Od jednoho Antikrista k druhému

Verze pro tisk

Od jednoho Antikrista k druhému: zamyšlení nad změnou papeže

Antikrist 

Publikováno v Reformed Baptist Fellowship ve čtvrtek, 14.února ve 22.12

 

Komentář  napsal D. Scott Meadows, Pastor 

Calvary Baptist Church (Reformed) of Exeter, New Hampshire

http://cbcexeter.sermonaudio.com

Joseph Ratzinger, též známý jako Jeho Svatost papež Benedikt XVI., právě oznámil svou rezignaci na úřad papeže ke konci tohoto měsíce, února 2013. Proces výběru jeho následovníka byl již zahájen za doprovodu velké pozornosti světových zpravodajských médií. Jako teolog a pastor se cítím zavázán svým svědomím záležitost komentovat.

Před lety mi byla položena otázka, jaký je můj názor na nového kardinála Bostonu. Odpověděl jsem, „To je jako byste se mne zeptal na nového kapitána pirátské lodi. Celý ten podnik je nelegitimní.“ Nepopírám, že tyto události mohou mít závažný dopad, ale silně a vážně protestuji proti projevům úcty a posvátné bázně před těmito muži a před touto náboženskou institucí ze strany těch, kdo by měli mít více soudnosti.

Jeden velký zastánce biblické víry kdysi napsal skvělou knihu nazvanou Křesťanství a liberalismus (1923). V ní J. Gresham Machen detonoval trvalý a mocný výbuch proti teologickému liberalismu tvrzením, že toto není vůbec žádné křesťanství, ale alternativní protichůdné náboženství, které je hluboce protikřesťanské.

Kánon XII. Jestliže kdokoliv říká, že ospravedlňující víra není nic jiného než důvěra v Boží omilostnění, kterým jsou člověku hříchy odpuštěny kvůli Kristu; nebo že jedině taková důvěra je tím, čím docházíme ospravedlnění: ať je proklet. [1]

Fakt, že toto je i dnešní pozice ŘKC, je zjevný z toho, že i ve svém moderním katechismu se ŘKC odvolává na Trident jako na své autoritativní doktrinální prohlášení a podstata jejího učení vychází přímo z něj.

Ospravedlnění není pouze odpuštění hříchů, ale také posvěcení a obnovení vnitřního člověka (Tridentský koncil, 1547).[2]

Ačkoliv obhájení učení o ospravedlnění pouhou vírou bez našich skutků přesahuje obsah tohoto komentáře, nechť si čtenář připomene alespoň tuto část Písma:

Vždyť ze skutků zákona ‚nebude před ním nikdo ospravedlněn‘, neboť ze zákona pochází poznání hříchu. Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. (Ř 3,20-24).

Významný reformovaný teolog Charles Hodge o této pasáži výstižně řekl:

Spravedlnost Boží, která je zjevena v evangeliu, má být získána vírou, ne skutky, ne svým rodokmenem, ne žádným vnějším rituálem, ne jednotou s nějakou viditelnou církví, ale jednoduše a jenom vírou založenou na Kristu, tím, že Ho přijmeme a spočineme na Něm. [3]

Není pochyb, že tímto tvrzením se pan Hodge upsal věčnému peklu, máme-li věřit prohlášením ŘKC.

Pověst ŘKC je dnes mezi mnoha biblicky věřícími křesťany značně lepší, než tomu bylo za dnů protestantské reformace. Taková změna postoje je však zcela neoprávněná a nebezpečná. ŘKC stále představuje to stejné antikřesťanské odpadnutí, které rozhodilo kletby jako žhavé uhlíky, trestalo opravdovým upalováním zaživa a měnilo těla upřímných křesťanů, proslulých svou učeností a zbožností, v hromady popela.

Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami, jsou pokrytci, lháři a mají vypálen cejch na vlastním svědomí. Zakazují lidem ženit se a jíst pokrmy, které Bůh stvořil, aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a kdo poznali pravdu. (1 Tm 4,1-3).

ŘKC má dědictví asketické abstinence vůči sňatkům a požívání masa, což jsou přímé důkazy zavrženíhodných herezí, které jsou tolik nebezpečné pro opravdovou církev.

Pod inspirací Ducha svatého Pavel vyhlásil Bohem schválenou kletbu, která se nyní vztahuje na ŘKC:

Ale kdybychom my nebo anděl z nebe, kázali vám jakékoli jiné evangelium než to, které jsme vám kázali, budiž proklet. Jak jsme dříve pověděli, tak znova pravím: Jestliže by vám kdokoli kázal jakékoli jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet (Gal 1,8-9).

Téměř tři sta let byli protestanté schopni rozpoznávat onu hlubokou a silnou duchovní hrozbu, kterou ŘKC pro lidstvo představuje. Fakt, že ohledně této hrozby dříve existoval téměř celosvětový souhlas, vychází najevo ze silně souhlasných výroků reformovaných vyznání víry. Například Londýnské baptistické vyznání víry (1689) prohlašuje jako příklad „věcí, kterým zcela jistě věříme“, to, že:

Pán Ježíš Kristus je hlavou církve, ve kterém, skrze dosazení Otcem, spočívá veškerá moc k povolání, ustanovení, řízení a vládnutí církve, a to nejvyšším a svrchovaným způsobem; proto nemůže být papež římský v žádném smyslu hlavou církve, ale je ten antikrist, muž hříchu a syn zahynutí, který se vyvyšuje v církvi proti Kristu a všemu, co se nazývá Bohem; kterého Pán zničí jasností svého příchodu. [4]

Westminsterské vyznání víry (1646, presbyteriánské) a Savojské prohlášení (1658, konkregacionalistické) říkají stejnou věc. V některých ze svých jiných spisů jsem vytvořil dlouhý seznam citací vůdců protestantských církví z průběhu posledních čtyř století, kteří vyjádřili souhlas s touto silnou opozicí a naprostým zamítnutím ŘKC jako pravé církve.

V dnešní době mohou zbožní muži debatovat o tom, zda má být papežství ztotožněno s “tím antikristem” konkrétně předpovězeným Svatým Duchem skrze Pavla v 2. Tesalonickým 2. Mě osobně neshody ohledně tohoto názoru netrápí. Přesto však lidé schopní rozlišování, podle mého názoru, nemohou pochybovat, že papežství je přinejmenším jedním z antikristů.

Onen opovržlivý pojem “antikrist” obsahuje předponu, které je možno správně porozumět dvěma způsoby. Moderní slovník říká, že “anti” přenáší význam nepřátelství a opozice, [6] a s tímto významem jsme všichni obeznámeni. Někteří si však možná neuvědomují, že tato řecká předpona může také znamenat “místo”. Výjimečný protestantský učenec Francis Turretin (1623-1687) napsal rozsáhlé pojednání v latině, rozdělené do 23 témat a 4 příloh, aby dokázal, tvrzení, že papež je Antikristem předpovězeným v Písmu. O samotném slovu “Antikrist” napsal následující:

Termín Antikrist vyjadřuje dva významy: (1) že je to nepřítel a rival Krista; (2) že je Jeho zástupcem. Definice předpony anti vskutku představuje obojí, což, je-li použito spolu s podstatným jménem, znamená na jedné straně před, a na druhé straně proti. Může to také znamenat na místě někoho, a vskutku, zástupce… Z tohoto pohledu, Antikrist jistě představuje sám sebe jako velkého odpůrce Krista, a to v tom, že sám sebe činí rovným Kristu jako Jeho soupeř, když prohlašuje, že stojí na místě Krista na zemi, jako Jeho Zástupce. [7]

ŘKC trvá na tom, že papež je Kristův “Zástupce”, “Vikář” (z Latinského vicarius náhradník” [8]). Zde je důkaz z nedávného katechismu ŘKC:

Poněvadž římský pontificus má z důvodu svého úřadu Kristova zástupce, a jako pastýř celé církve plnou, nejvyšší a celosvětovou moc nad celou Církví, moc kterou může vždy bez zábran použít. [9]

Zdá se, že jen málo křesťanů si je vědomo rouhavých úctu vyjadřujících titulů a Božích výsad, kterými ŘKC zahrnula svého papeže, včetně “Nejvyššího Pontifa” ”[10] (tj. Most, Prostředník mezi Bohem a člověkem; srov. 1. Tim 2,5), “Pán a Bůh,”[11] a těchto modlářských tvrzení:

Poněvadž papež je Bůh, proto nemůže být spoután nebo zbaven pout lidmi. [12]

Z toho se jeví, že papež stojí nad Písmem, koncily, priny a všemi mocnostmi na zemi, z důvodu jeho božství. [13]

Protože sám sebe prezentuje jako Kristova zástupce, tak kterýkoli konkrétní papež představuje mnohem větší hrozbu svedení vyznávajících křesťanů, než např. Dalajláma, hlavní láma dominantního tibetského budhistického řádu, protože ten nijak nepředstírá, že je křesťanem.

Jsme tedy na prahu přechodu od jednoho papeže ke druhému, a proto od jednoho antikrista ke druhému. Mám snad cítit vinu, když nevyjadřuji svou podporu žádnému ze Satanových přisluhovačů? Bůh chraň, abych to odvolal, i za cenu mučednictví. Já se modlím za naprosté rozpuštění tohoto satanského království. Ať se ke mně přidají všichni věrní Kristovi následovníci! V naší generaci, více než kdy jindy, může nebojácný protest odlišit ty, kdo mají porozumění a hluboké přesvědčení, od naivních a zbabělých. Ať Pán přijde brzy a zničí svého nepřítele (2. Te 2,8). Amen.


[1] Schaff, P. (1890), The Creeds of Christendom, II.113.

[2] Katechismum katolické církve (2000), čl. 1989 (dále Katechismus).

[3] Commentary on the Epistle to the Romans, v místě citace.

[4] Londýnské baptistické vyznání víry z r. 1689, čl. XXVI.4.

[5] When Protestants Protested (2005), má úvodní práce; The Papal Antichrist—A Call to Recognition and Opposition (2006), komplexnejší pojednání. Online na http://ibrnb.com/articles2/?p=15http://ibrnb.com/articles2/?p=38.

[6] Shorter Oxford English Dictionary, Sixth Edition (2007), v místě citace.

[7] Francis Turretin’s Seventh Disputation, Whether It Can Be Proven that the Pope of Rome Is the Antichrist.

[8] SOED, v místě citace.

[9] Katechismus, čl. 882.

[10] Katechismus, čl. 837.

[11] Primary source: Decretales Gregorii IX., Tit. 7, citace J. A. Wylie v The Papacy Is the Antichrist (1888), str. 45.

[12] Prvotní zdroj: Vide Text. Decret., dist. xcvi. kap. 7, citace Henryho Wilkinsona ve svazku Puritan Sermons 1659-1689, VI.1.

[13] Prvotní zdroj: Kanonické právo vyloženo Řehořem XIII. v r. 1591, také citováno Wilkinsonem.

http://reformedbaptistfellowship.org/2013/02/14/from-one-antichrist-to-a...