Bylo to v polovině osmdesátých let kolem Vánoc. Začala zima a v Náchodě byla spousta sněhu. Před modlitebnou církve bratrské si děti postavily sněhové hrady. Kazatel vítal u vchodu hosty předvánočních bohoslužeb. Ptal se mě, odkud jsem, a snažil se vypátrat, co mě přivedlo k nim do sboru. Chtěl jsem mu nějak naznačit, aby mé přítomnosti nepřikládal žádný význam, protože jsem zde čistě náhodou, spíše omylem.

Díval jsem se na děti a dobře naladěné příchozí a smutně jsem konstatoval, že jsem se dostal někam, kam nepatřím.

V hlavním sále jsem dostal zpěvník a snažil jsem se pochytit melodii písní zpívaných během bohoslužeb. Melodie však byly těžké a neznámé, slova podivně archaická a obsah nesrozumitelný. Něco mi bránilo, abych se pokusil připojit ke zpěvu. Následovalo kázání. Začátku jsem dobře rozuměl a mohl jsem se s ním i ztotožnit. Kazatel kritizoval konzumní přístup k vánočním svátkům. Potom však mluvil o Ježíši Kristu způsobem, na který jsem nebyl připraven. Postavil ho proti vší kultuře, filozofii, umění, proti celému světu. S tím jsem nemohl souhlasit. Pro mě byl Ježíš nanejvýš zajímavou legendou, dobrým člověkem, filozofem, záhadou. Ne Božím Synem. Ničím ve smyslu raně křesťanských dogmat. Člověk za kazatelnou, aniž by to tušil, napadal a urážel mé smýšlení. Nabízel mi místo toho něco, co jsem vyhodnotil jako hloupé, omezené, dobré nanejvýš pro analfabety. Neví, co říká, myslel jsem si, a je nevzdělaný jako všichni v tomto sále. Kdyby toho věděli víc, pochybovali by. A jestliže by pochybovali, nemohli by upřímně věřit. Možná se bojí pravdy a pečlivě se vyhýbají všemu, co by je vyvedlo z rovnováhy.

Vedle mě seděla stará paní a na konci shromáždění mi popřála, aby se v mém srdci narodil Ten, o němž byla po celou dobu řeč. Děti už byly venku před budovou a zapalovaly svíčky na sněhovém hradu. Společnost se ještě nerozcházela. Lidé postávali a bavili se o všedních věcech. Připadal jsem si mezi nimi sám a byl jsem rád, že už mohu odejít. To, co jsem slyšel a zažil, jsem odmítl. Je to středověk, svěrací kazajka, křeč. S tím nechci mít nic společného.

Po třech letech jsem však přistoupil na tato nepohodlná pravidla hry. Zvláštním způsobem mi pomohla jediná věta, kterou významný německý myslitel 20. století Martin Heidegger pronesl krátce před svou smrtí: "Jenom nějaký Bůh nás může zachránit." Tím Heidegger zároveň udělal otazník nad smyslem svého celoživotního díla. Jeho skvělé eseje neměly totiž moc vytrhnout čtenáře z jeho bídy. Tuto větu už nepronáší precizní filozof, nýbrž umírající člověk, instinktivně hledající doopravdy pevný bod. Kosti, kůže a prázdnota. Anebo Bůh. Na poslední chvíli. Nevím, jak odešel Martin Heidegger z tohoto světa. Vím však, že mi pomohl setkat se s Bohem. Ne s Bohem nějakým, nýbrž s Otcem Pána Ježíše Krista. V mém srdci se narodila víra silnější než moje pochyby, relativismus a obavy, že mě to zničí jako svobodně myslícího člověka.

- Martin Sk. -