Bůh hovoří (Žd 1,1-2a)

Verze pro tisk

 

Všechna náboženství a všechny filosofie světa se pokoušejí najít odpovědi na klíčové otázky našeho krátkého a křehkého lidského života: Existuje Bůh? Můžeme ho znát? Pokud ano, jak?

Jaký smysl dávají útrapy života a jistota smrti? Opravdu záleží na tom, čemu věříte, anebo jen na tom, jestli tomu věříte upřímně?

List Židům odpovídá na všechny tyto zásadní otázky. Musím vás ale varovat: jeho odpovědi se dvakrát nerýmují s oblíbenými názory našich dnů. Žijeme v době, kdy jsou nejpřednějšími ctnostmi tolerance a ochota nesoudit. Pravda je vnímána jako věc subjektivní a osobní, ne absolutní a všeobecná. Pokud vám tedy dává smysl buddhismus a naplňuje vás, kdo jsem já, abych vám tvrdil, že se mýlíte? Vyznáváte-li islám, hinduismus, judaismus nebo kterékoli jiné náboženství světa (nebo jakoukoli jejich kombinaci), dokud tím nezraňujete ostatní, bylo by ode mne sudičské říct, že věříte lži. To je uvažování, které převažuje v naší kultuře tolerance. Netolerují se pouze ti, kdo trvají na tom, že jejich názor je ten jediný správný názor.

List Židům se s moderním způsobem myšlení rozchází; tvrdí totiž, že Bůh existuje, že mluví a že jeho Syn, v němž je završeno jeho zjevení, stojí nade vším. Požaduje naprostou oddanost. Netoleruje žádné soky. Odvrátit se od něj k jakémukoli jinému systému nebo způsobu přistupování k Bohu znamená jít vstříc jistému soudu. Jenom on nám pomůže pochopit naše zkoušky. Proto o něm musíme přemýšlet hlouběji, neustále se mu podřizovat a důvěřovat mu v životních zkouškách.

Toto je tedy téma Listu Židům: Absolutní nadřazenost Ježíše Krista by nás měla motivovat, abychom tváří v tvář zkouškám vytrvali ve víře. Na tomto tématu se sice většina znalců shoduje, ale pokud jde o některé otázky související s pozadím dopisu, názory se značně různí.

Jak asi víte, o tom, kdo List Židům napsal, se diskutuje. Mnozí tvrdí, že to byl apoštol Pavel. (Patrně nejpřesvědčivěji hájí toto stanovisko A. W. Pink.) Nejstarší vyjádření k této otázce pochází od Klementa z Alexandrie (asi 155 – asi 220 n. l.), který říká, že list napsal Pavel hebrejsky a Lukáš ho přeložil do řečtiny. (Cituje Eusebius: Církevní dějiny [Historia Ecclesiastica] VI 14.2, 325 n. l.) Autorův jazyk a jeho způsob myšlení se ovšem od Pavlových liší. A verše 2:3-4 nasvědčují tomu, že autor byl stejně jako jeho čtenáři křesťanem druhé generace, který uvěřil svědectví apoštolů. Pavel však evangelium slyšel přímo od vzkříšeného Pána Ježíše Krista (Galatským 1:12-17).

Pokud List Židům nenapsal Pavel, tak kdo? Mezi další navržené autory patří Barnabáš (první to navrhl Tertullianus asi 225 n. l.), Apollo (Lutherův názor) či Priscilla (Harnack). Všechny tyto teorie mají své problémy, takže pokud jde o to, kdo napsal List Židům, musíme nejspíš souhlasit s církevním otcem Órigenem († asi 254 n. l.), že „pravdu zná jenom sám Bůh“.

Snad následkem nedostatku shody ve věci autorství se názory rozcházejí i ohledně data, kdy byl list napsán, a místa, kam byl adresován. Zdá se, že z něj cituje Klement Římský kolem roku 96 n. l. Většina badatelů se shoduje na tom, že musel být napsán před zničením jeruzalémského chrámu v roce 70 n. l. Kdyby k této katastrofě už došlo, posílilo by to autorovy argumenty o nadřazenosti křesťanství nad judaismem. Není tu však o ní ani zmínka.

Adresáti listu byli pronásledováni, ale žádný z nich zatím nebyl umučen (10:32-34; 12:4). To se zdá vylučovat, že by byl list určen církvi v Jeruzalémě, protože tam byli hned zpočátku umučeni Štěpán a Jakub. V závěru listu (13:24) vyřizuje autor listu pozdravy od „bratří z Itálie“. To by mohlo znamenat bratry žijící v Itálii, kde se právě nachází také autor, nebo bratry původem z Itálie, kteří žijí jinde a posílají pozdravy domů. Ve druhém případě byl dopis asi psán křesťanům v Římě právě před propuknutím pronásledování za Nerona v roce 64 n. l. Nesmíme ale zapomínat, že toto jsou jen zkusmé dohady.

Komu byl List Židům určen?

Název listu lze datovat do poslední čtvrtiny druhého století, snad i dříve. (F. F. Bruce: Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], str. xxiii.) Původní rukopis jej nicméně neobsahoval. Většina badatelů souhlasí, že byl list adresován skupině židovských věřících v Ježíše Krista z druhé generace, kteří byli následkem pronásledování v pokušení vrátit se k judaismu. Je plný starozákonních citací i narážek a předpokládá u čtenářů podrobnou znalost židovského obětního systému.

Tito lidé začali dobře: s radostí snášeli zkoušky a pronásledování (10:32-34). Když ale pronásledování neustávalo, někteří z nich přestali duchovně růst. Pomýšleli na staré zlaté časy, kdy mohli prakticky nerušeně vykonávat rutinu svého židovského náboženství. (Judaismus byl v římské říši tolerován, křesťanství ne.) Tušení hrozícího pronásledování je svádělo, aby opustili víru v Krista a vrátili se k judaismu. Byli v pokušení si vybrat dočasnou úlevu, ale za cenu zapření nadřazenosti a jedinečnosti Ježíše Krista.

Autor tedy píše, chvílemi velmi tvrdě, aby čtenáře před tímto nebezpečím varoval. Označuje svůj dopis jako „slovo napomenutí“ (13:22). Je zde několik silně varovných pasáží (2:1-3; 3:12-19; 6:4-8; 10:26-31; 12:25-29). Všichni máme sklon nechat se unést ke svým někdejším způsobům jednání, zvlášť když nás následování Ježíše začne hodně stát. Druhá generace věřících také často snáze upadne do vnějškového, rutinního náboženství. List Židům odhaluje nedostatečnost takového formálního náboženství na rozdíl od živého osobního vztahu s Ježíšem Kristem a ukazuje, že potřebujeme vytrvalou víru v Ježíše Krista a to, co pro nás vykonal.

List Židům je jediný text Nového zákona, kde je Ježíš výslovně nazván knězem, i když něco takového je naznačováno i jinde (Bruce, str. lii). Ukazuje, jak Ježíš naplnil celý chrámový a obětní obřadní systém Starého zákona. Je to nejspíš to nejbližší, co bychom si mohli přát jako inspirovaný výklad toho, co Ježíš musel říkat oněm dvěma mužům na cestě do Emaus: „Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma“ (Lukáš 24:27).

Gleason Archer poznamenává: „Aby církev dokázala správně vidět Starý zákon ve světle Nového a naopak, musí se vždy vracet k této mimořádné epištole. List Židům ukazuje nejlépe ze všech šestašedesáti knih Bible jejich hlubokou jednotu spočívající v tom, že v konečném důsledku pocházejí od jednoho a téhož božského autora – požehnaného Ducha svatého.“ (G. Archer: The Epistle to the Hebrews [Baker], str. 4.) Autor listu má zvláštní zvyk citovat starozákonní Písma s tím, že si skoro nikdy nevšímá lidského autora a autorství citátu připisuje Bohu. (Leon Morris, v: Expositor’s Bible Commentary [Zondervan], ed. Frank Gaebelein, sv. 12, str. 7.) (Viz například Židům 1:5, 6, 7, 13 [Bůh]; 2:11-12; 10:5 [Kristus] a 3:7; 10:15 [Duch svatý].) Řečeno s Leonem Morrisem (tamtéž): „Výsledkem je položení velikého důrazu na Boží autorství celého Starého zákona. Pro autora listu je samozřejmé, že cokoli říká Písmo, to říká Bůh.“

Jak už jsem řekl, zastřešujícím tématem listu je tato myšlenka: Protože Ježíš Kristus stojí nade vším, křesťané musí vírou obstát ve zkouškách, které je potkávají.

Toto je stručný souhrn obsahu listu:

1. Ježíš Kristus stojí nade vším a nade všemi svou osobou (1-4).

A. Ježíš Kristus stojí nad proroky (1:1-3).

B. Ježíš Kristus stojí nad anděly (1:4-2:18).

C. Ježíš Kristus stojí nad Mojžíšem (3:1-19).

D. Ježíš Kristus stojí nad Jozuem (4:1-16).

2. Ježíš Kristus stojí nade vším a nade všemi jako kněz (5-10:18).

A. Ježíš Kristus stojí nad Áronem a jeho kněžstvím (5:1- 7:28).

B. Ježíš Kristus stojí nad starou smlouvou (8:1-10:18).

1) Ježíš Kristus přináší lepší zaslíbení (8:1-13).

2) Ježíš Kristus přináší lepší svatyni (9:1-14).

3) Ježíš Kristus přináší lepší oběť (9:15-10:18).

3. Kristova nadřazenost by nás měla motivovat k vytrvalé víře, když čelíme zkouškám (10:19-13).

A. Vytrvalá víra tváří v tváří zkouškám poslouchá Boha (10:19-39).

B. Vytrvalá víra je ilustrována příklady v celém Písmu (11:1-40).

C. Vytrvalá víra vzhlíží k Ježíši a přijímá jeho výchovu (12:1-13).

D. Vytrvalá víra se v Božím lidu projevuje praktickou svatostí (12:14-13:25).

 

Toto byl přehled a všeobecný úvod. Nyní se podívejme podrobněji na verše Židům 1:1-2a, které ukazují, že…

Bůh k nám hovoří prostřednictvím svého slova; jeho vrcholným a konečným zjevením je jeho Syn.

„Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu…“ Náš text má dvě části: Bůh hovořil v minulosti a Bůh hovoří dnes.

1. V minulosti Bůh hovořil k otcům prostřednictvím proroků.

Autor začíná bez jakýchkoli úvodních pozdravů a poznámek se dvěma zásadními předpoklady: Bůh je, and Bůh hovoří.

A. Bůh je.

Židům 1:1 se podobá 1. Mojžíšově 1:1: „Na počátku stvořil Bůh…“ Autor Listu Židům nechodí kolem horké kaše se spekulacemi nebo filosofováním. Nehromadí argumenty, aby skeptika o Boží existenci přesvědčil. Vychází od Boha jako od faktu. Bůh je pro něj ústřední pojem. Používá jej celkem osmašedesátkrát; je to v průměru každé sedmdesáté třetí slovo v celém listu. „Jen málokterá novozákonní kniha mluví o Bohu tak často“ (Morris, sv. 12, str. 12).

Někdo by mohl říct: „Jenže já jsem agnostik – nevím jistě, jestli Bůh existuje nebo ne.“

Nebo: „Já jsem ateista a v Boha nevěřím.“ Všem takovým lidem Bible říká: „Bůh je, a vaše názory ani vaše pochybnosti na tom nic nezmění.“ Bible vám Boha předkládá jako prvotní skutečnost. Ignorovat ho můžete jen na vlastní nebezpečí a ke své vlastní záhubě. Nevíra není záležitost rozumu. Je to hřích.

B. Bůh hovoří.

Bůh nemlčí! Rozhodl se, že se lidstvu ukáže. V Římanům 1:18-23 Pavel popisuje, jak se Bůh ukázal ve svém všeobecném zjevení: ve stvoření. Lidé by měli být schopni z pohledu na úžasnou složitost a plánovitost stvoření usoudit, že existuje úžasný Stvořitel. Ale protože si libují ve svém hříchu, popírají pravdu, kterou Bůh odhalil ve stvoření.

Autor listu píše Židům, kteří uznávali Boha jako Stvořitele. Proto se soustředí spíš na Boží zvláštní zjevení: na psané Boží slovo. Bůh hovořil k otcům (k jejich předkům, rovněž Židům) prostřednictvím proroků. Tento pojem zahrnuje všechny autory Starého Zákona, kteří od Boha přijali sdělení pro jeho lid a zaznamenali je. Autor tedy již zde říká to, co pak opakuje v celém listu, totiž že Starý zákon byl celý inspirován Bohem.

Inspirovanost Písma neznamená, že Bůh diktoval text slovo od slova (i když občas dělal i to: například v případě Desatera přikázání). Spíše využil rozdílné styly a osobnosti jednotlivých autorů a řídil jejich práci tak, aby ve slovech svých původních rukopisů bezchybně zachytili jeho sdělení pro nás. Apoštol Petr to vyjádřil takto: „Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha“ (2. list Petrův 1:21). Charles Hodge definoval inspiraci jako „působení Ducha svatého v mysli určitých vybraných lidí, díky němuž se tito lidé stávají orgány komunikace, jejichž prostřednictvím Bůh bezchybně sděluje své myšlenky a rozhodnutí vůle. Těmito Božími orgány jsou v tom smyslu, že to, co říkají oni, říká Bůh.“ (C. Hodge: Systematic Theology [Eerdmans], sv. 1, str. 154.)

Je důležité chápat, že kdyby se Bůh nerozhodl lidem ukázat, nikdo by ho nemohl poznat. Lidé by mohli spekulovat a filosofovat o tom, jaký podle nich Bůh je, ale i ta nejbrilantnější pojednání na toto téma by byla pouhými dohady. Bible navíc jasně říká, že Satan, bůh tohoto světa, oslepil v důsledku pádu mysl nevěřících, „aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím“ (2. Korintským 4:4). „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem“ (1. Korintským 2:14).

Mezi evangelikály je běžná mylná představa, že se každý může kdykoli rozhodnout pochopit evangelium a uvěřit v Ježíše Krista. My máme vysvětlovat evangelium, ale lidé pak mají na vybranou, jestli mu budou věřit nebo ne. Tento názor ale hluboce nedoceňuje následky pádu a je v příkrém rozporu s Ježíšovými slovy: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zlíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit“ (Lukáš 10:21-22).

Kdyby měl Ježíš v úmyslu ukázat Otce každému, nedávala by tato slova smysl. Je zjevné, že o tom, jestli někdo zná nebo nezná Boha, nerozhoduje v první řadě to, jestli si on zvolí Ježíše, ale to, jestli si jeho zvolí Ježíš. Říkat něco jiného znamená popírat toto jednoznačné prohlášení našeho Pána a vyvyšovat pyšného padlého člověka. Bible lidskou pýchu pokořuje; ukazuje totiž, že kdyby se Bůh nerozhodl ukázat se nám prostřednictvím svého slova, byli bychom v naprosté duchovní temnotě. Nemohli bychom ho znát vůbec!

Autor Listu Židům říká o Božím zvláštním zjevení prostřednictvím starozákonních proroků dvě další věci výslovně, a třetí naznačuje. Za prvé Bůh hovořil „mnohokrát“. Tím je míněno všech třicet devět knih Starého zákona: Mojžíšův zákon, jednotliví proroci a dále spisy, k nimž se řadí knihy básnické a výpravné.

Za druhé Bůh hovořil „mnohými způsoby“. Někdy se dával poznat prostřednictvím andělů. S Mojžíšem mluvil z hořícího keře a později na hoře tváří v tvář. Izraelcům se ukázal v ohni, v hromobití, v zemětřesení a v oblacích. Projevil se také skrze zázraky, které jeho mocí konal Mojžíš. Izajášovi dal vidění své slávy a Ezechielovi vidění zvířat a kol. Někdy používal sny, názorné příklady, přírodní úkazy a další prostředky. To všechno je pro naše poučení zaznamenáno v jeho psaném slově.

Za třetí je zde naznačeno, že Boží zjevení ve Starém zákoně je progresivní. Bylo naprosto pravdivé, nebylo však úplné, jinak by nebylo zapotřebí konečného a úplného zjevení v jeho Synu. Starý zákon byl jako rozestavěná mozaika, k níž každý další dílek něco doplňuje, až nakonec celek jasně ukazoval k Ježíši Kristu. Obraz byl stále zřetelnější, ale nebyl dokončený, dokud nám Nový zákon neukázal Ježíše Krista. Abychom tedy správně rozuměli Starému zákonu, musíme se na něj dívat ve světle dovršeného zjevení Nového zákona.

V minulosti Bůh hovořil skrze své psané slovo, …

2. Dnes Bůh hovoří ve svém Synu, který je jeho konečným a nejvyšším Slovem.

Řečeno Božími slovy, která zahřměla na hoře proměnění: „Toto je můj Syn, Vyvolený, toho poslouchejte“ (Lukáš 9:35 KMS). Řecký výraz přeložený „v tomto posledním čase“1 se vyskytuje také v Septuagintě,2 kde často odkazuje na dobu Mesiášovu. F. F. Bruce (str. 3) říká: „Jeho slovo nebylo dořčeno, dokud nepřišel Kristus; když ale Kristus přišel, bylo slovo, řečené v něm, skutečně Božím posledním slovem… Příběh Božího zjevení je příběhem cesty ke Kristu, nikam za něj však cesta nepokračuje.“

V Kristu je tedy jednak návaznost, jednak kontrast. Návaznost spočívá v tom, že prostřednictvím proroků i prostřednictvím Ježíše hovoří Bůh, kontrast v tom, že proroků bylo mnoho a proroctví byla dílčí, zatímco Kristus je jediný a úplný. Proroci byli všichni hříšníci, jen Ježíš je dokonale svatý. Proroci byli přípravou, Ježíš je konečným naplněním. Liší se také způsobem bytí. Proroci byli pouzí lidé, Ježíš je Boží Syn. V řeckém textu není před slovem „Synu“ ani slovo „svém“ (srovnej KMS), ani určitý člen. Tato formulace zdůrazňuje Synovu podstatu (Morris). Ježíš je Boží Syn ve dvou ohledech: z věčného hlediska je to Bůh Syn, jenž je jedno s Bohem Otcem, druhá osoba Trojice; z časného hlediska je vtěleným Božím Synem narozeným z panny Marie, který přijal naši lidskou podstatu, aby na sebe mohl vzít naše hříchy (Lukáš 1:38). Zde se o něm mluví v tomto druhém smyslu. Ježíš, který je věčným Bohem v lidském tělem, nám vrcholným a konečným způsobem ukazuje Boha.

A. W. Pink vysvětluje toto užití titulu „Syn“ takto: „Kdyby vám někdo vyprávěl, že byl v církvi, kde se kázalo ‚v latině‘, nedělalo by vám potíže pochopit, co má na mysli. Věta ‚Kazatel hovořil v latině‘ vyjadřuje, že jeho řeč se vyznačovala právě tímto jazykem. To je myšlenka, o kterou zde jde. Výraz ‚v Synu‘ označuje to, co je pro dané Boží zjevení charakteristické.

Podstatou kontrastu je to, že Bůh, který zastara hovořil jazykem, jímž byli proroci, nyní hovoří jazykem, jímž je Syn.“ (A. W. Pink: An Exposition of Hebrews [Ephesians Four Group: Escondido, CA, 2000], elektronické vydání, str. 27.)

Proč autor mluví o Ježíšově synovství, aniž by ho nazval jménem? (Jméno Ježíš použije až ve verši 2:9.) Pod tlakem okolnosti byli tito židovští věřící možná v pokušení zapřít trojjedinost a vrátit se k silnému židovskému unitarianismu. Vzápětí se chystá ukázat, že Syn je věčný Stvořitel a že Starý zákon potvrzuje jeho božství (1:2, 8). Vrátit se ke starým představám by znamenalo obrátit se zády k vrcholnému, úplnému a konečnému Božímu sebezjevení v Synu. Popřít Trojici znamená popřít samotné Boží bytí.

 

Závěr

Uzavřu třemi praktickými aplikacemi.

Za prvé: Bibli bychom měli vykládat kristologicky.

Jinými slovy, Starý zákon musíme chápat tak, že vyhlíží své naplnění v Ježíši Kristu. Nový zákon nám ukazuje, že Ježíš je úplné a konečné zjevení, v němž se nám Bůh ukázal. Kristus naplňuje starozákonní předobrazy. Je konečnou a uspokojivou obětí za naše hříchy. Mojžíšův Zákon byl naším vychovatelem, který nás vedl ke Kristu (Galatským 3:24). Ukazuje k němu většina starozákonních proroctví. Z toho všeho plyne, že pokud nečtete a nestudujete Starý zákon, přicházíte o hodně věcí, které vám Bůh říká.

Za druhé: od uzavření Nového zákona bychom od Boha neměli hledat ani očekávat další zjevení. Každý, kdo tvrdí, že má další zjevení, je falešný prorok. To se týká Mohammedaa jeho Koránu, Josepha Smithe a Knihy Mormon i Mary Bakerové Eddyové3 a jejího učení.

Bůh řekl své poslední a definitivní slovo ve Starém a Novém zákoně, které ukazují k Ježíši Kristu, jeho Synu.

Za třetí: pokud Bibli nepoužíváme k tomu, abychom lépe a blíže osobně poznali Ježíše Krista, nepoužíváme ji správně. To neznamená, že bychom neměli studovat teologii, biblickou historii, proroctví a jiné obory s Biblí související. Znamená to ale, že naše studium všech těchto témat by nás mělo vést k bližšímu poznání Krista a k tomu, abychom se mu úplněji podřizovali. Jak říká W. H. Griffith Thomas v názvu své knihy Christianity is Christ [Moody Press], křesťanství je Kristus. Na straně 6, poté, co nejprve upozornil, že žádné jiné náboženství světa nezávisí na osobě svého zakladatele, říká: „Křesťanství není ničím menším a nemůže být ničím větším, než vztahem s Kristem.“

Tou životně nejdůležitější otázkou v životě každého člověka je tedy ta, kterou Ježíš položil učedníkům: „A za koho mne pokládáte vy?“ (Matouš 16:15). List Židům nám pomůže uvažovat o Ježíši (3:1) tak, abychom rostli v pochopení toho, kým je. Pokud jste nikdy neslyšeli Boha mluvit, poklekněte před ním a požádejte ho, aby se vám dal poznat ve svém Synu, kterého nám ukázal prostřednictvím svého psaného slova.

 

Otázky k diskuzi

1. Proč je otázka osobní totožnosti Ježíše Krista tou nejdůležitější otázkou v životě? Jak byste odpověděli kritikovi, který tvrdí, že evangelia jsou smyšlené příběhy o Ježíši?

2. Proč je filosofie nepoužitelná, pokud jde o poznání Boha?

3. Poskytuje Bůh nějaká mimobiblická zjevení i v dnešní době? Jakým způsobem můžeme taková tvrzení (jako „mám slovo od Boha“) posuzovat?

4. Můžete jmenovat některé okolnosti, jejichž tlak vás vystavuje pokušení opustit Krista a vrátit se do světa? Jakou praktickou posilu pro pevné vytrvání ve zkouškách vám může plnější poznání jeho osoby dát?

 

 

Poznámky

1 ep’ eschatú tón hémerón: Jeremjáš 23:20 („v posledních dnech“); 25:18 („dodnes“) (25:19 LXX2). Častější jsou jiné, avšak podobné výrazy, například ep’ eschatón tón hémerón: 1. Mojžíšova 49:1 („v budoucnu“); 5. Mojžíšova 8:16 („nakonec“); Jozue 24:27 (pouze v LXX); Jeremjáš 30:24 („v posledních dnech“) (37:24 LXX); Ezechiel 38:16 („na sklonku dnů“); Ozeáš 3:5 („v posledních dnech“). — pozn. překl.

2 LXX (Septuaginta): starověký řecký překlad Starého zákona — pozn. překl.

3 Mary Bakerová Eddyová (1821–1910), autorka knihy Věda a zdraví s klíčem k Písmu (Science and Health with the Key to the Scriptures, 1875, česky poprvé 1983 v Bostonu), zakladatelka náboženství Křesťanská věda (Boston, 1879), které učí takzvanou „vědu duševního zdraví“: jenom dobro je skutečné, nemoc, hřích a smrt pocházejí z nevědomosti a jsou neskutečné, mají být překonány poznáním a správným myšlením.

Mateřská obec v Bostonu (Massachusetts, USA), na světě přes tři tisíce obcí, mimo jiné i v Praze. (Podle Všeobecné encyklopedie Universum 4 [Praha: Euromedia Group, 2000– 2004], hesla „Baker-Eddyová“ a „Křesťanská věda“.) — pozn. překl.