Verze pro tisk

Ovšem nestačí pouze to, aby církev vyznávala pravé a čisté učení, ale je také zapotřebí, aby v něm byli lidé vyučeni, aby ho znali všichni, kdo jsou v církvi. Neboť Kristus říká: „Nikdo přece nerozsvítí světlo a nepřikryje nádobu ani je nedá pod postel, ale dá je na svícen, aby ti, kdo vcházejí [do domu], viděli světlo.“[1] A to mluví o světle evangelia a domu církve.

Stejně i Bůh, když svůj lid vyučoval svému zákonu, tak nezavolal jenom některé přední muže z lidu, ale přikázal, aby se všichni shromáždili k hoře Sinaj a tam k nim mluvil s velikou slávou, až lidi jímala hrůza. A témuž lidu nařídil, aby rodiče vyučovali své děti týmž řádům a ustanovením, a vysvětlovali jim, co znamenají všechny obřady. Ale v nové církvi má být skrze záři svatého evangelia světlo, aby – jak bylo prorokováno – všichni od největšího do nejmenšího navěky znali Hospodina, a aby země byla tímto poznáním naplněna, jako vody pokrývají moře.[2] Proto když Kristus vysílal apoštoly do světa, tak jim poručil, aby evangelium kázali všemu stvoření (tedy rozumnému stvoření), aby každý, kdo může přijmout tato nebeská tajemství, tak učinil. Apoštol Pavel, který přesně takto jednal, řekl: „Zvěstujeme [evangelium, Krista], když se vší moudrostí napomínáme a učíme všechny lidi, abychom je mohli přivést před Boha jako dokonalé v Kristu.“[3] Také měli apoštolové takové posluchače, kteří byli schopni každému, kdo se jich zeptal, vysvětlit, čemu věří[4], protože byli naplněni veškerým poznáním a tak se mohli také navzájem napomínat[5]. Tak to bylo i v době poapoštolské, že mnozí zbožní biskupové a kněží byli velice pilní ve vyučování v církvích, a učili mladé, staré i děti Písmu svatému a vedli je ke katechismu[6], a k tomu, aby nacházeli rozkoš v poznávání toho, jaká víra vede ke spasení. Ale v posledních dobách došlo k opuštění těchto věcí zvláště zde, u nás, takže možná jeden ze sta by dovedl dobře vysvětlit, na čem se zakládá jeho spasení, a kdo ví, zda by takový mohl ještě něco říci o dalších článcích víry podle učení Písem nebo jasně vyložit celé evangelium. Mnozí se hlásili k tomu nebo onomu vyznání víry[7], ale ani jeden ze sta žádné z těchto vyznání nečetl, natož aby tomu, co obsahují, správně rozuměl. Mládež toho znala z katechismu jen velmi málo, a pokud některé dítky byly katechismu učeny, tak jen slovům, aby uměly zopakovat, ale na smysl a význam těchto slov se jich nikdo neptal a nedával jim žádný podnět k tomu, aby nad tím samy přemýšlely. Tak mladí rostli v nevědomosti o věcech Božích, starší pak, protože nikdy nebyli opravdově vedeni do hloubky, tak zůstali jen u povrchní známosti svého evangelictví. Proč se toho učení a této víry drží a nikoliv nějakého jiného, na to odpovědět dost dobře nedovedli, nebo tak, že se v této víře narodili nebo že jejich předkové u této víry byli. A tak se to veliké světlo evangelia skrylo pod nádobami několika osvícenějších hlav, zatímco ostatní v církvi ho neviděli, pouze o něm slyšeli mluvit, neboť někteří malými skulinkami zahlédli jakési záblesky. Takže my, evangelíci, jsme toho o učení evangelia věděli právě tolik jako ti, kdo se k evangeliu nehlásí. Už od apoštolských dob se taková nepilnost vkrádala do církve. Proto také svatý Pavel domlouval Židům, že po tak dlouhé době by sami měli býti učiteli – ale nejsou a dokonce potřebují stále ještě mléko základního učení Boží moudrosti.

Tento nepořádek má dvě příčiny: přílišnou důvěru jedněch k druhým a lenost.

Především je jasné, že když lidé příliš důvěřují svým učitelům, protože si myslí, že předkládají jenom takové věci, které jsou jasně založené na Písmu a prověřené, tak nakonec sami zanedbávají studium Bible a to, čemu mají nebo nemají věřit, už nestaví na Božím slově. Učitelé a kazatelé obyčejně dělají totéž. Věří jednomu, dvěma nebo třem, kteří psali před nimi a sami nedbají na to, aby od základu zkoumali Písmo. A tak jeden za druhým věříme výsledku cizí práce, věříme tomu, čemu věří naši učitelé a o čem nám říkají, že je to správné. Ale to je špatné! Co kdyby ti, kdo tě učí, učili místo pravdy nepravdu? Řekneš: „Učí podle Písma.“ Odpověď: „Ale co když vykládají Písmo špatně?“ Řekneš: „Jsou zbožní, vážní, svědomití muži, kteří nechtějí nikoho svést.“ Odpověď: „A co tedy kdyby se mýlili? A ty s nimi?“ A navíc, i kdyby to všechno byla bez omylu pravda, tak když ty nahlédneš tam, odkud oni berou pravdu, lépe jí porozumíš a mocně se v ní upevníš. Jak zvláštní je ale lidská nedbalost! Když nám někdo řekne nějakou novinku nebo příběh, přestože mu věříme, přece si ji rádi sami přečteme, pokud víme, že ji má v písemné podobě. A když někomu svěříme svůj dobytek, sami se rádi přesvědčíme o tom, jak se o něj dotyčný stará. Je tedy s podivem, že svou víru, na níž závisí naše spasení, bez okolků svěřujeme druhým lidem, aniž bychom cokoli zkoumali. Proto také za tuto svou nedbalost a nerozlišování platíme cenu – tou cenou je naše nesourodá víra, kusá, neúplná a nepevná, protože se učíme tu od někoho, tu od jiného, místo abychom se nechali vyučit samotným Bohem z Jeho Písem. O tom se mluví v prorocích[8], kde je řečeno, že v církvi nebude učit jeden druhého a říkat: „Poznej Pána.“, ale všichni budou vyučeni od Boha[9]. Proto Kristus i apoštolové vedli své posluchače k Písmům a povzbuzovali je, aby Boží slovo pilně četli, studovali ho a drželi se ho (J 5,39).

Druhá příčina neosvícenosti lidu je lenost. Nejen že se navzájem usilovně nevyučují, zvlášť rodiče své děti, hospodáři svou čeleď, kazatelé své posluchače, ale také že každý zanedbává sám sebe a nečte ani Písmo ani jiné potřebné knihy. Bylo mezi námi mnoho takových, kteří by četli z Bible svým dětem a čeledi, jak se sluší a patří? Bylo mezi námi mnoho kazatelů, kteří by svým posluchačům vykládali Bibli, kdykoliv se jim naskytla příležitost (mimo pravidelná shromáždění)? Někteří ze šlechticů, kteří se hlásí k pravému náboženství, jsou známí tím – Bůh se smiluj nad takovou zhovadilou nedbalostí – že jak živi nečetli Bibli! Ale nejen to! Dokonce byli takoví kazatelé, kteří nikdy nepřečetli celou Bibli od začátku do konce, ale jenom po kouskách, sem tam, na přeskáčku! Můžeme se tedy divit, že když se nekřeše, tak nejsou jiskry, a když se nerozfoukává oheň, tak nehoří, a hoří-li, tak když se do lampy nepřilévá olej, že hasne? Copak nemá Bůh naříkat, když jeho lid nic nezná, ničemu nerozumí, protože toho, co jim Bůh nechal v zákoně svém napsat, si neváží a chovají se k tomu, jako by to bylo něco cizího, nepatřičného. A proto je nutné napravit se především v tom, aby kazatelé usilovali o Boží osvícení, tak aby znali Písma od svého dětství (jak je řečeno o Timoteovi[10]), aby měli moudrost ke spasení a byli vykrmeni slovy víry[11], v pravdě zářili jako světlo světa, jako měsíc při úplňku, aby tak z jejich plnosti mohli brát jiní – vždyť právě proto jsou v církvi na místě Kristově[12].  K tomu bude také zapotřebí, aby všichni zbožní posluchači Božího slova, bez ohledu na své postavení, sami horlivě a pečlivě četli svatá Písma, takže je budou dobře znát a tak se budou moci navzájem napomínat, a každý bude moci vydat počet z víry a dát odpověď každému, kdo by se ptal na naději, kterou máme[13]. Proto musí kazatelé lidem horlivě doporučovat Písmo a sami ho při kázáních vykládat. Tak se bude mysl lidí Božím slovem proměňovat a jejich oči se budou otevírat. Kazatelé si je budou zvát nebo je navštěvovat, a zkoumat jejich životy, aby viděli, jak kdo prospívá v Božím díle, aby ti, kdo jsou nedbalí, byli napomínáni, kdo spí, probouzeni, hloupí poučováni a všichni aby byli vedeni ke správné horlivosti. Tak to dělali apoštolové, a po nich další věrní pastýři Kristových oveček. Bude zapotřebí také usilovně vyučovat mládež katechismu – je to povinnost jak rodičů doma, tak také kazatelů – aby jednou týdně shromáždili mládež, zkoušeli ji a doplňovali to, čemu se z domova nedostává. Také vrchnost má dohlédnout na to, že se to děje. Bylo by také dobře, aby při každém setkání lidí mluvilo o věcech Božích, opakovalo se kázání, beze studu se četla Bible, aby se všichni jedni od druhých učili a navzájem se potěšovali.

Pěknou chválu dává Albigenským ve Francii jeden papežský písař, když píše: Všichni muži i ženy, velcí i malí, se nepřestávají dnem i nocí učit. Dělník, když dokončí svou denní práci, jde ke knihám, nebo jde s někým rozmlouvat, buď druhé poučuje, nebo se sám na něco ptá. Učedník už sedmý den hledá jiného učedníka, kterého by vedl. Jestli se někdo vymlouvá na to, že není schopný se učit, tak mu říkají: „Nauč se každý den jedno slovo a po roce z nich budeš mít celou řadu vět. A tak porosteš.“ I na cestě, když se dva setkají, v lázni, nebo v nemocnici, tak se vyučují. Slyšel jsem o jednom, který chtěl vyučit své víře nějakého katolíka, docházel k němu v noci a pokaždé musel přeplavat řeku Ibis. Dělal to tak dlouho, až ho vyučil a získal. Sám pak jsem viděl jednoho prostého sedláka, který znal zpaměti celou knihu Job. Těch, kteří umí zpaměti celý Nový zákon, je mezi nimi mnoho. Když někdo vidí, že se děje něco zlého, říká: „To nedělal Kristus ani apoštolové.“

Toto je svědectví o našich milých spolubratřích Albigenských, kteří několik set let před Husem opustili papežské bludy, řídili se svatým evangeliem (ale jinak než my nyní) a tak dokazovali své evangelictví. Mohli tedy s apoštolem říci v pravdě, že podle té cesty, kterou označují za sektu[14], slouží Bohu. Ve srovnání s nimi jsme planí a jaloví evangelíci. Proto je nutná náprava! Svatý Jeroným napsal, že v jeho době byla v Palestině taková zbožnost, že sedláci za pluhem a pastýři u stáda prozpěvovali svaté žalmy. Kéž by nám to dal Bůh, abychom byli místo světských písní naplněni Duchem svatým a navzájem se učili a napomínali žalmy, hymny a duchovními písněmi, s milostí zpívali ve svých srdcích našemu Pánu a tak aby slovo Kristovo v nás bohatě přebývalo, jak nám dává Duch svatý. [15] Pokud se toto stane, tak rozkveteme jako Boží zahrada a Boží slovo v nás bude přebývat. 




[1] Lk 8,16

[2] Ab 2,14

[3] Ko 1,28

[4] 1 Pt 3,15

[5] Ko 3,16

[6] Katechismus je systematicky uspořádaná věrouka.

[7] Vyznání víry – stručně shrnuté a vysvětlené články víry. U nás jsou z reformačních známá např. České vyznání víry, Bratrské vyznání víry, dále lutherské Augsburské vyznání víry nebo reformované Helvétské vyznání víry. Z dalších můžeme jmenovat Baptistické vyznání víry z r. 1689 nebo Belgické vyznání víry.

[8] Jr 31,31-34

[9] J 6,45

[10] 2 Tm 3,15

[11] 1 Tm 4,6

[12] 2 K 5,20

[13] 1 Pt 3,15

[14] Sk 24,14

[15] Ko 3,16