Zápas o duši:

Základy tří hlavních teologií

Verze pro tisk

Toto pojednání v podstatě rozšiřuje předešlé téma. V dnešní církvi převládají tři pohledy na výklad Písma. Především chci zdůraznit, že v každé této skupině jsou oddaní znovuzrození věřící, kteří milují našeho Pána Ježíše Krista a spoléhají, pokud se spásy týká, pouze na Boží milost, která je jim udělena v Kristu Ježíši. Tak jako žádná denominace nikoho nespasí ani nezatratí, tak ani jedna z těchto teologií nikoho nespasí ani nezatratí. Spasí pouze Pán Ježíš Kristus, jenž neztratí ani jednu ovečku Božího lidu, která Mu byla dána Otcem. Proč se teologií tedy zabýváme?

Naší touhou je, aby křesťané věděli, že ne každý jejich bratr nebo sestra vidí jisté pasáže výkladu Písma stejně. Právě rozdílný výklad rozděluje křesťany na denominace. Jedni zdůrazňují Ducha, druzí Krista, další židovský národ, pro jedny je Boží svrchovanost vším, jejich oponenti zdůrazňují svobodnou vůli atd. Nejvíce se ale křesťané rozcházejí ve výkladu věcí budoucích, v eschatologii. V každé denominaci naleznete mnoho drobných i zásadních odlišností výkladu. Proto jsou jedni, kteří se raději teologií nezabývají vůbec, od toho mají své pastýře, ale to je sebeklam, protože každý nějakou teologii zastává a do některého teologického systému patří. Beznázorovost, pokud se Boha týče, neexistuje.

Pak jsou další, kteří zkoumají Písmo důkladně, na modlitbách prosí za pochopení toho, co Písmo skutečně říká. Podívejme se společně na tři základní směry teologie:

  • (DISP) Dispenzacionalismus
  • (TS) Teologie smlouvy
  • (TNS) Teologie nové smlouvy.

Nejrozšířenější ve světě je dnes DISP. To ale neznamená, že vždycky byl. Asi do roku 1830 byl v dnešní podobě a svým silným zaměřením na etnický Izrael v podstatě neznámým systémem. Avšak premilenialismus (Kristus se vrátí před tisíciletím), jenž je jedním z charakteristických rysů dispenzacionalismu, je v církvi známým pojmem již od prvního století.

Zbývající dva systémy, TS a TNS jsou mnohem starší než DISP. TS je charakterizována především dělením písma na smlouvu skutků a smlouvu milosti, jež zahrnuje po Adamově pádu jak Starý, tak Nový zákon. TNS je charakterizována tím, že v nové smlouvě Kristus naplnil a tak nahradil všechny předcházející smlouvy v Sobě. Proto Nový zákon, v tomto systému, vždy vysvětluje Starý zákon.

Dnes se osobně přikláním k TNS, i když jsem dlouho zastával DISP. Tím v žádném případě netvrdím, že DISP a TS neobsahují pravdu. Jistě ji obsahují, ale v mnoha případech se jejich doktríny vzájemně vylučují. DISP odděluje Starý zákon od Nového zákona tak důsledně, že je prakticky nemůžeme znovu dát dohromady - Židé a církev jsou dvě naprosto rozdílné podstaty. TS naopak slučuje Starý a Nový zákon tak, že je nikdo už nerozdělí - Židé a církev jsou naprosto totožná podstata.

Prvky TNS byly typické pro baptistické chápání víry od dob reformace 16. století. Ani TNS není bez chyby, má mnoho nedokonalostí. I TNS se v některých doktrínách vzájemně vylučuje jak s DISP, tak i s TS anebo s oběma. Vše co říkám je, že TNS, jak ji dnes vidím, se jeví být vyváženější pohled na vztah mezi Starým a Novým zákonem i na vzájemný vztah mezi Židy a církví. TNS i se všemi námitkami, které mohou být vůči ní vzneseny, je propracovanější a tím, podle mého názoru, schůdnější cesta.

V následující tabulce můžete srovnat, kde se tyto tři základní teologie vzájemně rozcházejí nebo shodují. Prosím o pečlivé studium tabulky, kterou jsem sestavil a zpracoval podle textu Donalda Hochnera, G. Richarda Gaudreaua a Curta Daniele.

DISPENZACIONALISMUS (DISP) TEOLOGIE SMLOUVY (TS) TEOLOGIE NOVÉ SMLOUVY (TNS)
Většinou arminiánský,někdy mírně modifikovaný,ale nikdy pětibodově kalvinistický. Vždy kalvinistická, většinou pětibodově kalvinistická. Totéž jako v TS.
Zdůrazňuje doslovný – přirozený výklad Písma. Přijímá jak doslovný – přirozený, tak i obrazný – duchovní výklad Písma. Totéž jako v TS.
Obyčejně nepřijímá „analogii víry“. Téměř vždy přijímá „analogii víry“. Totéž jako v TS.
„Izrael“ vždy označuje tělesné potomstvo Jákoba – Izraele. „Izrael“ může podle textových souvislostí označovat jak tělesné potomstvo Jákoba, tak duchovní Izrael. Totéž jako v TS.
„Boží Izrael“ v Galatským 6:16 označuje pouze tělesný Izrael. „Boží Izrael“ v Galatským 6:16 označuje duchovní Izrael jako v Ga 3:29; Ř 2:28-29; Ř 9:6; Fp 3:3. Totéž jako v TS.
Bůh má dvojí lid. Izrael má pozemský účel a církev má nebeský účel. Bůh měl vždy, jak ve SZ tak i v NZ, jen jeden lid – církev. Ta se během věků postupně rozvíjela v souladu se smlouvou vykoupení jež byla ustanovena Trojjediným Bohem na věčnosti. Starozákonní věřící jsou nazýváni „vyvolení z Izraele“ Ř 11:7, nebyli tedy Církví. TNS Církev SZ neuznává. V Mt 16:18 Ježíš řekl, že teprve zbuduje svou církev (ve třech dnech J 2:19). Bůh má jen jeden lid. Přirozený Izrael byl fyzickým stínem duchovního Božího Izraele – církve.
Církev vznikla o letnicích Církev vznikla v SZ (Sk 7:38) a dosáhla naplnění v NZ. Totéž jako v DISP.
Církev nebyla ve SZ prorokována, byla skrytým tajemstvím až do NZ Ve SZ je mnoho proroctví ohledně novozákonní církve. Totéž jako v TS.
Všechna proroctví SZ ohledně „Izraele“ se vztahují na národní Izrael. Nevztahují se na církev. Některá proroctví SZ ohledně „Izraele“ se vztahují na národní Izrael, jiná na duchovní Izrael – církev Totéž jako v TS.
Boží hlavní záměr v historii je budoucí duchovní a fyzické požehnání Izraele. Boží hlavní záměr v historii je oslavení Krista a potom církve. Totéž jako v TS. Ale, starozákonní věřící (vyvolení z Izraele) jsou zahrnuti do církve až po jejím vzniku o letnicích. Písmo nikdy nenazývá věřící SZ církví.
Církev je vsuvka v Božím historickém plánu pro Izrael. Církev je vyvrcholení Božího spásného záměru v historii věků. Totéž jako v TS.
Hlavním dědicem Abrahamovské smlouvy byl Izák a přirozený Izrael. Hlavním dědicem Abrahamovské smlouvy byl Kristus, pravý potomek a duchovní Izrael (církev), Kristovo tělo. Totéž jako v TS.
Trojjediný Bůh neustanovil žádnou věčnou smlouvu vykoupení, na jejímž základě by účinně povolal vyvolené. Trojjediný Bůh ustanovil věčnou smlouvu vykoupení, aby na jejím základě účinně povolal vyvolené. Podobně jako v TS, ale věčná „smlouva“ vykoupení je nahrazena věčným „výnosem“ nebo „záměrem“ vykoupení.
Většina věří, že Bůh v rajské zahradě s Adamem neustanovil žádnou smlouvu skutků. Bůh ustanovil v rajské zahradě s Adamem, (zástupcem všeho Adamova potomstva) podmínečnou smlouvu skutků. Totéž jako v DISP. Ale souhlasí s TS pokud se týká Adamova zastoupení.
Většina věří, že Bůh po Adamově pádu s Adamem neustanovil žádnou smlouvu milosti. Bůh ustanovil po Adamově pádu smlouvu milosti s Kristem a Jeho lidem, včetně Adama. Nevěří ve „smlouvu milosti“ jak ji definuje TS. TNS přijímá jen ty smlouvy, které jsou Písmem smlouvami nazývány. Termín „smlouva milosti“ není v Písmu uveden a proto by se neměl používat a obzvláště vztahovat na Mojžíšovskou smlouvu, jež byla podmínečnou smlouvou zákona.
„Nová smlouva“ Jr 31:31-34 se vztahuje pouze na přirozený Izrael a není totožná s „novou smlouvou“ z L 22:20. Někteří dispenzacionalisté s tímto nesouhlasí. „Nová smlouva“ Jr 31:31-34 je totožná s „novou smlouvou“ z L 22:20. Obě se vztahují na duchovní Izrael jak potvrzuje Žd 8. Totéž jako v TS.
Bůh rozvrhl historii spásy do sedmi oddělených dispenzací (období). Bůh rozvrhl historii spásy do vzájemně souvisejících smluv. Všechny tyto smlouvy byly ale odvozeny z věčné smlouvy vykoupení, kterou Trojjediný Bůh ustanovil na věčnosti. Bůh rozvrhl historii spásy do vzájemně souvisejících smluv. Všechny tyto smlouvy ale vyvrcholily v „nové smlouvě“, která překonala a odstranila všechny předcházející smlouvy, protože všechny byly naplněny v Kristu.
Někteří dispenzacionalisté věří, že starozákonní věřící byli spaseni skutky zákona. Nikdo nebyl a nebude spasen skutky, ale pouze milostí. Totéž jako v TS.
Většina učí, že věřící SZ byli spaseni vírou ve zjevení té dispenzace ve které žili. To ale nezahrnovalo víru v Mesiáše, jenž na Sebe vzal jejich hříchy a byl pravým důvodem jejich spásy. Všichni, kteří kdy byli a budou spaseni, jsou spaseni vírou v Krista, jenž na Sebe vzal jejich hříchy, a je jim postupně v každém věku zjevován. Totéž jako v TS. Někteří by ale řekli, že mnozí věřící SZ nevěděli o zástupném „převzetí hříchů“. Věděli, že jsou hříšníci potřebující Boží milost a odpuštění. Proto očekávali kdy Bůh (Kristus) rozdrtí hadovi hlavu.
Starozákonní věřící nechápali oběti ani jako evangelium ani jako předobraz Mesiáše, jenž na Sebe vzal jejich hřích. Toto se stalo zřejmé až po ukřižování Krista. Starozákonní věřící věřili v evangelium Mesiáše, jenž na Sebe vzal jejich hřích, a to skrze oběti a proroctví jež chápali jako Jeho předobraz. Totéž jako v TS.
Duch svatý přebývá pouze ve věřících dispenzace (věku) milosti. V žádné jiné dispenzaci v nich nepřebýval a nebude v nich přebývat ani po vytržení. Duch svatý přebývá ve věřících všech věků, obzvláště v současném novozákonním věku a nebude odvolán. Způsob přebývání Ducha svatého ve starozákonních věřících nebyl týž jako v církvi. V J 14:16-18 Ježíš řekl, že Otec pošle Utěšitele, jenž s věřícími zůstane na věky. Jestliže Duch svatý přebýval ve věřících před letnicemi týmž způsobem jako po nich, potom slib ztrácí smysl.
Ježíš nabídl národnímu Izraeli pozemské království. Protože jej Izrael odmítl, království bylo odloženo do budoucnosti. Ježíš nabídl duchovní království (Moje království není z tohoto světa), které národní Izrael odmítl, ale je postupně přijímáno duchovním Izraelem Božím. Totéž jako v TS.
Starozákonní věřící nebyli ani v Kristu, ani součást Jeho těla, a nejsou ani Jeho nevěsta. Věřící všech věků jsou v Kristu, jsou součást Jeho těla a jsou Jeho nevěsta. Totéž jako v TS, ale starozákonní věřící byli vloženi do Krista až o letnicích.
Zákon staré smlouvy byl celý zrušen pro církev, ale stále platí pro fyzický Izrael. Ten bude znovu pod tímto Zákonem až bude církev vytržena a Bůh se navrátí ke svému původnímu lidu – fyzickému Izraeli. Zákon staré smlouvy sloužil třem záměrům: a) omezoval ve společnosti hřích b) vedl ke Kristu c) učil věřící zbožnost. Obřadní a občanské zákony byly zrušeny, mravní zákony pokračují. Zákon staré smlouvy byl celý zrušen nejen pro církev jako v DISP, ale i pro Izrael. Na církev „Židů a Řeků“ se vztahují jen zákony nové smlouvy. Kristus je Zákonodárce nové smlouvy (1K 9:21) v protikladu k Mojžíšovi, jenž byl zprostředkujícím zákonodárcem staré smlouvy.
Jednotlivé zákony staré smlouvy jsou neplatné, pokud nejsou zopakovány v nové smlouvě. Jednotlivé zákony staré smlouvy jsou platné, pokud nebyly zrušeny v nové smlouvě. Totéž jako v DISP.
Budoucí pozemské tisíciletí je totožné s Božím královstvím. Věřící jsou vždy premileniální: (Kristus se vrátí před pozemským tisíciletím). Obvykle jsou pretribulační: (vytržení přijde před soužením etnického Izraele). Církev je Boží království. Věřící jsou buď amileniální: (Kristus vládne církvi v nebi a vrátí se ke konci dnů při velkém proná- sledování, soužení církve); nebo jsou postmileniální: (Kristus vládne církvi v nebi a vrátí se až církev zevangelizuje svět). Totéž jako v TS, ale církev byla stvořena teprve o letnicích v jednom dni.
Starozákonní oběti budou v budoucím tisíciletém Království obnoveny pouze jako upomínka. Starozákonní oběti byly naplněny a navždy zrušeny v Kristu. Totéž jako v TS.
Tisíciletí naplní smlouvu danou Abrahamovi. „Nová smlouva“ bude uzavřena s Izraelem, nebyla uzavřena s církví. Národní Izrael má svoji specifickou budoucnost v budoucím Božím království – pozemském tisíciletí. Kristus už naplnil smlouvu danou Abrahamovi. Někteří věří, že ke konci dnů značný počet Židů přijme Krista. Národní Izrael má budoucnost jen v rámci Kristova těla – církvi. Totéž jako v TS. Upřesnění: Kristus naplnil smlouvu danou Abrahamovi uzavřením „nové smlouvy“ s církví.
David nebo Ježíš bude sedět na trůnu budoucího pozemského tisíciletého Božího království. Kristus sedí na nebeském trůnu. Svatí, Jeho vyvolení, vládnou pod ním v Duchu. Totéž jako v TS.
Pravidlem je křest věřících. Presbyteriáni dispezacionalisté, praktikují dětské křty (pedobaptismus). Většina, kromě baptistů, praktikuje dětské křty (pedobaptismus). Všichni praktikují pouze křest věřících.

- pst -