Mám v sobě orgánovou soustavu, která řídí to, jak přemýšlím, jak mluvím, jak se rozhoduji… Skládá se ze dvou samostatných, na sebe napojených orgánů – mozku a černé díry. Je to takový manželský pár. Paní Černá díra je stručně řečeno neodbytná paninka a pan Mozek má často věčného brblání své ženy dost, a tak jí raději vyhoví, aby měl od ní klid. Někdy mu také velmi vyhovuje, že ho jeho paní svými tužbami vede, … alespoň nemusí rozhodovat. Velikost a umístění mozku není třeba udávat. Černá díra je útvar, jehož umístění nelze vědeckými metodami určit, ale já bych její centrum lokalizovala do oblasti hrudního koše s metastázami po celém těle. Její velikost je nezměrná. Pojme neskutečné množství věcí. Ta moje konkrétně miluje delší než dlouhý spánek, dobré filmy, cukr, nasycené tuky, kávu, pochvaly, spokojeně zabrouká, když se něco povede mým dětem a těm ostatním ne, sebelítost, spravedlivé rozhořčení… Všechno ale dokáže schroustat bleskovou rychlostí, pak polkne a křičí „Ještě!“ Je nenasytná a neukojitelná.

Bývala však hlasitější. Podařilo se mi ji z velké části odhlučnit, když mi byla dána Boží milost a já jsem poznala, že svět se netočí sám od sebe, že existuje jeho Stvořitel a ten Stvořitel si ode mě žádá, abych s Ním udržovala osobní vztah. Dokonce připravil všechno tak, aby to bylo možné. Právě ta černá díra ve mně (v nás ve všech) totiž způsobila přerušení vztahu mezi Stvořitelem a mnou. Černou díru jsem zdědila po svých prapředcích, kteří si dokázali Stvořitele rozhněvat tak, že je musel od sebe vyhnat. Další setrvávání v Jeho přítomnosti by je okamžitě připravilo o život. Tak vznikla v jejich těle nekonečná trhlina neboli černá díra. Stvořitel dokáže změnit celou podstatu černé díry – ano, vím, je to neuvěřitelné, ale je to tak a díky Bohu za to! Udělá to tak, že ji naplní svým Duchem, který má ovšem také své požadavky. Je jako krbová kamna, takže chce svá polena. Polena však, na rozdíl od netříděného odpadu, který házím do černé díly, krásně voní. Je to například čtení Božího slova, modlitby, písně chvály, vděčnost, vyznávání hříchů, konání dobrých skutků, které pro mě Bůh připravil, navštěvování shromáždění, pozorné naslouchání kázání atd. Když v Něm usilovně zatápíte, roztahuje se teplem a zabírá čím dál větší neomezený prostor černé díry. Dokáže ji vyplnit tak, že se všechny její záhyby vyhladí a napnou, takže její pleť připomíná tvář mladé krásné dívky a ona se sama sobě začíná líbit. Pomalu bledne, až je sněhově bílá, někdy se i třpytí. Všechno, co se děje s manželkou, se ihned přenáší i na manžela.

Problém nastává, když do kamen svědomitě nepřikládáte. Duch se smršťuje a černá díra získává popelavý nádech, je čím dál šedivější. V tu chvíli začíná kňourat: Něco bych si dala! Mozek zapojí své pomocníky – chuť, jazyk, zrak, čich, hmat, a zkouší, čím by svou vyhládlou ženu uspokojil. Co takhle kávu, drahá? Je libo čokoláda? Nebo dáme povel nohám, aby si doběhly pro nějakou chválu? Nepodaří-li se manželovi uspokojit svoji rozmařilou polovičku (které má velmi často plné zuby) ihned, ta začíná remcat čím dál hlasitěji, až nakonec ječí jako fúrie. Mozek je z toho nervózní jako pes, vydává zmatené povely, vypíná hlas rozumu, protože panu Chytrému stejně v tom rámusu nerozumí, bere všechno, co se mu staví do cesty, jen ať už ta příšerná ženská mlčí! V takových chvílích ji uspokojí, když se jí donese, že jiný je na tom hůř a že konečně dostal co proto; když slyší, jak mozek vydává přísný pokyn hlasivkám, aby se napjaly a křičely na děti, manžela i psa, zní jí to jako ukolébavka. To všechno v ní ale mizí rychlostí střely, a sotva se odmlčela, už zase začíná… Je pěkně mazaná, svádí své neřesti na druhé. Říká: Závislost na jídle mi nepřišiješ, tím uspokojuješ žaludek! Na to odpovídám: Milá zlatá černá, moc dobře si pamatuju, jak to začalo. Jak jsi prskala vzteky a svíjela ses sebelítostí, když se děti každých deset minut budily. Vyšlapala jsem tenkrát cestičku ke špajzu a lednici, abych tě uklidnila. Chudák žaludek a s ním celé tělo jen přivykly té pomíjivé slasti…

A proč jste teď ztratili pár minut svého života čtením o čokoládě a sušenkách? Protože všechno, co nejde do krbových kamen, ale do černé díry, každá taková závislost, je v konečném důsledku smrtelná, s každou musíme bojovat. A můžeme bojovat jen proti něčemu, na co si prstem ukážeme a co si pojmenujeme. Černá díra jde až tak daleko, že vám bude tvrdit, že vaše závislost není žádná závislost, ale ctnost, pche! Vezměte si třeba vášnivé čtení knih. To je ušlechtilé, dokud nesyčíte na děti, že vás nenechají číst. V této chvíli už krmíte díru. Nebo ctnost jménem sport. Jistě pro nás už téměř nutnost. Věnujeme mu čas, aby naše tělo bezbolestně zvládalo všechny naše povinnosti. Ale co když zjistíte, že kvůli sportu už pomalu své povinnosti zanedbáváte? A co zdravá strava? Výtečně, dokud nemyslíte na nic jiného, než na to, co zdravého sníte za další tři hodiny a jak se vyhnout návštěvě s tučnými chlebíčky. Láska ke zvířatům? Proč ne, pokud vás smrt vašeho mazlíčka neuvrhne do vleklé deprese, pokud vám společnost vaší kočky není milejší než lidská.

Mám dojem, že v určitém okamžiku krmení černé díry začínají vládu nad člověkem, jeho mozkem a dokonce i černou dírou přebírat zcela zjevně démonické síly. Řízení vlaku, který jel do této chvíle samospádem, přebírá ďábel. Nemění směr, jen zvyšuje rychlost. To je pak hukot, z toho už jen tak nevystoupíte.

Moji předci například díru každodenně opíjeli, aby zmlkla. Někteří si to dělají ještě složitější, píchají si do žil různé látky, už jsou tak daleko, že chtějí díru umlčet, i kdyby to mělo být nadobro, což je ovšem smrtelný klam. Zajímavé je, že někteří, a většinou jde o majitelky černých děr, se pokoušejí zacpat ústa své díry úplně opačným způsobem než většina z nás - vyhladoví ji. Některé černé díry křičí po lásce a lidském teplu tak moc, že jejich majitelé berou tyhle věci i třeba jen na pár minut nebo se spokojí s virtuální podobou. Každopádně i v této chvíli, i přes ten příšerný jekot a rachotivé otáčení uzavřeného kruhu, existuje naděje, vždyť není nic, na co by náš Spasitel nestačil.

Do mé nenažrané díry se vejde opravdu hodně. Zkuste přede mne postavit kufřík s miliony dolarů. Koupím jí vilu a bazén, možná i tenisový kurt, vezmu ji kolem světa. Tohle bude trávit celé dny, možná týdny, pak se ale rozeřve nanovo a posílená tuhou stravou nasadí ještě vyšší grády. Už ji znám, a tak ji ve spoustě věcí odmítám vyhovovat. Její kvílení je pro můj mozek jako poplašná siréna. Někdy sice zůstanu bezradně stát, ale jindy vezmu nohy na ramena a utíkám do skrýše Nejvyššího. Stále jsou však okamžiky, a není jich málo, kdy mě mozek zradí a znovu jí podlehne, přece jenom je to pohodlný pantáta. Musí se mu ale přiznat, že se ještě dokáže své ženě postavit. Například jdu kolem Bible, oči to hned prozradí mozku a mozek řekne: Aha, dneska jsi ji ještě neotevřela. Popelavá černá díra jde na to chytře: Hele, necháme to na večer, to bude víc klidu. Když je mozek v dobré kondici, nasadí ostrý tón: Jako kdyby ses, ženská, neznala! Když máš tuhle barvu, tak si vždycky najdeš výmluvu! Pak vydá pár příkazů, aby si tělo sedlo, vypne co nejvíc vedlejších funkcí a svou energii soustředí na Boží slovo. A ejhle, popelavá černá díra si najednou spokojeně brouká, světlá a někdy se i rozzáří. Je jako malé dítě, brání se zuby nehty injekci, i když jsme jí už stokrát opakovali, že ta ji uchrání od daleko většího utrpení. Potisící uzavírám s mozkem dohodu, že díru v tomto odstínu budeme prostě ignorovat.

Jednou přijde chvíle, kdy moje černá díra ovdoví. Moc bych si přála, aby byla v té chvíli třpytivá, což zajistím jen tehdy, když budu neúnavně přikládat. Pak už nikdo nepozná, že byla kdysi černou dírou, nikdy už nepocítí prázdnotu. Teď to s ní však ještě musím nějaký čas vydržet. Budu pečlivým strážcem svého Ohně a ona bude rozmarně házet prasátka na svého muže. Ten se bude těšit ze spokojenosti manželky a svou pohodu bude vysílat do světa skrze své věrné pomocníky – jazyk, zrak, ruce… Promiňte, musím jít přiložit.

Autorka prohlašuje, že oba orgány jsou její neoddělitelnou součástí a nezříká se tedy zodpovědnosti za jejich projevy, i když by to tak z článku mohlo vyznívat.