Z připravované knihy Střípky poznání Krista.

Sluší se, abychom se zamysleli nad dokonalostmi Krista Prostředníka, protože „světlo Boží slávy“ lze spatřovat „ve tváři Kristově“ (2K 4,6). Nejúplnější zjevení toho, že Bůh je a kým je, je ukázáno v osobě Krista. „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl“ (J 1,18). Toto poznání Boha však není jen záležitostí intelektuálního porozumění, které by mohl jeden člověk předat druhému. Je to duchovní rozeznání udílené Duchem Svatým. Bůh musí svítit v našich srdcích, aby se nám tohoto poznání dostalo.

Když materialista Filip řekl: „Pane, ukaž nám Otce,“ Pán Ježíš odpověděl: „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (J 14,9). Ano, On byl „odleskem Boží slávy a výrazem Boží podstaty“ (Žd 1,3). Ve věčném vtěleném Slově „je přece vtělena všechna plnost božství“ (Ko 2,9). Je úchvatnou a slavnou skutečností, že právě v dokonalosti lidství se plnost Božství v Kristu zjevila naší víře. Nemůžeme vystoupit k Bohu, a tak On sestoupil k nám. Všechno, co se lidé mohou dozvědět o Bohu, jim představil v osobě svého vtěleného Syna. A proto „abych poznal jej“ (Fp 3,10) je stálou touhou nejvyzrálejšího křesťana.

Máme v plánu zabývat se tou částí slávy našeho Pána Ježíše Krista, která je zjevena v Písmu a předložena nám jako cíl naší víry, lásky, potěšení, obdivu a uctívání. Ale i přes naše krajní úsilí a nejhorlivější zkoumání jsme nuceni říct, že jsme pochopili „jen část“ (Jb 26,14) Jeho samotného. Jeho sláva je nesrovnatelná, Jeho chvály nevýslovné. Některé věci může shůry osvícená mysl obsáhnout, ale to, co vyjadřujeme, je ve srovnání s tím, co je sláva sama v sobě, méně než nic. Přesto však náhled, který dává Duch z Písma ohledně Krista a Jeho slávy, musíme upřednostnit před vším dalším poznáním nebo porozuměním. Tak to prohlásil i ten, jenž měl výsadu Ho znát:

  • A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. (Filipským 3,8)

John Owen výstižně řekl:

Zjevení Krista v požehnaném evangeliu je daleko znamenitější, slavnější a plnější paprsků Boží moudrosti a dobroty než celé stvoření, a správné pochopení, pokud ho lze dosáhnout, ho může obsáhnout a pojmout. Bez jeho poznání je mysl člověka, jakkoliv se chlubí ostatními vynálezy a objevy, zahalena do temnoty a zmatku. Proto si zaslouží nejvážnější z našich myšlenek, naše nejlepší ztišení a naší nejkrajnější píli. Protože pokud naše budoucí požehnanost sestává z přebývání tam, kde je On, a z patření na Jeho slávu, jak bychom se mohli lépe připravit, než stálým rozjímáním o té slávě, než zůstáváním ve zjevení, kterého se nám dostalo v evangeliu, až do úplného konce, abychom pohledem na ni mohli být postupně proměňováni do té samé slávy.

Největší ze všech výsad, ke kterým jsou věřící způsobilí ať už v tomto světě nebo v tom budoucím, je spatřovat slávu (osobní i oficiální dokonalosti) Krista – nyní vírou, poté zrakem. Je rovněž jisté, že v nebi nikdy nikdo nespatří Kristovu slávu zrakem, aniž by ji nyní nespatřoval vírou. Nebyla-li duše očištěna milostí a vírou, není způsobilá pro slávu a otevřené vidění. Ti, kdo předstírají, že jsou velmi zamilovaní nebo vášnivě touží po tom, co nikdy neviděli nebo nezažili, jen lpí na svých představách. Předstírané touhy mnohých (obzvláště na smrtelných postelích) spatřit Kristovu slávu v nebi, těch, kdo ji však neviděli vírou, když byli na tomto světě, nejsou ničím jiným než sebeklamem.

Nedosáhneme opravdového spočinutí mysli ani upokojení srdce, dokud nespočineme v Kristu (Mt 11,28-30). Bůh před nás předestřel „tajemství zbožnosti“, tedy osobu Jeho vtěleného Syna a Jeho zástupné dílo jako nejvyšší cíl naší víry a rozjímání. V tomto „tajemství“ jsme voláni ke spatření nejvyššího projevu božské moudrosti, dobroty a blahosklonnosti. Boží Syn nabyl lidství spojením se sebou samým, čímž se stal jednou osobou dvou přirozeností, i když bezmezně odlišných jako je Bůh a člověk. Tak se stal Nekonečný konečným, Věčný dočasným a Nesmrtelný smrtelným, přesto nepřestal být nekonečným, věčným a nesmrtelným.

Nemůžeme čekat, že ti, kdo se topí v lásce ke světu, vůbec kdy skutečně porozumí Kristu nebo po tom budou opravdově toužit. Avšak ti, kdo „okouší, že Pán je dobrý“ (1Pt 2,3) – jak bláhoví bychom byli, kdybychom dali všechen svůj čas a sílu jiným věcem, kdybychom zanedbávali pečlivé zkoumání Písma, a tím se připravili o možnost získat plnější poznání Jeho.

 „Člověk je však zrozen pro trápení a jiskry, aby létaly vzhůru“, ale to samé Písmo odhaluje shůry určenou úlevu od všeho zla, jehož je padlý člověk dědicem – abychom pod ním neumdlévali, ale abychom nad ním zvítězili.

Poslechněte si svědectví člověka, který prošel daleko hlubším mořem zkoušek než většina lidí:

  • Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi… A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému … neviditelné je však věčné. (2K 4,8-9.16-18)

Je to hledění vírou na věci, které jsou „neviditelné“ okem (o kterých duchovně chudobní obyvatelé paláců a milionářských sídel nemají ponětí), věcí, které jsou duchovní a věčné, které zmírňují utrpení křesťana. Z těchto neviditelných, věčných věcí jsou Kristovy nadpozemské slávy těmi nejdůležitějšími. Ten, kdo může porozumět Jemu, „Pánu slávy“, bude, když „vše kolem se zhroutí“, vyzdvižen sám od sebe a osvobozen od neutuchající moci zla.

Dokud mysl nedosáhne pevného přesvědčení, že všechny věci zde jsou pomíjivé a zasahují jen vnějšího člověka, že všechno pod sluncem je jen „pomíjivost a honba za větrem“, a k utěšení a uspokojení srdce existují jiné, nevyčíslitelně lepší věci – do té doby nebudeme nikdy osvobozeni od žití ve strachu, strádání a smutku. Kristus sám může uspokojit srdce. A když skutečně uspokojí, pak duše promlouvá těmito slovy:

  • Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení. (Ž 73,25)

Jak nepatrné a sotva rozeznatelné, jak nepodstatné a dětinské jsou ty věci, ze kterých vzcházejí zkoušky lidí! Všechny vyrůstají z jednoho kořene - z přeceňování dočasných věcí. Peníze nemohou koupit duši radost. Zdraví není garancí štěstí. Krásný domov neuspokojí srdce. Pozemští přátelé, ať už jsou sebevěrnější a nanejvýš milující, nemohou vemluvit pokoj do hříchem pošpiněného svědomí ani udělit věčný život. Závist, chamtivost i nespokojenost jsou zasaženy smrtelným zraněním, když se Kristus v celé své nádheře zjeví jako „významnější nad tisíce jiných“ (Pís 5,10).