• Neboť toto vězte a znejte, že žádný smilník ani nečistý ani lakomec – to jest modloslužebník – nemá dědictví v království Kristově a Božím. (Ef 5,5)

Lakomý člověk je modloslužebník. Nejen lakomci, ale také nemorální lidé jsou modloslužebníci. Apoštol, který zde říká, že lakomství je modlářství, považuje za modloslužebníky i poživačné lidi, když mluví o těch, kdo si z vlastního břicha dělají boha (Fp 3,19). A skutečně, každý chtíč, který nás ovládá, je modla, a každá osoba, kterou ovládá, je modloslužebník. „Po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá.“ Potěšení, bohatství a uznání je trojice tělesného člověka. To jsou tři velké modly světských lidí, před kterými se jejich duše sklánějí! A tím, že jim dávají to, co náleží jen Bohu, se proviňují modloslužbou. Aby to bylo zcela jasné – to, že lakomství, nemorálnost a ostatní chtíče patří do modlářství, pojďme se zamyslet nad tím, co to vlastně je a jak ho rozdělujeme.

Modlářství znamená vzdávat čest „stvoření“ a uctívat ho, což se sluší jen vůči samotnému Stvořiteli. Když je toto uctívání směřováno na jiné věci, ať už je to cokoliv, děláme z nich tímto modly a dopouštíme se modlářství. Toto uctívání, které náleží pouze Bohu, neprovádějí jen barbarští pohané vůči kusům dřeva a kamení a papeženci vůči andělům, svatým a obrazům, ale také tělesní lidé vůči svým chtíčům.

Existují dva způsoby uctívání, které náleží pouze Bohu:

1. Vnější, které se projevuje prostřednictvím těla, jeho jednáním a posunky. Když se člověk sklání nebo padá tváří k zemi před věcí, jde o uctívání tělem. A když jsou tato gesta klanění a padání na tvář prováděna ne z občanské, ale náboženské úcty, s úmyslem vyjádřit úctu Bohu, pak se jedná o uctívání, které náleží pouze Bohu.
2. Vnitřní, které se projevuje prostřednictvím duše, skutky a jednáním, za které je zodpovědná. Když se mysl něčím příliš mnoho zabývá a když se na to srdce a city co nejsilněji zaměří, jde o „uctívání duší“ (duševní uctívání), a to náleží pouze Bohu. Protože je nevyšším dobrem a je nejvyšším cílem inteligentních stvoření, náleží pouze Jemu, jen Jemu samotnému, aby byl tím, kým se nejvíce zabýváme a koho nejvíce milujeme. Mít první a nejvyšší místo jak v našich myslích, tak v našich srdcích a snažení, je úcta, která náleží jen Pánu.

Podle tohoto rozdělení uctívání rozlišujeme i dva druhy modlářství:

1. Otevřené, vnější modlářství, když se lidé z náboženské úcty klanějí a padají na tvář před čímkoliv kromě pravého Boha. To je modlářství pohanů a částečně i modlářství papeženců.
2. Skryté modlářství a modlářství duše, když se mysl zaměří na něco více než na Boha, když je to něco ceněno více než Bůh, když člověk po něčem dychtí více než po Bohu, když o to usiluje více než o Boha a když tomu věnuje více citu než Bohu. V tom případě se jedná o duševní uctívání, které náleží jen Bohu.

A proto „skrytí modláři“ nemají žádný podíl na Božím království. Modlářství duše zabrání člověku ve vstupu do nebe stejně jako otevřené modlářství. Ten, kdo slouží svému chtíči, nemůže vejít do nebe stejně jako ten, kdo uctívá modly ze dřeva nebo kamene!

Předtím, než tuto pravdu potvrdíme a budeme se jí zabývat, je nezbytné, abychom si vyjasnili, co to vlastně je skryté modlářství. Povšimněte si proto, že existuje třináct projevů duševního uctívání:

1. Ocenění. To, čeho si ceníme nejvíce, se stane naším Bohem. Něčeho si cenit je totiž projevem duševního uctívání. Když něco uctíváme, znamená to, že naše mysl to oceňuje jako to nejvýbornější. A Pán si žádá nejvyšší ocenění jakožto projev úcty a uctívání, které náležejí pouze Jemu. Cenit si tedy vysoko jiných věcí, zatímco máme nízké smýšlení o Bohu, je modlářství. Mít vysoké mínění o sobě samotném, o svých schopnostech a o tom, čeho jsme dosáhli, o svých vztazích a požitcích, o svém bohatství a úctě druhých nebo o těch, kdo jsou bohatí a úctyhodní, nebo o čemkoliv podobném, zatímco naše názory na Boha jsou nízké, znamená povyšovat tyto věci na místo, které náleží Bohu, znamená to, že z nich děláme modly, vzdáváme jim úctu a uctíváme je tak, jak se patří uctívat jen nebeskou Vznešenost. To, co nejvíce oceňujeme, se stává naším bohem. Pokud si ceníte jiných věcí více než pravého Boha, jste modláři (Jób 21,14).
2. Zaměření mysli. To, čím se nejvíce ve své mysli zabýváme, je naším bohem. Když totiž stále na někoho pamatujeme, stále si někoho připomínáme – to jsou skutky uctívání, kterých je hoden jen Bůh a které požaduje sám pro sebe (Kaz 12,1). Můžeme se zabývat i jinými věcmi, ale pokud se jimi zabýváme více než Bohem, je to modlářství – uctívání Boha bylo vyměněno za uctívání stvoření. Pokud se zabýváte sami sebou, svým majetkem a světskými zájmy, svými zisky a potěšením více než Bohem, postavili jste tyto modly na místo, které patří Bohu.

Když ve chvílích, kdy se mají vaše myšlenky zabývat Bohem, myslíte na jiné věci; když se Bůh ve vašich myšlenkách neobjevuje vůbec nebo tam sice někdy je, ale přesto mají jiné věci ve vaší mysli vyšší místo; když jste vyzýváni, abyste o Bohu přemýšleli, čemuž bychom se také každý den na chvíli se vší vážností měli věnovat; pokud běžně a ochotně přenecháváte místo v myšlenkách jiným věcem, místo abyste přemýšleli o Bohu, jedná se o modlářství.

Pokud nepřemýšlíte o Bohu vůbec nebo o Něm smýšlíte jinak, než jaký ve skutečnosti je – berete Ho jako milosrdného, ale neberete na zřetel jeho spravedlnost; berete Ho jako Toho, který se slitovává a soucítí, ale neberete zřetel na Jeho čistotu a svatost; smýšlíte o Něm jako o věrném v plnění svých slibů, ale vůbec neberete v úvahu Jeho pravdu ohledně uskutečňování Jeho hrozeb; smýšlíte o Něm jako o milujícím, ale nedbáte na Jeho svrchovanost, pak jste si vztyčili místo Boha modlu. Smýšlet o Bohu jinak, než jak sám sebe zjevil, neboť smýšlet o věcech stejně nebo více než o Bohu je modlářství.

1. Záměr. To, co je naším hlavním záměrem, se stane naším bohem. Protože mít něco v úmyslu a celou bytostí o to usilovat je uctívání, které náleží pravému Bohu. On je nevyšším dobrem a musí tedy být nejvyšším cílem. A nejvyšší cíl musí být naším nejvyšším vrcholem – musí být naším záměrem a cílem pro něj samotného. Všech ostatních věcí musíme dosahovat jen kvůli němu a v podřízenosti jemu.

Když tedy uděláme z jiných věcí náš nejvyšší cíl nebo hlavní plán, dáváme je na místo Boha a děláme z nich modly. Pokud je naším hlavním plánem být bohatý nebo veliký nebo v bezpečí či slavný nebo mocný; pokud je naším velkým cílem naše vlastní pohodlí nebo potěšení či uznání nebo zisk nebo výhody; pokud se na něco zaměřujeme nebo o to usilujeme více nebo stejným způsobem jako o oslavení Boha a radost z Něho, pak se dopouštíme modlářství duše.

1. Předsevzetí. To, pro co se s největším nasazením rozhodneme, uctíváme jako Boha. Odhodlanost pro Boha, před všemi věcmi, je projevem uctívání, které si Bůh žádá sám pro sebe. Jednat tak ohledně jiných věcí znamená uctívat je způsobem, který náleží Bohu, a tím z nich činit bohy. Když se plně odhodláme k jiným věcem – našim chtíčům, potěšením, výhodám plynoucím ze světa, a, ale slabě, se odhodláme pro Boha - Jeho cesty, čest, službu, jde o modlářství duše.

Když se v současnosti odhodláme k jiným věcem, ale svá odhodlání pro Boha spojujeme s budoucností – „Nech mě, ať se teď nabažím světa, svých potěšení, chtíčů, a pak budu myslet na Boha, ve stáří, v nemoci, na smrtelné posteli.“ – to jsou modlářská odhodlání. Boha jste svrhli, stvořené věci a vaše chtíče nastoupily na Boží místo a úctu, která náleží jen Jemu, vzdáváte modlám.

1. Láska. To, co nejvíce milujeme, uctíváme jako svého Boha. Protože láska je projevem duševního uctívání. Milovat a obdivovat je někdy to samé. To, co člověk miluje, uctívá. To je nepochybně pravda, pokud máme na mysli lásku, která je jedinečná a vše přesahující, neboť být milován nade všechno je projevem úcty a uctívání, které Pán žádá pouze pro sebe (Dt 6,5). V těchto slovech náš Kristus Pán shrnul veškeré uctívání, které je žádáno od člověka (Mt 22,37). Lze milovat i jiné věci, ale On musí být milován nade všechno. Musí být milován láskou, která vše přesahuje, absolutně a pro Něho samotného. Všechno ostatní musí být milováno v Něm a pro Něho. Když milujeme jiné věci více nebo na stejné úrovni jako Jeho (1 J 2,15), pohlíží na nás, jako na lidi, kteří Ho vůbec neuctívají a neberou Ho jako Boha. Láska ke stvoření, pokud je přílišná, je citem, který je plný modlářství.
2. Důvěra. To, čemu nejvíce důvěřujeme, činíme svým bohem. Důvěra a závislost je projevem uctívání, na které si Pán dělá výhradní nárok. A vyžaduje snad Pán větší projev uctívání než je závislost duše na Něm samotném? „Důvěřuj Hospodinu celým srdcem...“ (Př 3,5). Bůh nedává prostor pro důvěru v někoho jiného. Proto je modloslužba, pokud důvěřujeme v sebe, spoléháme na vlastní moudrost, úsudky, schopnosti a úspěchy. Pán to zakazuje (Př 3,5).

Důvěřovat v blahobyt a bohatství – Jób to odmítá a řadí mezi modlářské projevy, které byly hodny potrestání (Jób 31,24). Náš apoštol, který nazývá lakomství modlářstvím, zrazuje od této „důvěry v bohatství“, která je podle něho neslučitelná s důvěrou v Boha (1 Tm 6,17). Důvěřovat v přátele, i když je jich mnoho a jsou mocní – na to Bůh uvrhuje kletbu a považuje to za odvrácení se od Něho, zavržení Jeho osoby a postoupení Božího prostoru tomu, čemu důvěřujeme (Ž 146,3). Žalm 118,8-9: „Lépe utíkat se k Hospodinu, než doufat v člověka. Lépe utíkat se k Hospodinu, než doufat v knížata.“ Modlářství této důvěry se projeví tak, že skutečného Boha odsune stranou. Důvěra ve stvoření je vždy modloslužbou.

1. Strach. Uctíváme to, čeho se nejvíce bojíme. Strach je totiž projevem uctívání. Kdo se bojí, uctivá to, čeho se bojí, což ve chvíli, kdy má obrovský strach, nelze zpochybnit. Vše ohledně uctívání Boha je v Písmu často vyjádřeno tímto jedním slovem „strach“ (Mt 4,10, Dt 6,13) a Pán toto uctívání vyžaduje, tento strach náleží jen Jemu (Iz 50,10 a 19 – má to jen 11 veršů). Náš strach a děs je naším bohem (Lk 12,4-5). Pokud se bojíte jiných více než Jeho, pak je uctíváte způsobem, který náleží pouze Bohu, a to je jasné modlářství.
2. Naděje. To, v co vkládáme naději, uctíváme jako boha. Naděje je totiž projevem uctívání – a uctívání náleží jen Bohu. Je Jeho právem být nadějí Jeho lidu (Jr 17,13; Ř 15,13). Pokud vkládáme naději do jiných věcí, vzdáváme jim úctu náležící pouze Bohu. Znamená to, že opouštíme Hospodina - „zdroj živých vod“, a na Jeho místo si stavíme „rozpukané cisterny“ (Jr 2,13), a tím je uctíváme jako boha. Tohle dělají zcela otevřeně papeženci, když vzývají panenskou matku, dřevěný kříž, zesnulé svaté, svou naději. A dělají to i ti mezi námi, kdo pokládají své modlitby, svůj smutek z hříchu, svou práci pro charitu nebo jiné náboženské projevy či spravedlnost za svou naději – pokud si myslí, že tím uspokojí Boží spravedlnost, usmíří Boží nelibost a zajistí si tím nebe. To nemůže být vypůsobeno ničím jiným než tím, co je nekonečné – Boží spravedlností. A tu máme jen v Kristu a skrze Něj. Proto je nazýván naší nadějí (1 Tm 1,1) „naší nadějí na slávu“ (Ko 1,27). Kdo považuje svou vlastní spravedlnost za základ své naděje, ten ji vyvyšuje na místo Krista a uctívá ji jako boha.
3. Touha. To, po čem nejvíce toužíme, uctíváme jako našeho boha. Protože to, po čem nejvíce prahneme, je podle úsudku toho, kdo touží, nejvyšším dobrem. A to, co pokládá za své nejvyšší dobro, to činí svým bohem. Touha je projev uctívání a prahnout po něčem je právě takové uctívání a vzdávání pocty, které náleží jen Bohu. Toužit po něčem více nebo stejně jako po Bohu, znamená udělat si z toho modlu, rozprostírat před ní své srdce a uctívat ji tak, jak by měl být uctíván jen Bůh. Jen On sám by měl být tím, po čem toužíme nade všechno. „O jedno jsem prosil Hospodina a jen o to budu usilovat: abych v domě Hospodinově směl bydlet po všechny dny, co živ budu, abych patřil na Hospodinovu vlídnost a zpytoval jeho vůli v chrámu.“ (Ž 27,4)
4. Potěšení. To, v čem nacházíme největší potěšení a radost, to uctíváme jako boha. Mít z něčeho největší potěšení je projev uctívání náležící pouze Bohu. Těšíme-li se z něčeho vrcholně – takovou náklonnost nazýváme chlubením. To, v čem nacházíme potěšení nade všechno, tím se chlubíme – a to je výsada, kterou vyžaduje Pán (1 K 1,31; Jr 9,22-23). Radovat se více z naší moudrosti, síly, bohatství než v Pánu, znamená činit z nich modly. Nacházet větší potěšení ve vztazích, manželce nebo dětech, ve vnějším pohodlí a vybavení než v Bohu, znamená je uctívat tak, jak bychom měli uctívat jen Boha. Nacházet potěšení v jakémkoliv hříchu, nečistotě, nemírnosti a pozemských činnostech více než ve svatých Božích cestách, než v těch duchovních a nebeských službách, ve kterých se můžeme těšit z Boha, je modlářství.
5. Nadšení. To, pro co se nejvíce dokážeme nadchnout, uctíváme jako boha. Protože takové nadšení je projevem uctívání, které náleží pouze Bohu. Proto je modlářské, pokud jsme nadšenější pro naše vlastní věci než pro Boží věci – být zapálený pro vlastní záležitost, a nedbalý v Božích věcech; být odhodlanější k vlastním radostem, zájmům, výhodám než k Božím pravdám, cestám a poctě; být horlivý v následování vlastních záležitostí, prosazování svých plánů, ale vlažný a lhostejný ve službě Bohu; pokládat za neodpustitelné, pokud jsme kritizováni, pomlouváni, osočováni, ale neprojevit žádné pobouření, když je zneuctěn Bůh, znevažováno Jeho jméno, den odpočinku, bohoslužba a osočovány Jeho pravdy, cesty, lidé – to je modlářství.
6. Vděčnost. To, čemu jsme nejvíce vděční, to uctíváme jako boha. Vděčnost je totiž projev uctívání. Uctíváme to, za co jsme nejvíce vděční. Můžeme být vděční lidem, můžeme uznávat užitečnost prostředků a nástrojů, ale pokud se zde zastavíme a nepovzneseme se výše v našem díkůvzdání a uznání, pokud nepamatujeme na Pána jako na Toho, bez kterého je toto vše nic, dopouštíme se modlářství. Z tohoto důvodu Pán hrozí modlářům (Oz 2,5 a 8). A proto, když připisujeme svou hojnost a bohatství naší starosti a úsilí, náš úspěch naší prozíravosti a píli, naše vysvobození přátelům, prostředkům, nástrojům, aniž bychom s vděčností pohlédli ještě výše, až k Bohu, činíme z těchto věcí modly a přinášíme jim oběti, jak to vyjádřil prorok (Ab 1,16). Připisovat stvoření zásluhy za to, co přichází od Boha, znamená stavět je na Boží místo, a tím je uctívat.
7. Když naše starost a úsilí jsou namířeny spíše na jiné věci než na Boha, pak se jedná o modlářství. Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Nemůžeme sloužit Bohu a mamonu, Bohu a našim chtíčům, protože taková služba sobě samým a světu zabírá péči, námahu a úsilí, které potřebujeme ke službě Pánu. A pokud jsou náš čas a úsilí vynakládány pro svět a naše chtíče, sloužíme jim tak, jak bychom měli sloužit Pánu, a tím z nich činíme naše bohy. Pokud máte větší starost a snahu uspokojit lidi nebo sebe než Boha; pokud dbáte více, abyste zaopatřili sebe a své potomky, než abyste byli použitelní pro Boha; pokud se více staráte o to, co budete jíst, pít a co si obléknete, než jak byste mohli uctít Boha a těšit se z Něho; pokud více dbáte o to, jak zaopatřit tělo a naplnit jeho chtíče než jak naplnit Boží vůli; pokud máte větší snahu o prosazení svých vlastních zájmů než Božích plánů; pokud dbáte více o to, jak být bohatý nebo veliký a vážený mezi lidmi, než o to, jak uctít Boha a prosadit Ho ve světě; pokud více dbáte o to, jak získat věci tohoto světa než jak je využít pro Boha; pokud vstáváte brzy, chodíte pozdě spát, jíte chléb s obavami, aby vaše nemovitosti vynášely, zatímco Kristovy záležitosti, cesty a zájmy zabírají jen málo nebo žádné vaše úsilí – takto si činíte modlu ze světa, sebe samých, svých chtíčů, svých vztahů, zatímco Boha nebes opomíjíte! Uctívání a službu, které náleží jen Jemu, jste tak modlářským způsobem přenesli na jiné věci!

Toto utiší srdce toho, kdo učinil Krista svým hlavním cílem, i kdyby tím měl mít v něčem nedostatek nebo tím něco ztrácel, pokud nakonec nalezne Toho, koho jeho duše miluje. Bere to jako plnou náhradu za všechny jeho slzy, modlitby, prosby, čekání a úsilí.

• A proto, moji milovaní, utíkejte před modlářstvím. (1 K 10,14)

David Clarkson (1621-1686)