Zápas o duši:

Křesťanská dogmatika

Verze pro tisk

Slovní inspirace Písma: její důležitost a důsledky

Co je slovní inspirace?

Pojmem slovní inspirace Písma svatého označujeme způsob, jakým Bůh promlouval skrze pisatele Písma, tedy skrze proroky a apoštoly. Tito lidé, vedeni Duchem svatým, zapsali přesně ta slova, která jim Bůh vdechl. Bůh přitom využíval individuality každého pisatele - jejich rozdílnou slovní zásobu, různý styl jejich vyjadřování, různý rozsah jejich zkušeností, rozdílnost jejich temperamentů, apod.

Samotné slovo inspirace se v Písmu vyskytuje pouze jedenkrát (2Tm 3:16; theopneustos), zatímco spojení slovní inspirace se v Písmu nevyskytuje vůbec. Přesto samo Písmo potvrzuje skutečnost, že každé slovo Písma je Boží slovo, zapsané lidmi.

Chybné názory ohledně inspirace:

A. Inspirace se týká obecných námětů či základních myšlenek, nikoli přímo slov.

B. Inspirace se týká píšících osob, nikoli jimi zvolených slov.

Ve svém 2. listu Timoteovi 3:16 apoštol Pavel píše, že „veškeré Písmo je vdechnuté (inspirované, vnuknuté) Bohem" (KMS). Písmo však nesestává z námětů, z myšlenek ani z osob, ale ze slov, a proto jde o inspiraci slov neboli o slovní inspiraci Písma. Rovněž 2. list Petrův 1:21 praví, že unášeni Duchem svatým mluvili lidé poslaní od Boha (KMS). Lidé od Boha, puzeni svatým Duchem, mluvili; jinak řečeno, pronášeli slova. Objektem či předmětem božské inspirace, tohoto zázračného působení Božího Ducha, nebyli sami pisatelé Písma - ti byli jen Božími nástroji, které brzy pominuly; předmětem bylo samo Písmo, jimi zapsané a dodnes dochované.

Učení i inspirace pouhých myšlenek a nikoli slov také zapomíná na skutečnost, že k myšlenkám obsaženým v psaném textu se dostaneme jen díky slovům, které autor textu použil. A Bůh, jakožto autor Písma, je jistě schopen dokonale zabalit své myšlenky do plně adekvátních slov. Nakonec i sám Kristus se odvolává ke slovům Písma. Někdy dokonce činí závěry z jednotlivých slov v Písmu zapsaných, viz např. Jan 10:35 - „Jestliže Bůh ty, jichž se týká toto slovo, nazval bohy ..." - kde odkazuje své posluchače na jediné slovo bohy (elohim, theoi) použité v Žalmu 82:6.

C. Inspirace představuje pouze božský dohled a prevenci chyb, nikoli diktát slov.

Slovní inspirace znamená, že Bůh nejen dohlížel či usměrňoval psaní Písma, ale že božským způsobem dodával slova, která Písmo tvoří. Jinak by Písmo bylo pouze bezchybným lidským slovem a nikoli živým, činným, nepomíjitelným slovem Božím, nabitým božskou mocí, podle kterého se řídí svět a které zdolává i ďáblovy svody. Slova Písma jsou vdechnutá Bohem, jsou to Boží slova.

D. Inspirace se týká jen některých částí Písma, zvl. věrouky, nikoli např. historických, zeměpisných či vědeckých pasáží.

Veškeré Písmo, každá jeho část, je inspirovaná, vdechnutá Bohem (2Tm 3:16). Není samozřejmě hlavním účelem Písma podávat historické, zeměpisné či vědecké informace, neboť skutečným smyslem Písma je přivést lidské bytosti k poznání Krista a tak ke spáse (viz např. J 5:39; 2Tm 3:15; 1J 1:3). Nicméně Svým slovem Bůh vstoupil do lidských dějin, jednal s lidmi žijícími v konkrétní době na konkrétních místech, proto i historické a jiné údaje v Písmu, ať už jsou zmíněné jen na okraj, jsou inspirované a spolehlivé. Písmo obsahuje vážné Boží varování před přidáváním, ubíráním či pozměňováním toho, co Bůh pronesl a nechal zapsat (viz např. Dt 4:2, 12:32; Př 30:5-6; 2Pt 3:16; Zj 22:18-19). Kristus praví (J 10:35), že „Písmo musí platit /KMS: Písmo nemůže být zrušeno/" a že „dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane" (Mt 5:18b). Apoštol Pavel proto může říct: „Věřím všemu, co je napsáno v zákoně Mojžíšově a v prorockých knihách" (Sk 24:14b).

Co se týká poměru vědy k Písmu, lze jen konstatovat, že pravdivost a spolehlivost Písma se rozhodně nezakládá na pokusech, třebaže úspěšných, najít soulad mezi Písmem a závěry přírodních věd.

E. Inspirace nezahrnuje impuls či povel ke psaní.

Proroci a apoštolové zapsali Bohem vdechnutá slova podle Boží vůle. V Písmu není slovní zmínka o tom, že pisatelé mají vše, co jim Bůh řekne, zapsat (až na výjimky, kdy je Boží povel zaznamenat Jeho slova výslovně uveden, viz např. Ex 17:14, 34:27; Zj 1:11,19). Protože ale bylo vůlí Boha vdechnout prorokům a apoštolům Svá slova, vyvolala Boží inspirace vlastní psaní pisatelů. Jinak řečeno, Boží inspirační působení utvořilo i popud či pokyn ke spisování. Slovní inspirace, skrze kterou měla být vnuknutá slova zapsána, sama o sobě předpokládá i nutkání onen zápis vskutku provést.

Biblické pasáže ve prospěch slovní inspirace

A. Starý zákon

Věnujme se nejprve těm veršům Písma, které ukazují, že Starý zákon je Boží slovo, vdechnuté Bohem a zapsané proroky. Výčet veršů není samozřejmě úplný. Není-li uvedeno jinak, jde o citace z ekumenického překladu. Italikou autor upozorňuje čtenáře na některá slova či slovní spojení.

Starý zákon je zapsané Boží slovo

Starozákonní verše:

  • Jozue vyzval Izraelce: „Přistupte sem a slyšte slova Hospodina, svého Boha." (Joz 3:9) ... Tato slova zapsal Jozue do knihy Božího zákona. (Joz 24:26a)
  • Toto jsou Davidova poslední slova: „... Hospodinův duch skrze mne mluvil, na mém jazyku byla řeč jeho". (2. Sam 23:1-2)
  • Hledejte v knize Hospodinově a čtěte: ... (Iz 34:16a)
  • Řekl mi: „Lidský synu, nyní jdi k izraelskému domu a mluv k nim mými slovy." (Ez 3:4)
  • „Ty, lidský synu, slyš. Synové tvého lidu si o tobě povídají u zdí a u vchodů do domů a mluví mezi sebou, jeden s druhým: „Pojďte a poslechněte, jaké slovo vychází od Hospodina!" Přicházejí k tobě, jako když se schází lid k rokování, a sedají si před tebou jako můj lid. Poslouchají tvá slova, ale podle nich nejednají." (Ez 33:30-31a)
  • Srdce měli jako z křemene a neslyšeli zákon ani slova, která posílal Hospodin zástupů svým duchem skrze dřívější proroky. Proto je postihlo velké rozlícení Hospodina zástupů. (Za 7:12)

Novozákonní verše:

  • Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid a vzbudil nám mocného spasitele z rodu Davida, svého služebníka, jak mluvil ústy svatých proroků od pradávna. (Lk 1:68-70)
  • To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka. /KMS: co bylo řečeno od Pána skrze proroka/ (Mt 1:22)
  • Když odcházeli, rozděleni mezi sebou, řekl jim Pavel jen toto: „Duch svatý dobře pověděl vašim předkům ústy proroka Izaiáše ..."(Sk 28:25)
  • Předně ten, že židům byla svěřena Boží slova. (Ř 3:2b)

Poznámka: Výraz „řečeno ústy proroka" /KMS: řečeno skrze proroka/ se dále vyskytuje mj. v Mt 2:17, 3:3, 4:14, 8:17, 12:17, 13:25, 21:4, 27:9, Sk 2:16..

Mezi řečeno skrze proroka a psáno skrze proroka není rozdíl!

  • Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka." /KMS: psáno skrze proroka/ (Mt 2:5)
  • „Bratří, muselo se splnit slovo Písma, kde Duch svatý už ústy Davidovými mluvil o Jidášovi, o tom, který na Ježíše přivedl stráže."(Sk 1:16)
  • Jež Bůh ústy svých proroků předem zaslíbil ve svatých Písmech. /KMS: skrze proroky ve svatých Písmech/ (Ř 1:2)
  • Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků. /KMS: v prorocích/(Žd 1:1)

Poznámka: Výraz v prorocích může znamenat buď skrze proroky či v písmu proroků.

Ježíš a jiní považují Starý zákon za Boží slovo

  • Ježíš považuje slova Starého zákona za Boží slova, a proto je používá k argumentaci
  • Jestliže Bůh ty, jichž se týká toto slovo, nazval bohy - a Písmo musí platit - ... (J 10:35)
  • Řekl jim: „Jak to tedy, že ho David v Duchu svatém nazývá Pánem, když praví: ..." (Mt 22:43)
  • Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: `Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.´"(Mt 4:10)
  • Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo. (J 17:12)
  • Řekl jim: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech."(Lk 24:44)

Ďábel považuje slova Starého zákona za Boží slova, a proto se je snaží zneužít k argumentaci

  • A řekne mu [ďábel]: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: `Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen´!" (Mt 4:6)

Apoštolové považují slova Starého zákon za Boží slova, a proto je používají k argumentaci

  • Jak je psáno: `Nikdo není spravedlivý, není ani jeden.´ (Ř 3:10)
  • Když Bůh [ve Starém zákoně] mluví o nové smlouvě, říká tím, že první je zastaralá. (Žd 8:13)
  • Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. (Ř 15:4)
  • Věřím všemu, co je napsáno v zákoně Mojžíšově a v prorockých knihách. (Sk 24:14b)

Starý zákon je vdechnut Bohem - Duchem svatým

  • Toto spasení hledali a po něm se ptali proroci, kteří prorokovali o milosti, která je vám připravena; zkoumali, na který čas a na jaké okolnosti ukazuje duch Kristův v nich přítomný, když předem svědčí o utrpeních, jež má Kristus vytrpět, i o veliké slávě, která potom přijde.(1 Pt 1:10-11)
  • Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha. /KMS: unášeni Duchem svatým/ (2 Pt 1:20-21)
  • Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha ... /KMS: je vdechnuté Bohem/ (2 Tm 3:16)

B. Nový zákon

Nyní si uveďme některé z veršů Písma, které ukazují, že také Nový zákon je Boží slovo, vdechnuté Bohem a zapsané apoštoly. Opět platí, že není-li uvedeno jinak, jde o citace z ekumenického překladu. Italika slouží stejnému účelu jako dříve.

Nový zákon je zapsané Boží slovo

Ježíšova slova jsou mocná, pravdivá, nikdy nepomíjející slova Boží

  • Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. (Žd 1:1-2)
  • Ten, koho poslal Bůh, mluví slova Boží, neboť Bůh udílí svého Ducha v plnosti. (J 3:34)
  • Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den. (J 12:48)
  • Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky. (J 14:10)
  • Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. (J 6:63b)
  • Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými." (J 8:31-32)
  • Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. (Mt 24:35)
  • Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly. (Mk 8:38)

Apoštolové vlivem Ducha svatého věrně zaznamenali Boží slova

  • Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe; neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. V pravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal. (J 17:7-8)
  • Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce.(Mt 10:20)
  • Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. (J 14:26)
  • Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. To píšeme, aby naše radost byla úplná. (1 J 1:3-4)
  • Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, ... (1 Kor 11:23)
  • Z toho můžete vyčíst, že jsem porozuměl Kristovu tajemství, které v dřívějších pokoleních nebylo lidem známo, ale nyní je Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům. (Ef 3:4-5)

Slova apoštolů jsou proto mocná, pravdivá slova Boží

  • Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte. (1 Tes 2:13)
  • Dal jsem jim tvé slovo ... Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. ... Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří. (J 17:14a, 17, 20)
  • A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili. (J 19:35)
  • Pokládá-li se někdo za proroka nebo za člověka obdařeného Duchem, měl by poznat, že to, co vám píšu, je přikázání Páně. (1K 14:37)
  • Jestliže někdo učí něco jiného a nedrží se zdravých slov našeho Pána Ježíše Krista a učení pravé zbožnosti, ... (1Tm 6:3)
  • My nejsme jako mnozí, kteří kramaří s Božím slovem, nýbrž mluvíme upřímně, z Božího pověření a před tváří Boží v Kristu. /KMS: jako ti, kdo mluví z Boha, tak mluvíme před Boží tváří v Kristu/ (2K 2:17).
  • Žádáte-li důkaz toho, že skrze mne mluví Kristus, ten, který vůči vám není slabý, nýbrž je mezi vámi mocný. (2K 13:3)
  • O tom i mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha/lidem, kteří mají Ducha. (1K 2:13)
  • Ti, kdo vám přinesli evangelium v moci Ducha svatého, seslaného z nebes, zvěstovali vám nyní toto spasení, které i andělé touží spatřit. (1Pt 1:12b)
  • Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!(Ga 1:8)

Shoda mezi kázaným a psaným slovem apoštolů

  • Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem. (2Te 2:15)

Apoštolové kladou své zápisy na stejnou úroveň jako starozákonní Písmo

  • To už je, milovaní, druhý dopis, který vám píšu. Tímto napomínáním chci probouzet vaše čisté smýšlení, abyste pamatovali na to, co předpověděli svatí proroci, i na to, co ustanovil Pán a Spasitel skrze vaše apoštoly. (2Pt 3:1-2)
  • [Pavel] Mluvil tak o tom ve všech svých listech. Některá místa jsou v nich těžko srozumitelná a neučení a neutvrzení lidé je překrucují, jako i ostatní Písmo, k vlastní záhubě. (2Pt 3:16)

C. Závěr ohledně biblických pasáží

Celá bible, každé slovo Starého i Nového zákona, je proto Božím slovem, zapsaným proroky a apoštoly pod inspirujícím vlivem Ducha svatého. Věřící, opírající se o biblický zápis Božích slov, mohou proto směle prohlásit, že jsou „stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš." (Ef 2:20)

Moderní útoky na učení o slovní inspiraci

A. Jednotlivé knihy Písma jsou psány různými slohy!

Literární styl, vyjadřování, či sloh je skutečně různý u jednotlivých pisatelů Písma. Neměli bychom však u všech knih Písma, jakožto inspirovaného slova jediného Boha, předpokládat jeden a tentýž styl či sloh? Nikoli; rozmanitost stylů neodporuje slovní inspiraci, naopak inspirace zjevně žádá různorodost slohů. Bůh nemluvil skrze jednoho člověka, ale skrze několik lidí, z nichž každý měl různý styl vyjadřování, který Bůh použil ke sdělení Svého slova.

  • Proč ale Bůh nenechal napsat Písmo ve Svém vlastním, božském stylu? Samo Písmo dává na tuto otázku odpověď: Bůh nemohl použít svůj vlastní, božský styl, neboť jde o mluvu nebeskou, nevhodnou pro bytosti pozemské. Tak píše apoštol Pavel o svém zážitku vytržení do nebeského ráje, kde „uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit" (2K 12:4).

Pokud tedy Bůh chtěl promlouvat k člověku, musel upustit od používání svého nebeského slohu a snížit se k užívání lidské řeči a osobitých literárních stylů Svých jednotlivých „nástrojů" - pisatelů Písma. Přesto slova pisatelů byla Bohem vdechnuta a jsou zcela Božím slovem, jak je patrné ze všech pasáží Písma, ztotožňující slova Písma s Božím slovem.

B. Někteří pisatelé Písma se odvolávají na výsledky svého „historického zkoumání"!

Skutečně, někteří pisatelé podnikli historická pátrání se snahou najít pravdu. Např. Lukáš v úvodu svého evangelia píše, že „vše znovu pečlivě prošel (prozkoumal)" (KMS). Pavel zase odkazuje na fakta, která sám od sebe nevěděl, ale jiní mu je oznámili (1K 1:11). Proč se pisatelé Písma odvolávají na své vlastní bádání a na fakta, předaná jim od jiných lidí, když jim Bůh při inspiraci dával slova, která mají napsat?.

Tak jako Duch svatý použil různé literární styly vlastní jednotlivým pisatelům Písma, stejně tak použil i jejich znalosti historických skutečností, které nabyli buďto svou vlastní zkušeností (byli přímými svědky popisovaných událostí) nebo svým vlastním výzkumem popř. ze zpráv od jiných lidí. Tedy i při sepisování informací získaných „z druhé ruky" dával pisatelům promlouvat, tj. pronášet vhodná slova, Duch svatý.

C. V kopiích původních Písem se vyskytují různočtení!

Různočtení se vskutku objevují v kopiích původních Písem. Za prvé je však nutno zdůraznit, že slovní inspirace se týká právě původních Písem, nikoli opisů. Byli to pisatelé Písma, kdo byli unášeni Duchem svatým (2Pt 1:21), nikoli opisovači Písma, kteří se mohli dopustit překlepů, přeřeknutí, chyb v pravopisu či pokusů o úpravu originálního textu.

Za druhé, i přesto, že se nám nedochovala žádná originální kniha Písma a že v záplavě opisů, které máme k dispozici, se na některých místech vyskytují rozdílná čtení, disponujeme spolehlivým textem Písma. Můžeme to tvrdit ze dvou důvodů:

I. Víme a priori, že máme Boží slovo, tedy dříve než vůbec začne jakékoli lidské vyšetřování dochovaných kopií, a to na základě Božího slibu. Když se Kristus ve své velekněžské modlitbě modlí za ty, kteří v Něj uvěří skrze slovo apoštolů (J 17:20), když nabádá všechny své následovníky, aby zůstali v Jeho slovu a tak poznali pravdu (J 8:31-32), když vybízí svou církev, aby učila všechny národy zachovávat všechno, co přikázal (Mt 28:19-20), dává tím slib či záruku, že Jeho slova, všechna Jeho učení, budou ve slovech apoštolů vpravdě a s jistotou zachována, přítomna a známa věřícím až do konce věků.

II. Stejného závěru dosáhneme i a posteriori, tedy na základě šetření badatelů Písma. Lidské vědecké zkoumání došlo k závěru, že ani u jediné křesťanské nauky nemůže být prokázána její pochybnost v jakémkoli ohledu, jež by byla zapříčiněna různočteními v opisech Písma. To připouští všichni opravdoví kritici biblického textu. Situace je tedy taková, že Bůh ve své prozřetelnosti držel ochrannou ruku nad textem Písma, abychom se i v dnešní době mohli v každé oblasti křesťanské víry a života spolehnout na Jeho slovo, zaznamenané skrze proroky a apoštoly v Písmu. Jedním ze způsobů, jakým toho docílil, je fakt, že v Písmu nalezneme jednu a tutéž nauku zapsanou na více, obvykle mnoha, místech. Potvrzuje to i sám apoštol Pavel, když říká: „Psáti vám stále totéž mně není zatěžko a vám to bude oporou." (Fil 3:1)

D. V Písmu se vyskytují rozpory a nepřesné údaje!

Jakékoli rozpory v Písmu jsou jen iluzorní. Pokud je odpůrce inspirace jen trochu ochoten porozumět zdánlivé protichůdnosti v Písmu, pak je snadné ukázat mu možnosti, jak by tato, na první pohled protiřečící si tvrzení mohla být v souladu. A ve stavu, kdy existuje potenciál k harmonizaci problematických částí Písma, by už každý nezaujatý člověk měl být spokojen.

Pokoušíme-li se najít objasnění určité domnělé rozporuplnosti Písma, mějme vždy na paměti, že třeba jen jediné možné vysvětlení stačí k umlčení odpůrců inspirace. Tím spíše, pokud se nabízí hned několik eventualit, jak usmířit ony údajné nesoulady v Písmu. Ze strany oponentů je pak nesmyslné trvat v takových případech na nalezení jediného, zaručeně skutečného řešení daného problému.

Dospějeme-li však do situace, kdy nejsme schopni v dané chvíli (trvající třeba i celý náš život) objevit žádný způsob, jak vysvětlit určité těžkosti v Písmu, nechejme celou záležitost otevřenou a s vědomím vlastní omezenosti přijměme ve víře bezchybnost Písma na základě autority Krista, který praví, že „Písmo musí platit" (J 10:35). Uvědomme si, že křesťanská víra v pravdivého Krista stojí výše, než všechen lidský rozum a světské znalosti. Proto, je-li oponentům málo svědectví Kristovo, raději umlkněme. Pokud k přesvědčení oponentů nestačí argumenty z Písma, nepociťujme to jako Boží prohru, ale přenechejme celou záležitost Pánu.

Patrně nejčastěji zmiňovaným nesouladem v Písmu jsou rozdílné popisy stejné historické události u různých pisatelů (např. Nu 25:9; 1K 10:8). Možným a asi nejpravděpodobnějším vysvětlením tohoto problému je odlišnost pohledů na danou situaci. Dva lidé, mající jinou životní zkušenost, odlišné myšlení a nestejné poslání, mohou tutéž událost popsat s různým smyslem pro detail, se snahou zprostředkovat rozdílné aspekty dané události, s jinou cílovou skupinou čtenářů na mysli. Že tomu tak je i v Písmu, jen potvrzuje, že pisatelé Písma nebyli vedeni vychytralými kalkulacemi (nedomlouvali se, jak to napsat stejně), ale vyšší mocí, která jim předkládala jejich slova, jež mají zaznamenat.

E. V Novém zákoně jsou starozákonní pasáže citovány nepřesně!

Je pravdou, že slova citovaná v Novém zákoně výslovně jako slova Starého zákona - uvedená obratem typu „je psáno", „jak bylo řečeno skrze proroka" - se často liší formou či stylizací od přesného textu uvedeného ve Starém zákoně. Některé citace nelze považovat za doslovné dokonce ani zdaleka. Odchylky v citacích jsou několika typů: někdy novozákonní pisatelé rozšířili původní starozákonní text (např. Iz 61:1; L 4:18); často jej naopak zkrátili (např. Iz 8:22, 9:1; Mt 4:15); v několika případech změnili pořadí vět (např. Oz 2:23; Ř 9:25); mnohokrát sloučili více pasáží v jednu (např. Jer 32:6; Za 11:12-13; Mt 27:9). Že se těmito způsoby citování ze Starého zákona vždy zachoval původní smysl pasáží, je zřejmé všem, kteří věří, že jak proroci, tak evangelisté a apoštolové byli při psaní unášeni týmž Duchem svatým. Jelikož Duch svatý inspiroval všechny pisatele Písma, citoval vlastně sám sebe. A On má jistě pravomoc užívat a vykládat svá sdělení, jak uzná za vhodné. Svou osobitou „citací" starozákonních textů vytvořil Duch svatý z těchto textů „texty nové", které vysvětlují novozákonním lidem smysl citovaných pasáží, třeba i jinými slovy. V případě lidských autorů také považujeme za samozřejmé, že autor, který znovu opakuje a komentuje své vlastní sdělení, nemusí dodržet přesně stejné vyjádření, tytéž výrazy, jako v původním podání svého výroku.

Jaký je tedy pravý důvod toho, že evangelisté a apoštolové necitovali proroky doslova? Trpěli snad pisatelé Nového zákona výpadky paměti? Nebo byli příliš sebevědomí či pohodlní a citované pasáže se neobtěžovali najít v zapsaných proroctvích? Nikoli; pisatelé Nového zákona se nestarali o to, zda citují pasáže Starého zákona přesně do posledního slova; spokojili se s uvedením smyslu citovaného textu a s poukázáním na jeho naplnění. Jinými slovy, apoštolové a evangelisté, inspirovaní Duchem svatým, spíše než aby proroctví citovali a opsali, znovu jej uchopili a upustili v místě, kde jeho smysl demonstrovali na jeho naplnění. Volné, nedoslovné citace Starého zákona v Novém zákoně nejsou tedy - podobně jako odlišnosti v popisech jedné a téže situace různými pisateli - smrtící ranou slovní inspiraci, ale naopak mocným důkazem pro ni. Vedou totiž ke správnému závěru: evangelisté a apoštolové nepsali ze sebe, z vlastního popudu a záměru, podle vlastního uvážení, ale byli inspirováni a unášeni Duchem svatým.

F. V Písmu jsou zmiňovány i věci nehodné Božího Ducha!

Všední poznámky, drobné záležitosti obyčejného života, které jsou také v Písmu zaneseny, jsou prezentovány jako důkaz proti inspiraci Písma: neodpovídá to důstojnosti svatého Ducha zmiňovat takové věci v Božím slově. Příkladem je Pavlova rada Timoteovi, aby nepil jen vodu, ale kvůli svému žaludku a kvůli svým častým nemocím užíval trochu vína (1 Tim 5:23), a také Pavlova starost o jeho plášť a pergameny, které nechal v Troadě u Karpa (2Tm 4:13).

Tato námitka odhaluje zcela chybné pojetí „morálních principů" Ducha svatého. Bůh považuje věrnost i v tom nejmenším za důležitou a nanejvýš vhodnou; dokonce říká, že je předpokladem věrnosti ve velkém (Lk 10:16). I ty nejvšednější, nejméně vznešené, prachobyčejné skutky věřících jsou Bohu milé. Přirozené, tělesné věci, jako je jedení, pití, spaní nebo čištění zubů, pokud jsou konané ve víře, Boha těší a jsou k Jeho slávě.

Navíc i v těchto zdánlivě bezvýznamných slovech Písma může zkoumající oko nalézt důležitá poučení (např. ohledně použití běžně dostupných prostředků předtím, než požádáme Boha o zázrak, nebo ohledně přehnané askeze a nadužívání Božích pozemských darů).

Pohrdání běžnými věcmi a činnostmi tohoto života a stavění se nad jejich úroveň prozrazuje falešnou spiritualitu. Vždyť ani věčný Syn Boží nepovažoval za nedůstojné přijmout na Sebe lidskou podobu, narodit se v chlévě, být zabalen v plenkách. Ale ať už byly jesličky jakkoli prosté a plenky jakkoli nuzné, ležel v nich nejdražší poklad daný lidstvu, Kristus Pán.

Bůh má rád věřící i s jejich malichernostmi. Dokonce všechny vlasy na naší hlavě jsou spočteny a Bůh se o ně stará (Mt 10:30). A co může mít menší význam na lidském těle, než počet vlasů?

V Písmu promlouvá k lidem moudrost Boží, která je skryta před moudrými a rozumnými, ale zjevena jest maličkým (Mt 11:25). Bůh ukrývá Své slovo pod pláštíkem všednosti a bláznovství, aby zadusil všechnu lidskou pýchu a nadutost.

G. Jazyk Nového zákona je nekulturní a obsahuje gramatické chyby (solecismus)!

Nový zákon je psán korektním řeckým dialektem zvaným koiné dialektos a dodržuje gramatiku tohoto dialektu. Koiné byl v době psaní Nového zákona jazykem mezinárodního styku, používaným obyčejnými lidmi po celém Římském impériu. Zápisky v jazyku koiné nalézáme v dopisech, úředních záznamech, účtech, smlouvách, závětích apod., a to v části dnešní Asie, v Egyptě, Řecku, Itálii, Sicílii a na ostrovech Středozemního moře. Slovní zásoba i gramatika použitá v Novém zákoně se v ničem nevymyká tomuto, tehdy téměř světově rozšířenému dialektu.

Důvod, proč pisatelé Nového zákona nepsali v jazyce klasické řečtiny, ale v „hovorovém jazyce" koiné, v tomto světovém jazyce tehdejší doby, v této lidové mluvě obyčejných lidí, a proč tak učinili podle záměru Ducha svatého, je celkem nasnadě. Byli povoláni jít do celého světa, ke všem národům, a kázat tam evangelium všemu stvoření (Mt 28:19; Mk 16:15; L 24:47)! Přáli si, aby jejich kázáním a dopisům rozuměli nejen lidé s klasickým vzděláním, ale úplně všichni. Proto ani nebylo třeba, aby spolu se svými listy posílali ještě jazykové vysvětlivky; jejich psaní se četla všem věřícím ve sboru, před celým shromážděním (viz např. Ko 4:16; 1Te 5:27).

Podobně, jako v případě lidských malicherností zmíněných v Písmu, i o jazyku Písma platí: Před Bohem není nic malé, protože před Ním není nic velké. Vzácné se to stává tím, že to Bůh použije ke svým záměrům.

Novozákonní koiné zůstává svým způsobem jazykem posvátným, neboť jím Bůh promlouvá ke světu až do konce časů a k němu zavazuje svět do příchodu soudného dne..

Dále můžeme říci, že hebraismy vyskytující se v Novém zákoně jsou plně na svém místě. Nový zákon nepřináší nové náboženství, které s tím židovským nemá nic společného, ale představuje svým čtenářům naplnění Starého zákona. Hebraismy, pořečtěná hebrejská slova, jsou proto v Novém zákoně samozřejmostí a v naprostém pořádku, neboť napomáhají propojení se Starým zákonem, psaným hebrejsky a zčásti aramejsky.

Co se týká „chybných větných konstrukcí" apoštola Pavla, ke kterým patří především tzv. anakolut neboli vyšinutí z větné vazby (např. Ga 2:6; 1Tm 1:3+; Ř 5:12). Nazýváme tím případ, kdy mluvčí nebo pisatel vypustí určitou mluvnickou část věty pod přívalem silných emocí (např. věta nepokračuje tak, jak by gramaticky či logicky měla; úvod věty vyžaduje pokračování, které nenásleduje). Především jde o legitimní řečnický obrat. Citliví řečníci a pisatelé běžně porušují souvislou větnou stavbu, a to buď instinktivně nebo záměrně, když cítí, že tak přispějí ke srozumitelnosti svého sdělení nebo tak zdůrazní důležité myšlenky. Tím spíše Duch svatý, který má zájem na srozumitelnosti a důrazu na zvláště důležité myšlenky, nepovažoval za nehodné Své vznešenosti použít nejen lidský jazyk jako takový, ale spolu s ním i anakoluty.

Odbočení od gramaticky či logicky správných větných konstrukcí tudíž není v Písmu důsledkem omylu či přehlédnutí, ale jasným úmyslem pisatele a vždy ku prospěchu studentů Písma.

H. Některé pasáže Písma přímo či nepřímo potvrzují, že ne vše je v Písmu inspirováno!

Jak chápat pasáže Písma, kde Pavel výslovně říká, že ne vše, co píše, je příkazem Pána (1K 7:10,12,25)? Ve verši 10 čteme: „Těm, kteří žijí v manželství, přikazuji - ne já, ale Pán - aby ...", ve verši 12 pak: „Ostatním pravím já, a ne už Pán: ..." a nakonec ve verši 25 stojí: „Co se týká neprovdaných, nemám žádný rozkaz Páně, ale dávám jen radu ...". Pavel zde nerozlišuje mezi inspirovaným a neinspirovaným úsekem své epištoly, ale mezi inspirovaným Božím příkazem, zavazujícím svědomí člověka, a inspirovanou radou apoštola, která svědomí člověka nezavazuje.

Nejen v těchto verších činí Pavel rozdíl mezi nařízeními či rozhodnutími Pána a svým míněním či přáním, přestože inspirovaným Duchem svatým (viz také např. verše 7 a 40). Jinak řečeno, Pavel opakovaně dává najevo, že kdo nepovažuje jeho názory a rady za užitečné, není nucen je přijmout a ničím se tak neproviňuje.

Dvě různé věci směšují ti odpůrci inspirace Písma, kteří jako důkaz používají verše 1K 1:16. V nich apoštol Pavel připouští možnost výpadku paměti v případě počtu těch, které osobně pokřtil. Může snad Duch svatý mít výpadek paměti? Jistěže ne. Ale tak, jako neučinila Boží inspirace pisatelů Písma jejich životy bezhříšné a dokonalé, tak ani neučinila je samé vševědoucími v oblasti jejich vlastní minulosti. Tedy i toto Pavlovo přiznání vlastní zapomnětlivosti bylo napsáno pravdivě a pod inspirujícím vlivem Ducha svatého.

Mimochodem, skutečnost, že pisatelé Písma sami byli a zůstali hříšníky, neprotiřečí inspiraci Písma, ale naopak ji vyžaduje. Jinak by církev stála na omylném slově lidském a nikoli na základě, jímž jsou apoštolové a proroci.

Snad ještě krátce k dopisu Filemonovi, vyznačujícímu se prý až příliš laskavým a zdvořilým tónem. Bylo vždy úkolem Ducha svatého učit křesťany mluvit starostlivě, vlídně, zdvořile, s láskou. „Vaše slovo ať je vždy laskavé" (Ko 4:6).

Verše 18-20 z listu Filemonovi také neobsahují ironický humor, jak někteří tvrdí, ale prostý způsob vyjádření křesťanské lásky. Ono „připiš to na můj účet" a „já to nahradím" ilustruje Pavlovu ochotu připodobnit svou lásku dokonalé lásce Kristově, na Jehož konto byly vyúčtovány dluhy celého světa.

I. Závěr ohledně kritiky -inspirace aneb Písmo a Kristus

Písmo je inspirované Boží slovo. Občas jsme nakloněni tomu, pustit tuto pravdu ze zřetele - vždyť Písmo k nám hovoří tak prostým lidským jazykem a zabývá se i tak všedními věcmi jako je domácnost, zemědělství, chov dobytka, oblečení, jídlo atd. Z tohoto důvodu se Písmu vede asi tak, jako se vedlo Ježíši Kristu, když chodil po této zemi. Protože přišel v podobě člověka, židovský lid Jej jen za člověka považoval a pohoršoval se nad Jeho prohlašováním, že je Boží Syn. Podobná situace panuje dnes kolem Písma. Protože bylo napsáno lidským jazykem, není všeobecně přijímáno jako Boží slovo, ale bývá řazeno mezi ostatní lidské spisy, podrobené lidské kritice. Avšak podle Svého slova, dochovaného díky Boží inspiraci v Písmu, bude Kristus soudit tento nevěřící svět (J 12:48).

Důsledky přijetí slovní inspirace

Přijímáme-li ve víře, že Písmo je Boží slovo, můžeme si být jisti dvěma skutečnostmi:

I. Písmo je pravdivé ve všem, co říká; neobsahuje chyby. - „Bůh není člověk, aby lhal." (Nu 23:19a) „Písmo musí platit." (J 10:35b) „Tvoje slovo je pravda." (J 17:17b)

II. Písmu můžeme důvěřovat. Můžeme se spolehnout na všechny sliby Písma, neboť víme, že Bůh je splní.

  • Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. (Ž 119:105)
  • Zdali [Bůh] řekne, a neučiní, promluví, a nedodrží?" (Num 23:19b)
  • „Bůh je mocen učinit, co zaslíbil. (Ř 4:21)
Důsledky odmítnutí slovní inspirace

Předně je třeba si uvědomit, že pokud Písmo není čistá Boží pravda, ale obsahuje vedle [Boží] pravdy i [lidské] chyby, potom každý jednotlivý čtenář Písma, který se snaží odlišit pravdu od chyb na základě svého „vědomí víry" či svého „křesťanského já", se stává nutně konečnou, nejvyšší autoritou a normou svého života, umístěnou nad Boží slovo. Pokud je člověk, neuznávající Písmo jako bezchybné Boží slovo inspirované Duchem svatým, ve svém názoru konzistentní, má to pro něho četné důsledky:

I. Ztrácí možnost poznat spásnou pravdu, místo ní nastupuje lidská iluze a nevědomost. (1Tm 6:3-4)

II. Zříká se víry v křesťanském smyslu, neboť křesťanská víra může existovat a růst jen tváří v tvář Božímu slovu. (Ř 10:17)

III. Vzdává se účinné modlitby, neboť křesťanská modlitba předpokládá setrvání Kristových slov v něm. (J 15:7)

IV. Odkládá možnost zvítězit nad smrtí. (J 8:51)

V. Upouští od účinného způsobu misijní práce, která spočívá v učení lidí zachovávat všecko, co Kristus církvi přikázal. (Mt 28:20) Také před sebou zavírá dveře od ostatních křesťanů, kteří by neměli přijímat křesťanské učitele, nepřinášející učení Kristovo. (2J 9-10)

VI. Podílí se na rozpadu jednoty církve, která spočívá v pravé víře v Kristovo slovo. (J 8:31-32)

VII. Zavrhuje možnost usmíření a obnovení vztahu s Bohem, který k nám v tomto světě přistupuje ve svém slově. (2K 5:19-20)

VIII. Za moudrost shůry zaměňuje lidskou moudrost, neboť nechává člověka rozhodnout o tom, co z Písma proroků a apoštolů je Boží pravda a co není. Zříká se světla pro své nohy, zbraně proti pokušením ďábla, útěchy v úzkosti ze hříchu, a naděje v temnotě své poslední hodiny. (2Te 2:13-17)

Závěr ke slovní inspiraci Písma

Písmo nespadlo z nebes, ale bylo napsáno lidmi zde na zemi. Bylo napsáno lidskými slovy, vdechnutými (inspirovanými) Duchem svatým. Slovní inspirace Písma nečiní z Písma „papírového papeže", který by vyžadoval vnější poslušnost bez vnitřního přesvědčení. Činí z Písma totiž knihu, která - následkem toho, že je Božím slovem - sama působí víru a tím i ochotné a radostné přijetí za Boží slovo, a to vlivem Ducha svatého účinkujícího skrze slovo Písma.

- Petr Krákora -