Vzhůru k nebesům (26)

Verze pro tisk

Dne 13. července.

Tato neděle bude tkvít dlouho v paměti. Byli jsme povoláni záhy dnes ráno k pí. Campbellové a viděli jsme její vysvobození z pout, jež ji vázala tak dlouho.

Její ztráta je mi nenahraditelná; ale mohu opravdu děkovat Bohu, že opět jeden znavený poutník byl přijat do sladkého „domova“.

Nemohu již sloužit její tělesným potřebám ani naslouchat její radám; ale pronikla jako vnuknutí můj život a po celou věčnost budu děkovat Bohu, že mi dal tuto věrnou a modlící se přítelkyni. Jak málo vědí ti, kdo se trápí v zdánlivě neužitečných pokojích nemocných, anebo uprostřed omezení, jež jim působí slabé zdraví, jakou práci konají pro Krista z moci posvěceného života anebo jen úryvkovitými prosbami.

Dříve nežli vymizí její slova z paměti, potřebuji popsat z kvapných poznámek, učiněných svým časem, její odpovědi na některé z posledních otázek, jež jsem jí zde položila. Mívala vždy mezidobu poměrného klidu; a bylo to v jedné takové době, kdy jsem se jí tázala, jak si představuje, co je charakteristikou pokročilého stavu milosti. Odvětila: „Myslím, že zralý křesťan je vždy a za každých okolností tím, čím byl ve svých nejlepších okamžicích na stanicích vzrůstů svého života. Byly doby roztroušené po celé jeho cestě, kdy miloval Boha nade vše; kdy objímal kříž radostně a kajícně; kdy byl v úzkém spojení s Kristem a miloval svého bližního jako sebe samého. Ale žil vždy ve strachu, že snad pod silou pokušení ustoupí toto vše mrtvosti a tuposti, že se bude vzpírat a reptat v hodině zkoušek a soudit svého bližního drsně a tvrdě a poddá se hněvu a vášnivým výbuchům. Ale toto kolísání po čase přestane vyrušovat ho z klidu. Láska ke Kristu stává se trvalou, nejvnitřnější zásadou jeho života; miluje Ho spíše pro to, čím on je, než pro to, co On již pro něho osobně vykonal nebo chce vykonat; a Boží čest stává se mu tak drahou, že miluje ji zrovna tehdy nejvíce, když „triumfuje k jeho škodě“.

Kdysi modlíval se jen v určitých dobách a zbožňoval dobrou náladu a vroucí pohnutí. Nyní se modlí neustále a ať je na výšinách anebo v hlubinách, cele závisí na svém Spasiteli.

Jeho stará důvěra v svou sílu ustoupila nyní dětinné pokoře, ve které se neosmělí učinit ani kroku sám; a sladký pokoj, který je ustavičně s ním, spojený s vědomím vlastní nedokonalosti, naplňuje ho láskou k jeho bližním. Slyší a věří, doufá a snáší všechno a neobmýšlí zlého. Přízvuk jeho hlasu, ba i výraz jeho tváře se změní, láska panuje nyní tam, kde lidské vášně vládly. Zkrátka, není toliko novým stvořením v Ježíši Kristu, ale má toho ustavičné a požehnané vědomí.“

Mluvila s rozvahou a s důrazem.

„Popsala jste moji matku, právě jaká byla od toho okamžiku, když její jediný syn, poslední ze šesti, byl od ní odvolán,“ pravila jsem konečně. „Nikdy před tím jsem nechápala, jak onen konečný zármutek odstavil ji od vlastního já, abychom tak řekli, a změnil celý její život v lásku k Bohu a člověku. Ale teď to vidím. Drahá pí. Campbellová proste za mne, abych zdědila ještě její plášť.“

Usmála se významně na důkaz, že již tak činila; a pak jsme se rozloučily – rozloučily jsme se tak, aby se její putování skončilo a odešla k svému odpočinku – a abych já pokračovala ve svém, nevědouc, jak dlouho ještě bude mi putovat, ani jak mnohými bude mi procházet starostmi a strastmi, s jakým steskem srdce a únavou ducha a těla – rozloučily jsme se, abychom se opět setkaly v přítomnosti toho, jehož milujeme, s těmi, kteří přišli z velikého soužení a kteří zbílili roucha svá v krvi Beránkově a kteří jsou před trůnem Božím a slouží Mu ve dne i v noci v chrámě Jeho: abychom tam nelačněli a nežíznili více, neboť Beránek, který je uprostřed trůnu, dovede nás k studnicím vody živé; a Bůh setře všelikou slzu s oka.

 

Dne 25. července.

Mluvili jsme o pí. Campbellové, o jejím požehnaném životě i smrti. Helena pravila, že hovor takový ji činí malomyslnou a skličuje ji.

„Naposledy jsem ji viděla, když byla schopna mluvit,“ pravila. „Pravila jsem jí, že pochybuji, často o tom, jsem-li opravdu jeho dítkem, shledávajíc v sobě nedostatek poddání se vůli Boží.“

Pravila svým něžným, jemným způsobem.

„Chtěla byste se odvážiti odporovat jeho vůli, kdybyste mohla? Chtěla byste skutečně mít svého drahého Jakuba zpět na tomto světě, kdybyste mohla?“

„Chtěla bych, jistotně bych chtěla!“ pravila jsem.

Odvětila: „Často si pomáhám, když je má nálada pochmurná a sevřená tím, že si říkám: Dejme tomu, že by se Kristus teď před tebou objevil a mohla bys Ho vidět jako, když se zjevil učedníkům na zemi; co bys Mu řekla? Toto přivádí k Němu blíže, a pravím to, co bych Mu řekla, kdyby byl viditelně přítomen. Činím totéž, když mi hrozí nový zármutek. Představuji si svého Vykupitele přicházejícího osobně, aby mi sdělil: „Pro tebe jsem se stal mužem bolesti a zkusil jsem nemocí, nyní pro Mě vydej toto dítko, snášej toto břímě, podrob se této ztrátě.“ Mohu-li Mu odporovat? Nikoli, drahá! A On skutečně přišel tak k Vám a žádal, abyste mu dokázala své lásky k Němu, své víry v Něho, tím že Mu dáte nejdrahocennější svůj poklad. Kdyby byl zde v tomto okamžiku, a nabídl se, že Vám vrátí jej, odvážila byste se říci: „Ano, Pane, vím daleko lépe než Ty, co je dobré pro něho i co pro mě; chci, aby mi byl navrácen, ať to stojí cokoliv. V tomto světě nejistoty a zklamání budu jista štěstím v jeho společnosti; a on se bude více těšit zde na zemi se mnou, než by se mohl těšit v obecenství svatých a andělů a Pána samého v nebesích?“ Odvážila byste se tvrdit toto? Ó Katuško, do jakých to úzkých mě vehnala! Ne, neodvážím se říci toto!“

„Pak, má drahá sestřičko,“ zvolala jsem, „neměla bys vzdát se už tohoto zápolení? – Jistě že ponecháš Bohu, aby činil, co sám chce se svým vlastnictvím.“

„Jest mi se poddati,“ odpověděla, „ale poddávám se jen proto, že musím.“

Pohleděla jsem v její něžnou, čistou tvář, když pronesla tato slova a mohla jsem se jen divit pevné vůli, která potlačila na ní všeliký výraz.

„Řekni mi,“ pravila, „myslíš, že opravdový křesťan může cítit jako já? Co se týče mně, pochybuji o tom. Pochybuji o všem.“

„Pochybuj si o všem, ale věř v Krista,“ pravila jsem.

„Dejme tomu jen na chvíli, že nejsi křesťankou; tož můžeš se jí stát nyní.“ Tváře se jí zarděly; spláskla ruce jako u vytržení.

„Ano,“ pravila; „mohu.“

Konečně jí Bůh poslal slovo, jakého potřebovala.

 

Dne 28. května.

Helena přišla dnes ráno k snídani v jednoduchém bílém oděvu. Neměla jsem kdy říci dětem, aby si toho nepovšimly a tak spustily jako sborem:

„Tetičko Helenko! Tys se oblékla do bílých šatů!“

„Jak to divně, tetičko, vypadáš!“

„Sláva! Ona vypadá jako jiní lidé!“

Snášela to vše se svou obyčejnou něžností; anebo spíše s určitou sladkostí, tak že je okouzlila, čehož nikdy nebyla dokázala svou zamlklou trpělivostí. Neřekla jsem jí ničeho, aniž ona mne oslovila, až pozdě ve dne, když ke mně přišla a pravila, —

„Katuško, Bůh Ti sám vnukl, co bys měla říci. Po celá léta jsem se mučila pochybami, mohu-li opravdu být Jeho dítkem, když nemohu říci: Buď vůle Tvá. Kdy bys byla řekla: Jak by ne? Musíš být Jeho dítkem, neboť jsi to dávno už vyznávala před tím a od té doby jsi také tak žila, zůstávala bych tak bídná jako dosud. Ale nyní hora se svalila s mé duše. Ano; nebyla-li jsem jeho dítkem včera, mohu se stát jím dnes: nemilovala-li jsem ho prvé, mohu ho milovat nyní.“

Nepochybovala jsem, že byla Jeho dítkem včera a minulého roku a před lety. Ale ať si myslí, co chce. Nový život se jí otvírá; věřím, že to bude jistě život plné oddanosti Bohu, a že z její zármutku bude prýštit nesmírná radost.

 

Na farmě „Růže“, dne 2. září.

Arnošt strávil neděli s námi, a já jsem s ním jela na nádraží a viděla ho šťastně odejet. Záležitosti naše prospívaly v té míře, že se dopustil marnotratnosti a koupil nám na léto pěkného koníčka a zánovní kočár; a učila jsem se jezdit. Toť se ví, že napoprvé, kdy jsem si vyjela sama, jsem zlomila jednu voj u té staré rachotiny, a podruhé málem bych byla převrhla celý náklad svých dětí do rybníka, když jsem se odvážila té pošetilosti a napájela tam koně. Ale Arnošt, jako obyčejně byl trpěliv se mnou a prosil mě, abych co možno nejvíce jezdila po venkově s dětmi. Je to má nová zkušenost a těším se z ní plně, jak on by si přál. Helena není s námi, strávila celé léto u Marty; co se týče Marty, trpí nesmírně reumatismem a je téměř zúplna bezvládná. Je mi jí tolik líto: po tak dlouhých dobách pevného zdraví, jak to musí být pro ni kruté, trpí-li touto nemocí! Kromě této nemoci měli jsme rozkošné léto; ani jeden den nebo noc bolestí. Poněvadž mně žádné baby nebudilo, spávala jsem, jakoby mě do vody hodil, jak Raymund říká, a probouzela se ráno občerstvená a veselá. Bude se nám brzy navrátit: jak mi to připadá hrozné, mám-li se s dětmi vrátit do velikého města! Leč jaký lék proti tomu? Kde je muž a žena, tam musejí být i dítky; jak hrozně pusto by bylo bez nich ať ve městě či na venkově!

Jediný temný stín, který padl na moji blaženost, bylo odloučení se od Arnošta, které se nás obou čím dále tím více dotýká. Bůh žehná našemu manželství; mělo sice své radosti a žalosti, ale díky Bohu za to, že On sám utišil vše v nerušenou hladinu. Zatím co jsem tajně plísnila svého drahého manžela proto, že věnoval tolik pozornosti svému zaměstnání a zanedbával mě a své děti, stával se ideálem lékaře – chladným, tichým, myslivým, bádavým, hotovým věnovat svůj život v každém okamžiku zájmům lidskosti. Jak často jsem omylem považovala jeho přepracované vzezření za lhostejnost, jak často jsem ho vinila z chladnosti, kdy jeho srdce a duše byly naplněny vážnými problémy života – aj, a smrti též!

Nyní si však oba rozumíme a jsem jista, že Bůh jednal moudře a laskavě s námi, když spojil dvě tak protivné povahy. Žádný muž, který by měl mou prudkou povahu, nebyl by s to splynout se mnou jako Arnošt; kdyby se byl oženil s ženou tak tiché a neprojevující se povahy, jako on sám má, jak podivně by vypadala výchova dítěte! Měl srdce na pravém místě, které jen potřebovalo být probuzeno, můj pak život vyloudil z něho rozkošnou hudbu. Není už rozcházení a scházení, by zanechávalo nelibé vzpomínky, není zanedbaných narozenin, není opomenutých zdvořilostí! Je to krásné, zřít jeho zamyšlené čelo, obveselené ve společnosti ženy a dítek a mít tu jistotu, že jsme konečně dosáhli toho šťastného domova, po němž jsem tak dlouho toužila. Je změna jen v Arnoštovi? Není snad možno, že jsem se stala rozumnější, méně dětinskou a urážlivou? Jsme v jednom statku; vše je prosté, ale krásné a pěkné. Tázala jsem se onehdy pí. Brownové, své hostitelky, nezávidí-Ii mi mých čtyř miláčků? Usmála se a pravila, že jsou to nejlepší dítky, jakých kdy poznala, a že je to dobře míi rodinu, máte-li prostředků dost k jejich výchově; co se týče jí, žije z ruky do úst, a je jisto, že by nesnesla potíží a starostí, které ukládá domov plný mladých.

„Ale potíže a starosti jsou jen polovičkou všeho,“ pravila jsem, „druhá část je čistá radost a rozkoš.“

„Snad je tomu tak při lidech dobře postavených,“ odvětila; „ale při chudině, k smrti se lopotící je tomu jinak. Řekla jsem mu včera, jaké štěstí to pro nás, že nejsem obklopena dětmi a mohu vzít měšťáky a pomáhat na umoření dluhu.“

„A co na to řekl váš muž?“

„Pravil, že jsme mladí a zdraví, že není s uplacením tak na kvap, a že by dal svou pravou ruku za to, kdyby měl pár takových chlapců, jako jsou vaši.“

„Tak?“

„Nuže, jářku, dejme tomu, že bychom měli několik hochů, ale oni by nemohli vypadat jako vaši, oblečení elegantně, a neměli by takových způsobů. Byl by to pár divokých hříbat v každém ohledu, trhajících kalhoty na svých zadnicích a spotřebujících více, než je možno sehnat. Pravil, že se mu nejedná o ty kalhoty, ale o potomstvo, a nebylo s ním více řeči; muž, který nemá děti, je prý jen polovičním mužem. „Dobrá,“ já na to, „což kdybys jich měl celé stádo, co bys jim dal?“

„Zrovna to, co dali otec a matka mně,“ pravil; „dvě ruce, aby si vydělávaly jimi, a jásavé přijetí, jež bys mohla slyšet od Dan až do Ber-sabé.“

„To ráda slyším!“ řekla jsem; „a doufám, že mnohé takové vítání bude zaznívat zde v domě. Dejme tomu – že by se vám dostalo mnoho peněz a málo byste utratili, že si uplatíte celý statek, co potom? Kdo ho bude užívat s vámi: Komu ho ponecháte, když zemřete? A kdo bude o vás pečovat ve vašem stáří?“

„Připadáte mi hrozně vážná,“ pravila.

„Ano, jsem. Chci vidět, aby dítky okouzlovaly každý dům, jako květiny ozdobují každý luh i mez.

Chci, aby byly vítány v každém domě, chci vidět, aby jich rodiče ztráceli sobeckost a rostli v lásce, protože dítky přišly. Chci, aby drahocenný Boží dar byl vřele vítán, a ne aby byl s nevolí a mrzutě přijímán.“

Pan Brown vešel, i nemohla jsem o tom více mluvit, ale mé srdce bylo mu vřele nakloněno, když jsem hleděla v jeho upřímnou dobrosrdečnou tvář, a byla bych mu ráda podala pravici na tovaryšství. Ale mohla jsem mu říci jen jedno nebo dvě slova o kráse jeho farmy a půvabu celé této krajiny.

„Ano,“ odvětil s pocitem zadostiučinění, že jsem ocenila jeho pole a lesíky; „je to pěkně rozložená farma. Část z ní patřila ženině otci, část mému otci; není jí ani jedné podobné v celé krajině. Co se týče scenerie, opravdu nevím, díval-li jsem se někdy na ni; měšťáci mluvívají chvalně o ní, ale oni nemají jiného na práci, než rozhlížet se kolem.“ Walter vrazil dovnitř bos, nesa své botky v ruce. Právě se probudil a cítil se svěží a veselý a měl růžové líce; nedivila jsem se, že ho p. Brown uchopil a stiskl svýma opálenýma rukama a přitiskl ho na své vroucí srdce, jež toužilo po nějakém vlastním svém mláďátku.

 

Dne 23. záři.

Opět doma a plná tisíce starostí, jež následují po létu a předcházejí zimu. Ale ať souží matky a ženy, jak chtějí, ony se těší z těchto prací lásky, a cítily by se nešťastné bez nich. Za jaké množství pokoje, klidu a pohodlí chtěla bych zaměniti manžela a dítky v tomto pilném domě?

Martě je lépe, a Helena přišla zpět k nám. Ani nevím, jak jsme mohli žít bez ní tak dlouho. Zdá se, že její život je nutným doplňkem života každého z nás. Někteří jiní pomýšleli, že jim ho třeba k doplnění jejich života, ale nesvolila. Jsme rádi, že je u nás, a přece doufám, že přijde den, kdy ona, jsouc opravdu hodna toho, bude moci okusit sladké radosti manželství a mateřství.

 

Dne 1. ledna 1853.

Není to vždy tak snadné provádět to, jak se co káže. Mohu vidět ve své rozumnosti čtyřicet důvodů pro to, abych měla jen čtyři dítky a ne víc. Pohodlí, že mohu spát v klidu, že mám trochu času ke čtení a že mohu pokračovat ve své hudbě; sílu, se kterou mohu dohlížet na Arnoštovy chudé, jsou-li nemocní; a abych pravdu děla, abych byla svěží, jasnou a milováníhodnou pro něho; všecky tyto drobné radosti stávaly se mi drahocennými a nyní se jich musím vzdát. Chci to činit vesele a bez mrzutosti. Ale shledávám, že chci mít své vlastní způsoby a že jsem si žádajíc Boha, aby mi sám ustanovil práci, tajně už sama určovala ji. Je to hrozné, shledávám-li svoji vůli méně v souladu s Jeho, než jsem předpokládala, že je, a že se opovažuji předpisovat Mu, jak chci využít času a zdraví a síly, které jsou Jeho a ne mé. Ale nechci přestat, dokud nebude po tomto boji; až budu moci říci s úsměvem: „Ne má, ale Tvá vůle staň se!“

Byli jsme letos v zimě jednou z nejšťastnějších rodin na zemi. Naše láska vzájemná, Arnoštova a moje, ač ne dokonalá – nic na zemi není dokonalé – stala se méně sobeckou, více Kristovou; byla posvěcena modlitbami a žaly, jež jsme společně nesli. Též dítky byly hodné a šťastné a pramenem nezkrocené radosti a útěchy. A Helenina přítomnost v tomto domě, její sesterská láska, její trpělivost s dětmi a její vliv na ně, je dobrodiní, za něž nemohu být ani dost vděčna. Jak je to rozkošné, má-li člověk sestru! Myslím, že nenastává často ten případ, aby rodné sestry žily v tak plném křesťanském souladu, jako my žijeme. Od té doby, co se přestala trápit obavami, že není dítkem Božím a odložila smutečná roucha, jež tak dlouho byla nosila, nabyla pokoje, který sotva kdy byl zkalen mrakem nějakým. Praví ve psaní, které mi tenkrát psala:

„Chtěla bych ti říci, má milovaná sestro, že skleslost mysli, jež mi stěžovala tak kříž, který byl vložen na mne, prchla před Tvými slovy, která, jak jsem Ti již řekla, dal Ti sám Bůh. Opravdu nevím, byla-li jsem Jeho dítkem v tu dobu. Měla jsem velice rozdílné zkušenosti od Tvých; modlitba mi nebyla ničím jiným než povinností; a nikdy jsem nezažila té slasti souladu mezi Bohem a lidskou duši, jež může proměnit hořké krůpěje klidu v sladkost. Věděla jsem – neboť kdo by nevěděl, čta slovo Boží? – že vyžaduje poddanost svých dítek a že ji též Svým dítkám dává, bez ohledu na to, co stojí. Bible je plna krásných obrazů toho; taktéž i naše hymny; takovými jsou i psané životy dobrých mužů a žen; a viděla jsem to i při Tobě, drahá Katuško, zrovna tenkrát, když jsi se vinila z nedostatku toho. Plná sjednocenost vůle naší s vůlí Boží zdála se mi být i zákonem i evangeliem křesťanského života; a tohoto zřejmého důkazu obnovené přirozenosti jsem při sobě pohřešovala. V každém okamžiku během tří let po smrti Jakubově, byla bych ho ráda vyrvala Bohu, kdybych byla mohla. Cítila jsem hrozně svou opuštěnost a tesklivost, nemajíc jeho, nejen proto, že on pro mě tak mnoho znamenal, ale že jeho smrt odhalila vzdálenost duše mé od Krista. Vše, co jsem mohla činit, bylo to, že jsem se rok za rokem modlila smutně a beznadějně, abych se mohla naučit říkat s Davidem: „Neotevřel jsem svých úst, protože Tys to učinil.“

Když jsi poznamenala, že místo abych zkoumala, milovala-li jsem vskutku Boha, mám Ho nyní milovat, světlo prorazilo do mé duše; odevzdala jsem se mu v tom okamžiku, a jakmile jsem se octla o samotě, padla jsem na kolena a poddala jsem se Jeho nadvládě poprvé v svém životě. Pak také jsem pohleděla na „lehoučké své souženi“, a na „břímě slávy“ zrovna vedle sebe, děkovala jsem Mu, že skrze jedno mi odhalil druhé. Katuško, vím, že srdce lidské je nade všecko oklamatelné, ale bylo by to snižování Boha, kdybych pochybovala, že On se mi zjevil, jako se nezjevuje světu, a že sladký klid, kterého jsem dosáhla poddavši se Jemu, bude více nebo méně se mnou, dokud budu živa. Och, kéž by se všichni trpící naučili tomu, čemu jsem se já naučila! Aby každé zdrcené srdce bylo tak uzdraveno jako moje! Má drahocenná sestro, nemohly bychom to vytknout za jeden úkol svého poslání na zemi, že budeme prosit za každou souženou duši, a kdykoli bychom měly vliv na takovou, že budeme ji navádět, aby ctila Boha, okamžitě se poddávajíc Jeho vůli, ať je to v čemkoliv? Urážela jsem Ho po léta svou vzpurnou, úmyslně živenou žalostí; chci ho ctít nyní po léta odevzdaností a vděkůplnou radostí.“

Když jsem znovu přečetla tento dopis, velmi mi posloužil. Krásnější víry v Boha, než jakou projevila Helena, jsem nikdy nepoznala; kéž bych měla též takovou. Kéž by tato modlitba, kterou chci vysílat pod vlivem vřelosti tohoto okamžiku, s plnou důvěrou, stane se pravidelným, hluboce a kořeněným přáním mé duše:

„Zajmi každou moji myšlenku k následování Ježíše. Vezmi, co nemohu dávat: mé srdce, tělo, myšlení, čas, schopnosti, peníze, zdraví, sílu, noci, dny, mladost, stáří a použij si jich v Svou službu, ó můj ukřižovaný Mistře, Vykupiteli a Bože, a nedopusť, abych zůstala jen při slovech! Koho mám v nebesích leč Tebe? A tady na zemi není nikoho, po němž toužím tak, jako po Tobě. Žízní duše má Boha, Boha živého. Skoro-liž půjdu a ukáži se před obličejem Božím.“