Bitzer byl bankéř!

Verze pro tisk

Čím více se teolog vzdaluje od základního židovského a řeckého textu Písma svatého, tím více se vzdaluje od zdroje skutečné teologie! A skutečná teologie je základem plodné a požehnané služby. (Heinrich Bitzer)

Jazyky jsou pochvou, která obsahuje meč Ducha. Jsou klenotnicí, která obsahuje drahocenné šperky starodávného myšlení. Jsou nádobou, v níž se uchovává víno, a jak říká evangelium, jsou koši, kde jsou uloženy bochníky a ryby, aby nasytily zástupy… Jak milé je nám všem evangelium, bojujme tedy tvrdě s jeho jazykem. (Martin Luther)

Písmo v původní podobě si velmi zaslouží vaše bolesti a bohatě je odmění. (John Newton)

Vydavatelství Baker Book House znovu v roce 1982 vydalo knihu každodenního čtení Písma v hebrejštině a řečtině zvanou Light on the Path (Světlo na cestu) z roku 1969. Texty byly krátké a u hebrejských veršů byl k dispozici slovníček. Úmyslem redaktora, který zemřel v roce 1980, bylo pomoct pastorům zachovat a zlepšit si schopnost vykládat Bibli z původních jazyků.

Jmenoval se Heinrich Bitzer. Byl bankéř.

Bankéř! Bratři, musí nás ohledně naší zodpovědnosti pastýřů napomínat ovce? Zjevně ano. Protože my se navzájem nenapomínáme ani nepovzbuzujeme, abychom se zdokonalovali v řečtině a hebrejštině. A většina seminářů, evangelikálních stejně jako liberálních, dává svými důrazy ve studijních plánech jasně najevo, že studium řečtiny a hebrejštiny může sice mít hodnotu pro několik málo lidí, ale co se týče pastorské služby je volitelné.

Mám vůči Heinrichu Bitzerovi dluh a rád bych ho splatil tím, že nás všechny vyzvu, abychom se zamysleli nad jeho tvrzením: „Čím více se teolog vzdaluje od základního židovského a řeckého textu Písma svatého, tím více se vzdaluje od zdroje skutečné teologie! A skutečná teologie je základem plodné a požehnané služby.“[1]

Co se stane s denominací, kde si úřad pastora neváží nápomocné znalosti řečtiny a hebrejštiny a není k ní povzbuzován? Nemyslím tím, že má být stavěna na odiv a obdivována. Myslím tím, že má být ctěna, prosazována a pastor má o ní usilovat.

Když pastoři přestanou původní jazyky používat, dojde k několika věcem. Zaprvé, sebedůvěra pastorů, že jsou schopni určit přesný význam biblických textů, slábne. A se sebedůvěrou, že jsem schopen přesně vykládat, se vytrácí i sebedůvěra, že jsem schopen mocně kázat. Je těžké kázat týden co týden o celé škále Božích zjevení do hloubky a mocně, když se vás zmocňuje nejistota pokaždé, když se pustíte za základní evangelijní výroky.

Zadruhé, nejistota potřeby záviset na různých překladech - které vždy zahrnují mnoho výkladu -, odradí před pečlivou analýzou textu při přípravě kázání. Neboť jakmile začnete přistupovat k zásadním detailům, jako jsou časy, spojky a opakování slov, zjistíte, že různé překlady se od sebe liší příliš na to, aby poskytly jistou základnu pro takovou analýzu. Například většina moderních anglických překladů (RSV, NIV, NASB, NLT) nenavádí vykladatele k myšlence, že „mít užitek“ v Římanům 6,22 se spojuje s „nést ovoce“ o pět veršů později v Římanům 7,4[2]. Všichni překládají Římanům 6,22 bez slova ovoce.

Kazatel se tedy často spokojí s obecným zaměřením textu nebo jeho charakteristikou a jeho výklad poté postrádá přesnost a jasnost, které dokážou nadchnout shromáždění pro Boží slovo. Nudné obecnosti jsou prokletím mnoha kazatelen.

Výkladové kázání proto upadá do zapomenutí a nepřízně. Říkám nepřízně, protože často máme sklony bránit se těžkým úkolům tím, že bagatelizujeme nebo ignorujeme jejich důležitost. Takže zjišťujeme, že u skupin, kde řečtina a hebrejština nejsou ctěny, nepracuje se na nich a nejsou prosazovány, není výkladové kázání - které věnuje velkou část kázání vysvětlování významu textu - mezi kazateli vysoce ceněno ani vyučováno v seminářích.

Někdy je to zřejmé z přímého odsuzování výkladu coby pedantského a školou zavánějícího. Častěji jde jednoduše o vlídné zanedbávání. Důraz na aspekty kázání jako je pořadí, způsob vyjadřování, ilustrace a závažnost vytlačuje potřebu pečlivého výkladu textu.

Dalším následkem toho, když pastoři nestudují Bibli v řečtině a hebrejštině, je, že oni a jejich sbory s nimi mají sklon stát se příjemci z druhé ruky. Čím těžší je pro nás dostat se k původnímu významu Bible, tím více se budeme obracet k sekundární literatuře. Z jednoho důvodu - je jednodušší ji číst. Také nám dává povrchní pocit, že „držíme krok“. A poskytuje nám nápady a vhledy, které sami z původního textu nejsme schopní dostat.

Možná na někoho na chvíli zapůsobíme, když zmíníme název poslední knihy, kterou jsme přečetli, ale jídlo z druhé ruky nezachová a neprohloubí naší lidskou víru a svatost.

Nedostatečnost v řečtině a hebrejštině nás také vede k výkladové nepřesnosti a nepečlivosti. A výkladová nepřesnost je matkou liberální teologie.

Tam, kde pastoři už nedokážou formulovat a bránit doktrínu rozumným a důkladným odvoláním se k původnímu významu biblických textů, budou mít tendenci stát se tradicionalisty s uzavřenou myslí, kteří lpí na zděděných myšlenkách, nebo pluralisty s otevřenou myslí, kteří si příliš neváží doktrinálních formulací. V obou případech budou nastupující generace teologicky ochuzené a náchylné k omylu.

Dále, když nebudeme o používání řečtiny a hebrejštiny smýšlet jako o cenném pro pastorský úřad, vytvoříme staršovstvo profesionálních akademiků. Seminářům a univerzitám přenecháme základní rozměry naší zodpovědnosti coby starších a dohlížitelů sborů. Jsem velmi vděčný za semináře a za vzdělance, kteří věří v Bibli, zaměřují se na Boha a vyvyšují Krista. Ale měl Bůh opravdu v úmyslu, aby lidé, kteří vykládají Bibli nanejvýš svědomitě, byli mimo službu Slovem v církvi?

Skutky 20,27 nás pověřují prohlašováním „celého Božího úradku“. My ale vzhlížíme čím dál více k profesionálním akademikům a jejich knihám, které napasují zubaté kousky zjevení do jednotného celku. Skutky 20,28 nás pověřují, abychom bděli nad stádem a hlídali ho před vlky, kteří v církvi povstanou a budou mluvit převrácené věci. Ale my vzhlížíme čím dál více k jazykovým a historickým specialistům, aby za nás bojovali bitvy v knihách a článcích. Vcelku jsme ztratili biblickou vizi pastora jako toho, kdo je silný v Písmu, schopen vyučovat, zdatný v usvědčování odpůrců a schopný proniknout do jednoty celého Božího úradku. Je zdravé či biblické, aby církev pěstovala staršovstvo pastorů (slabých ve Slovu) a staršovstvo profesorů (silných ve Slovu)?

Jedna z největších tragédií v církvi dnes je znehodnocení postavení pastora. Od seminářů až k ústředím denominací převládá ladění a téma zaměřené manažersky, organizačně a psychologicky. A my si myslíme, že tím zvýšíme svou profesionální sebeúctu! Stovky učitelů a vedoucích dávají ovládání Slova na první místo hlavně svými ústy, ale jejich školní osnovy, konference, semináře a osobní příklad ukazují, že pro ně není nejpřednější.

Jedním příkladem, který bije do očí, je podstata doktorátu ze služby, který je rozšířen po celé zemi.

Teorie je dobrá – pokračující vzdělání vede k lepším služebníkům. Ale kde si můžete udělat doktorát z hebrejštiny a výkladu? A co je důležitější a praktičtější pro úřad pastora než zlepšit se v řeckém a hebrejském výkladu, kterým dobýváme Boží poklady?

Proč tedy stovky mladých pastorů a těch ve středním věku věnují při svém pokračujícím vzdělávání roky úsilí všemu, kromě jazyků? A proč semináře nenabízejí motivace a tituly, aby pastorům pomohly uchovat si tu nejdůležitější dovednost pastora - výklad původního významu Písma?

Nehledě na to, co říkáme o neomylnosti Bible, naše skutky odhalují naše opravdové přesvědčení o její ústřednosti a moci.

Potřebujeme obnovit svou vizi pastorského úřadu – který zahrnuje, pokud ne nic jiného, vášeň a moc pochopit původní Boží zjevení. Musíme se modlit za den, kdy si pastoři ponesou své řecké zákony na konference a semináře, aniž by byli přivítáni vtipnými poznámkami - za den, kdy úcta k Božímu slovu a jeho pečlivému výkladu bude mezi pastory tak vysoká, že ti, kdo nemají tuto dovednost, budou pokorně žehnat těm, kdo ji mají, a budou povzbuzovat mladší muže, aby získali to, co oni sami nikdy neměli. Ach, za den, kdy se modlitba a gramatika navzájem prolnou ve velkém duchovním vzplanutím!

V roce 1829 napsal dvacetičtyřletý George Müller, proslulý svou vírou, modlitbou a sirotčinci:

„Studoval jsem nyní hodně, asi dvanáct hodin denně, především hebrejštinu… [a] učil se texty z hebrejského Starého zákona nazpaměť. A to jsem dělal s modlitbou, často na kolenou… vzhlížel jsem k Pánu i při obracení listů mého hebrejského slovníku.[3]

V metodistických archivech v Manchesteru je k vidění dvousvazkový řecký Zákon evangelisty George Whitefielda štědře vybavený poznámkami na vložených papírech. O době strávené v Oxfordu napsal: „Ačkoliv sláb, často jsem strávil dvě hodiny svého večerního volna nad řeckým Zákonem a v modlitbách a nad nejúchvatnějšími Úvahami (Contemplations) biskupa Halla - každou hodinu, kdy mi to mé zdraví dovolilo.“[4]

Luther řekl: „Pokud mi jazyky nic nepřinesly co do pravého významu Slova, mohl jsem rovnou zůstat svázaným mnichem, zabývat se tichým kázáním římských omylů ve skrytu kláštera. Papež, sofisté a jejich antikřesťanské impérium by zůstalo neotřeseno.“[5] Jinými slovy, průlom reformace připisuje pronikavé moci původních jazyků.

Luther promluvil proti pozadí tisíce let církevní temnoty bez Slova, když nebojácně řekl: „Je jisté, že pokud se nezachovají jazyky, evangelium musí nakonec zahynout.“[6]  Táže se: „Ptáš se, jaký užitek přináší studium jazyků...? Říkáš: „Vždyť můžeme číst Bibli v němčině.“...?“ A odpovídá: „Bez jazyků bychom neobdrželi evangelium. Jazyky jsou pochvou, která obsahuje meč Ducha. Jsou klenotnicí, která obsahuje drahocenné šperky starodávného myšlení. Jsou nádobou, v níž se uchovává víno, a jak říká evangelium, jsou koši, kde jsou uloženy bochníky a ryby, aby nasytily zástupy. Pokud zanedbáme literární vzdělání, mohli bychom nakonec ztratit evangelium… Jakmile lidé přestali pěstovat jazyky, křesťanstvo upadlo, a padlo pod nepopiratelnou papežovu nadvládu. Ale jakmile tato pochodeň opět vzplála, uletěl tento papežský výr s leknutím do příjemného příšeří… V dřívějších dobách se otcové často mýlili, protože neuměli jazyky, i v naší době jsou někteří, kdo jako Waldenští, považují jazyky za zbytečné, a ačkoliv je jejich doktrína dobrá, často se mýlí ve skutečném významu posvátného textu. Proti omylu nemají zbraně a moc se bojím, že jejich víra nezůstane čistá.“[7]

Bratři, možná by tato vize mohla s vaší pomocí vyrůst. Nikdy není příliš pozdě začít se učit jazyky. Existují muži, kteří se začali učit až v důchodu! Není to otázka času, ale hodnot. John Newton, autor „Úžasné milosti“ a dřívější kapitán na moři byl pastorem pastorů s podmanivou, něžnou láskou k lidem, kdo však považoval za důležité ovládat jazyky. Jednou radil mladému služebníkovi: „Původní Písmo si velmi zaslouží tvé bolesti a bohatě je odmění.“[8] O svém dřívějším studiu jazyků říká: „Nesmíš si myslet, že jsem dosáhl nebo kdy měl v úmyslu dosáhnout zásadních dovedností v něčem z tohoto: … v hebrejštině dokážu číst historické knihy a žalmy celkem slušně, ale v prorockých a těžkých částech jsem často nucen obrátit se na slovník, atd. Umím však tolik, že jsem schopen s touto pomůckou posoudit pro sebe význam kteréhokoliv textu, do kterého mám příležitost nahlédnout.[9]

Pastoři po celé zemi se věnují dalšímu vzdělávání. Dbejme na slovo Martina Luthera: „Jak milé je nám všem evangelium, bojujme tedy tvrdě s jeho jazykem.“ Bitzer to dělal. A Bitzer byl bankéř!




[1] Heinrich Bitzer, red., Light on the Path: Daily Scripture Readings in Hebrew and Greek (Světlo na cestu: Denní čtení z Písma v hebrejštině a řečtině (Grand Rapids. Mich.: Baker Book House, 1982), 10.

[2] Z moderních překladů je ESV jeden z mála, který to překládá dobře.

[3] George Müller, Autobiography of George Mueller (London: J. Nisbet and Co., 1906) (Životopis George Müllera), 31.

[4] Arnold Dallimore, George Whitefield, sv. 1 (Edinburgh: The Banner of Truth Trust, 1970), 77.

[5] W. Carlos Martyn, The Life and Times of Martin Luther (Život a doba Martina Luthera) (New York: American Tract Society, 1866), 474.

[6] Hugh T. Kerr, A Compend of Luther’s Theology (Přehled Lutherovy teologie) (Philadelphia, Pa.: The Westminster Press, 1943), 17.

[7] Martyn, The Life and Times of Martin Luther (Život a doba Martina Luthera), 474–75

[8] John Newton, The Works of the Rev. John Newton (Dílo reverenda Johna Newtona), vol. 1 (Edinburgh: The Banner of Truth Trust, 1985), 143.

[9] Richard Cecil, Memoirs of the Rev. John Newton (Vzpomínky reverenda Johna Newtona) v The Works of the Rev. John Newton, vol. 1, 49–50. Příběh života a služby Johna Newtona viz John Piper, The Roots of Endurance: Invincible Perseverance in the Lives of John Newton, Charles Simeon, and William Wilberforce (Kořeny vytrvalosti:  Nezlomnost v životech Johna Newtona, Charlese Simeona a Williama Wilberforceho (Wheaton, Ill.: Crossway Books, 2002)