Zápas o duši:

Boží dobrota & lidská zkaženost

Verze pro tisk

Kdykoliv slyšíme o Boží svébytnosti, sva­tosti, spravedlnosti, svrchovanosti, uml­káme a stojíme v úžasu a obdivu nad Boží nádherou, velikostí a slávou. Kdy­ko­liv přemýšlíme a mluvíme o těchto věcech, naplňujeme Boží příkaz z 1. Korintským 10,31, abychom vším, co děláme, osla­vo­vali Boha. Když ale přemýšlíme o Boží dobrotě, tak si myslím, že je pro nás mezi ostatními Božími atributy takovou Po­pel­kou. Každý křesťan souhlasí s tím, že Bůh je dobrý – o tom není pochyb. Ale zároveň to většina z nás považuje za něco všedního, normálního, za něco, nad čím nemusíme dlouho přemýšlet.

Zásadní problém je v tom, co si pod slovem dobrý představujeme. Zde je kámen úrazu. Když mluvíme o Božích vlast­nostech jako je jedinečnost, svébytnost nebo svrchovanost, je to pro nás také náročné, ale trochu jiným způsobem. Tyto charakteristiky jsou vlastní jenom Bohu, nikdo jiný není ani svrcho­vaný ani svébytný. Naším problémem v tomto případě je vůbec nějak uchopit, co tyto věci znamenají, a porozumět tomu. Víme, že jenom Bůh je svébytný a svrchovaný, a ačkoliv chceme být jako on, nezávislí a svrchovaní, musíme se smířit s tím, že to není možné. V tomto bodě nejlépe dochá­zíme k pocho­pení rozdílu mezi Bohem a člověkem, totiž že člověk není Bůh.

Když mluvíme o Boží spravedlnosti nebo o Boží svatosti, víme, že tyto atri­bu­ty jsou vlastní samotnému Bohu a vychá­zejí od něj. Ovšem vedle toho i my sami máme nějakou zkušenost se spra­ve­dl­ností a svatostí a představujeme si (cel­kem správ­ně), že Boží spra­ve­dl­nost a svatost tuto naší zkušenost nějak přesahují a převyšují. Je nám jasné, že u Boha je něco víc – je nám to o to jasnější díky naší osobní zku­še­nos­ti se svou nedokonalou svatostí a spravedlností. Boží svatost a spra­vedl­nost pros­tě musí být dokonalejší než naše. V tomto případě už nám to nepřijde tak jednoznačné jako u jiných Bo­žích vlast­ností, ale nakonec i zde musíme uznat, že člověk není jako Bůh a že je zde rozdíl mezi Bohem a člověkem, me­zi Boží spravedlností a svatostí a tou naší.

Ale s Boží dobrotou je to trochu jinak. Jsme padlá stvoření, hříšníci a hřích nás nenávratně a do všech detailů poškodil. Jsme porušení do té míry, že jsme neo­pra­vitelní! Bůh nás musí stvořit znovu – sice postupně, ale kompletně: Musí nám dát nového vnitřního člověka (zno­vu­zro­zení) a již brzo nám dá také nového vněj­šího člověka, nové tělo (vzkříšení z mrt­vých). Bůh na nás nebude nic opra­vo­vat! Tato skutečnost uka­zuje míru naší hříšnosti a zkaženosti. Tato naše padlost nás vede k tomu, že se díváme velmi zkresleně nejenom na Boha, ale také na sebe, takže když mluvíme o do­brotě, každý padlý člověk si sám o sobě myslí, že je dobrý. Možná většina lidí řekne, že na tom nejsou zas tak zle, ale to je jenom špatně skrývaný pokus, jak říci: „Jsem dobrý.“ A nejenom nějak dobrý, ale dost dobrý. A právě zde je jádro našich problémů. Odtud pramení všechna lidská pýcha. Zde leží původ kaž­dého lidského náboženství – spasení ze skutků. Tady má své kořeny humanistická filosofie, která říká, že člo­věk se rodí nevinný a bez hříchu. Zde je zdroj evolučního náboženství a moderní psychologie. Myslíme si totiž, že Bůh je dobrý právě tak, jako my jsme dobří. Ale naše porozumění tomu, co je dobré, pochází jenom z našeho subjektivismu, z našich pocitů a zkušeností, z naší sobec­ké, padlé přirozenosti. A to je hlavní důvod, proč tak málo přemýšlíme o Boží dobrotě. Máme falešný pocit, že o dobru už všechno víme.

Zdroj skutečného dobra

Ale co může padlý člověk vědět o dobru? Máme nějakou objektivní možnost, jak poznat, co je dobré a co je zlé, pokud nebudeme nijak počítat s Bohem? Žádná lidská filozofie, subjektivismus ani relativismus nám nemohou dát odpověď. Bez Boha není možné poznat, co je dobré a co je zlé.  Poznání dobra nám není dáno ani prostřednictvím všeobecného zjevení. Máme sice svědomí, které je součástí všeobecného zjevení, ale i lidské svědo­mí je poskvrněné hříchem. Stvoření kolem nás nám ukazuje, co je dobré jenom v relativním slova smyslu, ale nikoliv v absolutním.

Přirozený člověk je vůči Boží dobrotě slepý, přestože ho Bůh v mnoha ohledech svou dobrotou přímo zahrnuje. Místo toho je člověk bytostně přesvědčen o tom, že všechno dobré má svůj původ a zdroj v něm samotném. Proto také přirozený člověk žádným svým skut­kem nemůže oslavovat Boha a žádný skutek nebude hříšnému člověku „připočten k dobru“.

Boží dobrota je zdrojem Boží slávy

Boží dobrota je Popelkou mezi Božími vlastnostmi. Jednak tím, jak subjektivně vnímáme, co je dobro a jak je Bůh dobrý, a také tím, jaké místo Boží dobrotě přiřazujeme. Obvykle zařazujeme Boží do­brotu vedle ostatních Božích vlastností. Ale tak by to být nemělo. Boží dobrota je základem celé řady dalších Božích vlast­ností. Nejlépe si to můžeme uvědomit na tom, že Boží sláva je odrazem a září Boží dobroty. Mojžíš strávil 40 dní na Sinaji, kde dostal od Boha desky zákona. Potom sestoupil dolů, spatřil lid, jak tančí kolem zlatého telete, rozbil desky, vykonal soud a znovu vystoupil před Boží tvář na horu Sinaj. Na Boží pokyn si vytesal nové kamenné desky a znovu mluvil s Bohem. Co dělal? Přimlouval se za Boží lid! A potom řekl:

  • „Dovol mi spatřit tvou slávu!“ Hospodin odpověděl: „Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“ Dále pravil: „Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu.“ Hospodin pravil: „Hle, u mne je místo; postav se na skálu. Až tudy půjde moje sláva, postavím tě do skalní rozsedliny a zakryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu. Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo.“ (Ex 33,18–23)

Mojžíš touží spatřit Boží slávu. A Bůh s tím souhlasí! I když ne stoprocentně, protože říká, že kdo spatří jeho slávu, zemře. Boží slávu nelze jednoduše spatřit tělesnýma očima – Bůh je duch a du­chov­ní skutečnosti nemůžeme rozpoznat svými slabými, tělesnými smysly.

Přesto Bůh Mojžíšovu prosbu neodmítl. Člověku daná možnost vidět Boží slávu. Jak ji tedy člověk může vidět? Bůh říká: „Před tebou přejde všechna má do­brota…“ a my můžeme na základě kon­textu dodat: „Tak spatříš mou slávu.“ Bůh říká Mojžíšovi, že když se mu ukáže jeho dobrota, tak bude splněna Moj­ží­šo­va pros­ba. Člověk může spatřit Boží slávu, když zakusí nekonečnou Boží dobrotu. Vidíte, kde je kořen Boží slávy? V čem je založená? Boží sláva má svůj zdroj, svůj původ, své východisko v Boží dobrotě. Právě tam ji také můžeme na­lézt. Co je podle Písma tou nejvlastnější září Boží slávy? Je to jednorozený Boží Syn, Pán Ježíš Kristus. O něm je řečeno, že je „odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty“ (Žd 1,3). Pamatujte na Exodus 33, kdykoliv přemýšlíte o Božím Synu, budete si stále více uvědomovat, že tato záře Boží slávy je skutečným ztělesněním Boží dobroty!

Boží dobrota je výrazem Boží svrchovanosti

Boží dobrota souvisí s Boží milostí, slitováním, vyvolení, spasením. Bůh v na­šem textu říká, že se slituje, nad kým se slituje, a smiluje, nad kým se smiluje (Ex 33,19). Tento verš je citovaný v No­vém zákoně, když Pavel mluví o vyvolení Jákoba a zavržení Ezaua, když popisuje Boží svrchovanost ve spasení. Apoštol k tomu dodává, že nezáleží „na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává“ (Ř 9,16).

Bůh je naprosto svrchovaný v otázce lidského spasení. Je původcem i do­ko­na­vatelem naší spásy. On určuje, kdo bude spasen a kdo nikoliv. Taková slova nám často dělají problémy. Proto se sna­žíme je nějak změkčit, vysvětlit tak, aby byla lidsky přijatelnější, a nemuseli jsme říkat, že spasení závisí cele a v každém slova smyslu jenom na Bohu. V tomto úsilí nám skutečně medvědí službu dělá právě naše chápání toho, co je dobré.

Ale jaký je starozákonní kontext těchto veršů? Exodus 33! Mnohému může tento kontext pomoci porozumět! Vždyť ukazuje na to, že v Boží svrchovanosti – a to i v otázce lidského spasení – se pro­ka­zuje Boží dobrota. Každé Boží rozhodnutí má svůj původ v Boží dobrotě. Boží rozhodnutí někoho zachránit má svůj původ v jeho dobrotě, a stejně tak Boží rozhodnutí někoho odsoudit má opět svůj původ v jeho dobrotě.

 Když dojdeme do tohoto bodu, najednou si začneme uvědomovat, jak málo rozumíme Boží dobrotě a tomu, co to vůbec znamená dobro. Najednou se nám začnou rozevírat pomyslné nůžky mezi námi a Bohem, protože takto viděná dobrota už neodpovídá našemu sebestřednému chápání toho, co je dobré.

Všechno, co Bůh dělá, je dobré – přes­to­že tomu nerozumíme. Obvykle, když přemýšlíme o Boží dobrotě, stavíme ji vedle Boží spravedlnosti (nebo někdy dokonce do kontrastu s ní). Marně si potom lámeme hlavu nad tím, jak to s tou Boží dobrotou je, když nám některé věci připadají nespravedlivé – vyhlazení kenaán­ských národů Izraelci, vyvraždění všech chlapců do dvou let v okolí Betléma Herodem v době narození Ježíše, nebo jiné osobní věci – nemoc, náhlé úmrtí v rodině, ztráta práce apod. Ale takové smýšlení je hrubou chybou. Boží dobrota je vyjádřená v Boží svrchovanosti.

Bůh se ztotožňuje se svou dobrotou

Porovnejte 19. a 22. verš, kde Hospodin říká: „Všechna má dobrota přejde před tebou,“ ( v. 19) a vedle toho „dokud nepřejdu“ (v. 22). Jednak to velmi obecně uka­zu­je, že žádnou z Božích vlastností nemůžeme od Boha nějak oddělit. Bůh se vždy ztotožňuje se svou spravedlností, svatostí, slávou, dobrotou… Nelze o nich mluvit odděleně od ostatních Bo­žích vlastností. Ale Boží dobrota je něco, s čím se Bůh ztotožňuje bytostně. Bůh je všechno a právě a přesně to, co znamená dobro. Bůh je dobrý (Ž 106,1) – to je refrén, který se dokola opakuje v Písmu. Přesně to Ježíš říká mladému bohatému vládci, který ho oslovil: „Mistře dobrý.“

  • Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. (Mk 10,18)

Jenom Bůh je ze své podstaty, sám v sobě, cele a dokonale dobrý. Podobně, jako je Bůh život nebo jako je Bůh světlo, právě tak musíme mluvit o tom, že Bůh je dobrý. Ježíš svými slovy napomenul tohoto lakomého aristokrata. Tento mladý muž přistoupil k Ježíši přesně s tím předpokladem, o němž jsem mluvil před chvílí – měl o sobě vysoké mínění a myslel si sám sobě, že je dobrý – vždyť všechna přikázání od mládí zachovával. A z tohoto pohledu hodnotil i svět kolem sebe – takto se díval také na Krista. A v Kristu viděl jenom pouhého lidského učitele – dobrého učitele, a to byl ten důvod, proč Kristu říká: „Mistře dobrý.“

Ale Pán ho hned odkazuje k tomu, že jenom Bůh je dobrý. Bůh se ztotožňuje se svou dobrotou. On jediný je dobrý. Veškeré Boží jednání je dobré. Všechny Boží vlastnosti, které vnímáme jako klad­né, pramení v Boží dobrotě – jeho mi­lost, láska, milosrdenství, slitování, po­žehnání, trpělivost, shovívavost atd. Ale také všech­ny svaté Boží atributy, které v nás vyvolávají bázeň, jsou dobré – Boží soud, Boží spravedlnost je vrcholně dobrá – což mimochodem ukazuje, jak strašlivě musí hřešit ten, koho Bůh odsoudí k věč­nému zatracení. Boží hněv je dobrý – Bůh se hněvá, ale nikdy nezhřeší.

Projevy Boží dobroty

Protože Bůh je ze své podstaty dobrý, tak se jeho dobrota projevuje vůči celému stvoření. Dává svítit slunci na dobré i zlé, posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé (Mt 5,45). Boží dobrota není něčím pasivním nebo statickým. S dobrotou je to jako s láskou – nevystačí si sama, ale potřebuje přetékat dál. Proto můžeme nejvýrazněji tuto stránku Božího charakteru vidět hned v prvních kapitolách Bible, ve stvoření světa a stvoření člověka.

Boží dobrota ve stvoření

Refrén, který se opakuje v první kapitole Genesis, zní: „Viděl Bůh, že je to dobré…“ To je řečeno o světle (Gn 1,4), o rozdělení vody a souše (v. 10), o rozmanité zeleni (v. 12), o nebeských světlech – hvězdách a planetách (v. 18), o vodních i nebeských živočiších (v. 21), o veškeré zemské zvěři (v. 25) a nakonec o člověku (v. 31). Všechno, co Bůh učinil, bylo velmi dobré. Celé stvoření – všechno v celém stvoření – zrcadlilo Boží dobrotu. Musíme si ale uvědomit, že všechno, co Bůh stvořil, bylo dobré jenom proto, že se Bůh rozhodl to takto stvořit. Bylo to dobré, protože to Bůh označil za dobré.

Bylo to ale také dobré proto, že zde nebylo nic zlého, nic prokletého. Před pádem člověka zde nebyla smrt. Nebyl tady svět, jak ho známe my. Byl to jiný svět – dobrý svět. Do tohoto velmi dobrého světa byl postaven člověk. Všichni ten příběh známe: Jedinou neposlušností člověk ce­lou tuto nádheru zničil. V jediném oka­mžiku, když se člo­věk vzbouřil proti svému Stvořiteli, vešel do světa hřích a spolu s ním také smrt. To bylo něco, co zde do té chvíle nebylo. Všechno se zkazilo. Nic nezůstalo čisté. Všechno bylo kontamino­váno. V jediném oka­mžiku hřích pronikl vším stvořením a zasáhl i samotný konec vesmíru. Hvězdy teď spějí ke svému zániku, vesmír směřuje ke svému konci, život všech tvorů se v tom jediném zlom­ku vteřiny dostává do otroctví smrti. Nezůstalo nic, na co by Bůh mohl pohléd­nout a říci: Je to dobré. Jenom o několik století po stvoření člověka Bůh viděl něco zcela odlišného než na počátku:

  • I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. (Gn 6,5)

A abychom si nemysleli, že potopou se to vyřešilo a my jsme na tom dneska lépe, poslechněte si slova, která řekl Bůh Noemu po potopě – jsou to slova požeh­nání, ale zároveň obsahují krutou pravdu o nás:

  • Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil. (Gn 8,21)

Bůh stvořil všechno dobré, ale člověk všechno svým hříchem pokazil. Celé stvoření teď sténá a toužebně vyhlíží, až se zjeví sláva Božích synů, sláva nového stvoření, zatímco to staré stvoření, země, vesmír, živly – to všechno shoří v ohni. A lidé se všemi svými činy budou postaveni před soud. Celé stvoření nám tak ukazuje, jak obrovský je kontrast mezi Boží dobrotou a lidskou zkažeností.

Boží dobrota ve zjevení

Boží dobrota se projevuje také ve zjevení. V tom okamžiku, kdy Adam s Evou zhře­šili, duchovně zemřeli a spolu s nimi také všichni jejich potomci. Od toho okamžiku už žádný člověk nemůže sám navázat vztah s Bohem. Člověk je v du­chovní tmě, je slepý a kromě toho je jeho nevěřící mysl oslepována ďáblem, aby nespatřil světlo evangelia, slávy Kristovy. Apoštol Pavel říká, že každý člověk je duchovní mrtvolou, otrokem hříchu a slu­žebníkem satana. Hříšný člověk, přirozený člověk, nemůže poznat Boha (1K 2,14). Ale ve skutečnosti je to ještě horší, protože při­roze- ný člověk ani nechce poznat pra­vého Boha. Boží slovo o tom mluví velmi jasně, když říká, že „není nikdo, kdo by hledal Boha, není ani jeden“ (Ř 3,10–11). Musí přijít Bůh a dát se člověku poznat, Bůh musí člo­vě­ku sám sebe odhalit. Všimněte si, že právě tak to bylo po pádu v zahradě Edenu – Adam s Evou se scho­vali, ale Bůh se k nim přiblížil. Nejinak je tomu dnes. Na jedné straně se Bůh dává poznat každému člověku skrze stvoření, takže lidé mohou poznat, že Bůh existu­je. Ale toto zjevení vede k odsouzení.

  • Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich my­šle­ní je zavedlo do marnosti a jejich scest­ná mysl se ocitla ve tmě. (Ř 1,21)

Kdyby to Bůh nechal takto, bylo by to úplně v pořádku. Stále by to byl dobrý Bůh, protože dal každému člověku poznat, že existuje, stále by byl dokonale spravedlivý, ačkoliv by všichni lidé byli odsouzeni. Musíme mít pořád na paměti, že Bůh nikomu nic nedluží, žádnému hříšníkovi nedluží spasení. Ale Bůh ve své dobrotě šel mnohem dál a kromě všeobecného zjevení se nám dal poznat ve svém Slově, tedy v Písmu a nakonec ve svém Synu (Žd 1,1–2). Kdyby se nám Bůh nedal poznat, byli bychom naprosto ztraceni. Jenom díky jeho dobrotě se můžeme dozvědět o tom, jaký Bůh je a jaký je jeho záměr.

Boží dobrota ve spasení

Musíme si uvědomit podstatu spasení. Bůh nás nemusí zachraňovat. V Bohu samotném ani v nás není nic, co by nutilo Boha k tomu, aby nás zachránil. Bůh nám nedluží spasení.

My jsme se vzbouřili proti Bohu. Pro­to jediné, co si každý doopravdy zaslou­ží, je věčné odloučení od Boha. Boží dobr­o­ta se projevuje v plánu spasení, který připravil před stvořením světa. Bůh věděl, co se stane a ještě před stvořením světa připravil dokonalého Beránka, aby svou krví vykoupil ty, které Bůh vyvolil před stvořením světa (Ef 1,4). „Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny“ (Ef 1,5). Je­nom díky Boží dobrotě můžeme mluvit o spasení. Díky Boží dobrotě přišel Boží Syn, Ježíš Kristus, aby zachránil hříšníky. To je milost, kterou dostáváme.

Bůh je dobrý, a proto zachraňuje. Bůh je dobrý, proto se rozhodl zachránit některé hříšníky – zachránit všechny, kteří uvěří tomu, že Ježíš Kristus je dostateč­nou cenou za naše hříchy. To je Boží dobrota. Lidská zkaženost se projevuje už v samotném faktu, že potřebujeme zachránit. Ještě více se pak projevuje v tom, jak přirozený člověk vzdoruje Bohu a odmítá ho. Ale Bůh se znovu ukáže jako dobrý, když vzpurné hříšníky odsoudí do věčného zatracení. Proto nám nezbývá než spolu s Davidem volat:

  • Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné. (Ž 136,1)

 

Zimní konference 2018 bude 3. února 2018 v aule Kampusu Bohunice. Téma bude Církev jako místní sbor.