Veškerá pravda je Boží pravdou - tak nějak se to říká. Problém tohoto prohlášením, které, jak se zdá, se bezdůvodně ujalo, není jen jeho rozporuplnost, ale způsob, jakým se ospravedlňuje využívání mimo-biblických zdrojů (jako je psychologie) k řešení duchovních otázek. To je obvyklé zejména mezi integracionisty na poli křesťanského poradenství. Stanoviskem integracionismu je, že člověk je schopen poskytovat opravdu efektivní poradenské služby jen v případě, kdy jsou Písmo a psychologie v jednotě – tvoří jednotný celek. Tento názor je skutečným útokem na učení o dostatečnosti Písma pro duchovní růst.

Psychologie jako obecné zjevení

Co to má však dělat s postojem, že veškerá pravda je Boží pravdou? Argument integracionisty zní asi takto: Protože Bůh se nechal poznat prostřednictvím dvou cest – zvláštního zjevení (propoziční pravda zaznamenaná v Písmu) a obecného zjevení (nepropoziční pravda vložená Bohem do stvořeného pořádku věcí), má člověk od svého Stvořitele mandát objevovat a zkoumat pravdy skrze prostředky, jako je psychologický výzkum - poznatky, jímž by měl být přiznán jejich původ v Bohu. Písmo samo o sobě tedy není dostatečné, jak John H. Coe vysvětluje: „O dostatečnosti zjevení můžeme mluvit, jen pokud jsou všechny formy zjevení brány jako celek.“ Jednoduše řečeno, veškerá pravda je Boží pravdou a měla by být přijata jako taková, ať už pochází z Písma (zvláštní zjevení) nebo z psychologického výzkumu (obecné zjevení).

Tento argument byl již vysloven různými integracionisty na mnoho způsobů. V následujících příkladech si povšimněte způsobu vyjadřování ohledně Božího zjevení:

Larry Crabb: „Veškerá pravda je jistě Boží pravdou. Doktrína obecného zjevení opravňuje k tomu, aby člověk šel za propoziční zjevení Písma do sekulárního světa vědeckého studia a očekával, že najde pravdivé a užitečné myšlenky.“

Bruce Narramore: „Evangelikální církev má velkou příležitost kombinovat zvláštní zjevení Božího Slova s obecným zjevením zkoumaným psychologickými vědami a profesemi. Konečným výsledkem této integrace může být širší (a hlubší) pohled na lidský život.“

Gary Collins (vysvětluje, jak by poskytoval poradenské služby): „Znalost zvláštního zjevení, Bible, bych zkombinoval se znalostí obecného zjevení, toho, co mě Bůh naučil o Svém světě prostřednictvím mého studia psychologie, fyziologie, poradenství, rehabilitace a ostatních oblastí.“

Eric L. Johnson: „Předsudky nekřesťanů sice ovlivnily obsah a postupy moderní psychologie, ale zrovna tak platí, že prostřednictvím světských psychologů odhalil Bůh mnoho o mozku, učení, lidském vývoji, motivaci, sociálních vlivech, formách abnormality a dokonce užitečných poradenských postupech.“

Stanton L. Jones a Richard E. Butman: „Stejně jako déšť padá na spravedlivé i nespravedlivé, tak je to i s pravdou díky procesu, který teologové nazývají „Boží obecnou milostí“. 1. kapitola Římanům mluví o Bohu, který zjevuje základní pravdy o Své podstatě i nevěřícím (v. 19)… Pokud rozumíme Božímu pokynu, abychom zůstávali v pravdě, budeme usilovat o pravdu, kdekoliv na ni narazíme. A my ji někdy nacházíme v  pečlivě propracovaných a důmyslných dílech nevěřících.“

Zásadní chyba

Na počátku zní tento argument biblicky, ale obsahuje zásadní chybu: poznatky psychologie jednoduše nemohou být zařazeny do obecného zjevení. Obecné zjevení je biblicky definováno jako všeobecné sebe-odhalení Boha, ve kterém se nechává poznat všem lidem na všech místech a ve všech dobách (Žalm 19,1-6, Římanům 1,18-23 a 2,14-15, Skutky 14,17). Abychom se vyhnuli omylům, uveďme, že prostředkem tohoto zjevení je Boží stvoření (Žalm 19,1-6 a Římanům 1,19-21), Boží zaopatření (Skutky 14,17) a svědomí člověka (Římanům 2,14-15). Příjemcem tohoto zjevení je veškeré lidstvo bez výjimky (Žalm 19,4 a 6, Římanům 2,14-15; Skutky 14,17), obsahem tohoto zjevení je pravda o Bohu – Jeho existenci (Římanům 1,19-25), Jeho slávě (Žalm 19,1a, Římanům 1,19-23), Jeho moci (Žalm 19,1b; Řím 1,20), Jeho dobrotě (Skutky 14,17) a Jeho zákonu (Řím 2,14-15). Výsledkem tohoto zjevení je, že nevěřící potlačují pravdu v nepravosti a jsou proto před svým Stvořitelem bez výmluvy (Řím 1,18-25).

Zvažte tedy ohromnou spoustu rozdílností mezi obecným zjevením a poznáním moderní psychologie. Zaprvé, k těmto poznáním se dochází prostřednictvím lidských objevů, a ne skrze zjevení shůry. Zjevením nazýváme to, co Bůh odhalí nebo odkryje lidem skrze určité prostředky, ne to, co člověk zjistí prostřednictvím svých vlastních pozorování. Proto objevy psychologů nemohou být považovány za obecné zjevení.

Zadruhé, objevy psychologie byly a jsou činěny jen několika lidmi na několika místech v určitém čase a jsou a byly předávány jen do některých částí světa v průběhu posledních 150 let, což je v protikladu k univerzálnímu příjemci obecného zjevení, tedy všem lidem na všech místech v každé době. Proto nejsou objevy světských psychologů společným vlastnictvím celého lidstva stejným způsobem, jakým je tomu u obecného zjevení.

Zatřetí, nevěřící věří v objevy psychologického výzkumu a berou je za své, přičemž jsou osvíceni pravdou, kterou odhalili, zatímco pravdu poznatelnou v obecném zjevení potlačují.

Jako poslední bod bych rád uvedl, že nejvýznamnější rozdíl se týká vlastního obsahu obecného zjevení. V protikladu k obecnému zjevení, jež sděluje výhradně pravdu o podstatě a charakteru Boha, se objevy světských psychologů zaměřují na přirozenost člověka a jeho vztahy s ostatními lidmi. To samo o sobě znemožňuje zařazení psychologických poznání do obecného zjevení. Jak napsal Robert L. Thomas: „Jakékoliv snahy rozšířit rozsah obecného zjevení a zahrnout do něj informace nebo teorie o aspektech stvoření, člověka nebo čehokoliv jiného kromě Boha nemají podporu ze strany Bible.“ A proto - přidat poznatky sociálních věd, jako je psychologie, do kategorie obecného zjevení znamená vzdálit se od učení Písma samotného.

Jádro problému

Thomas to shrnuje takto:

Informace a objevy mající svůj původ ve světských vědeckých oblastech nepatří do kategorie Bohem zjevené pravdy. Není proto žádný důvod stavět je na úroveň zvláštního Božího zjevení. Mohou se jevit jako užitečné pro jednu nebo i následující generaci, a proto si zaslouží alespoň dočasné uznání pravdivosti, ale musejí být vždy brány jako provizorní, protože jim chybí jistota a autorita Bohem zjevené pravdy.

To nás přivádí k jádru problému. Tím, že integracionisté propašovali objevy světské psychologie do kategorie obecného zjevení, vyvýšili stále se měnící omylné teorie o člověku na stejnou úroveň autority, jakou mají nikdy se neměnící neomylné pravdy Božího Slova. Skoro jako kdyby psychologie byla 67. knihou Bible. A to není malý problém.

Jak si Douglas Bookman všímá: „Připsat lidským objevům místo v kategorii obecného zjevení je jako propůjčit Boží jméno myšlenkám nějaké osoby.“ Když totiž zařadíme objevy člověka na úroveň Božího zjevení, stanou se díky samotné definici pravdivými a autoritativními, a proto je nebude možno zpochybňovat. Lidem bude doporučováno, aby jim věřili a řídili se jimi.

Konečným důsledkem není jen to, že se na platnost poznatků psychologického výzkumu pohlíží mylně, ale i to, že se tyto objevy nehlásí k žádné skutečné odpovědnosti, protože zpochybňovat je, je jako zpochybňovat pravé zjevení od Boha. Různé nebiblické teorie se tak vyhýbají podrobnému přezkoušení Písmem tím, že se skrývají za motto: „Veškerá pravda je Boží pravdou.“ Bylo by načase vrátit se k biblickému porozumění teologických kategorií a nepřipustit, aby Sigmund Freud a jeho nástupci zaujímali místo v kánonu Božího zjevení.