Pokračování z minulého čísla

Ježíš a Jozue

Většina křesťanských dětí ví, že „Jozue porazil Jericho, Jericho, Jericho … a hradby padají“. A to je pravda! Jozue vedl Izrael k tomu, aby poslouchal Boží přikázání, takže když kněží zatroubili na polnice, začali lidé křičet a „hradby se zhroutily“ (Joz 6,20). Jak veliký je náš Bůh, který strhl hradby Jericha a dal svému lidu zaslíbenou zem!

Kdybychom se však zeptali Jozua na pád Jericha, nemyslím si, že by to považoval za největší moment svého života. Roky předtím, když ještě Izrael vedl Mojžíš, byl Jozue jedním z dvanácti vyzvědačů poslaných do země Kenaan, aby ji prozkoumali. Když se deset z dvanácti špionů vrátilo se strachem a říkali, že jsou Kenaanci příliš silní, byl Jozue jedním ze dvou zvědů, kteří věřili v Hospodina. Jozue řekl lidem, že i když je nepřítel velmi silný, Bůh je ještě silnější: „Jestliže nám Hospodin bude přát, uvede nás do této země a dá nám ji... Nechtějte se přece bouřit proti Hospodinu...“ (Nu 14,8–9). Díky své víře v Boží slovo se stal jedním ze dvou mužů z generace Izraele, kteří opustili Egypt (Káleb byl ten druhý) a kterým Bůh dovolil, aby vstoupili do zaslíbené země. Jak velký den to byl pro Jozua, když důvěřoval Hospodinu a vyzýval všechny lidi, aby mu také věřili!

Jozue měl ještě jeden skvělý den, když konečně dovedl izraelský lid přes řeku Jordán do zaslíbené země. Čekali a bloudili tak dlouho – čtyřicet let! A nyní Bůh vykonal pro Jozueho stejný zázrak, jaký vykonal pro Mojžíše při průchodu Rudým mořem. Vody Jordánu se rozdělily a Izrael přešel po suché zemi (Joz 3,16–17)! Byl to tak veliký den, že Jozue přikázal každému kmeni, aby vzali velký kámen z řeky, a nechal z nich postavit pamětní val, aby si budoucí generace připomínaly veliký den, kdy Izrael překročil Jordán a vstoupil do zaslíbené země (Joz 4,21–22).

Ani to ale nebyl Jozuův největší den. Poté, co Izrael přešel přes Jordán, řekl Bůh celému Izraeli, aby se shromáždili k jeho uctívání. To byla už druhá generace Izraelců od vyjití z Egypta při exodu. Ta první zemřela na poušti. Muži této generace nebyli obřezáni. Obřízka byla znamením Boží smlouvy s jeho lidem, mužská předkožka byla odříznuta na znamení posvěcení, oddělení jejich těla od hříchu. Jak veliký to byl pro Jozua den, kdy byli všichni muži zasvěceni Hospodinově smlouvě! Pro křesťany znamená křest to samé co obřízka, avšak my si připomínáme Ježíšovu oběť za naše hříchy (Ko 2,11–12). Je to velký den, když jsou dospělí nebo děti obrácení ke křesťanské víře pokřtěni, a tak se stávají součástí smluvního Božího lidu! Poté, co byli muži obřezáni, slavil celý národ Hod beránka – jejich první společné jídlo v  Kenaanu bylo pohledem zpět s díky za to, jak je krev beránka zachránila před andělem smrti (Ex 12,27). Když slaví křesťané večeři Páně v církvi, hledí zpět na pravého Božího Beránka, který snímá náš hřích – Ježíše Krista. Jak veliký je to vždycky den, když se sejdeme u stolu Ježíše Krista!

Ale ani to nebyl největší Jozuův den. Ten nastal poté, co se on a Izrael posvětil – oddělil – pro Hospodina, to byl Jozuův největší zážitek. Procházel se blízko Jericha, když „naproti němu stojí muž a má v ruce tasený meč“ (Joz 5,13). Jozue si byl jistý, že je to božský bojovník, a tak se zeptal, jestli je pro nebo proti Izraeli. Muž mu řekl: „‚Jsem velitel Hospodinova zástupu, právě jsem přišel.‘ I padl Jozue tváří k zemi, klaněl se...“ (Joz 5,14). Jozue se ocitl v přítomnosti Pána Ježíše Krista při jednom z jeho navštívení Božího lidu před vtělením. Ježíš přišel, aby Jozuovi připomněl, že jde osobně vést armády andělů, a proto zdi Jericha padly.

Jak veliký den, opravdu jeho největší, když si Jozue sundal opánky z nohou – stejně jako Mojžíš u hořícího keře – a klaněl se Pánu Ježíši v přítomnosti jeho slávy. Ježíš je Spasitel, který bojuje i naše bitvy. Proto se narodil v Betlémě, a my to oslavujeme o Vánocích. Největší bitva, kterou Ježíš vyhrál, nebyl pád Jericha, ale jeho vítězství nad hříchem, když za nás zemřel na kříži. Stejně jako Jozuovým největším dnem bylo, když se setkal s Ježíšem Kristem, naším největším dnem je, když uvěříme v Ježíše a v odpuštění všech našich hříchů. Pak máme velký den každý týden, když vcházíme do Ježíšovy přítomnosti a klaníme se Bohu skrze víru v jeho Syna. Navíc, Ježíš řídí všechny legie andělů, a tak může přemoct naše nepřátele! K tomu ještě Ježíš přikazuje Boží spravedlnosti, aby odpustila naše hříchy skrze víru v jeho krev. Ti z nás, kdo v něho věří, kdo byli pokřtěni do jeho církve, kdo se scházejí u jeho stolu a kdo slouží jako vojáci v jeho věci, mohou stejně jako Jozue vědět, že korouhví armády našeho velitele je Boží láska ke všemu jeho lidu.

Ježíš a Jákob

Když přemýšlíme o Ježíši a jeho zjeveních ve Starém zákoně, poslední věcí, kterou bychom od něho očekávali, je, že bude zápasit. A on přitom zápasil s patriarchou Jákobem! Jákob se ocitl mezi mlýnskými kameny. Právě obral svého tchána Lábana o jeho nejlepší stáda. Na útěku čelil svému bratru Ezauovi, kterého již dříve připravil o rodinné smluvní požehnání. Jákob byl v pasti, a to kvůli svým potměšilým způsobům.

Věren své povaze vymyslel Jákob plán plný intrik. Pošle svému bratrovi dary, a získá si tak jeho přízeň. A tak nejprve poslal své kozy, potom ovce, velbloudy, krávy a osly. Všechna zvířata byla pryč, a tak Jákob odeslal i své ženy, a dokonce své děti (Gn 32,13–23). Od Ezaua a jeho 400 bojovníků stále nedorazily žádné zprávy ohledně uvítání. Nyní byl Jákob u potoka sám a tma padala. Můžeme si představit, jak Jákob bojoval se svými strachy, snažil se vymyslet záchranný plán, dokud nepřišel Ježíš a nezačal místo toho s Jákobem bojovat on.

Ježíš přišel jako odpověď na Jákobovu vlastní modlitbu. Jákob byl tak zoufalý, že volal  k Hospodinu o pomoc: „Bože mého otce Abrahama a Bože mého otce Izáka, Hospodine,“ modlil se.  „Vytrhni mě prosím z ruky mého bratra, z ruky Ezauovy, neboť se ho bojím...“ (Gn 32,9–11). Z Bible víme, že Bůh vždy slyší modlitby svého lidu a na tyto prosby o pomoc odpovídá (viz L 11,9). Avšak někdy nám Bůh dává to, co opravdu potřebujeme, a ne to, co si myslíme, že potřebujeme. Ježíš přišel proto, aby se setkal s Jákobem. Jákob skutečně potřeboval odevzdat sám sebe Hospodinu – nejen své kozy, osly a děti. Potřeboval být zachráněn od svého hříchu a Ježíš je Spasitel, který přichází z nebe, aby dal spasení hříšníkům. Víme, že to byl Ježíš, tedy druhá osoba Trojice, která se bude později jmenovat Ježíš, kdo se té noci objevil, protože Jákob řekl, že viděl „... Boha tváří v tvář“ (Gn 32,31).

Připomeňme si, co se stalo: „... a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka“ (Gn 32,25). Zatímco Jákob bojoval se svým mozkem a hledal nějaký plán, objevila se Boží Osoba a zmocnila se ho. Jákob s ním zápolil po celou noc. Nakonec mu Pán „poranil při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil“ (Gn 32,26). Ježíš chtěl potom od Jákoba odejít, ale ten se ho držel. Řekl mu: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš“ (Gn 32,27). To přesně Pán chtěl, a tak požehnal Jákobovi novým jménem: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls“ (Gn 32,29).

Co přesně se té noci stalo? Bůh chtěl, aby Jákob přestal bojovat ve své vlastní síle za věci, které chtěl, a místo toho se spolehl na Boha a jeho požehnání. Není to lekce, kterou se potřebujeme také naučit? Existují věci, po kterých naše srdce touží, protože jsme si jistí, že je musíme mít. Pro děti o Vánocích to může být určitá hračka nebo počítačová hra. Pro starší křesťany to může být vztah nebo práce. Usilujeme o tyto věci, protože chceme být v bezpečí a šťastní, takže si jako Jákob plánujeme, jak ty věci získat. Nemusíme ani hřešit, ale stále spoléháme na vlastní způsob, jak se k těm věcem dostat. Bůh však chce, abychom dali ruce pryč od věcí, které chceme, a vztáhli je k Ježíši. Bůh nám obstará vše, co potřebujeme. Bůh rozhodne, jak nám požehná. Je v pořádku, že se snažíme získat dobré věci, ale Bůh chce, aby naše srdce spočívalo v jeho milosti. Když se tedy k němu modlíme o pomoc, neměli bychom se vzdát jen svých ovcí a oslů, abych tak řekl, ale měli bychom se vzdát svých nadějí, a dokonce sebe samých a odevzdat vše do Božích rukou. Měli bychom nechat Boha, aby byl tím, kdo určuje, jak nám požehná, protože víme, že jeho cesty jsou ty nejlepší. A pak nám někdy Bůh nedává jen to, co chce on, ale také to, co chceme my, jestliže jsme to nejdříve vložili do jeho rukou. To se stalo i Jákobovi, protože Bůh obnovil jeho vztah s Ezauem.

Když Bůh změnil Jákobovo jméno na Izrael, řekl tím, že z něho bude nový člověk. „Jákob“ znamenal „Úskočný“, ale on už tak nebude žít. Bude žít jako Izrael – tak se jmenuje člověk, který důvěřoval Bohu, a i když zápasil s Bohem na modlitbách, zvítězil. Jákob o svém setkání  s Kristem před vtělením řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život“ (Gn 32,31). Když se ve víře díváme o Vánocích na Ježíše, díváme se na Jákobova Spasitele, Pána, který chce, abychom se mu ve víře cele odevzdali.

Všimli jste si na Jákobovi jedné poslední věci? Opustil to místo „v kyčli... chromý“ (Gn 32,32). Bůh mu to dal jako připomínku, aby přestal uchvacovat a nadále důvěřoval Hospodinu. Někdy přináší Bůh do našich životů bolestivé věci, abychom k němu opět vztáhli ruce, a je možné, že někdy budeme i trochu kulhat. Ale když se naučíme opravdově odevzdávat Kristu a dovolíme mu, aby rozhodoval o způsobu, jakým nám požehná, bude to stát i za kulhání. Při našich přípravách na Vánoce si připomínáme, že i když se nám Boží cesty zdají těžké, Bůh nám skutečně dává své nejlepší. Bůh v pravý čas poslal Ježíše, který se narodil  v jeslích, aby nám přinesl spasení. A správným způsobem a v pravý čas nám dá věci, které skutečně potřebuje každý, kdo se ho drží a modlí se: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš“ (Gn 32,27).

Ježíš a Izajáš

Jedna z našich vánočních koled říká, že se Ježíš „narodil jako dítě, přestože byl Králem“. Jak velice Boží lid potřeboval krále, aby ho vysvobodil z jeho hříchů! Bůh slíbil Davidovi trůn, který bude trvat navěky (2S 7,13), ale ten trůn byl po mnoho let prázdný. Davidův rod byl jako poražený strom, avšak v zemi zůstal pařez. A tak Izajáš předpověděl, že „vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce“ (Iz 11,1). Tak zní Izajášův vánoční slib: potomek Davida nečekaně povstane, aby vládl v síle a moci Boží ke spasení.

Pro tento slib dokazují Ježíšovy rodokmeny v Matoušově a Lukášově evangeliu, že se narodil v linii krále Davida. Ježíšův rodokmen je uveden ze strany jeho otce, a Josef, který ho adoptoval jako svého vlastního, byl „syn Davidův“ (Mt 1,20, viz také L 2,4). Tímto způsobem Ježíš splňoval kvalifikaci pro to, co Izajáš předpověděl: „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn... Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království“ (Iz 9,5–6). Když se Ježíš narodil, byl Davidův dům skutečně jako poražený strom, nezbylo z něho nic než pařez. Avšak jak veliký bude Král, který povstane z královského rodu!

Jak ale mohl Izajáš vědět, že se Ježíš narodí jako pravý Král Božího lidu? Odpověď je, že Izajáš viděl Ježíše sedícího na trůnu ve slávě jakožto Zachránce z hříchu!

Kolem roku 740 př. n. l. vešel mladý kněz jménem Izajáš do chrámu. Byl smutný a bál se, protože král Azarjáš po 52 letech kralování v Judsku zemřel. Představte si, že celý svůj život žijete pod nadvládou jednoho krále, který kraloval už celá desetiletí předtím, než jste se narodili, a nyní je mrtev! Co bude s Božím lidem? Bůh odpověděl tím, že Izajášovi ukázal, že skutečným Králem je Ježíš, který je Králem navěky, a to pro naše spasení. Izajáš 6,1 říká: „Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám.“ Víme, že to byl Ježíš, protože apoštol Jan řekl o Ježíši, že Izajáš „viděl jeho slávu a mluvil o něm“. Když vešel Izajáš do chrámu a uviděl Panovníka na trůnu coby krále navěky, viděl Ježíše v jeho slávě!

Izajášova vize Ježíše nám při přípravách na oslavu Vánoc říká o Pánu tři věci. Za prvé, Ježíš je slavný král, jenž jediný je svrchovaný nade vším. Izajáš píše: „... spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám“ (Iz 6,1). Ježíš byl před ním vyvýšen a jeho slavné roucho vyplňovalo všechno kolem, takže tam, kde byl on, nebylo místo pro nikoho jiného. Je tedy zřejmé, že Ježíš coby Král vládne sám a jeho sláva naplňuje všechno. Izajáš také viděl serafy. Toto slovo znamená „planoucí“ a označuje slavné anděly, kteří slouží v Boží přítomnosti. Každý měl šest křídel: dvě jim zakrývala nohy, což ukazovalo na pokoru před Ježíšem, dvě byla k létání, ukazovala jejich připravenost sloužit mu, a dvě zakrývala jejich obličej, protože i tato úchvatně slavná stvoření nemohou snést pohled na plnou slávu Ježíšovy vznešenosti (Iz 6,2). Jak slavný Král je Ježíš!

Za druhé, Izajáš viděl, že Ježíš je svatý Král, takže všechen hřích bude v jeho přítomnosti odhalen. Proto před ním andělé volali: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ A i když byl Izajáš zbožný muž, byl před Ježíšem usvědčen  z hříchu, a to ho zcela přemohlo: „I řekl jsem: ,Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů‘“ (Iz 6,5). Věděli jste, že kdyby vám Ježíš ukázal svou vlastní dokonalou svatost, také byste se před ním zhroutili kvůli svým hříchům? Je nádherné, že Bůh nám dal Krále, který je dokonale svatý. Ježíš si opravdu zasluhuje vládnout navěky.

Za třetí, a to je nejkrásnější, Izajáš spatřil, že Ježíš je laskavý Král, který zachraňuje svůj lid  z hříchu. Izajáš se třásl v přítomnosti svatého Boha, protože byl hříšník. Ale jeden z andělů vzal „žhavý uhlík... z oltáře“ a dotkl se jím Izajášových rtů. Řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen“ (Iz 6,6–7). Oltář byl tam, kde se pálily oběti za hřích před Hospodinem – byl to symbol kříže, kde Ježíš sám zemře za naše hříchy. A tak je tento slavný a svatý Král také Zachránce těch, kdo přicházejí, aby došli odpuštění! To je Král, kterého Izrael potřeboval a který se narodil v betlémských jeslích. Když slavíme Vánoce, děkujeme Bohu za jeho vlastního Syna, slavného a svatého Krále, který nás zachraňuje od našeho hříchu tím, že za nás dal svůj vlastní život! Proto se ve vánoční koledě radostně zpívá: „Přijď, dlouho očekávaný Ježíši, zrozený k osvobození svého lidu, z našich strachů a hříchů vyveď nás, dej, ať v tobě spočineme.“

O Izajášově setkání s Ježíšem zmíním ještě poslední věc. K této vizi došlo, když se stal Izajáš prorokem, protože chtěl sloužit Králi, který mu odpustil hříchy. Když uslyšel Boha říkat: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ Izajáš odpověděl: „Hle, zde jsem, pošli mne“ (Iz 6,8). Tím prorok ukázal, jak můžeme Ježíše o Vánocích tohoto roku nejlépe uctít. Zaprvé, že v něho věříme pro své spasení, a dále, že ho uctíváme jako svatého a slavného Krále. A potom, když uvidíme, jak veliký král je, řekneme spolu s Izajášem: „Pane, chci ti sloužit! Pomoz mi říkat ostatním, že jsi Král, který zachraňuje každého, kdo věří!“