4. O příčinách Adamova pádu

Poněvadž však ne malý poklesek, nýbrž zlořečený musil býti zločin, jejž Bůh tak přísně potrestal, musíme povážiti způsob hříchu v pádu Adamovu, který roznítil hroznou Boží pomstu proti celému lidskému pokolení. Dětinné je, když se mluví o nestřídmosti hrdla Adamova; jako by souhrn a hlava všech ctností záležela v zdržení se od toliko jednoho ovoce, zatímco ze všech stran všecky žádoucné lahůdky splývaly, a v oné blažené úrodnosti země se poskytovala nejen hojnost, ale i rozmani­tost pochoutek. Proto se musí proniknout hlouběji. Zapovězení stromu vědění dobrého a zlého bylo zkouškou poslušnosti, aby Adam poslušností dokázal, že je rád poddán rozkazu Božímu. Vždyť samo jméno stromu ukazuje, že přikázání nemělo jiného úmyslu, než aby spokojen se svým stavem, a nepovznášel se do nezřízených výšin žádosti.

Z jedné strany zaslíbení, které ho vedlo k naději na věčný život, pokud by jedl se stromu života. Z druhé strany ohlášení hrozné smrti, jakmile by okusil ze stromu vědění dobrého i zlého. To obojí směřovalo k prověření a pocvičení jeho víry. Z toho lze ne nesnadno poznat, jakým způsobem na sebe Adam vzbudil Boží hněv. Ne špatně soudí Augustin, když říká, že pýcha byla počátkem veškerého zla. Neboť kdyby ctižádost nebyla člověka povznesla výše, než slušelo a náleželo, mohl zůstat ve svém stavu. Přesto však je třeba dát plnější objasnění o způsobu pokušení, jak ho popisuje Mojžíš. Protože byla žena hadovou chytrostí v nevěře odvedena od Božího slova, je z toho zjevné, že počátkem pádu byla nepo­slušnost. Což také dokazuje Pavel, když říká, že skrze neposlušnost jednoho člověka přišlo na všecky odsouzení (Ř 5,18).

Zároveň se však sluší připomenout, že první člověk od přikázání Božího odpadl nejen proto, že byl jat nástrahami satanovými, nýbrž že pohrdl pravdou, a uchýlil se ke lži. A zajisté pohrdáním slova Božího vyprazdňuje se všechna jeho vážnost, poněvadž jinak ani jeho velebnost mezi námi místa nemá, ani jeho pocta bez porušení nezůstane, leč bychom Slova jeho úst poslušní byli.

Nevěra tedy byla kořenem odpad­nutí, z ní pak povstala ctižádost a pýcha. K tomu se přidala nevděčnost, že Adam požaduje více, než mu bylo dovoleno, takže nehodně pohrdl, takovou Boží štědrostí, jíž byl obdařen. To byla samozřejmě neslýchaná bezbožnost, že se synu zemskému zdálo být tak málo, že je sice učiněn k Boží podobě, ale nedosáhne rovnosti s Bohem. Je-li ohavným a zlořečeným zločinem odpadnutí, kterýmž se člověk z panství Stvořitele svého vymaňuje, a jeho jho svévolně svrhuje, pak se marně zmenšuje hřích Adamův. Protože to nebylo prosté odpadnutí, nýbrž bylo spojené s ohavnou potupou namířenou proti Bohu. Neboť přitakává utrháním sata­novým, jimiž Boha ze lži, ze závisti a zlovolnosti obviňuje.

Vůbec nevěra otevřela dveře ctižádosti, ctižádost pak byla matkou tvrdošíjnosti, tak že lidé, odloživše bázeň Boží, vrhli se tam, kam je žádost táhla. Proto dí právem Bernhardus, že se nám otevírají dveře spasení, když dnešního dne přijímáme evangelium ušima – týmiž okny, jimiž, když se satanu ote­vřely, byla vpuštěna smrt. Neboť Adam by se nikdy neosmělil odporovat Božímu rozkazu, kdyby nebyl nevěřící Jeho slovu. Ke skutečnému mírnění všech žádostí bylo nejlepší uzdou přesvědčení, že není nic lepšího, než v poslušnosti Božím rozkazům konat spravedlnost. A že nejvyšším cílem blaženého života, je být milován Bohem. Proto člověk, stržen ďáblovým rouháním, vyprázdnil veškerou slávu Boží, kterou mohl.

5. O poskvrnění, které pád přinesl

Tak jako duchovní život Adamův záležel na tom, aby zůstal spojen a svázán se svým Stvořitelem, tak odcizení se od Něho znamenalo zahynutí duše. A není divu, že ten, který svým odpadnutím zkazil celý svůj rod, také podvrátil celý pořádek přírody v nebi i na zemi. Všecko stvo­ření sténá, praví Pavel, neboť bylo – ne vlastní vinou – vydáno marnosti (Ř 8,19.22). Protože stvoření zde bylo k užitku člověka, nese spolu s člověkem část onoho trestu, který si člověk zasloužil.

Když tedy nahoru i dolů plynulo z jeho viny zlořečenství, které zuří ve všech končinách světa, není nikterak rozumu odporné, pravíme-li, že se rozšířilo na všecko jeho potomstvo. Proto jakmile v něm byl zničen ne­beský obraz, podstoupil nejen sám tento trest, že místo moudrosti, ctnosti, svatosti, pravdy a spravedlnosti, kterýmižto ozdobami byl přioděn, nastoupili nejohavnější neduhy: slepota, neschopnost, nečistota, marnost a nespravedlnost, ale v tytéž bídy pohřížil a zapletl také své potomky. Toto je dědičná zkaženost, kterou otcové nazývali původním hříchem, přičemž rozumíme slovem „hřích" zkaženost původně dobré a čisté přirozenosti.

O tuto věc vedly mnohé spory, poněvadž obyčejnému smyslu není nic protivnějšího, než aby kvůli vině jednoho byli vinni všichni a hřích by se tak měl stát všeobecným. Zdá se, že právě toto bylo příčinou, proč se nejstarší učitelé církve touto věcí zabývali jenom poskrovnu; nebo alespoň ji vysvětlovali méně jasně, než se náleželo. Přesto však tato bázlivost nemohla zabránit tomu, aby nepovstal Pelagius, který vynalezl tento bezbožný výmysl, že Adam zhřešil jen ke své škodě, a svým potomkům že v ničem neuškodil. Tak chtěl satan tímto chytráctvím zakrýt nemoc a učinit jí nezhojitelnou. Když se pak zřejmým svědectvím Písma dokázalo (Ř 5,12), že hřích z prvního člověka přešel na všecky potomky, užívalo se úskoku, že přešel následováním, nikoli plozením. Proto se bohabojní mužové (a nad jiné hlavně Augustin) snažili dokázat, že nejsme zkaženi přijatým zlem, nýbrž že si ze života matky s sebou přinášíme vrozenou zkaženost. Toto popírat je důkazem nejvyšší nestydatosti.

Ale drzosti Pelagiánů a Celestiánů se nebude nikdo divit, kdož ze spisů onoho svatého muže seznal, jak i ve všech jiných věcech byli nestvůrami čela drzého. Zajisté je nade vší pochybnost, co vy­znává David, že v nepravosti je zplozen a v hříchu ho počala jeho matka (Ž 51,7). Tím neobviňuje poklesky otce nebo matky, ale aby tím lépe oslavil Boží dobrotu k sobě, připomíná vyznání své vlastní převrácenosti hned od samého narození. Poněvadž je zřejmé, že David nebyl nějakou zvláštní výjimkou, vyplývá z toho, že se na jeho pří­kladu ukazuje obecný stav lidského pokolení. Proto všichni, kdo pocházíme z nečistého semene, rodíme se nakažení poskvrnou hříchů; ano dříve nežli světlo života spatřujeme, jsme v očích Božích poskvr­něni a jsme Bohu odporní. Neboť kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo, jakž psáno v knize Job 14,4.

6. O všeobecnosti pádu

Slyšíme, že se nečistota rodičů na dítky přenáší tak, že všichni jsou bez jakékoli výjimky ve svém původu poskvrněni. A této poskvrny nenajde se počátek, nepostoupíme-li nazpět k prvnímu otci všech lidí, jakožto k prameni. Tak zajisté musíme usoudit, že Adam byl netoliko zploditelem lidské přirozenosti, nýbrž též jako kořenem, a tak že se v jeho zkaženosti právem zkazilo lidské pokolení. Což apoštol objasňuje porovnáním Adama s Kristem: Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili: tak skrze Kristovu milost je nám navrácena spravedlnost i život. (Ř 5,12)

Co na to Pelagiáni? Snad že hřích Adamův se rozšířil následováním? Nemáme tedy z Kristovy spravedlnosti jiného užitku, než že je nám předložena za příklad k následování? Kdopak by trpěl takové rouhání? Proto není-li pochybnosti, že Kristova spravedlnost a z ní skrze úča­stenství život je naší spravedlností, vysvítá z toho zároveň, že obojí bylo v Ada­movi tak zkaženo, že jen v Kristu to může být zase navráceno. Hřích a smrt se vloudily skrze Adama, aby byly zahlazeny Kristem.

Nejsou temná slova apoštolova, že skrze poslušnost Kristovu osprave­dlněni bývají mnozí, jako byli skrze neposlušnost Adamovu uči­něni hříšníky (Ř 5,19). Protož jest mezi oběma tento poměr, že nás Adam v své zahynutí zahrnuté zatratil, Kristus pak nás svou milostí v spasení navracuje. V tak jasném světle pravdy, myslím, že není dal­šího nebo složitějšího důkazu zapotřebí. Jak se také ukazuje v 1. Korintským 15,22, kde jsou věřící utvrzováni ve víře ve vzkříšení, že v Kristu se zase nabývá život, který byl v Adamovi ztracen. Kdo prohla­šuje, že jsme všichni v Adamovi zemřeli, zároveň tím také zjevně do­svědčuje, že jsme zahrnuti v poskvrně hříchu.

Neboť odsouzení by nedosáhlo k těm, kdo by nebyli dotčeni žádnou vinou nepravosti. Ale jasněji nelze poznat, co apoštol míní, než z porovnání s druhou částí, kde učí, že naděje života v Kristu je navrácena. Dostatečně se ale ví, že se to neděje jinak, než když do nás Kristus svým mocným působením vlévá moc své spra­vedlnosti, jak se jinde praví, že Duch nám jest životem pro spravedlnost (Ř 8,10).

Proto když se praví, že jsme v Adamovi zemřeli, nelze to vykládat jinak, než že když zhřešil on sám, tak nejen sám sobě způsobil zkázu a pád, nýbrž strhl s sebou do stejného zahynutí také naší přirozenost. Nejen tím, že sám jediný Adam zhřešil, jako by se to nás nijak netýkalo, ale tím také poskvrnil všecko své símě toutéž hříšností, do níž sám upadl. Jinak by neplatilo slovo Pavlovo, že jsou všichni ze své přirozenosti synové hněvu, kdyby nebyli zlořečeni hned v životě matky (Ef 2,3). Že se však zde míní přirozenost, ne jak byla od Boha učiněna, nýbrž jak v Adamovi byla zkažena, je snadno k po­rozumění; poněvadž by bylo nejméně slušné, aby se Bůh měl stát původ­cem smrti. Adam se porušil tak, že z něho přešlo nakažení na všecky potomky. Dosti zřetelně to oznamuje také sám nebeský soudce Kri­stus, že se všichni rodí zkažení a hříšní, když praví, že co se naro­dilo z těla, je tělo, a že proto jsou všem zavřeny dveře života, dokud by se nenarodili znovu (J 3,6).

7. O dědičnosti hříchu

Abychom tyto věci pochopili, nepotřebujeme složitě zkoumat to, co tolik trápilo naše předchůdce, totiž zda povstává duše dítěte z duše otcovy a proto v prý v ní má své sídlo všechna nákaza hříchu. Nám se sluší zůstat u toho, že Pán v Adamovi složil všecky dary, které chtěl udělit lidské přirozenosti; proto když Adam přijaté dary ztratil, ztratil je nejen sobě, nýbrž nám všem. Kdo pak bude úzkostlivě vyhle­dávat původ duše, když slyší, že Adam ty ztracené přednosti přijal jak pro nás, tak pro sebe, a že nebyly dány jedinému člověku, nýbrž že byly přivlastněny celé přirozenosti člověka.

Protož není ne­smyslné tvrdit, že jeho oloupením byla obnažena a oloupena lidská přirozenost, že jeho poskvrněním skrze hřích se do lidské přirozenosti vloudila nákaza. Pak ze shnilého kořene vyšly shnilé ratolesti, které svou hnilobu přenesly na jiné z nich vyrostlé výstřelky. Neboť dítky jsou v otci tak nakaženy, že také vnukům jsou nakažlivé; to jest, v Adamovi byl takový počátek zkaže­nosti, že přechází stálým přenášením z předků na potomky. Neboť nákaza nemá příčinu svou v podstatě těla aneb duše; ale od Boha to tak bylo zřízeno, aby první člověk dary sobě svěřené, jak sobě tak svým potomkům buď zachoval, nebo ztratil.

Že pak Pelagiáni hledají úskoků, že není pravdě podobno, aby dítky braly zkaženost z rodičů pobožných, kdežto by naopak čistotou jejich posvěceny býti měly; to se dá snadno vyvrátit; neboť nepocházejí z jejich duchovního znovuzrození, nýbrž plozením tělesným. Proto, jak praví Augustin, ani viník nevěřící, ani ospravedlněný věřící neplodí spravedlivých, nýbrž plodí vinné, protože plodí z hříšné přirozenosti! Že pak dítky poněkud účastny bývají svatosti rodičů, je zvláštním požehnáním Božího lidu, kterému nevadí, aby nepředcházelo ono první a všeobecné zlořečenství lidského pokolení. Neboť vina vychází z přirozenosti, ale posvěcení je nadpřirozené, protože je z milosti.