Naše církve v současné době prožívají těžké časy. Mladí chtějí často žít jinak, touží po živé víře, zavrhují tradice. Starší generace vidí namnoze ve svém životě víry ten pevný základ, na kterém se dá budovat. Všichni si myslí, že mají pravdu. Avšak: "Co je pravda?" Ptal se tak i Pilát Ježíše.

Abychom mohli sloužit, skutečně sloužit, abychom jeden každý z nás mohli být těmi misionáři mezi nevěřícími, jakými nás chce mít Bůh, abychom mohli svědčit o Bohu takovém, jaký je, nesmí mezi námi být rozkol, nesmí mezi námi být hořkost.

Nechceme strkat hlavu do písku. Chceme tuto nemoc diagnostikovat. Neboť na nemoci musíme hledat lék. Sestra Marie Frydrychová napsala o tomto problému:

Boží lék na rozkol
Jednoho podvečera jsme šly s dcerou na procházku. Obcházely jsme stavební materiál, který ležel u jedné stavby nad naším sídlištěm, a upoutala nás postava starého, snad sedmdesátiletého, úplně šedivého pána, který v nádherné scenérii zapadajícího slunce bezostyšně kradl stavební kámen a písek. Odvezl si celé kolečko. Po chvíli řekla moje dcera: "Víš, maminko, když důchodci hubují v trolejbuse na nás mladé, mám chuť nahlas říkat: Jsme jen takoví, jak jste si nás vychovali."

Styděla jsem se. Poslední dobou se před mladými stydím často. Někdy i na sborových schůzích. Co se to s námi děje? Nezlobte se na mne, ale naše sbory mi připomínají ukřivděné, zraněné, zahořklé, rozvedené ženy. Možná, že jste nikdy neprožili rozvod a díky Bohu za to. Ráda bych se s vámi rozdělila o zkušenost, jak Bůh léčí rozkol.

Každý rozkol v živém organismu, ať už je to v rodině, nebo ve sboru, způsobuje hlubokou ránu do duchovního těla, ránu velice bolestivou a živou, kterou nezahojí žádný člověk, žádné učení ani žádný výklad o správnosti našeho poznání. Tuto ránu uzdravuje jenom Bůh. Lékařem je Pán Ježíš. Je to praktik, který zná každou sebemenší trhlinku, vždyť jde o Jeho tělo. Právě proto má právo nám naordinovat lék a čekat od nás, že ho budeme poslušně užívat v přesně vymezených dávkách a čase. Jediný lék, který jsem poznala jako nejúčinnější obklad na rozklad, na rozkol, je odpuštění.

Odpuštění nejsou fráze, planá slova. Odpuštění je konkrétní, týká se konkrétního člověka, a jde ruku v ruce s činem. Víte, jak pozná opuštěná žena, že úplně odpustila? Je to tehdy, když muži začne přát z celého srdce, aby v novém vztahu byl šťastnější než s ní. Tehdy, kdy je schopna tomu muži říci, že mu odpustila a přeje mu jen to nejlepší, tehdy je uzdravena. Už není zahořklá a ukřivděná, ale naopak miluje pravou láskou, která dává a nečeká nic zpět.

Myslím si, že v současné době není u nás žádný sbor, žádná farnost, které by nepotkaly tyto zkoušky. Odevšad někdo někam odchází. Způsobuje to mnoho hoře, křiku i zahořklosti. Jediný účinný lék je konkrétní odpuštění.

Vydej se za bratrem, který od vás odešel, otevři mu srdce, popros ho, aby ti odpustil, že jsi nebyl takovým světlem, aby on toužil vedle tebe žít navždy, a přej mu v novém společenství mnoho Božího požehnání. A budeš se divit, jak mezi tebou a člověkem, o kterém sis ještě včera myslel, že je bludař, zazáří Kristus.

Jistě mnozí z vás vědí, že jsem před několika roky odešla z katolické církve. Když jsem se loučila s panem farářem, neřekl mi ani jediné zlé slovo. Naopak velice pozorně se vyptával na všechny rozdíly a nakonec mi přál mnoho Božího požehnání a světla na novém místě. Ale nejen to. Kdykoliv se nyní potkáme, vždycky mě zdaleka zdraví, vždycky se na mě směje a vždycky se ptá, co je nového. Onehdy dokonce projevil přání, že by se do našeho shromáždění i podíval. A tak jsem pochopila, že kněz té farnosti je vzácný člověk. Nemyslím, že bych se tam měla vrátit. Bůh mi dává přesné úkoly a přesně ukazuje, kde mě chce mít. Ale skutečnost, že pan farář ke mně zůstal v lásce, přestože jsem opustila jeho stádo, je pro mne velikou ctí a radostí. Z našich sborů budou odcházet lidé, aby zakládali nové sbory. Musí to tak být. Třeba už jen proto, že staří se uzavřeli do své tradice a nový sbor založit ani neumějí. A ty nové sbory budou vypadat jinak než ty staré. Tak jako byty našich dětí vypadají jinak než byty našich babiček, tak jako dnes se jinak oblékáme, než se oblékali lidé před sto lety, tak i forma uctívání Boha musí být v budoucnu jiná než tradice z 50. a 60. let i starší. Naším úkolem nen í diktovat Bohu, jak má být oblečena církev v nové republice. Naší povinností je se navzájem milovat.

A tak, drazí mladí - odpusťte starším lidem v církvích jejich nabrblanost i trochu té naftalínové zkostnatělosti a ctěte je a milujte, protože to je Bohu milé. Sami však hledejte Boha, ničím se nedejte odradit a ostatní pokládejte za přednější sebe sama.

My střední - nebuďme stále kam vítr, tam plášť. Konečně zahoďme své kompromisy. Odpouštějme starým, sobě i mladým. Stůjme pevně, oděni Boží zbrojí.

My ženy - rozdávejme lásku a laskavost. Každý den znovu utišujme nepokoje láskou Pána Ježíše, povzbuzujme své muže i syny a smiřujme horké hlavy.

Vy staří - nebojte se o mladé. Vždyť láska zahání strach. Modlete se bez přestání. A hlavně nezapomeňte odpustit těm, kteří vám ublížili. I komunistům.

Přejme si především, aby Ježíš Kristus byl zvěstován po celé zemi. Nejde přece vůbec o to, abychom zachovali naše církevní tradice, ale jde především o to, aby naši nevěřící bližní byli zachráněni. Věřme Bohu, že má všechno pod kontrolou. Vždyť jde v prvé řadě o Jeho dílo. My jsme jen služebníci neužiteční, kteří jsou si dlužni pouze lásku. Protože podle lásky nás poznají. A láska není proveditelná bez osobního odpuštění a smíření.

Převzato z "Evangelium celému světu" 1/92