• Stůjte tedy‚ opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti. (Ef 6,14)

Nemůže být vůbec pochyb o tom, že veškeré problémy dnešní církve a většina problémů světa jsou následkem odklonu od autority Bible. Žel, byla to sama církev, kdo přijal takzvaný vyšší kriticismus, který přišel z Německa před více než sto lety. Lidská filozofie obsadila místo náležící zjevení, lidské názory byly povýšeny a církevní vůdci začali mluvit o „pokroku poznání a vědy“ a „zaručených výsledcích“ takového vědění. Bible se tak stala obyčejnou knihou, v jistých ohledech zastaralou, v jiných ohledech plnou omylů atd. Už to nebyla kniha, na kterou byste se mohli bezvýhradně spolehnout.

Není vůbec pochyb o tom, že odpadnutí, dokonce i pokles návštěvnosti církve v této zemi, je přímým následkem vyššího kriticismu. Lidé v ulicích říkají: „Co vlastně ti křesťané vědí? Je to jen jejich názor, trvají na něčem, co skuteční myslitelé a vědci už dávno prohlédli a opustili.“ Takový je pohled lidí tam v ulicích! Už nenaslouchají, ztratili veškerý zájem. Vše se to dalo do pohybu a to ve velkém. Tvrdím, že je to přímý a bezprostřední následek pochybností, kterou sama církev vznesla ohledně své jediné skutečné autority. Lidské názory zaujaly místo Boží pravdy a lidé se ve svých potřebách obracejí na sekty a poslouchají každou falešnou autoritu, která se jim nabídne.

Proto musíme všichni čelit této základní a konečné otázce: Přijímáme Bibli jako Boží Slovo, jako jedinou autoritu ve všech záležitostech víry a křesťanského života, nebo ne? Je celé mé smýšlení řízeno Písmem nebo přicházím se svým rozumem, z Písma si vybírám a posuzuji ho, přičemž pokládám sebe a moderní vědění za konečné kritérium a autoritu? Je to zcela jasné. Přijímám Písmo jako zjevení od Boha nebo věřím spekulacím, lidskému vědění, lidskému studiu, lidskému porozumění a lidskému rozumu? Zcela jednoduše - upínám svou víru a poddávám celé své myšlení tomu, co čtu v Bibli? Nebo se podvoluji moderním poznatkům, modernímu studiu, tomu, co si lidé dnes myslí, tomu, co víme v současnosti a co dříve lidé neznali? Není možné nepřidat se na jednu z těchto dvou stran.

Protestantský postoj stejně jako postoj rané církve v prvních stoletích byl, že Bible je Boží Slovo. Ne, že ho „obsahuje“, ale že je to Boží Slovo, jedinečně inspirované a neomylné. Protestantští reformátoři věřili nejen tomu, že Bible obsahuje zjevení Boží pravdy lidem, ale že Bůh střežil pravdu, když Duchem Svatým vedl lidi, kteří ji sepsali, zdržoval je od chyb, omylů a všeho špatného. To je tradiční protestantský postoj a ve chvíli, kdy ho opustíme, se vydáváme na cestu, která vede zpět k falešným autoritám a pravděpodobně končí v Římě samotném. V podstatě je to jediná možnost.

Lidé chtějí mít nějakou autoritu a mají pravdu. Potřebují autoritu, protože jsou zmatení. Pokud ji nenajdou správným způsobem, zvolí si špatný způsob. Nechají se přesvědčit i tehdy, když neznají zdroj této autority. Ve svém zmatení jsou připraveni nechat se přesvědčit jakýmkoliv autoritativním výrokem. A tak se dostáváme až sem, zpátky do situace, v níž byli křesťané před 400 lety. Svět mluví o svém pokroku ve znalostech, vědě atd., ale vlastně chodíme v kruhu a jsme zpátky tam, kde křesťané před 400 lety. Zase musíme projít celou bitvou protestantské reformace. Buď je to tato Kniha, nebo je to s konečnou platností autorita církve v Římě a její „tradice“! O to šlo v protestantské reformaci. Tito muži se postavili na odpor, dotazovali se, zpochybňovali a nakonec odmítli římskou církev kvůli tomu, co se dozvěděli v Bibli. Právě to uschopnilo Luthera, jediného muže, postavit se na odpor celým dvanácti stům let tradice. „Nemohu jinak,“ říká kvůli tomu, co nalezl v Bibli. Viděl, že Řím se mýlí. Nezáleželo na tom, že byl sám a že všechny velké vojenské prapory byly proti němu. Měl autoritu Božího Slova a soudil církev a její tradici a všechno ostatní skrze tuto vnější autoritu.

Jsme zpět ve stejné pozici a mně to leží na srdci nejen z pohledu církve obecně, ale také z pohledu našeho vlastního individuálního života. Jak bojovat proti ďáblu? Kde se dozvíme, jak máme žít? Jak reagovat na věci, které slyšíme, čteme a na všechny ty nenápadné ďáblovy návrhy? Kde najdu pravdu, kterou se musím při oblékání celé Boží zbroje opásat? Kde ji najdu, pokud ne v Bibli? Buď je základ pod mýma nohama z písku a já nevím, kde jsem, nebo stojím na tom, co W. E. Gladstone nazval „nerozbitnou skálou Svatého Písma“.

Výňatek z kázání M. Lloyd-Jonese na uvedený text. Překlad Julie Petrecká.