vznikla jeho přezdívka, Tymolínek. Předchozí zaměstnavatelé si ho chválili, ale obyčejně prý vydrží jenom krátce a potom zkouší nové podnikání. Za čas jsme přišli na to, že většina doporučujících dopisů je k ničemu, protože pravdu napíše málokdo.

Tony nám říkal, že jestli bude válka, tak si přeje, aby mohl zabít co nejvíce Číňanů. Číňané jsou v ekonomickém smyslu židé Orientu. Stejná nenávist vůči nim a stejná prosperita napříč okolnostem. Číňané jsou v tomto relativně svobodném světě utlačovaní, ale čím jsou utlačovanější o to jsou pracovitější a chytřejší, jak všeobecnou nenávistí probruslit. Tymolínek je z rodiny, která padla v nemilost v šedesátých letech. Otec zemřel ve vězení, strýček byl diplomatem v ČS. Synek to dotáhl k námořnictvu, ale jezdil jenom dva roky. Připletl se do rvačky s Filipínci, kde byl zabit jeden námořník. Byli z toho obviněni Indonésané a 42 námořníků dostalo výpověď. Takže kromě toho, že by rád zabil co nejvíce Číňanů, nemůže přijít na jméno Filipíncům.

S námi vydržel jen pár měsíců. Byl tak zapomnětlivý, že zapomínal i na výplatu. Museli jsme mu připomínat kdy a kam má jet, že Pavel chodí do práce, aby načepoval benzín, aby šel na servis, aby umyl auto, zkontroloval tekutiny. Jinak byl naprosto šťastný, schrupnul si kde mohl a honil vítr. V okamžiku náznaku nespokojenosti na jedné nebo druhé straně zaměstnání končí, Tymolínek se s námi rozloučil a začali jsme hledat nového řidiče.

Šuškanda přivedla další kandidáty před dům. Harianto, drobeček malá, neuměl pípnout anglicky ani slovo. Nikdy pro expatrioty nepracoval, neměl žádné pochvalné doporučení, byl slušný, tichý, čistý, a tak jsme si říkali, není zhýčkaný ani světem protřelý, zkusíme to. Kromě toho, že neoplýval bystrostí, nás nezklamal. Vydrželi jsme s ním až do konce a měli jsme mnoho příležitostí trénovat trpělivost. Trochu starostí nám působil během Ramadánu, protože ve své poctivosti držel půst, až se mu dělaly mžitky před očima. Nejdříve jsme omezili výjezdy, ale když už byl na odpadnutí, poslali jsme ho k doktorovi a ten mu řekl, že na půst nemá zdraví a že musí jíst. S lékařským potvrzením přerušil půst a mohl opět řídit. Harianto, jako všichni ostatní vzorně plnil povinnosti vůči rodině a ze svého platu, půjčkami od nás, financoval stavbu nové střechy otcova stavení a mnoho jiných kalamit. Když přijela návštava z vesnice, věděli jsme, že jsme zpečetili naše svazky na další období.

Domácnost se opět ustálila. Jeden náš kolega nám poslal svého nadbytečného Toma všeuměla. Opět ani slovo anglicky. Nesměle se zeptal, jestli může přivést manželku. Přivedl a je milá, tichá a pracovitá. Z naší nové trojice neumí anglicky ani jeden a je na nás, abychom se s nimi domluvili. Nejlépe vycvičení pomocníci přicházejí od Číňanů. Anglicky sice nemluví, ale pracovat dovedou. Číňané jsou přísní. Tam nestačí hrát divadlo. U bělochů se pomocníci rozmazlí a shnijí. Za pár let jsou v podstatě nepoužitelní pro normální chod domácnosti. Začínají znovu u nových cizinců, kde vydrží pár měsíců, než člověk prokoukne jejich habaďůry a ví, co očekávat.

Všichni naši pomocníci dostali nějakou přezdívku. Herman byl Uniový vůdce, Ratim byl Budulínek, Jatmi byla Můra, Tony Tymolínek, z Toma byl Tomík nebo Chocholouš. Ze všech nejmilejší je naše Suči, které říkáme Křepelka nebo Holubička. Milá, hodná, pečlivá, pracovitá, učenlivá, obětavá, čestná, trpělivá, dušička, kterou máme tolik rádi. Největší radost nám připravila, když nám řekla, že chce chodit v neděli do kostela. Od první neděle chodí vzorně s biblí, studuje a zpívá ve sboru a rozkvetla po všech stránkách. To se odrazilo i na její práci. Dříve byla vynikající pracovníček, ale teď víme, že nevykonává dobře jenom svoji práci, ale v práci se odráží její láska k nám a ta je vzájemná. Teď už bibli studuje i její sestra a modlíme se, aby skrze ni přijalo Pána Boha co nejvíce dalších dušiček. S našimi jazykovými znalostmi jsme jí toho moc nevysvětlili, ale nejlepší svědectví je vlastní příklad. To mluví za všechna slova a pro mnoho lidí je svědectví křesťanů jediná bible, kterou v životě budou "číst." Suči zanesla do naší domácnosti tolik pohody, radosti a spokojenosti, že na ni budeme vzpomínat do smrti.

Naši bývalí pomocníci se nám hlásili dál. Jatmi se chtěla vrátit, ztrácela jedno zaměstnání za druhým a vždy nás žádala o reference. Dokonce svitla naděje, že může jít pracovat do Singapuru a přišla, abychom jí pomohli získat pas. To se nakonec nepodařilo, protože neměla v pořádku rodný ani oddací list a její vdovská histroka také asi nebyla akorát. Poslední zpráva byla od Hermana, kdy nám řekl, že byla vyhozena za krádeže a od té doby jsme o ní nelsyšeli. Namluvila si ženatého frajera a kradla pro něj z ledničky maso a alkohol. Zanedbávala péči o děti, které prý zamykala, aby se mohla těšit s milencem.

Herman málem udělal terno. Namluvil si mladičkou vdovu, která zdědila dva automobily a Herman byl šéf. Začal privátní taxi službu a když nám volával, zalykal se radostí, nejen nad tím, jaký je z něj pán, ale oznamoval nám, jak se milují. Svatba však nebyla a rodina nakonec Hermana vyhnala. Uprostřed radosti i starostí objevila Hermana po několika létech hledání bývalá milenka ze Surabaye, kde Herman pracoval asi rok, a představila mu 4 letého syna. Herman se zastyděl, milenku přijal a teď očekávají druhého potomka. Herman se těší, že bude mít hodně dětí. Ve svých svobodných časech nám vždycky říkal: "No money, no love" (kdo nemá peníze, nemá lásku) a skončil jako mnoho zdejších mužů. Žije a pracuje v Jakartě, žena a děti žijí s rodiči na venkově.

S nadcházejícím odjezdem musíme naše pomocníky umístit. Harianto, řidič, dostal práci okamžitě, ale nevydržel ani dva týdny a přišel zpět. Moc práce, protože po něm vyžadují, aby se také staral o zahradu, bránu, vodní filtry a to je pod řidičovu úroveň. Jak vidno také jsme ho trochu zhýčkali. Herman by nezalil květináč, ani nevyndal nákup z auta, protože řidič je víc než služebník. To mu vysloužilo přezdívku Uniového vůdce. Teprve čtvrtý zaměstnavatel slibuje trvalé a dobré zaměstnání. Harianto skončil s křesťanskou rodinou, kterou známe čtyři roky a doufáme, že mu budou živým svědectvím.

Zůstali jsme na čas bez řidiče a poslali jsme Tomíka do autoškoly, aby se vycvičil na řidičské povolání. To bylo naše přání, ale naučit se jezdit v Jakartě není nejsnadnější. Řidičák má a tak po večerech s ním Pavel jezdí, aby zvládl techniku jízdy do míst, kde nejezdí téměř žádná auta a v neděli, protože je menší provoz, nás vozí do kostela. Při té příležitosti zůstane se Suči a snad tam také něco pochytí. Vyrazit s ním do města v týdnu nemáme odvahu. Snad se časem naučí, ale nebude to tak rychlé a snadné jak jsme si to představovali.

Suči a její sestra, kterou jsme vzali pod křídlo, budou pracovat pro naše nejlepší křesťanské kamarády a máme záruku, že budou mít živé svědectví i nadále. Snad za sebou zanecháme trochu naděje pro lepší budoucnost. Tom i Suči se chtějí vrátit do své vesnice a založit rodinu. Za dobu, co jsou s námi, si přes velkou půjčku přikoupili půdu a mají kam jít.

Budeme odjíždět se smutkem v očích a s radostí v duši. Nejvíc nám bude chybět Suči, ale máme naději, že se s ní opět uvidíme v nebi, kde se budeme společně radovat. Kéž by tomu tak bylo i s ostatními pomocníky, kamarády a všemi nám blízkými dušičkami, které potkáváme na našich toulkách světem.

- kas -