O Duchu svatém bylo již popsáno mnoho papíru. Každá Osoba Boží trojjediné hlavy je přece nekonečný námět. Podívejme se dnes na hodnoty Božího Ducha v kontrastu s „hodnotami" světa.

Úvod:

Boží trojjediná hlava vykonává všechno trojjedině. Otec, Syn a Duch nedělají nikdy nic samostatně, ale vždy, a bez výjimky, ve vzájemné součinnosti a naprosté jednotě. Proto je Bůh jen jeden a není jiného boha. Otec je plánovatel, návrhář, dává impulz k akci. Syn je vykonavatel, tvořitel, uskutečňovatel Otcových nezměnitelných plánů a projektů. Duch Boží je informátor, styčná Osoba, v podstatě ukazováček, který ukazuje a dosvědčuje Synovy realizace Otcových záměrů. Když čteme slovo „Bůh" jak v Novém, tak ve Starém zákoně, vždy mějme na mysli trojjedinou součinnost Otce, Syna a Ducha. Na příklad: Otec vyvolil, Syn vykoupil a Duch informuje a přesvědčuje o Synově vykoupení, které vykonal přesně podle Otcova plánu.

I původní stvoření bylo realizováno ve stejné trojjediné Boží posloupnosti. V Genesis se dovídáme, že Bůh stvořil nebe, zemi, světlo, život, člověka - celý kosmos. Jan však v Novém zákoně píše, že vše povstalo skrze Slovo a bez něho nepovstalo nic, co jest - tedy i člověk. To Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. Vše bylo stvořeno tedy Slovem - Synem. O celém Synovu tvoření, podle Otcových záměrů, svědčil od prvopočátku Duch, jenž se vznášel nad vodami již ve 2. verši celé Bible.

Otec posílá Syna a Ducha, Syn posílá Ducha. Zde je Boží „velitelská posloupnost":

• Amen, amen, [já Ježíš] říkám vám: Kdo přijímá mého posla, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá [Otce] Toho, který mě poslal. (Jan 13:20)

Kdo přijal Ducha, ten přijme Syna, protože Duch byl poslán Synem, aby o Synu svědčil; kdo přijal Syna, ten přijme Otce, protože Syn byl poslán Otcem, aby vykonal Otcův záměr. Nahraďte v předešlé větě Ducha - hudbou, Syna - hudebníky, a Otce - skladatelem. Upravte patřičně gramatiku, věta bude stále dávat smysl a pomůže nám objasnit, jak Boží trojjediná hlava spolupracuje. Kdo neslyší Ducha, neví ani o Synu, ani o Otci. Kdo neslyší hudbu, neví ani o hudebnících ani o skladateli. Člověk bez Božího Ducha je pouze přirozeným člověkem a nemůže pochopit podstatu Boží dílny:

• Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. (1 Korintským 2:14)

Nejprve Bůh s člověkem navazuje společenství v posloupnosti OTEC-SYN-DUCH, tj. skrze (1) záměr Otce, (2) vykupitelský kříž Syna a (3) svědectví Ducha. Z Boží vůle se potom člověk stává Božím dítětem v obráceném sledu DUCH-SYN-OTEC, tj. skrze (1) svědectví Ducha jej (2) Syn pojme do sebe, (to je ten křest, který nás zachraňuje) a kdo je v Kristu, je také v (3) Otci.

• Až ale přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy [já Ježíš jsem ta cesta, pravda i život]. Nebude totiž mluvit sám od sebe, ale řekne vše, co uslyší - oznámí vám i věci budoucí. On mě [Syna] oslaví, neboť vám oznámí, co přijme ode mě. Všechno, co má Otec, je mé. Proto jsem řekl, že vám oznámí, co přijme ode mě. (Jan 16:13-15)

Ježíš odešel, aby přišel Duch svatý:

• Říkám vám ale pravdu: Je pro vás lepší, abych odešel. Když neodejdu, nepřijde k vám Utěšitel [paraklétos - zavolaný, aby stál po vašem boku]; když ale odejdu, pošlu ho k vám. (Jan 16:7)

Ježíš Kristus odešel z tohoto světa proto, aby uvolnil místo „Utěšiteli", Duchu svatému, jenž je jiný (alos), ale stejné podstaty jako je Kristus sám. Duch svatý byl povolán, aby stál podél (Paraklétos) učedníků a upevňoval je ve víře.

První Ježíšovo ujištění učedníkům oznamovalo skutečnost, že Duch svatý má životadárnou moc:

• Ve veliký poslední den toho svátku Ježíš stál a volal: „Kdo žízní, pojď ke mně a pij! Kdo věří ve mne, z jeho nitra potečou řeky živé vody, jak praví Písmo." (A to řekl o Duchu, kterého měli přijmout věřící v něho; neboť Duch svatý ještě nebyl dán, protože Ježíš ještě nebyl oslaven.) (Jan 7:37-39)

Co tedy praví starozákonní Písmo? Koho Ježíš citoval a interpretoval? Pojďme k Izajášovi:

• Já vyleji vody v místa zprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi. Já vyleji svého ducha na tvé potomstvo a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou. (Izajáš 44:3)

Hospodin (Iz 44:2), jenž vylévá svého Ducha - vody života na celé Abrahamovo (Jákobovo) zaslíbené potomstvo, je sám Ježíš! V Izajášovi vylévá Ducha Hospodin, V Janovi posílá Ducha Ježíš Kristus. Hospodin je Otec, Syn a Duch svatý. Bůh je jen jeden a je trojjediný. Duch svatý vycházející z Otce a poslaný Synem je vylit, aby byl Boží lid navždy zavlažován Bohem.

• Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí. (Izajáš 58:11)

Druhé Ježíšovo ujištění učedníkům oznamovalo skutečnost, že Duch svatý bude v nich (imanentně) navždy přebývat:

• Já pak požádám Otce a dá vám jiného [alos - stejné povahy] Utěšitele, který s vámi zůstane na věky, totiž Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijmout, neboť ho nevidí a nezná. Vy ho však znáte, neboť žije u vás a bude ve vás. (Jan 14:16-17)

Svět je celý kulturní, politický, ekonomický, vědní a duchovní kosmos všech lidí, kteří budují a žijí bez Ducha, totiž bez Syna a Otce.

Třetí Ježíšovo ujištění učedníkům oznamovalo skutečnost, že Duch svatý bude učitelem a vzdělavatelem, tj. vyučí všechny, v kterých přebývá, všemu co řekl Syn a Synu Otec:

• Avšak Utěšitel, ten Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl. (Jan 14:26)

Služba Ducha svatého spočívá především v tom, že zmocňuje všechny Boží děti, aby jej napodobovaly:

• Až ale přijde ten Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, totiž Duch pravdy, který vychází z Otce, ten o mně [Ježíši Kristu] bude vydávat svědectví. A vy také vydávejte svědectví, protože jste od počátku se mnou. (Jan 15:26-27)

V kom přebývá Duch svatý, se od světa liší. Roznáší ovoce - dobrou zprávu (evangelium), svědectví o Kristu, svědectví o jeho smrti na kříži za hříchy světa.

Hlavní úlohy Ducha svatého

• Až přijde, odhalí světu, v čem je hřích [světa], spravedlnost a soud. Hřích [světa], že nevěří ve mne; spravedlnost [světa], že jdu k Otci a už mě neuvidíte; a soud [světa], že vládce tohoto světa je již odsouzen. (J 16:8-11)

1. Úlohou Ducha svatého je usvědčit svět - kulturní, politický, ekonomický, vědní a duchovní kosmos bez Krista, že jeho chápání hříchu (zla), spravedlnosti a soudu je zcela scestné a v konci konců vede do záhuby.

2. Úlohou Ducha svatého není soudit svět, ale usvědčit (pudit) svět, aby hledal cestu ke Spasiteli. Svět totiž soudí Boží Syn v souladu s Otcovou vůlí.

Protože je i Synem člověka:

• Sám [já Ježíš] od sebe nemohu dělat nic. Jak slyším [od Otce], tak soudím a můj soud je spravedlivý, protože nehledám svou vůli, ale vůli Toho, který mě poslal, Otcovu. (Jan 5:30)
• Otec nikoho nesoudí, ale svěřil veškerý soud Synu, ... (Jan 5:22)
• Jan 5:27 a [Otec] dal mu [Synovi] také pravomoc konat soud, protože je Syn člověka.

3. Úloha Ducha svatého není zdaleka jen negativní (usvědčování světa), ale především pozitivní působení. Duch ukazuje Božímu lidu, který byl ze světa zachráněn (vytržen), slávu toho, který jej poslal; slávu Syna - jedinou cestu spásy. Jen spasený člověk, zrozený z Ducha, vidí a chápe Kristovu slávu projevenou na Golgotě:

• On [Duch svatý] mě [Ježíše Krista] oslaví, neboť vám oznámí, co přijme ode mě. (Jan 16:14)

4. Úloha Ducha svatého byla, že v 1. století vdechl apoštolům pravdu, kterou zaznamenali v rukopisech, dnes nazývanou Nový zákon. Oznámil a vyložil proroctví:

• Až ale přijde on, Duch pravdy [Kristův Duch], uvede vás do veškeré pravdy [do Krista]. Nebude totiž mluvit sám od sebe, ale řekne vše, co uslyší - oznámí vám i věci budoucí. (Jan 16:13)

V novozákonní době má Duch svatý zvláštní úkol, svědčí a ukazuje přímo na Syna Božího a přebývá v Božím lidu jako závdavek. Starozákonní Písmo bylo samozřejmě také vdechnuto Duchem svatým, ale jeho úloha měla jinou povahu:

• Proroctví totiž nikdy nepřišlo z lidské vůle, ale Boží svatí lidé mluvili, jak byli puzeni Duchem svatým. (2 Petrův 1:21)

Hřích, spravedlnost a soud

Prostudujme nyní, jak vidí hřích, spravedlnost a soud svět (přirození lidé) a jak protikladně je vidí Duch Boží. Znovu si připomeňme, že „světem" rozumíme současný kulturní, politický, ekonomický, vzdělávací, vědní a duchovní kosmos bez Krista - tedy nebiblický světonázor a systém. Tak rozumějme slovu „svět", „světský" atd. v celé této úvaze.

Již jsme řekli, že úloha Ducha svatého je usvědčit svět, že jeho chápání (A) hříchu (zla), (B) spravedlnosti a (C) soudu je zcela scestné, a že vede do záhuby.

A. Duch svatý odhaluje světu jeho pochybené chápání hříchu (zla)

Duch svatý vymezuje (definuje) největší hřích, na rozdíl od světa, následovně:

• ...Hřích [světa], že nevěří ve mne [Ježíše Krista]... (Jan 16:9)

Jednotné číslo (hamartia) naznačuje, že zde jde o jeden určitý hřích. Duch svatý odhaluje světu jeho hřích hříchů, totiž, že nevěří v Ježíše Krista, Mesiáše, Syna Božího. Ne vražda, ani sedm smrtelných hříchů, ale ten nejhroznější a zapuzující hřích je nevíra v Krista jako Syna Božího a jediného Spasitele.

• Proto jsem vám [já Ježíš] řekl, že zemřete ve svých hříších. Nebudete-li věřit, že „Já jsem," zemřete ve svých hříších. (Jan 8:24)

Kdo nevěří, že Kristus je Jahve Starého zákona - JÁ JSEM, ten zůstává uvězněn v prapůvodním Adamově primordiálním hříchu.

• Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM." A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám." (Exodus 3:14)

Třebaže jsou všichni přirození lidé prokletí nepřetržitým porušováním Božího zákona, třebaže jsou nerozlučně vnitřně spjatí (inherentně) s hříchem, to, co je v konci konců zatratí a odsoudí do pekla, je jejich neochota uvěřit, že Pán Ježíš Kristus je Spasitel a Syn Boha živého, že je Stvořitel všeho, co je. Všechny hříchy mohou být a ve skutečnosti jsou odpuštěny. Jestliže tento zásadní hřích nevíry je v přirozeném člověku přemožen Duchem svatým, dojde ke znovuzrození z Ducha Božího. Všechny ostatní hříchy pramení z nevíry, tj. z osobní svébytnosti, neznalosti a nespolehnutí se na Krista. To byl prvotní hřích Adama, který se nespolehl na Slovo Jahve, na Slovo „Jsem, který Jsem" a uvrhl celé lidstvo do hříchu nevíry a nespolehnutí se na Jahve - na Ježíše Krista. Přirozený člověk (bez Krista) žije milisekundu po milisekundě v totálním hříchu nevíry v Krista, ať zasévá nebo sklízí úrodu na poli, učí dítě základům přirozené mravnosti nebo organizuje sbírku pro chudé. Veškerá jeho činnost, dobrá nebo zlá, dle úsudku světa, se odehrává na černém pozadí satanova ducha, který mocně ovládá ovzduší a který nyní působí v neposlušných lidech.

• Víme, že my jsme z Boha, ale celý svět leží ve Zlu. (1 Janův 5:19)

Všichni svatí, to jsou ti, kteří se z moci Ducha Božího již znovuzrodili do pravdy (Ježíše Krista), byli aktivními účastníky a dobrovolně hráli své životní role v černém poli satanova divadla:

• Také vy jste byli mrtví ve vinách a hříších, jimž jste se kdysi věnovali podle způsobu tohoto světa, pod vlivem onoho ducha, který mocně ovládá ovzduší a který nyní působí v neposlušných lidech. (Efezským 2:1-2)

Na druhé straně, spolehnutí se na Krista vymazává všechny hříchy. Pokud hříšník neuvěří v Kristovu zástupnou oběť na kříži za jeho církev, kterou si vyvolal ze světa (ekklésia, ekkaleó, vy-volat), ani jeden osobní hřích, jakými jsou lež, nenávist, krádež, smilstvo, ba i vražda, nemůže být odpuštěn. Duch svatý tedy odhaluje světu, v čem vězí jeho hřích - že nevěří v Krista.

Na rozdíl od Ducha svatého svět chápe hřích sebestředně (subjektivně podle vlastního uvážení), povrchně a relativně. Největší hřích je podle světa vražda. Týrání, lež, krádež, podvod, ... už jsou menším zlem. Proto samospravedliví přirození lidé ze světa vidí zabijáky, zloděje a lháře jako anomálii, jako úchylku od normálu. Jejich postoj je však relativní. Dnešní normál přece nebýval normálem před 50 léty. Většina lidí zapadá do mravního normálu své doby; tak zlí přece nemohu být, vždyť všude kolem mě jsou lidé mnohem horší, než je běžný standard - zlatý střed. A jestliže nějaký Bůh je, jistě má pochopení pro lidské slabosti a nedostatky. Člověk se utěšuje tím, že Bůh jistě přihlédne k okolnostem, které nás k hříchu vedly. Nejsme přece zločinci jako Herodes, Hitler nebo Stalin... Bůh ale není relativista!

B. Duch svatý odhaluje světu jeho pochybené chápání spravedlnosti

Duch svatý vymezuje spravedlnost, na rozdíl od světa, následovně:

• ...spravedlnost [světa], že jdu k Otci a už mě neuvidíte... (Jan 16:10)

Tímto prohlášením Ježíš Kristus říká, že pokud je na zemi On sám, Syn Boží, tak především odhaloval „spravedlnost" judaismu. Odhaloval, jak judaismus zdegeneroval v mělkou prázdnotu zákonického provozování náboženských povinností, které naprosto nebyly s to obdarovat jejich „dodržovatele" věčným životem:

• A to je ten věčný život - aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, jehož jsi poslal, Ježíše Krista. (Jan 17:3)

Judaistická spravedlnost se povětšinou naprosto zvrátila. Stále mějme na paměti, že i náboženský nebo-li duchovní člověk bez Krista dnes, bez Jahve ve starozákonní době, patří (patřil) světu:

• V chrámu nalezl prodavače volů, ovcí a holubic a směnárníky sedící za stoly. Tehdy si z provazů upletl bič a všechny z chrámu vyhnal i s ovcemi a voly. Směnárníkům rozházel peníze a zpřevracel stoly a prodavačům holubic řekl: „Odneste to odsud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!" (Jan 2:14-16)
• Přijímá-li člověk v sobotu obřízku, aby byl dodržen Mojžíšův zákon, proč se na mne zlobíte, že jsem v sobotu uzdravil celého člověka? Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem! (Jan 7:23-24)

Mohli bychom doložit mnoho, mnoho dalších příkladů, kdy Ježíš zákoníkům připomíná, že jejich spravedlnost není z Boha. Ježíš ale říká, že spravedlnost světa je v tom, že až odejde k Otci, tak přijde můj Duch (jiný, ale stejné podstaty - alos), Duch pravdy a ten bude pokračovat v mém poslání a odhalí světu, kulturnímu, politickému, ekonomickému, vědnímu a duchovnímu kosmu bez Krista - co to je skutečná spravedlnost. Úkol Ducha svatého je, aby ukázal na pomíjivost lidského konání, na sebe upřenou spravedlnost - pokrytectví, bez něhož svět nemůže ani plynout. Duch svatý odhaluje temnotu srdcí přirozených lidí.

• A toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si více než světlo oblíbili tmu, protože jejich skutky byly zlé. Každý, kdo koná zlo, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo ale koná pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky byly vykonány v Bohu. (Jan 3:19-21)

Na rozdíl od Ducha svatého svět chápe spravedlnost subjektivně, podobně jako hřích, podle svého svědomí, tedy sebestředně, povrchně a relativně. Duch Boží ale učí, že pravá spravedlnost je vzývání a uchopení Božího Jména, opuštění nepravosti:

• Jako nečistí jsme byli všichni, všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat. Uvadli jsme všichni jako listí, naše nepravosti nás unášely jako vítr. Nebylo nikoho, kdo by vzýval tvé jméno, kdo by procitl a pevně se tě chopil, neboť jsi před námi ukryl svou tvář a nechal nás zmítat se pod mocí naší nepravosti. (Izajáš 64:5-6)

Izajáš hořekoval nad nábožensky založeným lidem, který alespoň věřil v jakéhosi boha nebo bohy. Hořekoval nad lidem, který byl požehnán, který měl Písmo! Kolik náboženských systémů, včetně „křesťanských", kolik jedinců po celičkém světě si hýčká v srdci svoji spravedlnost nad tou Boží, zjevenou v Písmu. Každý náboženský systém je svým způsobem založen na odměně. Když budeš dobrý, povede se ti dobře, čeká tě nebe, převtělení do vyššího stupně vědomí, nirvána, atd. Když budeš zlý, povede se ti zle, čeká tě peklo, smrt, převtělení do nižšího stupně vědomí, atd.

Světské chápání spravedlnosti, které chce vést k nějakému absolutnu, má po celém světě stejné kořeny. Skutky (příčina) podmiňují spásu (důsledek). Světské duchovno bez Krista směřuje od člověka (od skutků) k bohu nebo bohům (ke spáse). Světská spravedlnost vychází z člověka, z lidského rozhodování, proto je primárně antropocentrická. Světský člověk bez Krista koná dobro, aby byl spasen. Motivací konat dobro je touha člověka po lepším „živobytí" po jeho tělesné smrti. Spása přichází skrze lidskou „spravedlnost."

Spravedlnost zjevená Duchem Božím je obrat o 180o. Příčina je důsledkem a důsledek příčinou. Spása skrze Krista (příčina) podmiňuje skutky (důsledek). Spasený člověk, v němž sídlí Duch Boží (příčina), koná dobré skutky (důsledek). Boží spravedlnost vychází z Boha, z Božího rozhodnutí, proto je primárně teocentrická. Člověk v Kristu koná dobré skutky, protože už je spasen. Spása přichází skrze Boží spravedlnost, skrze spravedlnost Krista. Motivací konat dobro je láska člověka ke Kristu, který mu již lepší „živobytí" dal skrze Ducha Božího.

• Jelikož neznají Boží spravedlnost, snaží se udržet svou vlastní spravedlnost, místo aby se poddali té Boží. Kristus je totiž završením Zákona, aby byl ospravedlněn každý věřící. O spravedlnosti ze Zákona píše Mojžíš takto: „Člověk, který ty věci plní, z nich bude žít." Spravedlnost z víry však mluví takto: „Neříkej si v srdci: Kdo vystoupí do nebe?" (totiž přivést Krista dolů), ani: „Kdo sestoupí do propasti?" (totiž vyvést Krista z mrtvých). Co tedy říká? „Slovo je ti velmi blízko; je ve tvých ústech a ve tvém srdci" To je to slovo víry, které kážeme. Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy pak vede ke spáse. (Římanům 10:3-10)

Dosud jsme se zabývali lidmi, kteří věří v Boha nebo nějakého boha nebo bohy. Mnoho dnešních lidí ale věří, že Bůh nebo bozi vůbec neexistují! Ve „spravedlnosti" světa, lépe nepravosti světa, Bůh, bůh nebo bozi nemají vůbec žádné místo. Svět hledá svoji vlastní, humanistickou spravedlnost, ve které je člověk středobodem bytí a veškerého jsoucna.

C. Duch svatý odhaluje světu jeho pochybený soud (úsudek)

Duch svatý vymezuje soud, na rozdíl od světa, následovně:

• ...a soud [světa], že vládce tohoto světa [ďábel] je již odsouzen... (Jan 16:11)

Svět žije pod vládou satana, proto je jeho úsudek, pokud se týká duchovní pravdy, slepý, pochybený, a zlý. Svět není schopen učinit správný úsudek.

• Nesuďte podle zdání, suďte spravedlivým soudem. (Jan 7:24)

Bůh je neomezený, a proto jej nikdo nemůže soudit nebo posuzovat. Nikdo, žádné stvoření nemá dost dlouhý „metr", kterým by bylo Boha možné změřit a posoudit. Proto správný soud může činit jen Kristův, Boží Duch.

• Vy soudíte tělesně, já nesoudím nikoho. A i kdybych soudil, můj soud je pravdivý, neboť nejsem sám, ale je se mnou Otec, který mě poslal. (Jan 8:15-16)

Všechna satanova posouzení a rozhodnutí jsou jenom deformace Božích pravd a instrukcí. Svět je pod jeho mocí, je duchovně mrtev, a proto naprosto neschopen cokoliv pravdivě duchovně posoudit:

• Váš otec je ďábel, a vy chcete plnit touhy svého otce. Od počátku to byl vrah a nestál v pravdě, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví, jak je mu vlastní, neboť je lhář a otec lži. Ale protože já říkám pravdu, nevěříte mi. Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? A když říkám pravdu, proč mi nevěříte? Kdo je z Boha, slyší Boží slova. Vy neslyšíte proto, že nejste z Boha. (Jan 8:44-47)

Posuzování Božích věcí světem bez Boha jsou jen lži. Soud vězí v tom, že vládce světa je již odsouzen. Pouze a jenom Duch Boží může přesvědčit lidi, že jejich úsudek ohledně Ježíše Krista je křivý. My všichni, v kterých dnes sídlí Duch Kristův, jsme kdysi posuzovali Krista nepravdivě, stejně deformovaně jako dnešní svět. To nám našeptával vládce tohoto světa - satan.

• Také vy jste byli mrtví ve vinách a hříších, jimž jste se kdysi věnovali podle způsobu tohoto světa, pod vlivem onoho ducha, který mocně ovládá ovzduší a který nyní působí v neposlušných lidech. My všichni jsme kdysi spolu s nimi podléhali svým tělesným žádostem. Plnili jsme přání těla a mysli, a tak jsme svou přirozeností byli odsouzeni k Božímu hněvu stejně jako ostatní. (Efezským 2:1-3)

Pouze Bůh, Duch Boží, tak jako Petrovi, nám odhalil pravdu, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého.

• „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!" odpověděl mu Šimon Petr. Ježíš mu na to řekl: „Blaze tobě, Šimone, synu Jonášův, protože toto ti nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. (Matouš 16:16-17)

Satan svět neustále svádí z cesty ke Kristovu kříži všemožnou lží.

• Těmto nevěřícím zaslepil bůh [Satan] tohoto světa mysl, aby jim nezazářilo světlo evangelia slávy Kristovy, který je obrazem Božím. (2 Korintským 4:4)

Ďábel byl ale poražen Kristem, jeho zástupnou smrtí na kříži za všechen svůj lid. Kristova smrt vypadala jako satanovo vítězství, byla to však jeho zkáza a zničení.

• Tak odzbrojil vlády a mocnosti, veřejně je zahanbil, triumfoval nad nimi! (Koloským 2:15)

Kristus nad ďáblem zvítězil, aby brány pekel nepřemohly jeho církev, všechny, za které zemřel na kříži. Ďábel je stále vládcem tohoto světa, ale není vládcem těch, kteří do tohoto světa nepatří a mají občanství v nebesích.

• A protože děti jsou si příbuzné tělem a krví, právě tak se i on stal člověkem, aby svou smrtí zlomil moc toho, který měl moc smrti (to jest ďábla), a osvobodil ty, které strach ze smrti po celý život držel v otroctví. (Židům 2:14-15)

Kristův kříž svázal satana tak, aby nemohl svést ty, kteří patří Bohu. Základem církve je Kristův kříž. Na sobě, na úhelném kameni, na té skále církev stojí, to je ten chrám Boží, jenž byl postaven ve třech dnech a satan se jej nemůže dotknout - tak je omezen!

• A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále [na sobě, na Kristu] zbuduji svou církev [ty kdo jsou ve mně] a brány pekel ji nepřemohou. (Matouš 16:18)

Při prvním příchodu Krista Bůh omezil satanovu moc jen na svět - v tomto smyslu není svázán. Na Boží lid však satan nedosáhne - v tomto smyslu je svázán. Při druhém příchodu Krista Bůh sváže satana absolutně.

• Ďábel, který je sváděl, byl uvržen do jezera ohně a síry, kde je i šelma a falešný prorok; tam budou trýzněni dnem i nocí na věky věků. (Zjevení 20:10)

Soud je skutečně v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen. Pouze Duch svatý přivede hříšníka k pravdivému úsudku, pokud jde o svět - satanova panství a pokud jde o církev - Kristova panství.

Na rozdíl od Ducha svatého svět chápe soud, podobně jako hřích a spravedlnost - sebestředně, povrchně a relativně. Úsudek světa sotva kdy protne Boží pohled na postoje ohledně manželství, nevěry, smilství, lži, majetkových přestupků, potratů, asistovaného usmrcení atd ...

- pst -