Zápas o duši:

Jak jsou na tom naše církve?

Verze pro tisk

Co všecko se za půlstoletí změnilo v našich církvích? Sbory se početně zmenšily z tisíců členů na stovky… Sbory měly mocnou oporu ve svém veřejném postavení… To vše je pryč… Když se vracím do vzpomínek na padesát let v pražských sborech, objevuje se dvojí obraz. Když jsem unaven a Pokušitel útočí, objevuje se přede mnou obraz mlhavých až tmavých barev. Počet členů klesá, postavení církve a sborů ve veřejnosti upadá, dětí a mládeže ubývá, i dobré tradice se bortí, nic není jak bývalo. Když však nad Biblí v modlitbě zavane Duch, mlhy se rozptýlí, do budoucnosti sborů zazáří slunce. Vždyť přece Hospodin sám tříbí svůj lid, zbavuje jej těch, kdo k němu nepatří, kdo zneužívali církve ke svým cílům, zbavuje sbory falešných opor matrik, kulturní činnosti, nacionálního cítění a vede svůj lid do hloubky, aby spolehl na Jeho zaslíbení daná už Izraelovi, s nímž je pod jednou smlouvou, aby žil z víry a naděje bez vnějších záruk, aby u stolu Páně vytvářel postupně krásnou církev, jak po ní toužil Karafiát.

Uprostřed všech proměn, soudů a tříbení uvádí Duch tento proces vnitřního růstu a prohlubování do pohybu. Dejme se Duchem vést a nést… Kříž a vzkříšení není minulost… Ježíš je živ. On je ten jediný, který přichází. Všichni ostatní odcházejí…

Za všemi zmatky postmoderny vidím právě v našich sborech za vší jejich člověčinou, jejíž částí jsem i já, zrakem víry Pána, který přichází a jednou přijde ve slávě.

Josef Smolík, vikář a farář Církve českobratrské, Padesát let sborů Kostnické jiskry, 14.8.02

 


 

V zamyšlení ze zkušeností posledních jedenácti let během krátkodobých misijních pobytů v České Republice napsal Dr. Josef Šolc následující:

…Pátou překážkou je nedostatek vyškolených kazatelů a pastorů. Během komunismu patřili kazatelé a duchovní mezi nejchudší společenskou vrstvu společnosti. Proto jen málokdo přijal Boží povolání do služby. Někteří kazatelé, kteří sloužili ve zmenšujících se sborech, se rozhodli nastoupit do veřejného sektoru a dali přednost vyššímu životnímu standardu, než mohli dosáhnout v církevní službě.

Slavná Naděje, 1/2002

 


Církev bratrská nedávno diskutovala s americkými misionáři o tom, jak zvýšit vzdělání kazatelů z dosavadního bakalářského stupně na vyšší stupeň (v zahraničí jsou dva stupně vysokoškolského vzdělání - bakalářské a masters). Jedna z možností je studium v zahraničí. Tato cesta znamená mít dobré znalosti jazyků a je finančně daleko nákladnější než studium v České republice. Následně vyzvali americké organizace, sbory a jednotlivce, aby pomohli vytvořit studijní fond pro další vzdělávání kazatelů. Více informací o stavu a potřebách:

<pavel.cerny@cb.cz>

 


 

Jak jsou na tom duchovní?

Mluvčí České biskupské konference Daniel Herman napsal:

Do jisté míry to může souviset i s věkovým průměrem, který je u katolických kněží zhruba 68 roků. Byli to lidé, kteří vystudovali a byli formováni pro úplně jinou dobu. Komunistický režim je uzavřel do izolace. Aby přežili, tak se uzavřeli za jakési obranné hradby ghett. Nyní je vidět podobný fenomén jako v polovině 19. století, když padaly hradby skutečných ghett a odpůrci tohoto otevírání byli ortodoxní rabíni. Dnes se stává, že někdy ti duchovní pastýři prostě už nejsou schopni držet ruku na tepu doby, žijí ve své virtuální realitě a snaží se spíše lidem vnucovat otázky, které si lidé prostě nepokládají. Nedomnívám se, že by to tolik spočívalo v podstatě poselství církve. Toto poselství však musí být předkládáno lidem prahu 21. století dost věrohodně. Protože pokud budeme člověka, občana 21. století, oslovovat stylem století 19., tak ty výsledky bývají kontraproduktivní.

Martin Komárek, Mladá fronta Dnes, 7.8. 2002 -

 


Průměrný věk kazatelů v Jednotě baptistů je asi 58 let. Bratr I. Čonka v časopise církve Jednoty Baptistů napsal:

…Poviem si, v poriadku - nechajte teológiu teológiou a zaujímajte sa o Bibliu. A tu s hrôzou zisťujem, že tou poslednou inštanciou, kedy niektorí členovia zboru intenzívne študovali Bibliu, bola besiedka, poprípade dorast. A tým sa to končí. Pre niektorých sa Písmo stalo akousi spleťou veršov, o ktorých vedia iba to, že sa dajú dobre využiť - len keby vedeli kedy a ako. S hrôzou zisťujem, že niektorí ľudia, ktorí vyrástli v zbore, majú problém v základných biblických pravdách a pletú sa im skutky biblických postáv, nehovoriac o parafrázach textov, nad ktorými by sa pozastavil aj apoštol Pavel. (A tým nemyslím iba humornú epizódu so Zachariášom, ktorý vyliezol na strom a čakal Pána Ježiša.) Je dosť nepríjemné, keď nejaký dlhoročný člen zboru nevie, čo je to apoštolské vyznanie viery, alebo argumentuje textom, ktorý by mal byť v Písme, ale akosi tam niet. O niečom to hovorí. O našom záujme o Písmo, o našej schopnosti vnímať Písmo celistvo, a nielen ako „vetičky" a „heslá". Biblia nám môže dať oveľa viac ako iba „heslo, kde sa sama otvorí", alebo „zhromkové" čítanie. Ak sa hovorí o tom, že Písmo je návodom pre život, niektorí kresťania mi pripomínajú ľudí, ktorí sa riadia podľa Murphyho zákona: „Ak zlyhajú všetky pokusy, pozri si návod na použitie." A ak reformácia (to bolo dosť dávno) hlásala návrat k Písmu, malo to svoj význam.

Aby ste ma pochopili, nie som propagátor mechanického memorovania veršíkov ako vo stredovekej škole, bol by som však rád, ak bysme boli ochotní hlbšie sa „zavŕtať" do Písma a znovu ho objaviť. Má totiž väčšie hodnotu, ako si vieme predstaviť.

Rozsievač 6/2002, str. 90

 


 

Mladá i střední generace je natolik sekularizovaná, že je ve své nevědomosti přesvědčena, že může žít bez Boha docela dobře. Přesto i tuto společnost souží duchovní prázdnota.

„Chvěji se při pomyšlení, zda faráři, presbyteři, členové sborů dokáží vzít tyto bratry a sestry vážně, zda je nezklamou, zda jim dají radost z evangelia, aniž by zapřeli vážnost hříchu a z evangelia udělali humanitní odvar."

(Josef Smolík)

vybrala - kas -