Rád bych se podíval na význam letnic ve spásných dějinách.

Myslím, že většina z nás ví, že letniční hnutí 20. století vzniklo v Azusa Street Mission v Los Angeles. Po mnoho let se letniční hnutí odehrávalo mimo hlavní církve. V polovině 20. století se však začalo bleskově šířit v takzvaných hlavních denominacích a také skrze ně.

Pamatujeme si vypuknutí charismatického hnutí v Notre Dame a Duquesne University, které zasáhlo i katolické společenství. Potom se ale začalo šířit také skrze ostatní denominace. Na počátku, když hnutí vstoupilo do denominací, proběhlo mnoho pokusů přizpůsobit jeho teologii různým vyznáním. A tak měli luteráni i presbyteriáni svoji verzi charismatické teologie. Jak se však hnutí vyvíjelo, vyvíjela se i teologie v rámci letniční teologie. Tu nazýváme novoletniční teologií.

Není jednolitá. Ne každý v charismatickém hnutí sdílí to samé teologické chápání této teologie. Přesto obsahuje některé hlavní prvky, které se pro ni staly ústředními.

Křest Duchem

Jedním z nejvýznamnějších aspektů formující se charismatické teologie je, že je normální a dokonce normativní, aby lidé po svém obrácení prožili křest Duchem svatým. Připouští se, že u některých lidí může dojít k obrácení/znovuzrození zároveň s takzvaným druhým požehnáním. Avšak hlavním, obvyklým, normálním procesem se rozumí, že mezi obrácením/znovuzrozením a obdržením křtu Duchem svatým je určitý časový rozdíl.

To je právě bod, kterému bych se chtěl dnes věnovat. Myslím si totiž, že základní slabostí novoletniční/charismatické teologie je, že přičítá letnicím příliš malý význam, a její pochopení významu letnic ve spásných dějinách se liší od toho, jak ho chápali apoštolové.

Jedna věc, na které, jak doufám, se můžeme shodnout, je, že křest Duchem svatým lze odlišovat od působení Ducha svatého ve znovuzrození a také ho lze odlišovat od Jeho přebývání a od působení v procesu průběžného posvěcování. A tak je důležitost křtu Duchem svatým v první řadě spojena se zmocněním křesťana ke službě prostřednictvím Ducha svatého. Ježíš řekl učedníkům, že je pro ně výhodné, aby odešel, protože pokud by neodešel, nebyl by schopen dát jim Ducha svatého ve smyslu, o kterém mluvil. A pak před svým nanebevstoupením jim opět řekl, aby zůstali v Jeruzalémě, neboť obdrží moc. Poté co obdrželi moc, se měli stát Jeho svědky. Také v horní místnosti Ježíš řekl, že nás nezanechá bez útěchy, ale pošle Parakléta, Utěšitele. Utěšitel má své kořeny v latinském cum forte – ten, který přijde s mocí. Ježíš tím říká: „Neposílám Ducha svatého, aby usušil vaše slzy,“ i když i to samozřejmě dělá, ale toto zaslíbení příchodu Ducha bylo spíše zaslíbením Jeho moci a síly.

Když mluvím o spásných dějinách, mluvím o celém toku událostí a vývoji toho, jak Bůh sám sebe odhaluje v dějinách i jejich prostřednictvím. Jistý vývoj Božího sebe-zjevování vidíme i ve Starém zákoně. Ve Starém zákoně existovala jediná cesta, jak se člověk mohl stát věřícím, a byla stejná jako dnes - musel se znovu narodit z Ducha svatého. A tak byl Duch zaneprázdněn působením v procesu znovuzrození starozákonních svatých, stejně jako přebýváním v nich a spolupůsobením k jejich  posvěcování. Jaký je tedy s ohledem na letnice rozdíl mezi Starým a Novým zákonem? Ve Starém zákoně dával Bůh to, co nazýváme charismatickým obdařením mocí, jen vybraným lidem, jednotlivcům, jako třeba soudcům nebo prorokům.

Mojžíš, 70 starších a Duch

Nejzřetelněji charismaty obdařená osoba ve Starém zákoně byl Mojžíš. Mojžíšova síla nebyla nedílnou součástí Mojžíše. Jeho zázraky a schopnost vést byly vypůsobeny skrze toto mimořádné obdarování Ducha svatého, aby mohl splnit svůj úkol. A nezapomeňte také, že Mojžíš byl nazván prostředníkem Starého zákona, tedy obrazem Prostředníka Nové smlouvy, který byl Duchem svatým obdařen ještě mocněji, totiž Ježíše.

V Mojžíšově službě přišla chvíle, kdy už téměř nemohl unést své břemeno. Jitro Mojžíše pokáral. Řekl mu, že se pokouší vykonat příliš mnoho s málem. Poradil mu, aby si pro vedení izraelského národa zajistil pomoc. Mojžíš zápasil s Bohem ohledně nevěrnosti lidu. Řekl Mu: „Jestli mě miluješ, zabij mě teď, protože nedokážu tento lid snášet.“ Avšak Bůh řekl Mojžíšovi: „Svolej sedmdesát mužů z izraelských starších, o nichž víš, že jsou staršími Izraele, a já odeberu z ducha, který je na tobě a rozdělím ho mezi těch sedmdesát starších. Numeri 11,24-30: „Mojžíš tedy vyšel ven a oznámil Hospodinova slova lidu. Shromáždil sedmdesát mužů ze starších lidu a rozestavil je kolem stanu. Hospodin sestoupil v oblaku, promluvil k němu a odebral z ducha, který byl na něm, a dal jej těm sedmdesáti starším. Sotva na nich duch spočinul, prorokovali, ale potom už nikdy. Dva muži však zůstali v táboře, jeden se jmenoval Eldad a druhý Médad. I na nich spočinul duch, ačkoliv nepřišli ke stanu; byli totiž mezi zapsanými. Ti prorokovali v táboře. Tu přiběhl mládenec a oznámil Mojžíšovi: „Eldad a Médad v táboře prorokují.“ Nato se ozval Jozue, syn Núnův, který už jako jinoch přisluhoval Mojžíšovi, a zvolal: „Mojžíši, můj pane, zabraň jim v tom!“ Ale Mojžíš mu řekl: „Ty kvůli mně žárlíš? Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!“

Mojžíš vlastně řekl: „Raduj se, že Bůh vylil svého Ducha na těch sedmdesát! Přál bych si, aby jich bylo ještě víc!“ To byla ovšem jen naděje, modlitba, povzdech, přání pro budoucnost. Ale toto přání, které vyjádřil Mojžíš, se později stalo konkrétním proroctvím skrze proroka Joele, když řekl (3,1-2): „I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha.“  Takže to, co bylo nejprve modlitbou či přáním, se nyní stává proroctvím. Stále je to však proroctví do budoucnosti.

Skutky 2

Nyní spějeme ke knize Skutků (Skutky 2,1-4): „Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.“

 Židé v zástupu si mysleli, že jsou opilí. Skutky 2,14-16: „Tu vystoupil Petr spolu s jedenácti, pozvedl hlas a oslovil je: „Muži judští a všichni, kdo bydlíte v Jeruzalémě, toto vám chci oznámit, poslouchejte mě pozorně: Tito lidé nejsou, jak se domníváte, opilí – vždyť je teprve devět hodin ráno. Ale děje se, co bylo řečeno ústy proroka Jóele.“ Potom Petr cituje Joelovo proroctví a vykládá ho. A tak podle apoštolů byly letnice naplněním tohoto prorockého výroku skrze Joele. A všimněte si mimochodem, že ti, kdo tvořili zástup, se shromáždili, protože byl židovský svátek. A byli to židovští věřící, kdo se při této příležitosti shromáždili. A všimněte si, že když byl o letnicích vylit Duch, obdrželi toto obdarování od Boha všichni židovští věřící. Takže nedošlo k tomu, že by ho někteří dostali a jiní ne. Nešlo o to, zda někdo má, a někdo nemá.

V tomto bodě bych rád řekl, že letnice padly na lidi, kteří byli věřícími a nyní získávají křest Duchem svatým. A tady můžete vidět, jak někteří z našich letničních přátel vyvodili z tohoto textu myšlenku, že je normální nejprve uvěřit a potom získat křest Duchem. Pokud ovšem nepochopíme, že Letnice mají zvláštní význam ve spásných dějinách. To není popis toho, co se v průběhu dějin děje v životě každého věřícího. Bylo to zvláštní vylití Ducha na celou církev v naplnění Joelova proroctví.

Kniha Skutků svou literární osnovou následuje Ježíšovy pokyny: Jděte do Jeruzaléma, dokud neobdržíte moc, a potom budete mými svědky v Jeruzalémě, Judsku, Samaří a v nejzazších částech světa. Tak Skutky mapují růst Církve v soustředných kruzích podle této osnovy.

V tomto okamžiku spásných dějin zde, co se týče vztahu židovské komunity k ostatním lidem, existovaly čtyři odlišné skupiny lidí, jimiž se Bible zabývá z hlediska jejich místa ve spásných dějinách: Židé, bohabojní, Samařané a pohané. Bohabojní byli helenističtí Řekové, kteří se obrátili k judaismu, ale nebyli plně zapojení do židovské komunity, protože byli Židy ve všech ohledech kromě jednoho - nenechali se obřezat. Patřili do komunity jen napůl. A tak když přichází Nová smlouva, vyvstává otázka: kam patří bohabojní, Samařané, pohané? Jak se v průběhu knihy Skutků evangelium šíří, vidíme, že jsou zasaženi i Samařané, bohabojní a pohané. A to, co máme v knize Skutků, překvapivě nejsou jedny letnice, ale čtvery.

Čtvery „letnice“

V knize Skutků jsou zaznamenány čtyři události, při kterých byl vylit Duch svatý na určité lidi.

1. Samařané: „Když apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše. Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého. (Skutky 8,14-17) Mezi samařskými věřícími došlo k mini-letnicím. Obdrželi křest vodou, ale ne křest Duchem, dokud na ně Petr a Jan nevložili své ruce. A tak vidíme toto mini-opakování letnic zvlášť pro Samařany.

2. Bohabojní (příběh Kornélia): „Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli. Bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého. Vždyť je slyšeli mluvit ve vytržení mysli a velebit Boha. Tu Petr prohlásil: „Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého jako my?“ A dal pokyn, aby byli pokřtěni ve jméno Ježíše Krista. Potom jej pozvali, aby u nich zůstal několik dní.“ (Skutky 10,44-48) „Pošli někoho do Joppe a pozvi k sobě Šimona, kterému říkají Petr. Co on ti poví, přinese spásu tobě i tvé rodině.‘ Když jsem k nim začal mluvit, sestoupil na ně Duch svatý, jako už na počátku sestoupil na nás. Tu jsem si vzpomněl na to, co řekl Pán: ‚Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým.‘ Jestliže tedy jim Bůh dal stejný dar jako nám, když uvěřili v Pána Ježíše Krista, jak jsem já v tom mohl Bohu bránit?“ Po těch slovech bratří už nic nenamítali, ale velebili Boha: „Tak i pohany povolal Bůh k pokání, aby dosáhli života!“ (Skutky 11,13-18) To jsou letnice číslo 3. Všichni věřící mezi Židy, mezi Samařany a nyní i bohabojní obdrželi křest. V této teologii nešlo o to, zda mají nebo nemají. Význam tohoto křtu Duchem tkví v tom, že apoštolové měli z vyprávění pochopit, že všichni prožili stejnou zkušenost a že mají bohabojní přijmout do církve jako sobě rovné.

3. Pohané: „Zatímco byl Apollos v Korintu, prošel Pavel hornatým vnitrozemím a přišel do Efezu; tam se setkal s nějakými učedníky. Zeptal se jich: „Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?“ Odpověděli mu: „Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý.“ Pavel řekl: „Jakým křtem jste tedy byli pokřtěni?“ Oni řekli: „Křtem Janovým.“ Tu jim Pavel prohlásil: „Jan křtil ty, kteří se odvrátili od svých hříchů, a vybízel lid, aby uvěřili v toho, který přijde po něm – v Ježíše.“ Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše. Jakmile na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na ně Duch svatý a oni mluvili v prorockém vytržení. Těch mužů bylo asi dvanáct.“ (Skutky 19,1-7) Opět vidíme časové oddělení obrácení od přijetí daru zmocnění od Ducha svatého. Všichni Efezané, kteří tam toho dne byli, však obdrželi Ducha svatého a byli zmocněni ke službě mocí Ducha svatého.

Tak obdržely všechny čtyři skupiny své vlastní „letnice“. Podstatou letnic totiž nebylo obdařit jen některé, jen pár vyvolených, jen vybrané jedince z celého Kristova těla, ale to, aby všichni členové Kristova těla byli nyní mocí Ducha svatého obdařeni ke službě.

Jakou roli to hraje v Novém zákoně? Víme, že sbor, který Pavel založil v Korintu, byl sborem, který měl chronické problémy v zacházení s Duchem svatým a obzvláště s dary Ducha. Proto jim Pavel píše dvakrát, aby se vypořádal s tímto nezralým sborem prvního století v Korintu. V 1. Korintským 12,12-14 říká: „Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů.“ Zde Pavel opět hovoří o univerzálnosti zmocnění každého věřícího Duchem. V tom tkví význam letnic.

(A pokud mohu já, Mike, něco dodat: Právě v této kapitole Pavel říká, že ne všichni hovoří jazyky (1. Kor 12,30). To znamená, jak nám br. Sproul ukazuje, že v podstatě každý věřící obdržel křest Ducha, ale ne každý věřící mluví jazyky.)

Než dokončíme tuto část, dovolte mi, abych vás zavedl do Efeským 2. kapitoly, kde se Pavel zabývá tímto učením o podstatě novozákonního sboru a opět se dotýká této otázky, u které hrozilo, že rozdělí církev prvního století. A ta otázka zní: Jakou roli mají pohané v Kristově těle? Pavel nám začíná odhalovat svou nauku o tom, co nazývá tajemstvím. (Tajemství je podle Pavla něco, co bylo kdysi do určité míry skryto, ale nyní je zjeveno.) V Koloským říká, že to tajemství je Kristus ve vás (pohanech), naděje slávy. Boží lid smlouvy nyní zahrnuje jak Židy, tak pohany. Takto Pavel vyjadřuje tuto myšlenku v Efeským: „Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. V něm je náš pokoj, on dvojí spojil vjedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval pokoj, pokoj vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem. Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. (Ef 2,11-19)

Toto naplnění a odkrytí tajemství, Kristus v pohanech, naděje slávy, to vše začalo vylitím Ducha na Židy, Samařany, Boží ctitele a pohany.

(A, jestli mohu já, Mike, opět něco dodat, rád bych upozornil na další verš - Efeským 2,20, který označuje apoštoly a proroky za ty, kdo tvoří základ církve. Jak známo, základy budovy nepokládáme u každého podlaží. Základ je položen jednou provždy a budova je postavena na něm. Když byla ustanovena plnost Božího zjevení v Písmu, byl tím položen základ apoštolského, prorockého zjevení pro církev.)

Závěr: Všichni opravdoví věřící jsou pokřtěni Duchem

A tak se obávám, že moji přátelé charismatici, kteří pokládají přílišný důraz na letnice, jim vlastně přičítají malý význam. Nevidí totiž letnice jako něco, co signalizovalo vylití Boha na všechny křesťany. Věří, že všichni křesťané ho mohou mít a měli by ho mít a snaží se přesvědčit křesťany, o kterých věří, že jsou věřící, ale nemají vylití Ducha. Avšak pomíjejí skutečnost, že vylití Ducha je pro každého věřícího. Pokud jsi byl znovuzrozen Duchem svatým, obdržel jsi Ducha svatého, aby tě zmocňoval ke službě.