Zápas o duši:

Přehled dějin nauky o Trojici

Verze pro tisk
A. Monarchianismus

Církevní otcové neformulovali ohledně Trojice žádné prohlášení. Některým nebyl jasný význam termínu Logos, a Duchu svatému, kromě jeho působení v životech věřících, nepřikládala většina z nich žádný význam. Tertulián (asi 165-220) byl prvním, kdo použil slova „Trojice", když ve své odpovědi Praxeovi postuloval trojí stránku Boha. Sám však neměl plné a přesné porozumění Trojici - jeho chápání bylo poznamenáno názorem, že osoby Trojice si nejsou navzájem rovné (=subordinancionismem).

Tertulián vedl boj s monarchianisty, kteří se přikláněli k Boží jednotě a popírali trinitarianismus. Monarchianismus existoval ve dvou podobách:

1. Dynamický monarchianismus (či adoptionismus). Poprvé byl vyložen Theodociem z Byzancia kolem roku 210. Ježíše považoval za muže, jemuž byla dána Duchem svatým při křtu zvláštní moc.

2. Modalistický monarchianismus. Měl větší vliv. Prosazoval nejen Boží jednotu, ale i plné Božství Kristovo tím, že tvrdil, že se Otec v Synu vtělil do lidské podoby. Na západě byl znám jako patripasianismus, neboť vtělený Otec v Synu také trpěl. Na východě byl znám jako sabelianismus, pojmenovaný podle jeho nejznámějšího představitele. Ten učil, že Božské osoby jsou způsoby existence, jimiž Bůh zjevil sám sebe. Sabelius sice použil slova „osoba", měl tím však na mysli úlohu či projev jedné Boží podstaty.

B. Arianismus

Arius (asi 250-336), protitrinitářský biskup z Alexandrie, rozlišoval mezi jedním věčným Bohem a Synem, který je Otcem zplozen, a který má tedy svůj počátek. Dále učil, že Duch svatý je tím prvním, co Syn stvořil - neboť Syn učinil všechny věci. Biblické zdůvodnění svých názorů nalezl v oddílech, které jako by zobrazovaly Syna podřízeného Otci (Mt 28,18; Mk 13,32; l K 15,28).

Árioví oponoval Atanasius (asi 296-373), který Boží jednotu zastával, a přitom rozlišoval mezi třemi základními přirozenostmi v Bohu. Trval na tom, že Syn je soupodstatný s Otcem. Učil, že Syn byl zplozen, ale na rozdíl od Aria, který zrození před věky odmítal, tvrdil, že šlo o věčný a vnitřní Boží čin.

Když se sešel Nicejský sněm, aby se pokusil spor vyřešit, žádal Atanasius se svými stoupenci potvrzení, že Syn je téže podstaty s Otcem (homoúsios), zatímco početná skupina umírněných navrhovala, aby bylo toto slovo nahrazeno slovem homoúsios („podobné podstaty"). Nekompromisní Ariovi stoupenci řekli, že Syn je rozdílné podstaty (heteroúsios). Císař Konstantin se nakonec přiklonil ke straně Atanasiově. Výsledkem bylo jasné a jednoznačné prohlášení Nicejského vyznání víry, že Kristus je téže podstaty s Otcem (homoúsios).

O Duchu svatém je v tomto vyznání řečeno pouze: „Věřím v Ducha svatého". Atanasius sám však ve svém učení dále zastával, že Duch, stejně jako Syn, je soupodstatný s Otcem. Jako dozvuk Nicejského koncilu kolovala ve čtvrtém století řada dokumentů. Ariánská strana získala později na popularitě částečně díky vlivu Konstancia, Konstantinova nástupce, jenž si Aria oblíbil.

V druhé polovině čtvrtého století vtiskli definitivní podobu doktríně o Trojici tři teologové z provincie Kapadocie ve východní Malé Asii, a porazili tak arianismus. Byli to Basil z Cesareje, jeho bratr Řehoř Nysánský a blízký Basilův přítel Řehoř Naziánský. Přispěli k uspořádání slovníku o Trojici výrazy úsia pro jedinou podstatu Boží a hypostasis pro osoby Trojice. Tím, že kladli důraz na tři základní přirozenosti v jednom Bohu, očistili Nicejské vyznání víry od podezření ze sabelianismu, z něhož je podezírali umírnění. Trvali také důrazně na tom, že Duch svatý je také úsios.

C. Sněm v Konstantinopoli (381)

V roce 373 pohlíželi tzv. pneumatomachiánové („bojovníci proti Duchu"), skupina vedená Eustachem, na Syna i Ducha jako na svou podstatou Otci pouze podobné (někteří méně radikální potvrzovali soupodstatnost Syna s Otcem.). Spor nabyl takových rozměrů, že císař Theodosius svolal do Konstantinopole sněm, na který se sešlo na 150 ortodoxních biskupů, reprezentujících východní církev. Pod vedením Řehoře Naziánského sněm formuloval o Duchu svatém toto prohlášení: „A věříme v Ducha svatého, Pána, dárce života [ř. zóopojon = tvůrce života - pozn. překl.], který od Otce vychází, je uctíván a oslavován spolu s Otcem a Synem a promlouval skrze proroky". Ačkoli se toto vyznání vyhnulo termínu „téže podstaty", použitého v souvislosti s Kristem, bylo v Nicejském vyznání působení Ducha popsáno výrazy, jež nemohly být přisouzeny žádné stvořené bytosti. Tímto způsobem byla vyřešena otázka božství Ducha, ačkoli toto prohlášení nebylo plně dostačující, protože v něm nebylo použito o Duchu slovo homoúsios a nedefinovalo vztah Ducha ke zbývajícím dvěma osobám Trojice.

D. Augustin (354-430)

1. De Trinitate. V tomto Augustinově díle dosáhla formulace o Trojici své konečné podoby. Augustin v něm prohlašuje, že každá ze tří osob Trojice je celé a plné podstaty a že osoby na sobě vzájemně závisí. I když byl Augustin nespokojen se slovem „osoby", které mělo označovat tři základní přirozenosti Boží, přesto tento výraz použil, „aby nemusel zůstat zticha". Učil také, že Duch vychází z Otce i ze Syna.

2. Spor s pelagianismem (431). [Pelagianismus - směr, který popíral dědičnost tzv. prvotního hříchu - pozn. překl.]. Augustin kladl také důraz na účinnou milost - dílo Ducha svatého. To hluboce ovlivnilo nejen jeho učení o člověku a hříchu, ale i učení o Duchu svatém.

E. Toledský sněm (589)

I když se západní teologové většinou pevně drželi názoru, že Duch svatý vychází z Otce i ze Syna, formálně to bylo potvrzeno teprve když bylo Konstantinopolské vyznání víry na sněmu v Toledu doplněno o klauzuli filioque („i Syna"). Východní církev tuto doložku nikdy nepřijala - prohlásila, že jde o kacířství. Toto rozdělení trvá až do dneška.

Fótius, biskup konstantinopolský a odpůrce papeže Mikuláše Římského, použil doložku filioque ve své snaze zpochybnit Mikulášův nárok být papežem celého světa. Fótius obvinil západní církev ze zavádění věroučných novot prohlášením, že filioque zkreslilo svaté Konstantinopolské vyznání víry.

F. Reformační učení o Trojici

Reformátoři a všechna reformační vyznání vyjadřují doktrínu o Trojici ortodoxně, v podobě formulované prvotní církví (viz Kalvín, Instituce, např. I. 13). Pro Kalvína bylo těžké přijmout myšlenku zrození Syna před věky a ač ji nepopíral, považoval ji za zbytečnou.

Luther přijal ortodoxní učení o Trojici, protože podle něho vycházelo z Písma. Byl však toho názoru, že je možno tomuto učení porozumět pouze vírou. V Augsburské konfesi (1530) se jasně praví, že „existuje jedna božská podstata, která se nazývá a která je Bůh ... existují však tři osoby téže podstaty a moci, které jsou stejně věčné: Otec, Syn a Duch svatý" (III. 7.). Podobně praví Westminsterské vyznání víry (1647): „V jednotě Boží existují tři osoby téže podstaty, moci a věčnosti: Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý. Otec není ani zrozen, ani nevychází; Syn je Otcem zrozen před věky; Duch svatý věčně vycházející z Otce i ze Syna" (II.3).

V šestnáctém století neuznával socianismus preexistenci Syna a považoval ho za pouhého člověka. Učil, že existuje jen jedna božská podstata, sestávající pouze z jedné osoby. Tyto názory ovlivnily anglický unitarismus a deismus. I když řada unitaristů nebyla deisty, smýšleli všichni deisté o Bohu unitaristicky. Tato heretická linie vede od arianismu k socianismu, unitarismu a deismu. Americký unitarismus je přímým potomkem unitarismu anglického.

G. Moderní pohledy

V moderní době zastávalo a zastává mnoho lidí ortodoxní názor na Trojici. Je však také mnoho těch, kteří jej uvádějí v pochybnost. Proti ortodoxnímu učení o Trojici se stavěli Kant a Hegel. Zastávali adopcionismus nebo neosobní panteismus. Swedenborg a Schleiermacher se vraceli k sabelianismu. Řada myslitelů je toho názoru, že Barthovo pojetí bylo modalistické (Leonard Hodgson, The Doctrine of the Trinity / Londýn: Nisbet, 1955/, str. 229). Jiní jej brání jako zastánce ortodoxního učení o Trojici, protože odmítal sabelianismus a svého pojmu „způsoby bytí" používal pouze namísto výrazu „osoby". Podle Paula Tillicha si člověk vytvořil doktrínu o Trojici jen k uspokojení svých vlastních potřeb. Tillich ve skutečnosti nevěřil, že by v Bohu existovala byť jedna osoba, natožpak tři.

Svědkové Jehovovi se hlásí ke christologii podobné christologii ariánské, odmítají věčnost Syna a učení o Trojici. Podobně jako Arius považují Logos za bytost ležící uprostřed mezi Stvořitelem a stvořením.

Několik praktických užití

Bohatství trojičního pojetí přesahuje do několika teologických oblastí. Příkladem může být učení o spasení. Tohoto velkého díla jsou účastny všechny osoby božstva (J 3,6; 16; Zj 13,8). Dalším příkladem je nauka o zjevení, neboť Syn i Duch se oba podílejí na šíření Boží pravdy (J 1,18; 16,13).

Společenství a láska v Bohu jsou možné jen při jeho trojičním pojetí; toto společenství je podobné společenství věřícího s Kristem (J 14,17). Přednostní postavení bez méněcennosti, zobrazené v Trojici, je základem správného vztahu mezi mužem a ženou (1K 11,3).

V modlitbě můžeme sice oslovit kteroukoli z osob Trojice, správně však, podle biblického příkladu, oslovujeme Otce ve jménu Krista, jak nás vede Duch svatý (J 14,14; Ef 1,6; 2,18; 6,18).

- Charles C. Ryrie -

Základy teologie, str 161, Biblos, Třinec