Doba útisku (1620-1781)

Verze pro tisk

Z knihy Česká reformace.

 

Převrat bělohorský projevil se nejprve na půdě cír­kevní. Odchodem královým a Scultetovým postup kal­vinismu byl rázem zmařen. A pak rána za ranou dopadala na církev českou, aby ji zkazila, by na jejím místě mohla býti znova vybudována církev katolická. Nenávist vítězů obrátila se zejména proti Bratřím. Betlem byl hned s po­čátku vypleněn, jesuitský kostel a chrám sv. Šimona a Judy Bratřím odňat. Bratrští kněží ihned se uchýlili v ústraní v okolí Prahy. Bratrská církevní práce postupně mařena všude, kam dosáhl vliv vítězů. Hned pak vítězná strana katolická pomýšlela na to, aby se ujala pražských kostelů. Ale neměla kněží. Snažila se tudíž získat kněží staroutrakvistické, biskupsky svěcené. Získala jich toliko šest. Mezi nimi byl i Jan Bocika, jenž po bitvě bělohorské se vrátil do Prahy. Dne 20. Února 1621 vykonali přísahu věrnosti arcibiskupovi. Den předtím musil M. Viktorin Vrbenský opustit faru u sv. Mikuláše, a dne 20. února znovu dosazen Bocika. Katoličtí vítězové chtěli zvláště potlačit směr kalvínský a orthodoxní mezi českým kněž­stvem. Proto také císař 13. března 1621 schválil návrh knížete Lichtenštejna, aby vypověděni byli kněží kalvínští. Ale Lichtenštejn viděl, že jednak není snadno rozeznat kalvinisty od ostatních, ježto věroučný rozdíl tak subtilní lze nesnadno komu dokázat, když přece všichni se přidrželi České konfese, a nadto věděl, že vypovídat kněží v ten čas by mohlo pobouřit okolní evan­gelické národy. A tak přese všechen nátlak katolických horlivců a i samého císaře zprvu podobné dekrety vypovídací vůbec nebyly vyhlašovány, ani proti kalvinistům. Zatím však usilováno bylo o to, aby kněží evangeličtí získáni byli po dobrém, aby se srovnali s vítěznou církví kato­lickou. Dne 14. dubna 1621 obesláni byli všickni čeští i němečtí evangeličtí kazatelé a byli vyzváni, aby se srovnali s církví římskou, přijali posvěcení od arcibiskupa a podávali svátost oltářní pod jednou. Ani jediný z evan­gelických kazatelů nedal se zlákat, ač tušili, co přijde. Naopak počali se pak stěhovat do ciziny. Zatím vláda císařská vzmohla se v zemi. Dne 21. června 1621 popraveno bylo 27 předních českých pánů, ponejvíce někdejší defen­soři a direktoři, zástupci všech evangelických směrů, Šlik i Kaplíř i Budovec. Majestátní list Rudolfův s jinými listinami zaslán byl císaři 6. srpna 1621 do Vídně, a císař jej rozřízl na znamení, že jej zrušuje. Do mnoha pražských kostelů byli již dáni kněží římské církvi milí. Posléze 13. prosince 1621 vydán byl prvý vypovídací dekret proti kněžím, kterým všichni čeští evangeličtí kazatelé v Praze byli vypověděni ze země. Devatenáct kazatelů odebralo se z Prahy do ciziny i s administrátorem Jiřím Dikastem. Česká církev zbavena byla svého řádu a své organisace. Ještě před vánoci osazeny jich fary kněžími poslušnými arcibiskupa. Do kostela týnského přeložen byl Jan Bocika od sv. Mikuláše ještě před Štědrým večerem 1621. Asi tenkráte někteří kněží husitští vidouce, že lid podobojí touží po večeři Páně pod obojí a nemá, kam by se obrátil, a proto, domnívajíce se, že přišel jejich čas, podali prosbu knížeti Lichtenštejnovi, aby jim bylo dovoleno podle starého zvyku posluhovat večeří Páně pod obojí za vý­minek od papeže stanovených a spravovat se konsistoří staroutrakvistickou, jež by byla v poslušenství arcibisku­pově. Než arcibiskup žádost rozhodně zamítl, trvaje na úplném srovnání s církví římskou. Před velikonocemi 1622 dle pokynu nunciova ve smyslu nařízení papežského zakázal arcibiskup kalich v Čechách úplně. Když pak farář Bocika o velikonocích přes to vysluhoval zástupům lidu podobojí a lid vyzýval, by zůstal věren kalichu, zbaven byl úřadu a vsazen do vězení, kde zemřel. Zatím došlo i na universitu. V březnu r. 1622 vyslaná komise převzala výsady universitní a spisy defensorů, koncem dubna při­nuceni byli mistři universitní, aby složili své úřady, a poslední rektor Mikuláš Troilus chystal se do vyhnanství. Měla universita přejit ve správu jesuitů. Zatím došlo i na kněží obou německých luterských kostelů v Praze, jež byly v ten čas posledním útočištěm i všech českých evan­gelíků, kterým tu bylo posluhováno svátostmi po česku. Dosud bylo šetřeno tamních čtyř kněží, aby se neurazil saský kurfiřt; ale císařova moc již tak vzrostla, že nebylo třeba toho dbát. Dne 29. října 1622 musili opustit Prahu. A koncem listopadu 1622 kníže Lichtenštejn vydal nový mandát a rozeslal jej po krajích, aby nekatoličtí kněží za několik dní se vystěhovali ze země: Podobné mandáty další vydávány pak roku 1623 a 1624. Evangelické služby boží všude byly zastaveny, chrámy pak a fary odevzdávány byly církvi katolické. Posléze dne 10. května roku 1627 byla Obnoveným zřízením zemským koruna česká i politicky pokořena. Tenkráte byl majestátní list výslovně zrušen a prohlášeno, že v zemi nebude nikdo trpěn, ani z vyšších stavů, kdo by nepřestoupil k víře katolické. Katolické náboženství stalo se v zemi náboženstvím jediné oprávněným.

Slabší povahy přestupovaly, mezi nimi i M. Jan Campanus, trojnásobný rektor university, a Štěpán Jiří ze Šternberka. Ale nejlepší, nejsvědomitější lidé odcházeli do ciziny ožebračeni. Bratří z Čech a Moravy odcházeli na Slovensko, do Slezska a do Polska mezi tamní polské Bratry, zvláště do Lešna, kam se uchýlil i Jan Amos Ko­menský. Do ciziny musil odejit i císaři věrný někdejší moravský hejtman Karel ze Žerotína. R. 1633 bylo ve vyhnanství Bratří na 4000 duší se 102 kněžími, ostatních asi 100 kněží bylo zatím zahynulo. Nesčetní čeští a moravští evangelíci obraceli se rovněž na Slovensko a do Slezska, ale mimo to zvláště do Saska, Míšně, Lužice, Pruska aj. V blízkém Sasku byl však pobyt dovolen jen těm, kteří nebyli podezřelí z úchylek od přísně luterského učení. Těm však, kteří se tamním řádům přizpůsobit nedovedli, lpíce na České konfesi, nebo snad dokonce byli podezřelí z kalvinismu, bylo jít dále, do Pruska a Polska. Skoro všecka česká evangelická šlechta a valná část měšťanů a mnozí i z lidí poddaných, pokud mohli, hledali útočiště v cizině, očekávajíce, že přijde chvíle návratu.

Zdálo se, že naděje jich se splní. Za vpádu saského do Čech roku 1631 vracely se se saským vojskem zástupy kněží i jiných vyhnanců, zvláště do Prahy. Hlavy mu­čedníků popravených r. 1621 sňali poctivě z mostecké věže a zbožně pochovali. Potom se ujali četných kostelů a far a zřídili si konsistoř. Dne 8. prosince 1631 zvolen byl administrátorem M. Samuel Martinius z Dražova. Nový církevní život se probouzel. Také Bratří chystali se k nové církevní práci. V Lesně vydali tiskem svůj „Řád církevní", aby všem zřejmé bylo, k jakým by se měli vrátit základům. Komenský pak sepsal „Otázky některé o Jednotě Bratří Českých", v nichž radí, jak by měla Jednota upravit svůj poměr k ostatní církvi české, až se vrátí do Čech. Jako před 12 lety mladí kněží bratrští doporučuje i Komenský nejprve „sjednocení se s jinými jednotami, zvláště v čistotě víry již jednomyslnými, a v řád s nimi jeden vjíti“. Jen tenkráte, jestliže by nebylo možno toho dosíci, Komenský počítá s tím, že by Jednota zůstala ve své obzvláštnosti. Ale 25. května r. 1632 vojsko saské v Praze se vzdalo, administrátor Martinius a jiní četní evangeličtí kněží shromáždění v chrámě Salvátorském byli jati a vypověděni, a v Čechách zůstala česká církev evangelická zaká­zána. Další válkou a mírem vestfálským již nezměnilo se na tom nic! Vyhnancům nezbylo než vpravit se ve hroznou skutečnost a vžít se do poměrů v cizině.

Čeští kalvinisté rozptýlili se v cizině a krátce potom zanikli mezi souvěrci. Bratří čeští rozptýleni jsouce ponenáhlu zanikali. Komenský psal proto r. 1650 „Kšaft umírající matky, Jednoty bratrské“, vyslovuje touhu, bylo-li by jednou možno, po dokonalejším spojení zbytků České církve a Jednoty bratrské k sloužení Bohu „jedním ramenem“. Komenský zemřel jako poslední biskup české Jednoty bratrské r. 1671. Tou dobou česká větev Jednoty již umírala. V Lešně působil český duchovní správce do r. 1687. Pak i v Lešně přestaly české bratrské bohoslužby. Čeští Bratří splývali s polskými. Ale i polská Jednota bratrská byla nečetná a pozbývala svéráznosti, zvláště když r. 1627 sedm reformovaných sborů ve Velkém Polsku se spojilo a splynulo s tamními Bratřími. Vlivy reformo­vané od těch dob v Jednotě polské vzrůstaly. Počátkem 18. století, kdy v čele jí stal senior Daniel Arnošt Jablonský, podléhala již zcela reformované církvi. Obsahovala již jen 15, pak jen 10 a později jen 6 sborečků, a i ty zanikaly a se poněmčovaly. Zanikla i s čelným svým sborem v Lešně v německé církvi reformované, a jen některé řády těchto sborů připomínají jich bratrského původu.

Čeští podobojí, poslední dobou zvaní již jen evangelíci, pokud se usadili na Slovensku, stejně jako tamní vyhnanci z Bratří, posílili nemálo slovenské církve evangelické, řídící se Augsburským vyznáním, a splývajíce v jedno se slovenskými evangelíky, uchovávali mezi nimi aspoň, částečně svůj ráz pomocí české bible a českých písní. Také ve Slezsku čeští evangelíci posílili některé tamní české sbory. V Sasku čeští evangelíci věrní České konfesi těžko si zvykali cizím poměrům a bohoslužebným řádům, a saští církevní úřadové jim to neusnadňovali. Ale zvyknout musili, pokud chtěli zůstati v Sasku. Zůstali, přizpů­sobili se. Snazší to bylo českým evangelíkům směru luter­ského, v jichžto čele byl Samuel Martinius. Nalezli v Sasku pohostinství, přiznali se cele k nezměněné konfesi Augs­burské a přísně luterské Knize svornosti. Tak vzniklo několik velkých českých církví v Sasku, jako v Perně, Freiberku, zvláště v Žitavě a Drážďanech. Dovoleno jim konat české bohoslužby. A tak některé sbory zůstávaly českými až do 19. století. V Žitavě a Drážďanech, jakož na Slovensku, tištěny byly četné náboženské knihy české staré i nové a odtud byly donášeny do Čech mezi tajné evangelíky.

V Čechách a na Moravě totiž zbytkové české církve, evangelíků i Bratří, trvali přese všecka pronásledování skrytě dále jako jiskry z bývalého ohně, doutnající v po­pelu. Ještě v letech 1661—1678 bylo v Čechách péčí jesuitů převedeno k církvi katolické 29.508 osob. Zvláště lidé poddaní, kterým nebylo volno se vystěhovat, ale i mnozí měšťané zachovávali si dědictví otců. Tak bylo v lidu českém ještě množství tajných evangelíků, kteří na oko byli katolíky, ale ve skutečnosti cítili jinak, čítali staré knihy české, evangelické a bratrské, a žili ve víře svých otců. Také přicházeli mezi ně kazatelé českých vyhnanců ze Saska a Slovenska a posilovali je. Mnozí tajní evangelíci chodívali za hranice a odtud se vraceli posíleni u víře. Od r. 1709 chodívali zvláště mnozí z Moravy do Těšína ve Slezsku, kde směl být zřízen nový chrám četným slezským evangelíkům. Někteří tajní evangelíci ucházeli ze země do Saska, na Slovensko a do Slezska, aby již tam zůstali.