Večerní šero počíná milosrdně vyplňovat prostor úzké vězeňské cely. Pro dva muže stísněné v tomto miniaturním příbytku znamená každý nadcházející soumrak sladkou úlevu. Další nekonečný den vyšetřovací vazby je připraven uprázdnit místo laskavé noci, mající schopnost hojivě přikrýt rozbolavělou duši. Rozsvěcuje se žárovka u dveří a tím je večer definitivně potvrzen. Polák Andřej se ještě křečovitě drží okenních mříží a naposledy hladí zrakem klikatou silnici vinoucí se v dálce mezi zahradami. Potom si kleká a celou je slyšet tichá modlitba, modlitba Páně. Andřej sám byl Bohem vyslyšen a povzbuzen. Přihodilo se to před několika dny odpoledne, kdy se jako šílený vrhnul ke mřížím, porážeje vše co mu stálo v cestě. V dálce, na úzké silničce stál vůz a vedle jeho manželka! Desítky minut na sebe vzájemně mávali, Andřej při tom polykal horké slzy ...

Devatenáctiletý spoluvězeň Tomáš, stojící za Andřejem, s námahou ovládá třesoucí ruce. Pokouší se alespoň v duchu připojit k modlitbě, i když vlastně neví proč. Před očima plynou dávné vzpomínky na dětství a občasné návštěvy kostela, když ho za ruku vedla jeho babička. Ne, nejde to. Oči vlhnou. V krku cosi brání polykat. Slova se pletou, ztrácejí souvislost tak, jako jeho život. Myšlenky se toulají zítřkem. "Dnešní noc by neměla skončit", běží mu hlavou. Ráno rozhodne o jeho dalším osudu. Čeká ho eskort a soud. Vyhlídky jsou hrozivé. Je tu čas, kdy tvrdě zaplatí za chvíli, když alkoholem otupělé svědomí svolilo k nepochopitelnému jednání. Na pár prchavých okamžiků dal průchod strašné nenávisti vůči režimu, lhostejným lidem, špatnému zaměstnání a vybil se v nesmyslných, urážlivých provokacích, které jsou v dnešní době neodpustitelné. Ani nevěděl jak, ale bylo mu přičteno i to co neučinil a z poznámek vyšetřovatele se dalo usuzovat, že soud nebude přidělovat měsíce, nýbrž roky.

V bezesné, nekonečné noci se převaluje na lůžku. Mozek si přehrává film vlastního neradostného života. Vidí nejlepší přátele, za které by dýchal. Potom hustě popsané stránky protokolu křičí jedno obvinění za druhým, podepsané jeho kamarády. Proč? Jak dál? Přežiji to, co mne čeká? Bože, jsi-li pomoz mi! Tomáš se marně pokouší přivolat spánek. Nervy jsou příliš napjaté. Mozek neúprosně pracuje dál. Z tvrdého hocha zbylo jen klubko nervů a oči vytřeštěné strachem.

Mřížemi přichází ráno. Dveře se s rachotem otvírají a Tomáš slyší svoje jméno. Svět kolem se točí. "Tak už je to tady", pomyslí si když klopýtá ven, doprovázený nevrlým strážným. Stačil ještě zaslechnout Andřejův hlas: "Tome, drž se!" "Čeho a jak?!", křičí v duchu chlapec. V suterénu na sebe v rychlosti navléká civilní šaty. Mladý strážný přidělený Tomášovi jako doprovod se pravděpodobně velice špatně vyspal. Veškerou Tomášovu činnost provází hlasitými výkřiky, hrozbami a strkáním. Čím rychleji se roztřesené ruce snaží dokončit oblékání, tím je to horší. Tomáš náhle zavrávorá, cloumán pod krkem pravicí sebevědomého příslušníka. "Tak vy budete schválně provokovat!", slyší ječivý hlas chlapce, který není o mnoho starší než on. Zatmělo se mu před očima. V srdci se mu zvedla nesmírná vlna zoufalství a bezvýchodnosti. Jen o zlomek vteřiny dřív stačil ovládnout sevřené pěsti, které se již zdvihaly k obraně. "Ne, to nesmíš, to by byl pro tebe konec", slyší ve svém nitru varující hlas. Ruce rezignovaně klesly, hned na to kovově cvakla pouta. Spolu s dalšími je dostrkán ke skříňovému automobilu. Poslední výstrahy a varování. Uvnitř vozu jsou lavice. Vzadu v rozích dva uzavřené boxy. Než se stačí Tomáš vzpamatovat, je vsunut do útrob jedné ocelové krabice. Dveře se zavírají. Všechno je zahaleno do pološera. Jako z velké dálky slyší jak se ostatní rozmisťují na lavicích za asistence křičících strážných. Tomáše přepadá panická hrůza, že se v této miniaturní kobce udusí. Nedostatek místa nedovoluje vstát, ani se otočit na úzkém sedátku, které je jediným luxusním doplňkem nestvůrného zařízení. Ocelová bedna se otřásá, automobil je v pohybu. Vyjíždí na cestu, určující další osudy nedobrovolných pasažérů.

Tomáš je ponechán sám sobě. Maska padá. Opuštěnost, zoufalství, beznaděj a strach z příštích okamžiků vyplouvají na povrch. Ne, už to nejde dále vydržet! V srdci se cosi láme. Skrčené tělo se otřásá vzlykotem. Kovové náramky řežou do opuchlých rukou a tím více stupňují duševní utrpení. "Jseš ztracený, odepsaný, vše je marné, nikdo ti nepomůže!", běží chlapci hlavou. "Jsi rozmazlený jedináček, nepřežiješ ani první rok pracovního tábora!", útočí neúprosně hlas v jeho nitru. Tomášovi se zdá, že ho ocelové stěny kabiny v nejbližším momentě rozdrtí.

Najednou se z černé, kašovité mlhy vynořují ruce. Sepjaté ruce. Dále Tomáš vidí obrys klečící postavy. Je to Andřej! Andřejův obličej září nevýslovným štěstím a radostí, jako by se právě posledním zamáváním rozloučil se svojí ženou. Až nyní Tomáš chápe, že to nebyla slepá náhoda, ale Bůh, který ji přivedl na dohled z okna vězeňské cely. Tomáš proplétá prsty spoutaných rukou a ústa začínají šeptat pokornou modlitbu i zoufalou prosbu o pomoc. Už nic nezakrývá a nenalhává. Proč také?

Cesta z krajského města k okresnímu soudu je dlouhá. Tomáš se poddává laskavě uspokojujícímu hlasu v srdci a dává Bohu nahlédnout do svého nepodařeného života. Ne, už nemá co ztratit! To, co zkazil se již nedá napravit, ale prosí Boha o vysvobození z bezvýchodné situace. Automobil rychle ukrajuje zbývající kilometry a v Tomášově srdci roste doposud nepoznaný pokoj. Zdá se, že i kovová kabina je prosvětlena mírem a radostí. Z jeho duše bylo odstraněno obludné tížící břemeno. Řetěz zla a následků je konečně přetržen. Tomáš cítí, že mu nejmocnější soudce Země a celého vesmíru právě udělil milost! Rozum nechápe, srdce jásá radostí a překypuje pokojem.

Vůz stojí. Cíl cesty. Události nabírají na dramatičnosti. Tomáš zjišťuje, že je od ostatního okolí oddělen neviditelnou clonou, která propouští jen velice málo z rušivého chaosu kolem. Vidí nepřístupné tváře soudních úředníků i grimasy rozpačitého obhájce. Slova šumí soudní síní, ale nemají sílu naleptat blahodárný pokoj v duši. Přicházejí a odcházejí bývalí přátelé, aby do protokolu diktovali kompromitující výpovědi, zakládající se většinou na smyšlených a zmanipulovaných faktech. Pečlivě dbají, aby o Tomáše nezavadili pohledem, klopí zrak k zemi, když kolem něho procházejí. Okny je vidět kousek oblohy. Sluneční paprsky bez vyzvání pronikají do ponuré místnosti. Vytvářejí zlatavý a třpytivý odlesk oteplující studenou atmosféru mrtvých paragrafů. Vzniká dojem, že sluneční záře chce pročistit vzduch nasycený zlobou a záští. Tomáš se usmívá, nedbaje zamyšleného obhájcova pohledu. Ano, přesně takto Bůh osvítil, vyčistil a oteplil studené srdce v tmavé kabině eskortního vozu. Našel znovu a po dlouhém putování svoji dětskou, důvěřivou víru, kterou před lety trestuhodně odložil jako zbytečnou, zastaralou věc. Nyní je opět obklopen pevnou hradbou Boží lásky a ona ho chrání i podepírá. V této chvíli již ví, že nalezl přítele a ochránce nejvěrnějšího, který ho vyvede ze všech útrap, které mu život předloží.

Po dlouhé poradě je vynesen rozsudek. Tomáš s úžasem poslouchá výměru trestu. Nejsou to tři nebo čtyři roky, jak se obával, nýbrž deset měsíců nepodmíněně, z čehož více než polovinu má za sebou ve vyšetřovací vazbě! Radostí a vzrušením nemůže mluvit, jen v duchu volá a vzdává díky Pánu za zachráněný život, ten současný i věčný.

Cesta zpátky do krajského města ubíhá v nádherné radosti. Nervózního mladého strážce vystřídal bručivý uniformovaný tatík důchodového věku. Urážky a provokace jsou nahrazeny dobráckou přívětivostí s vyhublým chlapcem. Smutné ranní zážitky jsou přikryty vděčností, radostí i chválou.

Těžké dveře cely se za Tomášem hlučně zavřely. Jaká to proměna! Ráno odtud vyklopýtala lidská troska plná zoufalství, odpoledne se vrátil jiný člověk, narozený do nového života, v Boží lásce a milosti.

Krajinu za mřížemi a ostanatými dráty vyplňuje pozvolna soumrak. Červánky nad obzorem dýchají hřejivým teplem. Tím teplem, které je teď v Tomášově srdci den končí. Pod okénkem, jimž proudí do cely ještě teplý, letní vzduch klečí dva muži, bratři v Pánu Ježíš Kristu.

- MK - ČS -