V zákoně byl „pouze náznak budoucího dobra“ (Žd 10,1). Nádherná ilustrace tohoto je v závěrečných verších Exodu 34, kde Mojžíš sestupuje z hory se zářící tváří. Klíčem k textu je si všimnout přesného umístění, které zaujímá v této knize o vykoupení. Přichází po zákonné smlouvě, kterou uzavřel Hospodin s Izraelem; přichází před vlastním ustavením stánku a předtím, než ho naplnila Hospodinova sláva. Tento text je vyložen v 2. Korintským 3. Exodus 34 poskytuje srovnání s novou dispenzací Ducha Svatého, milostí, životem ve větší hojnosti. Než však byla tato dispenzace zavedena, Bůh pokládal za vhodné, aby byl člověk vyzkoušen pod Zákonem, aby ukázal, jak je člověk padlý a hříšný tvor.

Zkouška člověka v období Mojžíšova zákona prokázala dvě věci: zaprvé, že je „bezbožný“; zadruhé, že je „bezmocný“ (Ř 5,6). To jsou však negativní věci (a i ta následující je negativní). Římanům 8,7 zmiňuje třetí rys strašlivého stavu člověka, totiž to, že je „v nepřátelství vůči Bohu (ČSP)“. To se ukázalo, když Boží Syn přebýval třicet tři let na této zemi. „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ (J 1,11). A nejen to, On byl také „v opovržení, kdekdo se ho zřekl“. Ba ještě k tomu Ho nenáviděli „bez příčiny“ (J 15,25). A nedokázali svou nenávist utišit, dokud Ho neodsoudili k smrti jako zločince a nepřibili Ho ke kříži. Pamatujte, nebyli to jen Židé, kdo vydal Pána slávy na smrt, ale také pohané. Proto Pán před svou smrtí řekl: „Nyní je soud nad tímto světem“ (J 12,31), ne jen nad Izraelem. Tady skončila zkušební doba člověka.

Člověk již není pod zkouškou; je pod prokletím, „jak je psáno: ‚Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden“ (Ř 3,10-12). Člověk není na soudu; je odsouzeným viníkem. Žádné prosby nepomohou; žádné výmluvy nebudou přijaty. Teď leží mezi Bohem a hříšníkem otázka – skloní se člověk před Božím spravedlivým rozsudkem?

V tomto bodě se setkáváme s evangeliem. Přichází k nám jako k těm, kdo jsou již ztraceni, k těm, kdo jsou „bezbožní“, „bezmocní“, „v nepřátelství vůči Bohu“. Oznamuje nám úchvatnou Boží milost, jedinou naději pro ubohé hříšníky. Avšak hříšník milost nepřijme, dokud se neskloní před Božím rozsudkem nad sebou. Proto se od hříšníka očekává jak pokání, tak víra. Tyto dvě věci od sebe nelze oddělit. Pavel kázal „o pokání k Bohu a o víře v našeho Pána Ježíše Krista“ (Sk 20,21).

Pokání je, když hříšník uzná odsuzující rozsudek, pod nímž žije. Víra je přijetí milosti a milosrdenství, které se na Něj vztahuje prostřednictvím Krista. Pokání neznamená přetočit list a přísahat, že se polepšíme. Spíše to znamená, že Bůh je pravdivý, když říká, že jsem „bezmocný“, že jsem sám v sobě ztracený případ, že nejsem schopen „se příště polepšit“, stejně jako nejsem schopen stvořit svět. Dokud tomu skutečně neuvěříme (ne jako důsledek své zkušenosti, ale na základě autority Božího Slova), neobrátíme se opravdově ke Kristu a nepřijmeme Ho – ne jako Pomocníka, ale jako Spasitele.

Bylo tomu tak jak z hlediska doby, tak z hlediska zkušenosti. Před „službou Ducha“ (2K 3,8) nebo života musí být „služba smrti“ (2K 3,7 – ČSP): před „službou spravedlnosti“ musí být „služba odsouzení“ (2K 3,9 - ČSP). „Služba odsouzení a smrti“ zní našim uším zvláštně, že? „Službě milosti“ rozumíme, ale „službu odsouzení“ není lehké uchopit. Poslední jmenované však bylo první potřebou člověka. Musel se dozvědět, čím je sám v sobě – beznadějný ztroskotanec, zcela neschopný naplnit spravedlivé požadavky svatého Boha – předtím než je připraven být jen dlužníkem milosrdenství. Opakujeme – jak tomu bylo z hlediska doby i z hlediska zkušenosti. Apoštol Pavel se odvolával na svou vlastní zkušenost, když řekl: „Já jsem kdysi žil bez zákona, když však přišel zákon, hřích ožil, a já jsem zemřel“ (Ř 7,9-10).

V době před svým znovuzrozením podle vlastního mínění „žil“, avšak „bez zákona“, aniž by plnil jeho nároky. „Když však přišel zákon,“ když v něm Duch Svatý zapůsobil, když Boží Slovo promluvilo v moci k jeho srdci, pak „hřích ožil“. Pavel si uvědomil svůj strašlivý stav a poté „zemřel“ svému pocitu samo-spravedlnosti. Viděl, že ponechán sobě samému je jeho případ beznadějný. Ano, zjevení slavného Prostředníka nepřichází před, ale po zákonné smlouvě.

„A byl tam s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chleba nepojedl a vody se nenapil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání“ (Ex 34,28). Náš text zde překypuje shodami i protiklady. „Čtyřicet dní“ zde hned připomíná „čtyřicet dní“ v Matoušovi 4. Zde to byl Mojžíš; tam to byl Kristus. Zde byl Mojžíš na hoře; tam byl Kristus v pustině. Zde byl Mojžíš poctěný slavným zjevením od Boha; tam byl Kristus pokoušen ďáblem. Zde byl Mojžíš, jak přijímá Zákon z Hospodinových úst; tam snášel Kristus ďáblovo naléhání, aby Zákon zavrhl. Sotva víme, který z těch dvou divů je větší – že byl hříšný člověk vyvýšen k tak vysoké poctě, totiž že mohl trávit čas v přítomnosti velikého Hospodina nebo to, že Pán slávy sestoupil tak hluboko, že strávil šest týdnů s falešným zloduchem?

„Když pak Mojžíš sestupoval z hory Sinaje, měl desky svědectví v rukou. Mojžíš nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září kůže na tváři“ (Ex 34,29). Jak požehnané je srovnávat tento druhý Mojžíšův sestup z hory s tím, co nám předkládá kapitola 32. Tam je Mojžíšova tvář zastřena hněvem (v. 19); zde sestupuje se zářivou tváří. Tam spatřil lid zabraný do modloslužby; zde se vrací k zahanbenému lidu. Tam ho spatřujeme, jak odhazuje kamenné desky na zem (v. 19); zde je ukládá do schrány (Dt 10,5).

Tato událost nám také připomíná novozákonní příběh, velmi podobný, přesto odlišný. Právě na hoře se Mojžíšova tvář rozzářila, a na hoře se náš Pán proměnil. Avšak sláva Mojžíše byla jen odrazem, zatímco ta Kristova byla Jeho vlastní. Záře Mojžíšova obličeje byla následkem toho, že byl přiveden do bezprostřední přítomnosti Hospodinovy slávy; proměna Krista byla zazářením Jeho vlastní osobní slávy. Mojžíšova záře byla omezena jeho tváří, ale o Kristu si čteme: „jeho šat byl oslnivě bílý“ (Mt 17,2). Mojžíš „nevěděl“, že pokožka jeho obličeje září; Kristus to věděl, což je patrné z Jeho slov: „Nikomu o tom vidění neříkejte“ (Mt 17,9).

Verš 29 uvádí, co je jistým následkem blízkého spojení s Hospodinem, a to ve dvou směrech. Zaprvé, žádná duše se nemůže těšit ze skutečného obecenství s Bohem, aniž by tím nebyla zřetelně poznamenána. Mojžíš byl pohlcen sděleními, která obdržel, a rozjímáním o Jeho slávě. Jeho vlastní osoba zachytila a uchovala si některé z paprsků té slávy. To platí stále (Ž 34,6): „Kdo na něho budou hledět, rozzáří se…“ To je spojení s Pánem, které nás připodobňuje k Jeho obrazu. Nikdy nebudeme jako Kristus, dokud s Ním nebudeme chodit častěji a v Jeho ještě větší blízkosti. „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně“ (2K 3,18).

Druhým následkem opravdového spojení s Bohem je, že se budeme méně zabývat sami sebou. Ačkoliv Mojžíšova tvář zářila jasem na zemi i na moře nevídaným, nevěděl to. To nám ilustruje základní rozdíl mezi samo-spravedlivým farizejstvím a opravdovou zbožností; to první působí sebeuspokojení a pýchu, to druhé vede k sebezapírání a pokoře. Farizej (a na zemi je jich ještě mnoho z tohoto kmene) se chlubí svými úspěchy, vystavuje svou údajnou duchovnost a děkuje Bohu, že není jako ostatní lidé. Avšak ten, kdo se z milosti těší častému společenství s Pánem, se učí o Tom, kdo byl „tichý a pokorného srdce“ a říká: „Ne nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav“ (Ž 115,1).

Pohlcen krásou Páně je osvobozen od zahledění do sebe, a proto si není vědom ovoce Ducha, které vydává. I když si není vědom své stále větší podobnosti Kristu, ostatní si jí vědomi jsou. „Když Áron a všichni Izraelci uviděli, jak Mojžíšovi září kůže na tváři, báli se k němu přistoupit“ (Ex 34,30).

To nám ukazuje třetí důsledek spojení s Bohem. I když si jednotlivec sám není vědom slávy, která se skrze něho projevuje, ostatní ji rozpoznávají. Tak tomu bylo, když dva Kristovi apoštolové stáli před židovskou radou: „Když viděli odvahu Petrovu i Janovu a shledali, že jsou to lidé neučení a prostí, žasli; poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem“ (Sk 4,13, zvýrazněno autorem). Nedokážeme zůstat příliš dlouho ve společnosti Toho Svatého, aniž by to na nás nezanechalo Jeho otisk. Člověk, který je cele oddán Pánu, nepotřebuje nosit odznak na klopě svého kabátu ani prohlašovat, že „žije vítězný život“. Stále platí, že skutky mluví hlasitěji než slova.

„Když Áron a všichni Izraelci uviděli, jak Mojžíšovi září kůže na tváři, báli se k němu přistoupit.“ Význam tohoto předobrazu máme v 2. Korintským 3,7: „Jestliže smlouva literami vytesaná do kamene sloužila smrti, a přece byla nastolena s oslňující slávou, takže synové Izraele nemohli pohlédnout na tvář Mojžíšovu pro její pomíjivou zář.“

Ed Dennett v souvislosti s tím řekl:

Proč se tedy báli přijít do jeho blízkosti? Protože sláva, která zářila z jeho obličeje, zkoumala jejich srdce a svědomí – to, čím byli, hříšníky, a neschopnými sami od sebe dostát i tomu nejmenšímu požadavku smlouvy, která nyní přicházela v platnost. „Služba“ odsouzení a smrti byla nezbytná, protože od nich vyžadovala spravedlnost, kterou nemohli prokázat, a tím, že nutně selhali v jejím prokazování, byli přivedeni k odsouzení a pod trest za přestoupení, což byla smrt. Sláva, kterou spatřili na Mojžíšově tváři, byla projevem Boží svatosti pro ně – té svatosti, která od nich očekávala, že se připodobní jejím vlastním normám, a která pomstí porušování této smlouvy, jež byla právě uvedena v platnost. Proto se báli, protože ve svém nejhlubším nitru věděli, že se nemohou postavit před Toho, z jehož přítomnosti se Mojžíš vrátil.

Smlouva, kterou Hospodin uzavřel s Mojžíšem a Izraelem na Sínaji, a kamenné desky, do kterých bylo vyryto desatero přikázání, byly předobrazem nové smlouvy.

  • „Vezmu vás z pronárodů, shromáždím vás ze všech zemí a přivedu vás do vaší země. Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. Pak budete sídlit v zemi, kterou jsem dal vašim otcům, budete mým lidem a já vám budu Bohem“ (Ez 36,24-28).
  • „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu… po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce… Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: ‚Poznávejte Hospodina!‘ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův“ (Jr 31,31-34).

Duchovně to platí pro křesťany dokonce i nyní. Milostivým působením Božího Ducha lze naše srdce hníst a je učiněno vnímavým. Pavel se o tom zmiňuje na začátku 2. Korintským 3.

Svatí v Korintu bylo ukázáno, aby byli jako Kristův list, vzniklý z naší služby, popsaným ne inkoustem, ale Duchem živého Boha, ne na kamenných deskách, ale na živých deskách srdcí. Jejich srdce byla proměněna, aby podléhala působení shůry, Kristus na ně prostřednictvím Pavla jakožto pera mohl psát a každý znak činil v moci Božího Ducha. To, co napsal, však bylo poznání Boha, jak to bylo zjeveno skrze Prostředníka v milosti nové smlouvy, aby o srdcích svatých platilo: „Všichni mě budou znát“. Poté Pavel pokračuje a říká o sobě, že ho Bůh zmocnil, aby byl služebníkem Nové smlouvy, „ne litery, nýbrž Ducha“ (ČSP) (C. A. Coates).

„Ale Mojžíš je zavolal, i vrátili se k němu Áron a všichni předáci pospolitosti a Mojžíš k nim promluvil. Potom přistoupili všichni Izraelci a on jim přikázal všechno, o čem s ním Hospodin mluvil na hoře Sinaji. Když k nim Mojžíš přestal mluvit, dal si na tvář závoj“ (Ex 34,31-33). Nevysvětluje to jejich strach z toho, že spatřili záři na Mojžíšově tváři? Všimněte si, co měl v rukou! Nesl dvě kamenné desky, na kterých bylo napsáno deset slov Zákona, „služby odsouzení“. Čím více se světlo slávy spojené se spravedlivými Božími nároky na ně blížilo, tím větší důvod ke strachu měli. Svatý Zákon je odsoudil, protože člověk v těle nemůže dostát jeho nárokům.

„Jakkoliv požehnané to bylo obrazně, doslova to byla služba smrti, neboť Mojžíš nebyl obnovujícím duchem, ani nemohl dát svého ducha lidem, ani je sláva jeho tváře nemohla dovést do jeho podoby jakožto prostředníka. Proto musel být na jeho tváři závoj.“ (C. A. Coates)

Výklad této události máme ve 2. Korintským 3,13: „Nepočínáme si jako Mojžíš, který zahaloval svou tvář závojem, aby synové Izraele nespatřili konec té pomíjející záře.“ Zde pojímá apoštol judaismus jako období. Vzhledem ke své duchovní slepotě nebyl Izrael schopen rozeznat hluboký význam Mojžíšovy služby nebo Boží záměr za ní, ten, ke kterému každý předobraz a nástin ukazoval. „Konec“ 2. Korintským 3,13 odpovídá Římanům 10,4: „Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří.“

Závoj na srdci Izraele je soběstačnost, která způsobuje, že se stále odmítají poddat Boží spravedlnosti. Když se však srdce Izraele obrátí k Pánu, závoj bude odstraněn. Jak jim potom bude Exodus 34 připadat nádherný! Pak teprve uvidí, že Kristus je duchem toho všeho. To, co uvidí, máme my výsadu vidět teď. Všemu tomu byl „konec“, na který můžeme skrze nekonečnou milost upínat svůj zrak. „Konec“ byla sláva Pána jakožto Prostředníka nové smlouvy. Přišel ze smrti a odešel na výsost a sláva všeho, čím je Bůh v milosti, se skví na Jeho tváři (C. A. Coates).

Kdykoli Mojžíš vstupoval před Hospodina, aby s ním mluvil, odkládal závoj, dokud nevyšel. Pak vycházel, aby k Izraelcům mluvil, co mu bylo přikázáno. Izraelci spatřili Mojžíšovu tvář a viděli, jak mu kůže na tváři září. Proto si Mojžíš dával na tvář závoj, pokud nešel mluvit s Hospodinem. (v. 34-35)

Mojžíš odhalený v přítomnosti Hospodina je nádherným obrazem věřícího této dispenzace. Křesťan spatřuje Boží slávu zářící ve tváři Ježíše Krista (2. Korintským 4,6). Místo toho tedy, aby byl ochromen strachem, přistupuje směle. Boží zákon ho nemůže odsoudit, protože každý jeho požadavek byl naplněn a uspokojen jeho Zástupcem. A tak místo toho, abychom se třásli před Boží slávou, „chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží“ (Ř 5,2).

Na Jeho tváři ani na našich srdcích nyní není závoj. On způsobuje, že ti, kdo v Něho věří, žijí v poznání Boha a v odezvě na Boha, protože On je tím obnovujícím Duchem. A On dává Svého Ducha těm, kdo věří. Máme Ducha slavného Člověka, na jehož tváři září Boží sláva. Není to krásné? Člověk se musí ptát – opravdu tomu věříme? „A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz, od slávy k slávě, jako od Pána Ducha“ (2K 3,18 ČSP). Kdybychom neměli Jeho Ducha, neměli bychom svobodu hledět na Pánovu slávu nebo Ho vidět jako Ducha těchto úžasných předobrazů. Avšak máme svobodu na to vše hledět, a právě v tom je proměňující moc. Svatí pod službou nové smlouvy jsou proměněni.

To je „pomíjivá sláva“, kterou nebylo možné spatřit nebo poznat, dokud nezářila ve tváři Toho, jehož zjevným předobrazem je Mojžíš v Exodus 34. Celý obrazný systém byl dočasný, ale jeho „duch“ přetrvává, protože Kristus byl Duchem toho všeho. Nyní máme co dělat se službou nové smlouvy, která je živa ve slávě a oplývá jí (C. A. Coates).

Autorita Pavlova apoštolství byla zpochybněna jistými judaisty. V prvních verších 3. kapitoly 2. Korintským se odvolává k tamním křesťanům jako důkazu své Bohem svěřené služby. Definuje charakter své služby (v. 6), aby ukázal její nadřazenost nad službami jeho nepřátel. On a jeho druhové evangelisté byli „služebníky nového zákona“ nebo smlouvy. Poté vysvětluje řadu rozdílů mezi dvěma smlouvami, Judaismem a křesťanstvím. Co se týkalo starého, je nazváno „literou“, a co se vztahuje k novému „duchem“. Jeden byl hlavně zaměřen na to, co bylo vnější, druhý byl převážně vnitřní; jeden zabíjel, druhý daroval život, jeden z hlavních rozdílů mezi Zákonem a evangeliem.

V následujících verších apoštol připouští, že Zákon byl slavný, avšak ukazuje, že evangelium je ještě slavnější. Stará smlouva byla „službou smrti“, protože Zákon mohl jen odsoudit. Proto, ačkoliv byl spojen se slávou, přesto byla taková, že na ni člověk v těle nemohl pohledět (v. 7). O co úžasnější měla být, musela být, sláva nové smlouvy, protože byla „službou Ducha“ (v. 8). Srovnejte s veršem 3, který je toho důkazem. Pokud byla sláva spojená se „vším v zajetí hříchu“ (Ga 3,22), mnohem slavnější musí být služba, která oznámila spravedlnost „pro všecky, kdo věří“ (Římanům 3,22). Je slavnější omilostňovat než odsuzovat; dát život než zničit (v. 9). Sláva předešlé smlouvy proto před tou druhou bledne do nicoty (v. 10), skutečnost dále svědčí o tom, že judaismus „pomíjí“, zatímco křesťanství „zůstává“ (v. 11). Srovnej s Židům 8,7-8.

Apoštol upozorňuje ještě na další rozdíl (v. 12) mezi dvěma obdobími, totiž na jednoduchost či zřetelnost versus nejasnost a rozporuplnost jejich příslušných služeb (v. 12-15). Apoštol „vystupoval s plnou otevřeností“, zatímco vyučování obřadního zákona bylo plné stínů a symbolů. Navíc byla mysl Izraelitů zaslepena, aby měli závoj přes oči. Proto, když byly čteny Mojžíšovy spisy, nebyli schopni dohlédnout za předobraz. Tento závoj jim zůstává až dodnes a bude trvat, dokud se nevrátí k Pánu (v. 15-16). Sinajská smlouva byla doslova službou odsouzení a smrti a její sláva musela být zakryta. Avšak měla „konec“ (v. 13), který Izraelité nemohli spatřit. Ten konec uvidí v den, který přichází. V současnosti je nám však dovoleno číst starou smlouvu bez závoje a vidět, že Kristus je „duchem“ toho všeho.

Jazyk 17. verše je trochu nejasný: „Ten Pán je Duch“ (v. 17), což neznamená, že Kristus je Duch Svatý. „Duch“ zde je stejný jako ve verši 6: „ne na liteře, ale na Duchu“ (srovnej Ř 7,6). Mojžíšův zákon je nazýván „literou“, protože byl čistě objektivní a neměl žádný vnitřní princip nebo moc. Ale evangelium jedná se srdcem a poskytuje duchovní moc (Ř 1,16). Navíc, Kristus je Duchem, životem, srdcem a centrem všech rituálů a obřadnictví judaismu. Je klíčem ke Starému zákonu, protože „v svitku knihy“ je psáno o Něm. Tak je také Kristus duchem a životem křesťanství. Je „duchem oživujícím“ (1K 15,45). A „kde je duch Páně, tam je svoboda“. Mimo Krista je hříšník, ať Žid nebo pohan, v otroctví; je otrokem hříchu a zajatcem ďábla. Kde však Syn osvobodí, osvobodí opravdově (J 8,32).

Nakonec apoštol porovnává tyto dvě slávy, slávu spojenou se starou smlouvou – záři na Mojžíšově tváři při přijímání Zákona – se slávou nové smlouvy v osobě Krista. „A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz, od slávy k slávě, jako od Pána Ducha (ČSP).“ Nejprve si všimněte, že „my všichni“. Hospodinovu slávu na hoře spatřil Mojžíš sám; teď ji spatřuje každý křesťan. Zadruhé, „s odhalenou tváří“, se svobodou a smělostí; zatímco Izrael se bál upřít svůj pohled na zářící a velkolepou Mojžíšovu tvář. Zatřetí, jsme „proměňováni v týž obraz“. Zákon nemá žádnou moc obrátit nebo očistit; ale služba evangelia pod působením Ducha má proměňující moc. Ti, kdo jsou jí zachráněni a kdo se zaobírají Kristem, jak je to řečeno ve Slově („zrcadlo“), jsou krůček po krůčku proměňováni v Jeho obraz. Nakonec, až Ho „spatříme takového, jaký jest“ (1J 3,2), budeme „Mu podobni“ – plně, dokonale, věčně.