Slova, smlouvy a sliby (Jk 5,12, Mt 5,33-37)

Verze pro tisk

 

Dnešní téma se týká toho, jak by křesťané měli vážit svá slova a jak se mají plnit smlouvy a sliby. Nejdříve si poslechněme výchozí verše z Jakuba 5,12 a pak z Matouše 5,33-37:

  • Především nepřísahejte, bratří moji, ani při nebi ani při zemi ani při ničem jiném. Vaše ‚ano‘ ať je vždy ‚ano‘ a ‚ne‘ ať je ‚ne‘, abyste nepropadli soudu. (Jk 5,12)

Čas od času se každý z nás můžeme dostat do situace, kdy bude přísahat nebo skládat slib, z něhož mohou plynout právní závazky nebo následky. Další verše téma slibů a přísah upřesňují:

  • Slýchali jste také, že předkům bylo řečeno: „Nebudeš křivě přísahat“ a „Své sliby Hospodinu splň.“ Já vám však říkám, abyste vůbec nepřísahali, ani při nebi, protože to je Boží trůn, ani při zemi, protože to je podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože to je město toho velikého Krále. Nepřísahej ani na svou hlavu. Nemůžeš přece jediný svůj vlas udělat bílým nebo černým. Ať je tedy vaše slovo ‚Ano‘ ano a ‚Ne‘ ne. Co je nad to, je od zlého. (Mt 5,33-37)

Abychom lépe pochopili Jakubova slova, potřebujeme vědět, jak Židé tehdejší doby používali zákon. Přísaha měla zaručit pravdivost určitého závazku. Židé měli systém zákonů propracovaný dokonale, a proto hledali nejrůznější kličky a dopouštěli se nepravostí. Proto v přísaze používali Boží jméno, což je mělo zavazovat slovo dodržet. Když přísahali na něco nižšího – např. na Jeruzalém, chrám, oltář, majetek, či cokoliv jiného, nebrali přísahu tak vážně a závazně. Tuto situaci popisuje Matouš následovně:

  • Běda vám, slepí vůdcové! Říkáte: „Když někdo přísahá na chrám, nic to neznamená, ale kdo přísahá při chrámovém zlatu, ten je zavázán.“ Blázni! Slepci! Co je větší – zlato, nebo chrám, který to zlato posvěcuje? Říkáte také: „Když někdo přísahá na oltář, nic to neznamená, ale kdo přísahá na dar ležící na něm, ten je zavázán.“ Blázni! Slepci! Co je větší – dar, nebo oltář, který ten dar posvěcuje? Kdo přísahá na oltář, přísahá na něj i na všechno, co na něm leží. Kdo přísahá na chrám, přísahá na něj i na Toho, kdo v něm bydlí. Kdo přísahá na nebe, přísahá na Boží trůn i na Toho, kdo na něm sedí! (Mt 23,16-22)

Pán Ježíš znal situaci zákoníků velmi dobře, proto i v kázání na hoře posluchače napomíná:

  • Ať je tedy vaše slovo „Ano“ ano a „Ne“ ne. (Mt 5,37)

Všechna ostatní slova a dodatky jsou jen cesty, jak smlouvu či závazek porušit. Ve skutečnosti nešlo o nic jiného než záměrný a úmyslný klam, který vždy přichází toho zlého. Proto Jakub hovoří o kvalitě pravé víry, která nepodlehne aroganci a mravům světa. Dopouští se tedy křesťané přestupku, když přísahají, nebo mají právo přísahu odmítnout? Nezávisle na tom, co si myslíme o přísaze a slibech, většina bude souhlasit s tím, že mnohé závazky a smlouvy musí být formulovány právníky a potvrzeny úředními dokumenty, tak jak vyžaduje zákonodárství daného státu a země. Není divu, že za jejich porušení dochází k soudním sporům. Podnikatelé a obchodníci, podobně jako politici, jsou notoricky známí tím, že často slibují to, co nemohou splnit. Není divu, že s každým porušením slibu, či závazku, roste vzájemná nedůvěra. Podívejme se na Jakubova čtyři ponaučení, která se týkají věřících:

1. Věřící se musí snažit o pravdivou komunikaci.

Křesťané mají žít v pokoře před Bohem a tato skutečnost má formovat jejich každodenní život a skutky. Pokora před Bohem, před budoucností, trpělivost v očekávání budoucího Božího soudu nad nepravostí, má řídit naše skutky a myšlení. Přísahy jsou zákonná opatření a v životě nezbytná, protože překrucování pravdy k osobnímu prospěchu je pro hříšníky příliš lákavé. Mravní zkaženost je pro lidskou rasu přirozená. Proto apoštol Pavel charakterizuje chování přirozených lidí:

  • …svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, jejich ústa jsou samá kletba a hořkost… (Ř 3,13-14)

To není popis minulosti, ale i výstižný popis dnešní společnosti. Nikoho nemusíme učit, jak se dá lhát. To zvládnou i malé děti. Proto je musíme učit jak říkat pravdu, obzvláště když to není v jejich prospěch. Pokud někomu slíbíme, že zakázku nebo nějaký úkol splníme v časovém horizontu a za stanovenou cenu, měli bychom dodržet nejen smlouvu, ale i své slovo, i kdyby znamenalo časovou či finanční ztrátu.

Jakub se neobrací k lidem mimo církev, ale těm, kteří jsou její součástí, protože je oslovuje: „moji bratři“. Jakub nám připomíná, že když člověk uvěří, ještě to neznamená, že začne automaticky říkat jen pravdu. Proto je Bible plná slov kárání a apelů k nápravě. Apoštol Pavel říká jak máme jednat:

  • Odhoďme tedy lež a každý říkejme svému bližnímu pravdu - jsme přece údy téhož těla! (Ef 4,25)

Apoštol Petr (1Pt 3,10) cituje z Žalmů:

  • Pojďte, synové, poslyšte mě, vyučím vás Hospodinově bázni. Jak je tomu s mužem, který si oblíbil život, jenž miluje dny, v nichž by užil dobra? Střeží před zlobou svůj jazyk a své rty před záludnými řečmi. Vyhýbá se zlu a koná dobro, vyhledává pokoj a snaží se o něj. (Ž 34,12-15)

Takže, nemysleme si, že když jsme mezi křesťany, že nás nikdy nezklamou a sami nemusíme s hříchem bojovat. Všichni se potřebujeme zdokonalovat v poslušnosti a komunikaci v pravdě. Podívejme se tedy, co říká Bible o přísahách?

2. Bible nezakazuje všechny přísahy, ale vymezuje je.

Když někdo bezmyšlenkovitě říká – přísahám Bohu, můžeme mít pochybnosti o tom, že říká pravdu. Naše slovo, bez jakýchkoliv příkras, má být dostatečnou zárukou, že to co říkáme, myslíme naprosto vážně. Když Jakub říká „nepřísahejte“, není to odkaz na braní Božího jména nadarmo, i když to Písmo jasně zakazuje. Třetí přikázání říká:

  • Neužívej jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, neboť toho, kdo by užil jeho jména nadarmo, Hospodin neponechá bez trestu. (Ex 20,7)

Sám náš Pán potvrzuje toto přikázání, když nás učí, jak se máme modlit:

  • Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi na nebesích, buď posvěceno tvé jméno. (Mt 6,9)

Boží jméno není jen název pro Boha, ale vztahuje se na Jeho celou osobnost. My máme Bohu prokazovat úctu za všech okolností. V Jeremjášovi 12,16 je psáno, že Boží lid přísahal při Božím jménu slovy: „Jakože živ je Hospodin“. Proto je vždy špatné používat Boží jméno v kletbách, nebo když chceme něco zdůraznit. Měli bychom být velmi opatrní, abychom nepoužívali náhražky a jejich kombinace jako jsou: ježíšmarjá, hergot, přísahám Bohu, dále přísahy na život svůj život, či životy svých dětí, apod., tedy jakákoliv slovní spojení, která nemají nic společného s úctou před Boží existencí.

3. Přísahy před světským zákonem jsou občanskou nutností a povinností.

Co se však týká právních záruk před soudy, Písmo říká, že jsou určité okolnosti, kdy je na místě přísahat; v některých zemích je to například presidentský slib, vojenská přísaha, apod. V Nové smlouvě čteme, že Ježíš byl také vyslýchán pod přísahou. Velekněz naléhal:

  • Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl, zda jsi Mesiáš, Boží Syn! (Mt 26,63)

Na to Ježíš odpověděl:

  • Říkám vám ale, že napříště uvidíte Syna člověka sedět po pravici Moci a přicházet na nebeských oblacích. (Mt 26,64)

Apoštol Pavel přísahal často, když říkal „Bůh je můj svědek“ (Ř 1,9; 2K 1,23; Fp 1,8; 1Te 2,5.10; Ga 1,20) Co je ještě zajímavější, že Bůh někdy přísahal sám sobě, buď slovy nebo svými smlouvami. Přísahal Davidovi, že jeden z jeho potomků usedne na Jeho trůn (Sk 2:30). Bůh přísahal Abrahamovi, že mu požehná a rozmnoží jej (Žd 6,13-14).

4. Lehkomyslné nebo nedomyšlené přísahy.

Takové přísahy jsou nevhodné ve vztahu k našemu spasení. Autor Židům říká:

  • Když chtěl Bůh dědicům zaslíbení přesvědčivě ukázat nezvratnost svého rozhodnutí, potvrdil tedy svůj slib přísahou. (Žd 6,17)

Zde vidíme, že Boží přísaha se týká přímo našeho spasení. V Židům 6,18-20 je psáno o tom, že Bůh nelže; je pevný jako skála a máme u něj útočiště a povzbuzení. Jak je vidět Bible všechny přísahy nezakazuje, ale zakazuje lehkomyslné a neodpovědné přísahy. Z Písma známe řadu podobných lehkomyslností, které způsobily jednotlivcům nemalé problémy. Opilý král Herodes přísahal neodpovědně dceři Herodiady, že splní jakékoliv její přání, až do hodnoty poloviny království. Tato neuvážená přísaha stála hlavu Jana Křtitele. Herodes takové přání neočekával, přepadla jej úzkost, ale musel si zachovat tvář před svými hosty. Takovou přísahu neměl nikdy vyslovit.

Když lhal Abraham o Sáře, David o vztahu s Batšebou, Petr zapíral znalost Krista, kdo z nás si může být jistý, že nepodlehne okolnostem, které k hříchu svádějí? Proto nás Jakub varuje, abychom se nevychloubali svými ctnostmi, abychom svůj profil nepřibarvovali, falešně neslibovali a nepřísahali. Pamatujme si, že falešná slova spadají do Božích soudů. Proto nám apoštol Pavel říká, abychom nikoho falešně neobviňovali, nesnižovali, nestěžovali si jeden na druhého, abychom jeden druhého nesoudili. Pamatujme si, že Bůh je Pánem každé oblasti našeho života, že vidí a zná vše, co před světem skrýváme a zamlčujeme. Bůh zkoumá každou naši aktivitu i pasivitu. Zkoumá každý náš slib a každé plané slovo.

5. Proč se máme většině přísah vyhýbat?

Přísahat u soudu, slíbit věrnost v manželství během svatebního obřadu, nebo slib věrnosti Bohu při křtu, jsou příklady slibů a přísah, které jsou v souladu s Božím slovem. Je na nás, abychom své sliby dodrželi. Někdy se chceme před svými blízkými vytáhnout duchovní oddaností, ale takové sliby nemáme brát na lehkou váhu. Písmo nás varuje před neuváženými nebo falešnými přísahami a sliby, jimiž může ostatní klamat a poškodit. Každý, kdo přísahá, by měl velmi opatrně vážit s modlitbou, že přísahá nejen před lidmi, ale i před Bohem. Proto bychom měli za všech okolností slovy i v myšlenkách zachovávat pravdu. Někdy se dopouštíme lží jen proto, že si myslíme, že řešit problém v pravdě by bylo příliš bolestné. V dobré víře chceme zachovat vztahy beze změny a neuvědomujeme si, že problém narůstá. Následky budou mnohem závažnější, než kdyby se řešily průběžně. Je mnohem lepší svá provinění vyznávat a požádat o odpuštění, když uděláme něco špatného, než prohřešky maskovat. Podívejme se na časté prohřešky, jimž bychom se měli vyhýbat:

(1) Polopravdy – neřeknete sice lež, ale není to celá pravda. Vzpomeňme na Abrahama, když řekl, že Sára je jeho sestra, ale už neprozradil, že je také jeho manželka.

(2) „Bílé lži“ o nichž jsou mnozí přesvědčeni, že jsou neškodné, protože nikoho nezraní. Například se „hodím marod“.

(3) Lži, kdy někoho kryjeme: např. do telefonu řekneme, „není zde, nebo není doma“. Toto je nejběžnější způsob, jak učíme děti lhát! Ty vidí, zda před nimi žijeme pravdivě, nebo svá slova překrucujeme podle potřeby.

(4) Přehánění: obvykle přeháníme, abychom sami vynikli nebo abychom vybudili soucit.

(5) Tiché lži: někdo jiný předpokládá, že máme určité kvality nebo znalosti, které jsou sice příjemné, ale nejsou pravdivé a vy tento předpoklad neuvedete na pravou míru.

(6) Lži, které něco skrývají: zamlčujete, když uděláte něco špatného, ale svůj čin si sami ospravedlníte, že se vlastně tak moc nestalo, že kdyby to prasklo, byl by ten, vůči komu jste se provinili, pravdou zraněn ještě více.

Na závěr jsme připravili dvě otázky:

1. V kterých oblastech jsme nejvíce náchylní neříkat pravdu? Jak s tímto hříchem můžeme bojovat?

2. Kde je hranice mezi zdvořilostí (neříkat pravdu z lásky) a lstivostí?