• To, co je jen náznakem nebeských věcí, bylo nutno očišťovat takovým způsobem; nebeské věci samy však vyžadují vzácnějších obětí. Vždyť Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří. Není třeba, aby sám sebe obětoval vždy znovu, jako když velekněz rok co rok s cizí krví vchází do svatyně; jinak by musel trpět mnohokrát od založení světa. On se však zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích. A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud,tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají. Židům 9:23-28

Dříve než jsem opustil inženýrská studia, měl jsem profesora fyziky, který nám často opakoval svoji učební metodu.

Říkával:

Studenti, řeknu vám, co vám řeknu. Pak vám to řeknu. Potom vám řeknu, co jsem vám řekl. A pak vás vyzkouším.

Tak jsme poznali, že opakování je základní klíč k učení. Podobnou metodu používá i autor knihy Židům. Psal lidem, kteří byli v pokušení vrátit se zpět ke svému judaismu. Proto jim vtlouká do hlavy nezbytné pravdy Ježíšovy bohorovnosti, nadvlády a naprosté plnosti oběti skrze Jeho smrt za naše hříchy. Hledat spasení kdekoliv jinde je duchovní sebevražda!

Kristus sám naplnil vše, k čemu Starý zákon poukazoval v obrazech a typech. Kněžství, oběti a všechny náboženské rituály našly své naplnění v Kristu. Tedy v kostce, pokud naše důvěra spasení stojí pouze na Kristu, unikneme Božímu soudu. Avšak je-li naše důvěra založena na něčem nebo někom jiném, na příslušnosti k nějakému náboženskému systému, nebo na našich dobrých skutcích, na osobní spravedlnosti nebo duchovním dědictví, ať jde o cokoliv, co stojí mimo Krista – zemřeme a čeká nás Boží soud.

Zde můžete vidět, že otázky, kterými se zabýváme, mají věčnou důležitost. Pokud se vám bude zdát, že opakování je nezáživné a zbytečné, vydržte. Když jej používá sám Bůh, aby nám otevřel oči do naší duše, aby nám ukázal nemožnost spásy lidskými skutky či za zásluhy, a opakuje, že jen Kristův kříž je jediná cesta, pak to za opakování jistě stojí. Podívejme se nejdříve, jak autor posuzuje souvislosti. Verš 24 zkoumá, co bylo řečeno v 9:11, stejně zkoumá verše 8:1-5. Verše 25.-26. jsou shrnuty ve verši 9:12. Verše 27 a 28 spojují přirovnání a kontrast v jeden celek, který říká, že jediná událost, která nás v budoucnosti nemine, je soud, nebo spasení. To je vše, co autor chce, abychom pochopili… Vírou přijímáme nejen to, že se Kristus jednou a provždy obětoval za naše hříchy, ale i to, že se vrátí; proto s důvěrou vyhlížíme spasení, ne soud. Uvedené verše můžeme rozdělit na dvě části. Ta první poukazuje na to, že:

1. Kristova oběť za naše hříchy provždy daleko převyšuje oběti Starého zákona. (9:23-26)

To, co je „jen náznakem nebeských věcí" (9:23), se vztahuje k předchozím veršům, které zdůrazňovaly, že odpuštění hříchů je možné jen skrze prolitou krev Ježíše Krista. Krvavé oběti Starého zákona byly jen stínem nejvyšší oběti Božího syna. To, co bylo „jen náznakem nebeských věcí" (9:23), se týkalo svatyně a chrámových nádob, které musely být očišťovány krví obětovaných zvířat. Ale předměty svatyně byly jen pozemské obrazy nebeské reality. Samotné nebeské věci musely být očištěny lepší nebo vyšší obětí, než předměty pozemské, tedy jedině krví Krista. Všimněte si, že autor používá množné číslo s odkazem na jedinou oběť Krista, která shrnula všechny oběti Starého zákona do jedné. Ježíšova oběť „je tak mnohočetná, že vyžadovala celou řadu obětí, aby posloužily coby dostačující typy a obrazy" (Donald Guthrie, Hebrews: Tyndale New Testament Commentaries [IVP/Eerdmans], p. 196).

Ale verš 23 vyvolává otázku: O jaké nebeské věci jde a hlavně – proč potřebují očistu? Existuje celá řada vysvětlení (Leon Morris je shrnul v The Expositor's Bible Commentary, ed. by Frank Gaebelein [Zondervan], 12:91). Je třeba, abychom si uvědomili, že autor mluví v duchovním smyslu. V nebi nejsou žádné skutečné oltáře, zlaté svícny nebo stoly pro posvěcené chleby. Ale proč by nebeské duchovní protějšky (ať už jde o cokoliv) potřebovaly očistit?

Někteří vysvětlují, že jde o dedikační posvěcení, podobné zasvěcení chrámu. Jiní tvrdí, že poté, co Satan a padlí andělé znesvětili nebesa, Kristus je prostřednictvím své oběti odzbrojil a nebesa očistil. Ale ve světle verše 9:24, který říká, že Kristus vešel do svatyně v nebi, aby se „za nás postavil před Boží tváří", autor pravděpodobně poukazuje na skutečnost, že my, Boží lid, jsme Jeho dům (3:6). Jak můžeme být čistí a prosti všeho nečistého, aby mohl Bůh přebývat v duchovním příbytku vybudovaném z nás, jednotlivců a lidu, který je jako Jeho svatý chrám (Ef 2:21-22; 1 Pt 2:5)?

Vysvětlení je:

  • … čím spíše krev Krista, který skrze věčného Ducha obětoval sám sebe neposkvrněného Bohu, očistí vaše svědomí od mrtvých skutků ke službě živému Bohu? (9:14)

Ve verších 9:24-26, autor dále vysvětluje tuto „lepší oběť". My, kdo nejsme zvyklí na fyzické rituály a oběti židovského chrámu, nemáme problém s duchovností křesťanské bohoslužby. Ale první čtenáři této epištoly měli velké problémy zapomenout na zvířecí chrámové oběti. Takže autor znovu zdůrazňuje skutečnost (8:1-5; 9:11), že:

  • Kristus přece nevstoupil do svatyně udělané rukama (jež je zobrazením té pravé), ale do samotného nebe, aby se nyní objevil před Boží tváří za nás. (9:24)

Podle židovského systému, nejvyšší kněz přicházel do svatyně svatých jednou za rok, aby zastupoval lid před Bohem, ale Ježíš nás v pravé svatyni zastupuje bez ustání! Dále, nejvyšší kněz musel každoročně přinášet krev obětovaných zvířat. Ale Ježíš jednou provždy obětoval svou vlastní krev. Nemusel trpět a umírat znovu a znovu za hříchy od počátku světa. Jeho jediná oběť dovršila vykoupení hříchů všech dob. „Dovršení věků" je obdobné tomu, na co poukazoval Pavel v podobné frázi v Galatským 4:4:

  • když však přišla plnost času, poslal Bůh svého Syna, …

To poukazuje na Synovu preexistenci před tím, než se narodil. To také znamená, že kříž je vyvrcholením a naplněním Božího odvěkého záměru, aby byl oslaven.

Na kříži byla zjevena dokonalá Boží spravedlnost. Kdyby nám Bůh jednoduše odpustil hříchy, bez trestu za hřích, nebyl by spravedlivý. Jen smrt nekonečně svatého Božího Syna uspokojila Boží hněv vykonáním a přijetím trestu, který si všichni zasluhujeme. A kříž, ten zveličil úžasnou Boží lásku a milost. Každý systém, který vyvyšuje lidský podíl a zásluhy nebo minimalizuje kříž, není z Boha. Na kříži Kristus sňal hříchy svojí obětí (9:26). Řecké sloveso pro „sňal" je použito jen v 7:18, kde znamená „zrušení" zákona (neboť Zákon nepřivedl nic k dokonalosti), který ustanovil levitské kněží s odkazem na věčné kněžství Ježíše podle Melchizedekova řádu. „Sňal" je použito coby právní formulace, která v praxi znamená anulovat nebo zrušit (Morris, str. 93). Philip Hughes (Komentář k epištole Židům, Erdman, str. 385) říká:

Tato nulifikace, navíc, je kompletní: to znamená, že pokrývá všechny hříchy v jejich úplnosti, bez výjimek v každé formě a stupni, v kterékoliv době lidské historie, v minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

To znamená, že když Kristus zemřel, byl potrestán za hříchy všech vyvolených, před křížem i po něm. I když je to obtížný a kontroverzní text, myslím, že pozorné vysvětlení jaké si smíření zasluhuje, je třeba vnímat konkrétně, ne jen všeobecně. Kdyby totiž Kristus skutečně zaplatil svým životem za všechny hříchy všech lidí, pak by byl spasen celý svět, což Písmo zcela popírá. Kdyby totiž zemřel jen za některé hříchy všech lidí (nevíra je vyloučena), jak může být hřích nevíry ospravedlněn? Nikdo nemůže splatit nebo odčinit trest za vlastní nevíru. Takže biblicky řečeno je správnější říci, že Kristus zemřel za všechny hříchy některých lidí, obzvláště Jeho vyvolených. (John Owen, Smrt smrti v Kristově smrti [Banner of Truth] je nejdůkladnější vysvětlení této záležitosti.) Kristus nepřišel zemřít proto, aby nechal spasení na pospas kladného či záporného rozhodnutí padlého hříšníka. Ve skutečnosti přišel proto, aby zachránil svůj lid od jeho hříchů (Mt 1:21). Přišel, aby položil svůj život za své ovce (Jan 10:11, 14-15). Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, … Ef 5:25. Byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých (Žd 9:28 s odkazem na Iz 53:12). Ve svém jedinečném poslání nezklame; spasí všechny, které mu Otec dal (J 6:37-40), je to vůle Otce, který ho poslal – aby nic z toho, co mu dal, neztratil, ale vzkřísil v poslední den. Jeho oběť na kříži anulovala jednou provždy všechny naše hříchy. Můžete si lámat hlavu tím „Jak si mohu být jistý, že Kristus obětoval sám sebe za mé hříchy"? To je životně důležitá otázka!

Za prvé, uvědomuješ si, že potřebuješ být od svých hříchů očištěn? Kristus nepřišel očistit ty, kdo si myslí, že jsou spravedliví sami v sobě (L 5:31-32).

Za druhé, uvědomuješ si, že sám pro svoji spásu nemůžeš udělat vůbec nic? Své hříchy nemůžeš odstranit skrze odpustky, osobní odhodlání nebo sebezapření. Ani léta odříkání a dobrých skutků nemohou splatit dluh za hřích. Dokonce ani krev obětních zvířat Starého zákona nemohla odstranit hříchy (10:4)! Pouze Kristus a Jeho smrt na kříži mohla hříchy odstranit. Pokud Mu budeš plně důvěřovat, věřit jen a jen Jemu, pak si můžeš být jist, že On tvé hříchy smazal.

V jednom kázání na tento verš Spurgeon říká následující (Spurgeon's Expository Encyclopedia [Baker], 14: 211-212):

Pokud si je někdo vědom tíhy vlastních vin a přicházejícího Božího soudu za hříchy, novina o tom, Kdo může hříchy sejmout, je zdrojem největší radosti. Kdyby byl váš dům v plamenech, jistě byste si oddechli ve chvíli, kdy konečně uslyšíte sirénu přijíždějících hasičských vozů. Určitě byste bez problému uvěřili tomu, že hasiči přijeli kvůli tomu, že váš dům je v plamenech. Takže zpráva o Kristově příchodu na svět, aby sňal hříchy, zní stejně radostně jako zvučný hlas trubky, která ohlašuje všem, kdo si jsou vědomi, že jsou plni hříchů a mají touhu se jich zbavit, ale uvědomují si, že na to sami nestačí. Jsou zděšeni tím, co je čeká, pokud jejich hříchy nebudou sňaty. Pakliže věříš Kristu, že jen On byl za tvé hříchy potrestán, pak máš naději věčného života…

2. Až přijde Kristus podruhé, můžeme vyhlížet spasení, ne soud (9:27-28).

V první polovině citovaných veršů autor porovnává smrt všech lidí a smrt Krista. „A jako je lidem uloženo jednou zemřít", přesto to byl Boží záměr, aby „byl i Kristus jednou obětován, aby vzal na sebe hříchy mnohých". Druhá polovina obou veršů obsahuje nečekaný kontrast. Každý člověk umírá jen jednou a pak přichází soud. Očekávali bychom, že 28. verš bude znít obdobně: „Kristus zemřel jednou a přijde zpět soudit" (což je pravda). Místo toho ale říká, že Kristus zemřel jednou, ale přijde znovu, ne soudit, ale spasit bez odkazů na hříchy těch, kteří nedočkavě očekávají Jeho návrat." Z toho vyplývají čtyři důležité a praktické pravdy:

A. Bůh určil, že všichni zemřou

Enoch, Eliáš a všichni ti, kdo budou naživu, až se Kristus vrátí, jsou výjimkou. Mimo ně, všichni musí zemřít podle Božího povolání. Jinými slovy, smrt není „přirozený" proces. Smrt je realita. Protože člověk zhřešil, Bůh ustanovil, že mzdou hříchu je smrt. Jednou jsem se účastnil pohřbu, kde se teologicky liberální kazatel snažil potěšit každého slovy, že smrt je přirozený proces. Ale tak to není! Smrt je důsledkem Božího prokletí a odplaty za náš hřích. Pro věřící byl osten smrti odstraněn na kříži (1K 15:54-57), fyzická smrt nám připomíná naše hříchy a Boží svatou spravedlnost. Dále, Písmo výslovně říká, že Bůh svrchovaně rozhoduje o tom, kdy se narodíme a předem určuje i dobu naší smrti. David v Žalmu 139:16 vyhlašuje:

Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal.

Smrt může vypadat jako neštěstí, ale pamatujme si, že nikdy nejde o náhodu nebo Boží nedopatření. Nikdo nežije ani o den déle nebo méně, než mu Bůh určil. To by nás mělo posilovat ve chvílích, kdy jsme ztratili naše bližní, obzvláště pokud jde o mladší osobu nebo děti. Bůh má důvod a záměr, který my neznáme, ale můžeme mu důvěřovat. Stejně jako Job, když přišel o svých deset dětí během nenadálé bouře, řekl:

  • …Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno. (Jób 1:21)

Skutečnost, že Bůh určil den a hodinu smrti každého z nás by nám měla přinášet pokoj, když přemýšlíme o vlastním životě. To neznamená, že bychom měli se životem hazardovat a smrti nadbíhat vlastní hloupostí, ale máme žít tak, aby náš život, pokud se týká životosprávy a lékařské péče, odpovídal skutečnosti, že naše existence je v Božích rukách. Narodíme se a zemřeme podle Jeho daného času.

Ve věku 54 let byl Jonathan Edwards, tento probuzenecký Boží kazatel, očkován proti neštovicím v době, kdy byla tato léčba v počátcích. Není nejmenších pochyb o tom, že věřil, že to byla dobrá prevence, která mu mohla prodloužit život. Ale místo toho mu lékaři aplikovali příliš silnou dávku vakcíny a on se nakazil touto nebezpečnou chorobou. Na smrtelné posteli mluvil se svou mladší dcerou, která u něj byla. Nezpochybňoval Boží svrchovanou vůli. Řekl, jak zaznamenal Iain Murray, (Jonathan Edwards, a New Biography [Banner of Truth], p. 441):

Moje milá Lucy, vidím, že je to Boží vůle, a brzy tě opustím; prosím předej moji hlubokou lásku mé drahé ženě a vyřiď jí, že ta neobyčejná jednota, která mezi námi vydržela tak dlouho a měla takovou podobu, jak věřím, byla duchovního rázu, a proto bude pokračovat na věky. Doufám, že bude mít veškerou oporu během této veliké zkoušky a že se radostně podvolí Boží vůli.

Potom pokračoval a zanechal vzkaz svým dětem „aby hledaly Otce, který je nikdy neopustí". Ve chvíli, kdy si všichni přítomní mysleli, že už je v bezvědomí a začali truchlit nad tím, co pro ně jeho ztráta znamená, byli překvapeni, když vyřkl poslední větu: „Důvěřujte Bohu a nemusíte se bát."

Ve chvíli, kdy zpráva dosáhla manželku Sáru, trpěla takovými revmatickými bolestmi v šíji, že sotva udržela v ruce pero. Přesto napsala své dceři Ester, která ztratila svého manžela, Aarona Burra, jen před několika měsíci:

Co mohu říci? Svatý a dobrý Bůh nás zahalil temnými mraky. Tak, že můžeme jen políbit Jeho berlu a zakrýt svá ústa! Bůh vykonal co chtěl. To On způsobil, že mohu dál obdivovat Jeho dobrotu a že jsme měli Jonathana tak dlouho. Můj Bůh žije; a jemu patří mé srdce. Jaké dědictví nám můj manžel a tvůj otec zanechal! Všichni jsme vydáni Bohu; zde jsem a jsem tomu ráda. (ibid., str. 442)

B. Všichni, kdo zemřou bez Krista, budou čelit soudu

Člověku je určeno jednou zemřít a pak přijde soud (9:27). Tato věta jasně popírá reinkarnaci. Lidé neumírají proto, aby se později narodili jako někdo jiný nebo něco jiného. Jednou jsem poslouchal v rádiu v Jižní Asii rozhovor se ženou, která umírala na AIDS. Nakazila se od svého manžela, který se nakazil od prostitutky. Reportér se jí zeptal, zda se na svého muže zlobí. Odpověděla, že ne, protože ví, že se v příštím životě vrátí v lepším postavení, protože v tomto životě tolik trpěla bez vlastní viny. Pomyslel jsem si, nejenže umírá, ale navíc věří v Satanovu lež! Reinkarnace je v přímém protikladu s biblickou pravdou. Všichni umíráme jen jednou a pak přijde soud. Tento verš popírá jakékoliv představy o tom, že člověk bude mít po smrti ještě druhou příležitost, aby přijal Krista. Smrt je finále možností a příležitostí. Philip Hughes napsal:

Odmítnout kříž jako jediný nástroj spásy je volba kříže coby nástroje soudu.

  • Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den. (J 12:48)

A právě proto nás Písmo vybízí slovy

  • Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! (2K 6:2)

Odsouvat spasení může mít věčné fatální důsledky! Věřící v Krista, však před soud nepřicházejí:

Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (J 5:24, viz také Ř 8:1)

Všichni věřící se objeví před soudnou stolicí Krista aby přijali odměnu za skutky v těle, ať dobré, či zlé (2K 5:10). Naše ohavné skutky bez víry budou spáleny jako dřevo, seno a sláma, zatímco zlato, stříbro a drahé kamení bude součástí odměny. Pamatujme, že:

  • … dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm. (1K 3:13-15)

C. Kristus zemřel jednou, aby nesl naše hříchy, ale přijde znovu, aby dokončil naše spasení

Kristus byl jednou provždy obětován za naše hříchy (9:28). Tento verš ukazuje nesprávnost vysluhování mší katolické církve, kdy je Kristus předkládán Bohu jako oběť za nás při každém přijímání elementů, které se stávají, jak věří, skutečným tělem a krví Krista. Katoličtí teologové prohlašují, že kněží vykonávají věčné a časem neomezené obětování Krista. (P. H. Davids, Evangelical Dictionary of Theology, ed. by Walter Elwell [Baker], p. 697.) Většina řadových katolíků nepochopila, že každému ve chvíli, kdy uvěří v jedinečnost Kristovy oběti, Bůh odpustil všechny hříchy a vložil do nich Kristovu spravedlnost. Jeho oběť je neopakovatelná!

Kristův druhý příchod se již nebude týkat hříchů, ale soudu, protože otázka hříchů byla zcela vyřešena při Jeho prvním příchodu. Mesiáš přijde pro všechny spasené věřící, kteří ho netrpělivě očekávají. Ve spasení vidíme tři slovesné časy – byli jsme spaseni v minulosti v okamžiku, kdy jsme Kristu uvěřili. V přítomnosti jsme spaseni skrze Jeho svatost v našich životech. A konečně v budoucnosti, až Kristus přijde, bude naše spása dokonána:

  • Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. (1J 3:2)

D. Ti, které Kristus spasil, netrpělivě očekávají Jeho návrat

Obraz za tímto veršem 9:28 je pro Židy svátek, Den smíření, kdy jejich vysoký kněz vzal krev a zmizel za oponou chrámu, aby vykonal smíření za jejich hříchy. Minuty, kdy byl z dohledu, se zdály být nekonečné jako hodiny. Všichni netrpělivě čekali, až se znovu objeví. Když se konečně objevil, jásali, protože věděli, že jejich oběť za hříchy byla Bohem přijata. (viz F. F. Bruce, Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], pp. 223-224) Také náš nejvyšší kněz před námi zmizel a vešel do nejsvětější svatyně v nebi. Tam přinesl svoji vlastní prolitou krev a my netrpělivě vyčkáváme Jeho návrat. Teprve potom mohou být naplněna všechna Boží zaslíbení a spasení dostane konkrétní podobu!

Když Pavel stál tváří tvář svému mučení, napsal:

  • Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod. (2Tm 4:8)

Pak, protože miluješ Krista jako svého Spasitele, očekáváš Jeho návrat, kdy nebude vyhlašovat soudy, ale jako spravedlivý soudce bude udělovat koruny spravedlivosti.

Závěr

Před lety, v pionýrských dobách osídlování Ameriky, se splašil kůň a letěl městečkem i s vozem, kde zůstal malý chlapec. Jeden mladý muž riskoval svůj život, aby koně zastavil, a tím chlapci zachránil život. Smutné je, že z tohoto mládence vyrostl muž bez zákona. Jednoho dne, když stál před soudcem, který ho měl odsoudit za vážný trestný čin, poznal soudce jako toho, kdo mu před lety zachránil život. Prosil o milost na základě předchozí události, ale slova soudce jeho naléhání ztišila:

Mladý muži, tehdy jsem byl váš zachránce, dnes jsem váš soudce, a musím vás odsoudit k smrti oběšením. (Our Daily Bread, 8/84)

Ježíš Kristus připravil spasení pro mnohé i dnes, připravil je všem, kdo mu důvěřují. Pokud se neobrátíš od svých hříchů k víře, budeš jednoho dne stát před soudem spravedlivého Soudce. Když zemřeš, chceš stát před Božím soudem? Nebo budeš bez výhrad důvěřovat tomu, co přinesla Kristova nejvyšší oběť za tvé hříchy, a obdržíš Jeho spasení?

Diskusní otázky

1. Jestliže Kristova oběť sňala všechny hříchy, proč máme své hříchy vyznávat a prosit za odpuštění?

2. Jak sladíš verše z Jana 5:24, kde se říká:

Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života a Matouše 16:27 (2K 5:10 & Zj 20: 11-15), kde se říká: Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.

3. Proč je důležité, abychom viděli Památku Páně jako vzpomínku na Jeho smrt za naše hříchy, a ne jako opakovanou oběť Jeho těla a krve na oltáři? Proč je to doktrinálně důležité?

4. Když se setkáš s někým, kdo věří v reinkarnaci a odmítá Boží slovo, co mu povíš?

Steven J. Cole, 2004, All Rights Reserved, www.fcfonline.org