Jedním ze znaků teorie růstu sboru v průběhu několika posledních desetiletí je její zaujetí velikostí místního sboru. V našem urbanistickém světě, který stále roste, nás guru církevního růstu nabádají, abychom zavrhli „malost“ ve prospěch „velikosti“.

Jeden z nich vytrubuje „velikost“ jako řešení efektivní světové evangelizace. „Velké budovy, velcí prodejci aut, velké supermarkety, velká obchodní centra jsou normou. … Lidé ve městech si navykli myslet ve velkém. … nemůžeme si dovolit nechat naše sbory malé… …velikost moderního velkoměsta vyžaduje, abychom mysleli ve velkém.“

Nicméně pokud je „malost“ zásadním problémem, očekávali bychom, že na ni v Novém zákoně najdeme spoustu odkazů a také nejspíše nějaké strategie, jak tuto potíž vyřešit.

Pátrání po takové informaci se nám však nedaří. Ve skutečnosti je to jako hledat jehlu v kupce sena, protože žádný z pisatelů Nového zákona nezmiňuje, že by větší počet lidí ve sboru činil shromáždění pro Krista užitečnějším. Takže pokud „malost“ není sama o sobě problémem sboru, co je jeho problémem?

Boj

Bible říká, že problémy církve jsou vždy duchovní a většinou vznikají z vytrvalého boje, v němž se nacházíme. Je smutné, že to mnoho křesťanů dnes nevidí.

Vyrostli jsme v materialistické a světské kultuře a mnozí z nás mají obtíže přijmout skutečnost satana a existenci démonických sil. Nicméně apoštolové učí, že stejně jako satan zaútočil v poušti na Ježíše, když se připravoval na svůj úkol záchrany, zaměřuje se také na církev.

To by nás nemělo překvapovat, protože církev reprezentuje Krista tím, že přináší spásu světu a vytváří prostředí, ve kterém mohou věřící zakoušet duchovní proměnu.

Jak říká Pavel, církev je „sloup a opora pravdy“, jejímž účelem je dát poznat „nebeským vládám a mocnostem Jeho mnohotvarou moudrost“ (1Tm 3,15, Ef 3,10, Mt 28,19). Protože má církev takovou strategickou roli, je ďáblův zájem o její zničení zcela pochopitelný.

Otázkou je, jak svůj úkol plní. Pavlovy dopisy nám poskytují určitý vhled. Při psaní listu Efezským jim radí, jak na „ďáblovy svody“ (6,11). Termín „svody“ je v dopisu použit ještě jednou v kontextu, který svědčí o chytráctví a lstivosti (4,14).

Termín zde použitý ve spojení se satanem naznačuje, že satan ne vždy využívá čelní útok, ale specializuje se v méně zřejmých rozvratných činnostech. Použití „svodů“ v množném čísle svědčí o tom, že satanovy útoky mohou přetrvávat a mohou mít různé podoby.

Některé mohou být zjevné – jako například pronásledování, zatímco jiné mohou být méně zřejmé. Donald Grey Barnhouse jednou řekl, že jedna ze satanových nejúspěšnějších lstí byla dostat své agenty přes presbyteriánské ordinační výbory, takže získal kontrolu nad kazatelnami napříč celým australským národem.

Kniha Zjevení

O satanových strategiích proti církvi nám může mnoho říci Pavel, ale přitom je to kniha Zjevení, kde nacházíme nejpřímější odkazy na jeho svody a taktiky.

Jedna z charakteristik Zjevení je počet zmínek o satanovi a jeho nadpřirozených sílách. Ve Zjevení je skutečně více zmínek o satanovi a jeho činech než jinde v Novém zákoně.

Navíc se tyto odkazy nacházejí rovnoměrně po celém Zjevení a pokrývají každý rozměr podsvětí od útoků na církev až po „hlubiny satanovy“ (2,24).

Máme štěstí, že jsme takto informováni, protože, jak nám připomíná Barnhouse v Neviditelné válce, jedna ze satanových nejchytřejších strategií je udržet nás v nevědomosti o jeho existenci a podvodné povaze jeho tvrzení.

A proto skutečně pomůže kniha Zjevení, protože nám poskytuje komplexní přehled mnoha způsobů, jakými se ďábel snaží církev zničit. A co je nejdůležitější, Zjevení nám připomíná, že život je pro církev válkou.

Je to bitva, kterou satan začal v nebi a ve které pokračuje na zemi (12,7 a 17). Jeho cílem je zničit církev a pohltit ji (12,4 a 17). Je specialista v podvádění a jeho zlomyslnost nezná hranic. Použije jakýkoliv prostředek, aby dosáhl svých cílů (12,9–12).

Zda tomu křesťané skutečně věří, je sporné. Během války bere národ svou bezpečnost vážně. Připravuje se na možné útoky.

Ale myslí si dnešní křesťané, že satan je smrtelnějším nepřítelem než teroristé? Chápou, že může skrytě pracovat v našich denominacích, teologických seminářích a místních sborech? To je otázka, na níž nás kniha Zjevení nutí odpovědět.

Vhled

Možná tím nejužitečnějším vhledem do satanových taktik proti církvi, který lze získat, nalézáme v dopisech sedmi sborům (Zjevení 2–3). Těchto sedm sborů reprezentuje obecnou církev. V tomto smyslu jsou nedocenitelnou prezentací toho, jak Satan vede svůj boj proti církvi v každé době.

Je zajímavé, že když srovnáme tyto dopisy se zbytkem Zjevení, nenajdeme v nich nic, co by přímo ukazovalo na pronásledování ze strany římských autorit. Naopak, zkoušky křesťanů jsou spíše přímo spojeny s hrozivými silami, jako je satan, a nepřátelskými Židy (2,9–10 a 13).

Navíc – Jan označuje za viníka problémů církve snad méně zjevné příčiny, jako jsou falešní apoštolové, hereze, falešné prorokování, také modlářství a nemorálnost (2,2 a 14 a 20). Všechny tyto hrozby jsou svým původem duchovní a jsou znamením ďáblova díla.

Časté použití výrazů, jako je „satan“, „ďábel“, „falešní apoštolové“, „satanův trůn“, „modly“, „Jezábel“, „sexuální nečistota“ a „hlubiny satanovy“ stačí k tomu, aby nás upozornilo, že většina nebezpečí, kterým sbory čelí, není jejich „malost“, ale satanovy svody.

Takže, co je to za svody? Dovolte mi jich zmínit jen pár. První a nejzřejmější taktikou, kterou satan používá proti věřícím, je začlenění falešných učitelů do církve.

Důvod je zřejmý. Satan ví, že jsme zachráněni a posvěceni, protože jsme poznali pravdu (2Tm 2,25; Tt 1,1). A proto je si také vědom, že pokud dokáže zkompromitovat službu slovem, podaří se mu zásadní úder proti církvi.

Neměli bychom být tímto jevem překvapeni. Jednou jsem měl rozhovor se starším kazatelem, který mi svěřil, že v době svého uvedení do služby byl nevěřící.

Vyprávěl mi, že nevěřil v božství Ježíše a podvedl starší, když se ho na to dotazovali. Přes 25 let sloužil v několika australských státech, než byl v letadle přiveden cizím člověkem ke Kristu.

Dvojitý agent

Bůh měl s tímto mužem slitování, ale co sbory, které každý týden podváděl až do svého obrácení? Stalo se před nedávnem, že kazatel, kterého Sydneská presbyterie uznala vinným z hereze, svěřil reportéru ze Sydney Morning Herald, jenž později tento výrok publikoval, že vědomě vstoupil do presbyteriánské služby jako „dvojitý agent“.

Je zajímavé si všimnout, že alespoň polovina sborů, které Jan zmiňuje, měla problém s falešnými učiteli a rozředěným evangeliem. Můžeme se jen dohadovat, jak jsou tyto problémy rozšířené dnes, ale kvůli tomu, na co se zde poukazuje, je potřeba v našich teologických seminářích a ve sborech nejvyšší bdělosti.

Přítomnost falešných učitelů mezi námi je pro náš duchovní život a náš smysl pro poslání nanejvýš destruktivní. Dále Jan zdůrazňuje, že falešné učení přichází v mnoha podobách. Zmiňuje „učení nikolaitů“, „učení Balaámovo a falešné „Jezábelino učení“ (2,14–15 a 20).

Ačkoliv to není výslovně řečeno, myslím, že se můžeme domnívat, že s učením v Sardách (3,1–6) a v Laodikeji (3,14–21) bylo něco velmi v nepořádku, protože ani jeden z těchto sborů se neprojevoval duchovním životem.

Toto vše nás má varovat, že satan, ten dávný had (12,9), se zaměřuje na kazatelny a vyučovací programy našich sborů. Vedoucí sboru se musí vždy mít na pozoru před touto skutečností a střežit evangelium.

Násilí

Satanovou druhou taktikou je vyvolat násilný odpor vůči církvi, takže se křesťané začnou bát svědčit a upadnou do mlčení. Zdá se, že v prvním století panovala krajní nevraživost vůči církvi ve Smyrně a Pergamu, kterou z velké části vyvolali Židé (2,8–17).

Podstata této hrozby, která nahání strach, je vyjádřena frázemi jako „ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení“, „zkouška“, „soužení“ a „buď věrný až na smrt“ (2,10). Závažnost pronásledování vyvstane, když si čteme, že „můj věrný svědek Antipas byl zabit“ (2,13).

Takový odpor nám připomíná, že „soužení“, jak říká Dietrich Bonhoeffer, „je znakem opravdového křesťana“. Avšak ne všechno soužení je fyzické. Satan ví, že lze církvi způsobit více bolesti skrze hanbu, která plyne z pomluv, než skrze fyzické hrozby (2,9).

Pomluvě jako zbrani dávali přednost nepřátelé počátků křesťanství. Rozšiřovali zvěsti, že křesťané jsou kanibalové, protože jedí „Kristovo tělo“ při večeři Páně. Obvinili je z prostopášnosti kvůli společnému stolování známému jako „hody lásky“. Když křesťané odmítli uznat císařovo božství, byli očerněni jako zrádci a ateisté. Pronásledování není nic nového.

I dnes se ďábel na mnoha místech pokouší umlčet církev skrze hrozbu násilí. Skutečnost, že velká většina iráckých křesťanů v poslední době opustila svou zemi, nám připomíná, že satan udělá cokoliv, aby zlikvidoval křesťanské svědectví v rámci určité kultury.

Pasti

Různé formy zákonů proti hanobení a zákonů proti změně náboženského vyznání v mnoha současných demokraciích jsou dalším pokusem využít souhlas oficiálních autorit k potlačení křesťanského názoru a svědectví. Zdroj problémů je však nicméně zcela satanský.

Další taktika, kterou satan používá, je zdiskreditovat církev tím, že svede věřící do skandálů, obzvláště těch sexuálních (2,14–15 a 20 a 22). Ať už to křesťané chápou či ne, satan vlastně klade pasti, které je mají lapit v situacích morálního kompromisu.

Jakmile se tyto skutky uveřejní, osoba je zostuzena a církev pošpiněna. Pavel popisuje ostudu, která plyne z toho, když se do nemorálnosti zaplete vedoucí sboru, jako upadnutí do „ďáblových nástrah“ (1Tm 3,7).

Satan ví velmi dobře, že pokud dokáže zdiskreditovat vedoucího sboru, potom lidé vně sboru nebudou ochotni naslouchat evangeliu. To vysvětluje, proč je tak důležité, aby pastoři, starší a vedoucí služebníci měli neposkvrněnou pověst jak uvnitř, tak vně sboru. Následky vážného morálního selhání na jejich straně omezí schopnost sboru zasáhnout okolní společnost evangeliem.

Poslední taktikou, kterou bych chtěl prozkoumat, je způsob, jakým satan povzbuzuje, když jsou za kazatele ustanovováni tzv. „těšitele lidí“. Z nečinnosti a neživotnosti sborů v Sardách (3,1–6) a Laodikeji (3,14–22) se zdá zřejmé, že služba Kristova „ostrého dvousečného meče“ (1,16) byla otupena.

Kázání nemělo moc. Proč? Můžeme pouze spekulovat o tom, co se dělo, avšak hladina sebeuspokojení ve sboru svědčí o tom, že pastoři se vzdali a aplikovali styl služby „dejte lidem, co chtějí“, který zanechal jejich posluchače pohodlně v materialismu a sebelásce.

Pravda

Zdá se, že oba tyto sbory hltaly vtipná ujištění, povídání a slova pohlazení od kazatelů zaměřených na publikum, a zapomněly, že potřebují konfrontační styl kázání, který zahrnuje témata hříchu, spravedlnosti a soudu.

Lekce dopisů sedmi sborům ve Zjevení je jasná – velikost sboru by neměla být jeho hlavní starostí. Daleko důležitější je jeho obeznámenost s taktikami, které satan proti sboru může použít.

Autor je bývalým redaktorem Australian Presbyterian (AP) a děkanem Melbourne Presbyterian Theological College (tento článek se poprvé objevil v AP).