Vzhůru k nebesům (9)

Verze pro tisk

IX.

Dne 10. října.

Máme velmi smutné zprávy od tety. Píše, že strýc je úplně zlomen následkem nějaké neznámé nemoci, která se vlekla po měsíce. Všichni lékaři jsou za jedno, že se musí vzdát obchodu a snažiti se odpočinouti si alespoň rok. Dr. Elliott navrhuje cestu do Evropy. Mně se to zdá, jako jíti na onen svět. Teta si to vykládá co nejlépe, ale píše, že myšlenka býti od strýce rok oddělenu, je hrozná. Modlím se za ni ve dne v noci, aby se tohoto divokého záměru vzdali. Tolik neděl býti na oceáně a býti vydánu všemu nepohodlí, k tomu se mět spokojit s nedostatečnou stravou zrovna, když se zima blíží.

 

Dne 12. října.

Teta píše, že je cesta do Evropy rozhodnuta, a že dr. Elliott bude strýce provázet, cestovat s ním, bavit ho a přivede ho domů zdravého. Doufám, že schopnost dra. Elliotta baviti musí býti někde skryta, neboť já jsem neměla to potěšení ji pozorovat. Ubohá teta! Jak mnohem lépe by bylo pro ni jíti se strýcem! Ale co pak s dětmi? Doufám, že strýci tento veliký podnik se zdaří, ač mne nic netěší.

 

Dne 15. října.

Nové psaní od tety a nové plány. Doktor zůstane doma, teta pojede se strýcem, a my – maminka a já – máme se k jejich dětem přestěhovati a míti o ně péči za jejich nepřítomnosti. Řekneme-li ovšem k tomu své Amen. Mohlo by býti něco hroznějšího? Odmítnouti bylo by sobecké a kruté. Jestliže však dáme svůj souhlas k tomu, bude mne míti dr. Elliott zrovna před nosem.

 

Dne 16. října.

Maminka je překvapena, že mohu jen okamžik býti na vahách. Zdá se, že zapomněla na dra. Elliotta. Říká, že snadno najdeme rodinu, která by na rok najala náš dům, a že ráda vykoná pro tetu, co se vykonati dá.

 

Dne 4. listopadu.

Jsme zde, a všecko je urovnáno. Strýc s tetou před týdnem odjeli, a jsme vládkyněmi nade vším, a toho je hodně. Umínila jsem si, že maminka nesmí být unavena dětmi, ač ovšem bez její rady a pomoci nezastala bych všeho. Doufejme, že nedostane z nich nikdo neštovice, nebo něco podobného. Jsem jista, že by choditi sem nyní bylo dru. E. víc než nepříjemné.

 

Dne 25. listopadu.

To se ví, že nejmenší musí stonati k zubům, aby musel sem doktor přijít, aby mu prořízl dásně. Řekla jsem matince, že bych nemohla býti při tom. Byla svolná držeti sama dítě, ač zdála se býti překvapena řkouc, že by si lidé měli zvykati takovým věcem.

 

Dne 26. listopadu.

Dítě se bálo maminky nejsouc na ni zvyklé. Poslala tedy pro mne. Když jsem vstoupila, podala mi dítě omlouvajíc se, že pro mne poslala, když se bojím býti přítomna operaci. Co si musí mysliti o mne dr. E., že nemohu viděti, když dítěti je třeba dásně proříznouti? Ale je to má vina, že mne má za zbabělou, protože jsem sama mamince vštípila o sobě tu představu. Bylo to velmi obtížné držeti děcko a míti doktorovu tvář tak blízko u své. Opravdu se divím, že maminka nevidí, v jakém jsem to hloupém postavení.

 

Dne 27. listopadu.

Máme mnoho, návštěv přátel strýcových a tetiných. Větším dílem nezajímaví lidé! Všichni mluví totéž, totiž že je to divné, kde vzala teta odvahu na tak dalekou cestu, a že opustila tu děti atd.; a co si to dr. Elliott myslil, že jich nechal jít atd.

Dnes tu byl návštěvou dr. Embury s pěkným malým svěžím stvořeníčkem, svou mladou žínkou, která visí mu na rameni jako koš. Je zvláštním přítelem dr. Elliotta a mluvil o něm velice vřele. Rovněž jeho paní, která říká, že ho zná od jak živa, protože se narodili a byli vychováni v téže vsi. Divím se, proč si ji tedy nevzal sám a nechal ji dru Emburymu. Říkala, že dr. E. je ten nejupřímnější syn, jakého kdy viděla, a že zasluhuje svůj nynější úspěch, protože přinesl pro své rodiče takové oběti. Nikdy jsem se nesešla s někým, koho bych měla ráda za tak krátkou známost – myslím totiž paní Emburyovou, třeba bys si mohl mysliti, můj ubohý, zklamaný deníku, že mám na mysli někoho třeba jiného.

 

Dne 30. listopadu.

Mám tolik práce, že mi zbývá málo času na psaní. Hraničí to opravdu na zázračné, jakým způsobem děti roztrhají punčochy a střevíce, jak rychle jim rostou vlasy a nehty, jak si nadělají boule na hlavě, a jak si uskřípnou prsty, jakož i ten jejich neukojitelný hlad po pohádkách. Ani dne nezajde, aby nebylo potřebí koupiti něco někomu nebo aby se druhý nedávil, nebo abych nemusela vypravovat pohádky, až můj všechen rozum se scvrká až na velikost pecky. Byla-li jsem kdy živá a čilá, jsem nyní, a jsem velmi šťastna, až na nějaký neurčitý stín, ani nevím jaký. Tak je to i s drahou maminkou. S doktorem uzavřela nějak hluboké přátelství. Ustavičně musí mu dělat beafteky, vařit telecí nožičky, a kdo ví, co ještě, až v celém domě to páchne jako v nemocnici. Má mne asi za ubohou povrchní dívku, již by nic nepohnulo pozdvihnout prstu pro jeho nemocné. Ovšem, že si z toho ničeho nedělám, co si on myslí.

 

Dne 4. prosince.

Dr. Elliott přišel dnes ráno prosit maminku, aby s ním šla navštíviti dítě, jež přišlo k hroznému úrazu. Zbledla a sevřela pevně rty, ale ihned vyšla, aby se přistrojila. Dlouho potlačovaný hněv můj vybuchl:

„Jak jen můžete žádati od maminky choditi se dívat na takové případy?“ volala jsem. „Jistě považujete ji jen za kámen, domníváte-li se, že po podobné smrti otcově —“

„Zajisté bylo to ode mne velice nepozorné,“ přerušil mne, „ale vaše matka je tak vzácná žena, tak rozhodná, tak se dovede ovládat, a při tom tak něžná, tak plná soucitu, že nevím, kam jinam bych se dnes měl obrátit o pomoc, jíž potřebuji. Kdybyste viděla to ubohé dítě, i vy byste mne měla za omluvena.“

I vy, vy netvore sobectví, srdce kamenné, sem tam plující bublino, i vy byste to omluvila! Jak je ukrutný, jak nespravedlivý, jak neodpouští. Vyběhla jsem z pokoje a plakala jsem, až jsem byla unavena.

 

Dne 6. prosince.

Maminka říkala, jak je opravdu vděčna dru. E. za to, že ji s sebou vzal k dítěti, aby mu pomohla utišit bolest a potěšit ho za těžké, bolestné operace, již prý nechce popisovat, poněvadž se jí zdá, že jsem bledá. Pravila jsem, že bych měla za to, že utišiti dítě při takové příležitosti hodí se nejlépe vlastní matce.

„Ubožátko nemá matky,“ pravila s výčitkou. „Co jen to s tebou je, Kačko? Ty nejsi vůbec sobě podobna.“

„Myslila bych, že máš dost co dělat, abys udržovala v pořádku tento veliký dům, abys nasytila tolik krků, abys dohlédla na tolik sloužících, tak že nepotřebuješ vysilovati se ještě ošetřujíc všecku tu chudinu dra. Elliotta,“ řekla jsem zamračeně.

„Čím víc mám práce, tím jsem šťastnější,“ odpověděla. „Milá Kačenko, stará rána není ještě zahojena, a já jsem ráda s těmi, kteří mají také své rány a jizvy. A dr. Elliott to rozpoznal jako prorockým pudem.“

Běžela jsem a zlíbala jsem její bledou tvář, která je čím dále tím krásnější. Není divu, že postrádá tak tatínka. Nedá se popsat, jak ji miloval a ctil, a nikdy nezapomněl na některou z těch drobných zdvořilůstek, které asi tvoří velikou část štěstí ženského. Lidé o něm říkali, že byl gentleman starého rázu, ale ti že vymírají.

Cítím se nesvá hodně. Ach, jak si přeji dostat se nad sebe, nad své dětinské, rozmazlené způsoby, a žíti v ovzduší kraje, kde není pokušení a kde není hříchu.

 

Dne 22. prosince.

Byla jsem navštívit p. Emburyovou. Nepřijala mne tak srdečně jako jindy, a tak jsem se brzo rozhodla odejít, ale zdržela mne. „Nedovolila byste mi hovořiti s vámi o jistém předmětě?“ tázala se s jakousi ostýchavostí. Cítila jsem, že červenám.

„Nehodlám se míchati do záležitostí, do nichž mi nic není,“ pokračovala, „ale dr. Elliott a já jsme upřímní přátelé po celý život, jeho zklamání mne opravdu zabolelo.“

Nemohla jsem vypraviti ze sebe slova.

„Měla jsem za to, že bude stát o děvče jiného druhu,“ pokračovala. „Vždycky říkal, že čeká, až najde nějakou, která by byla zrovna taková jako jeho matka, a ta je jednou z nejšlechetnějších, nejtišších, nejsladších a nejkrásnějších mezi ženami.“

„Tož byste se měla radovat, že unikl léčce,“ pravila jsem třesoucím se hlasem, „a že tedy je volný, aby si vzal svůj ideál, kdykoli ho najde.“

„To je právě, co mne rmoutí. On není volný. On se lehce k nikomu nepřimyká, a obávám se, že to bude dlouho trvat, než přejde přes tuto nešťastnou vášnivou lásku k vám.“

„Vášeň!“ volala jsem pohrdlivě. Podívala se na mne překvapeně a pokračovala:

„Větším dílem děvčata by se dychtivě chopila takové příležitosti, kdyby se jim takový muž naskytl.“

„Nevím, že bych zvlášť nějak o to stála býti zařazena do většiny děvčat,“ řekla jsem povýšeně.

„Jen kdybyste ho znala tak dobře jako já. Je tak šlechetný, nezištný, tak milován od svých pacientů. Mohla bych vám na tucty anekdot vyprávěti, které by vám ukázaly, jaký je.“

„Děkuji,“ řekla jsem. „Myslím, že jsme uvažovaly o dru. Elliottovi víc než s důstatek. Nemohu říci, že se povznesl v mém mínění, že vás objednal za svou obhájkyni.“

„To byste byla nespravedlivá vůči němu, tvrdíc to,“ volala. „Jeho sestra, jediná to osoba, jíž se svěřil se stavem věcí, prosila mne, abych vyzvěděla, mohu-li, máte-li nějakou jinou známost, a je-li případ jejího bratra na dobro beznadějný. Lituji však, že jsem něco převzala co vás tak zamrzelo.“

Odešla jsem nemálo zmítána. Když jsem se vrátila domů, maminka mi pravila, že je ráda, že jsem byla trochu venku k svému zotavení, a že si přeje, abych se tak neomezovala na děti. Pravila jsem, že jsem se více na děti neomezila než teta.

„Ale to je něco jiného,“ odporovala matka. „Ona je jejich vlastní matka, a láska jí napomáhá nésti břemeno.“

„Tak i mně,“ odpověděla jsem. „Mám děti tak zrovna ráda, jako by byly mé.“

„To není možné,“ pravila. „Opravdu, maminko,“ stála jsem na svém. Maminka se nechtěla příti, ač jsem si toho přála.

„Matka,“ pokračovala, „přijímá své děti ne najednou. Postupem času přizpůsobuje se zvětšeným břemenům. Ale ty přejímáš plný dům jich najednou a to je na tebe příliš mnoho. Nevypadáš ani, ani neděláš, jako bys to byla ty.“

„Příčina nevězí v dětech,“ řekla jsem.

„V čem tedy?“

„V čem? V ničem,“ řekla jsem rozmarně.

„Musím ti však říci,“ pravila maminka nedbajíc mého rozmaru, „že tvá obdivuhodná oddanost dětem je mi velikým potěšením kromě toho, že zdraví tvé tím trpí.“

„Nevidím proč,“ řekla jsem.

„Velice málo děvčat tvého věku by svůj všechen čas věnovalo takovémuto zaměstnání.“

„To proto, že velmi málo děvčat má tak rádo děti, jako já. Není v tom ctnosti žádné, konáme-li zrovna to, co nejvíce oblibujeme.“

„Tak jdi, protivné dítě,“ pravila matka se smíchem. „Když nechceš býti chválena, nebudeš.“

A tak jsem se odebrala sem a trochu mrzoutím. Nevím, co mi to je. Avšak můj spodní proud pokoje není nikterak rušen zevní nějakou událostí.

Přes všelikou mou bláhovost a mé nedostatky Bůh miluje mne a má pro mne slitování a přivede vše, co se mne dotýká k dokonalosti. Je to veliké tajemství. Ale konečně všechno je tajemství.

____________________________

Dr. Elliott píše pí. Croftonové:

…Podav zprávy obvyklé o stavu Vašich dětí, mohu Vás, drahá přítelkyně, ujistiti, že můžete být úplně klidná o svou domácnost. Přicházím pak k části Vašeho dopisu, v níž se zmiňujete o něčem, o     čem bych nejraději pomlčel. Ale to by nebylo hezké vzhledem k Vašemu zájmu, jaký máte o mne. Obě dámy jsou oddány Vašemu malému národu a sl. Mortimerová, zdá se, že nemá smyslu pro nic jiného, než pro ně. Vznešený úsudek, který jsem si utvořil o ní hned na začátku, je více než potvrzen tím, co vidím v jejím denním domácím životě. Znám její chyby, neboť zdá se, že jí to činí radost, může-li je ukázat. Ale znám také její vzácné ctnosti, a jaké bohatství lásky bude míti pro muže, jenž bude tak šťasten, že získá její srdce. Avšak já tím mužem nikdy nebudu. Její vzrůstající odpor ke mně působí, že se téměř obávám pozvání do Vašeho domu, a mám sotva tolik mužnosti, abych ukryl, jakou bolest mi to působí. Prosím Vás tedy důtklivě, nezmiňujte se mi víc o tom. Konečně nechtěl bych, bych i mohl, vzdáti se služby, kterou prokazuje zklamání a neklid.“

Paní Croftonové odpověď:

„…Tak ona Vás nenávidí. Opravdu? To ráda slyším. Lhostejnost by byla povážlivá známka, ale dobrá, srdečná nenávist – anebo něco, co se jí podobá, je velice nadějná známka. Při nejbližší příležitosti o samotě ujistěte ji, že nikdy nebudete opakovati své první urážky. Jestliže pak z toho nic nebude, nejsem ženou, a nebyla jsem jí, aniž ona je.

______________________________

 

V    březnu 1836 (po chvilkách).

Nový rok i mé narozeniny přišly a odešly, a toto je první okamžik, jejž mohu věnovati zápisu toho, co se stalo. Když jsem posledně psala, ten den následující byla jsem naplněna vážnými myšlenkami a žádostmi žíti Bohu bez výhrady. Měla jsem při vzpomínce na svou pošetilost u pí. Emburyové jakýsi neurčitý pocit zklamání a nevolnosti, a tak bylo mi tím úžeji vinouti se k Němu než kdy jindy. Večer jsem si umínila, že půjdu do modlitebné hodiny. V pravdě nemám ráda modlitebných hodin, a toť jistě zlá známka. Ale tentokrát jsem rozhodnuta chodit tam, kam dobří lidé chodí a pokusiti se, zdali mohu míti ráda, co oni mají rádi. Maminka šla ovšem se mnou. Ale jaké bylo mé překvapení! Dr. E. předsedal. Neměla jsem ani pomyšlení, že by byl mužem toho druhu. Písně, které jsme zpívaly, byly krásné a posloužily mi. Rovněž i jeho modlitba. Kdyby byly všecky modlitby takové, jako tato, jistotně bych měla ráda modlitebné hodiny, jako je mám nyní nerada.

Bylo patrné, že mluví v modlitbě s Bohem tak, jako by byl zvyklý mluviti s Ním vždycky tak. Potom měl malý proslov o službě zklamání, jak to jmenoval. Mluvil tak radostně a důvěrně, že jsem poprvé skoro začala rozuměti, proč Bůh dopouští na nás ty drobné zkoušky a kříže, které pomáhají vyplňovati náš denní život. Pravil, že je jen málo těch, kteří ustavičně s sebou nejsou nespokojeni, se svým nedostatečným pokrokem, svojí dětinskostí a slabostí, nespokojeni se svými přáteli, kteří nebyli nikdy dost dokonalí, nespokojeni se světem, který jim vždy mnoho sliboval, ale málo poskytoval. Vybízel pak, abychom se moudře a trpělivě podřídili této kázni, která, užívá-li se jí správně, napomáhá mírniti bol a síliti duši ke dni zármutku a rozloučení. Avšak zdaleka nevystihuji obsah jeho řeči suchými těmito slovy. Něco téměř nebeského bylo v jeho výrazu, čeho slova nedovedou vypsati. Při vycházení slyšela jsem někoho, an se táže: „Kdo je to ten mladý kazatel?“ Odpověď zněla: „Ó, to je jen doktor.“

Druhý týden jsem šla s maminkou znovu. Sotva jsme zaujaly své místo, vešel dr. E. s tak líbezně vypadající dívkou, jaké jsem ještě neviděla. Byl s ní tak zabrán, že nezpozoroval ani maminky ani mne. Seděla mi po boku, a tak jsem jí neviděla v plný obličej, jen se strany, ale obrysy její byly téměř dokonalé. Oči její byly líbezně modré jako fialky nebo obloha, s dlouhými řasami. Pleť její byla tak čistá jako dítěte. Nebyla to však krása loutky, její obličej vyjadřoval i hluboký cit i pevnou povahu. Zpívali spolu z jednoho zpěvníku, ačkoli jsem jí nabídla, aby zpívala se mnou. Ovšem, když takto se lidé chovají, nemůže to nic jiného znamenat, než jednu věc. Zdá se tedy, že na mne zapomněl a že se potěšil tímto pěkným stvořeníčkem. Není pochyby, že ona se podobá jeho matce, té nejněžnější, nejtišší, nejlíbeznější a nejkrásnější mezi ženami.“

Teď onemocní-li kdo, a bude-li nutno, aby byl k nám volán, co bude se mnou, myslila jsem. Jistotně nebude mi lze než ukázati, že láska, která tak honem přejde na jiný předmět, nemohla být pocitem příliš hlubokým. Není to příjemné pozbýti i      části úcty a vážnosti k někomu.

Druhého dne maminka šla navštívit svou starou přítelkyni, která bydlí krásně venku za městem. Chůva měla co žehlit a tak jsem jí slíbila, že budu s dětmi, než dokončí. Lucie se svými knihami přišla za mnou. Provází mne vždy jako můj stín. Za nedlouho ohlásila se pí. Emburyová. Váhala jsem chvíli svěřiti děti dozoru Luciině, neboť, ač její způsoby usazené jí zjednaly pověst, že je moudrá nad svůj věk, shledávám, že často se dostane do nesnází, jichž se bystré dítě vystřihá aneb okamžitě z nich vyvázne. Avšak děti se svěřují mnohem mladším dívkám, tak s mnohým napomínáním šla jsem dolů, jsouc odhodlána, že tam pobudu jen něco málo okamžiků.

Byla jsem žádostivá dověděti se všeho o oné pěkné přítelkyni dr. E., tak že jsem zdržovala pí. Emburyovou, ač daremně, protože ani paprsek světla neozářil mé nejistoty. Na konec slyším Lucii přicházeti po schodech.

„Sestřenko Kačenko,“ pravila vcházejíc do dveří se svou obvyklou slušností, „usadila jsem se u okna oddána svým studiím, děti pak hrály si jak obyčejně, když náhle slyším vzkřiknutí a jedno z nich běželo kolem mne v plamenech a —“

Myslím, že jsem ji s cesty odstrčila běžíc po schodech vzhůru majíc za to, že se sejdu s tou malou postavou v plamenech. Ale našla jsem ji zabalenou v prostěradle, plameny byly uhašeny.

 Zatím vyburcovala pí. Emburyová celý dům, a všecko přiběhlo nahoru. „Jděte někdo pro doktora,“ volala jsem objímajíc svíjející se postavu v náručí. Potom teprv podívala jsem se, kdo to je a vidím, že to tetin miláček, ba každého zamilované jehňátko – naše malá, něžná, milovaná Eminka. Dr. Eliott zrovna na křídlech musel přispěchat, neboť neměla jsem kdy býti netrpělivá, že nepřichází. Byl něžný jako žena s Emou. Rozstříhal a roztrhal její šaty, kdekoli se jí plamen byl dotkl, a popáleniny ovázal sám. Nepromluvil ke mně slova, ani já k němu. Tentokrát nebylo třeba, aby mně napomínal, abych se ovládala. Byla jsem studená a tvrdá jako kámen. Ale když pronikavý křik Emin začal ustávati, a ukázal se účinek několika utišujících kapek, které ji dal hned na začátku užívati, začala jsem cítiti v zadu v hlavě něco, co i ty nejudatnější a nejtupějši porazí. Měla jsem zrovna kdy vložiti dítě do rukou doktorových a padla jsem na zem. Ale za minutu zase to přešlo a vyskočila jsem zase, prvé než kdo přišel ku pomoci. Ale dr. E. dal Emu pí. Emburyové, která byla odložila své svrchní šaty a po celou tu dobu plakala. Tiše pravil: „Prosím opusťte laskavě pokoj a lehněte si, a nesmíte myslit, že tu musíte být, když přijdu navštíviti dítě. Tu nepříjemnost alespoň měla byste si ušetřiti.

„Žádné ohledy nezpůsobí, abych zanedbala Eminky,“ odpověděla jsem rozhodně. Zatím paní Emburyová uspala ji. Ležela bledá a úplně vysílená v její náruči.

„Musíte si ulehnouti, slečno Mortimerova,“ pravil dr. E. vstávaje a maje se k odchodu. „Za několik hodin se vrátím, abych viděl, jak se vám oběma daří.“

Stál dívaje se na Emu, ale nešel. Pí. Emburyová otázala se, čeho jsem se sama nemohla odvážit: „Je ubožátko v nebezpečí?“

„Nemohu říci; doufám, že není. Slečny Mortimerové duchapřítomnost, že ihned plamen uhasila, doufám, zachránila její život.“

„To nebyla má duchapřítomnost, nýbrž Luciina,“ zvolala jsem rychle. O jak jsem jí záviděla, protože je takovou hrdinkou, a záviděla jsem jí překvapený, potěšený úsměv, s kterým šel k ní a potřásaje jí rukou řekl; „Gratuluji ti, Lucie. Jak se nad tím tvá matka potěší!“

Snažila jsem se nemysliti na nic než na Emu a na odměnu, již tetinka má za svou laskavost k Lucii. Ale myslila jsem na sebe, a jak nepochybně za týchž okolností byla bych bez sebe nedělajíc ničeho. Rozčilením nad tím nade vším dala jsem se do pláče. „Jen plačte, vyplačte se, milé dítě,“ pravila paní Emburyová, pokládajíc něžně Eminku. „Udělá vám to dobře,“ dodala a sevřela mne v svém náručí. Plakala se mnou, až jsem si konečně ulehla pokoušejíc se usnout.

Dny a týdny potom vlekly se dlouze. Maminka měla těžkou dobu, již jí způsobila starostlivost o Emu, můj nerozum a podivínství. Dr. Elliott přicházel a odcházel. Na konec potvrdil, že nebezpečí pominulo, a že náš malý trpící miláček se pozdraví. Ale návštěv jeho neubývalo. Každý den byl u nás dvakrát i třikrát. Doufala jsem někdy, že nám poví něco o své nové známosti, a někdy jsem cítila, že bych nesnesla, kdyby se o ní zmínil. Jednoho dne nebylo mamince dobře, tak že jsem mu musila pomáhat ovazovat Eminčinu opáleninu. Nemohla jsem nepoznamenat: „I matčin nejněžnější dotek, jakkoli je plný lásky, je téměř drsný u přirovnání s dotekem toho, který je tomu vyučen jako vy.“

Viděla jsem, že ho to těší. Ale prohodil: „Těší mne, že začínáte vidět, že někdy i kámen cítí.“

Jindy byla řeč o nestálosti ženské. Pí. Emburyová začala. Ovšem rozehřálo mne to. Byl překvapen nad mým horlením. „Já jsem neřekl ničeho,“ poznamenal. „Neřekl, je pravda, ale na vašem obličeji bylo lze čísti toho hromadu. Skutečnost je, že ženy nejsou nestálé! Ztratí-li, co nejvíce cení, nenajdou náhrady za to. Ale muži potěší se hned tím prvním pěkným předmětem, který jim vběhne do cesty.“ Mluvila jsem trpce myslíc, jako brzo K. — myslím někdo, nahradil mne ve svém mělkém srdci, a jak stejně rychle dr. Elliott si dopomohl k nové lásce.

„Nemám rád takových neurčitých tvrzení,“ pravil dr. Elliott. Viděla jsem, že ho má poznámka zamrzela.

 „Povím to, co si myslím,“ trvala jsem na svém.

„Tož je pak správné mysliti dobře,“ pravil vážně.

„Mimochodem,“ tázala se pí. Emburyová lhostejně, „nemáte zpráv od Heleny?“ „Ano, zrovna včera.“ „Mám za to, že jí budete tedy psát. Nechtěl byste přiložit malé psaníčko pro ni? Anebo lépe, nechte mi růžku na svém archu.“

Zhrozila jsem se její nešetrnosti. Ovšem ta Helena musí býti ta jeho nová láska. A jak by mohla žena, která má jen trochu jemnocitu, myslit, že jí nechá psát na svém archu? Byla jsem unavena a vzrušena. Jakmile dr. Elliott odešel, začala jsem jí pořádně domlouvat: „Sotva jsem věřila svému sluchu slyšíc, že prosíte, aby dopustil dr. Elliott psáti na svém archu.“

„Není divu,“ pravila se smíchem. „Mám za to, že jste nikdy nemusela počítat každý haléř a nemusela si odepřít potěšení psáti přátelům, proto že to stojí. Ani já jsem nepočítala, než jsem se vdala.“

„Ale žádati ho, aby vám dovolil pomoci mu psáti jeho zamilovaná psaníčka!“ namítala jsem.

„Aha! Odtud vítr věje?“ volala kývajíc svou pěknou hlavičkou. „Dovolte, abych vaši dušičku upokojila. Jeho „zamilované psaníčko“ je na jeho sestru, moji nejdražší přítelkyni, nejlíbeznější stvoření, jaké jste kdy viděla.“

 „Tak?“ řekla jsem, a okamžitě byla jsem zas při sobě, klidná a upokojena. Zas u sebe! A kdo je, která přijde k sobě? Dvě duše jako by bydlily v mém ubohém tílku, z nichž která je vlastně mé já, je těžko říci. Takto se chovají:

1.   výstup.

Kačenka k druhé, již nazvu Kačkou: „Maminka vypadá nějak unavena, a tys byla velmi protivná. Běž a obejmi ji a řekni jí, že ji máš ráda.“

Kačka: „Ó, to nemohu. Vypadalo by to podivně. Nemám ráda lísání. A ostatně, kdo by nebyl mrzut, kdo tak cítí, jako já?“

2.   výstup.

Kačenka: „Eminka nemá nic co dělat a měla by býti trochu bavena. Jdi, pověz jí nějakou pohádku.“

Kačka: „Jsem unavena a potřebuji sama, aby mne někdo bavil.“

Kačenka: „Ale ten andílek je tak trpěliv a trpěl mnoho.“

Kačka: „Nu, já jsem musela trpět také. Kdyby byla nelezla ke krbu, byla by se nespálila.

3.   výstup.

Kačenka: „Jsi dnes velmi popudlivá. Bylo by lépe, kdybys šla do svého pokojíka a tam se modlila za trpělivost.“

Kačka: „Ó, člověk se nemůže pořád modliti. Nemám chuti.“

4.   výstup.

Kačenka: „Jednáš s dr. Elliottem hanebně. Měl by se ti tak vyhýbati, jako ty jemu.“

Kačka: „Nejmenuj mi ho. Nevyhýbám se mu.“

Kačenka: „Nezasluhuješ jeho dobrého o tobě mínění.“

Kačka: „Zasluhuji.“

5.   výstup.

Zrovna ráno při probuzení.

Kačenka: „Ó, běda, jak jsem ošklivá. Jsem protivná, sobecká, pánovitá a marnivá. Stále jen na sebe myslím. Chovám se jako hrdinka, když je tu Dr. Elliott, a jako nehodné, rozmazlené dítě, když ho tu není. Ubohá maminka! Jak mne jen snese? A co se mé zbožnosti týče, je horší než žádná.“

Kačka za několik hodin: „Však nikdo neupře, že mám opravdu dar zacházet s dětmi. Jsem velmi milování hodná, protože jinak by mne maminka neměla tak ráda. Jsem vždy příjemná, nejsem-li nemocna, nebo unavena, a letora má není ani polovici tak prudká, jako bývala. Nikdy nemyslím na sebe, ale ustavičně dělám něco pro jiné. A co se dra. E. týče, jsem vděčna, že mohu říci, že jsem nikdy nesnažila se táhnouti ho líčenou příjemností a půvabem. Vidí mne takovou, jaká jsem. Jsem velmi pobožná. Ráda čtu dobré knihy a bývám s dobrými lidmi. Modlím se hodně. Jen myšlenka, že bych mohla činiti zle, otřese mnou. Maminka je na mne pyšná, a já se nedivím. Málo děvčat by se zachovalo tak jako já, když se Ema popálila. Možná, že nejsem tak líbezná jako jiní lidé. Ale já nenávidím líbezných lidí. Mám velikou sílu povahy, a to je mnohem lepší. Jsem pak jisté vysoce naladěna.“

Ale můj ubohý deníku, tu bys nesnesl více takového povídání; viď, že ne? Ale pověz mi jen jednu věc: Jsem Kačenkou nebo Kačkou?

Ostatní kapitoly