• Vzpomeň na dávné dny, zvažuj roky z generace na generaci. Zeptej se svého otce, ať ti poví, svých starců, ať ti řeknou. (Dt 32,7 ČSP)

Proč vůbec mluvit o minulosti?

Lidé v naší postmoderní společnosti příliš nechtějí mluvit o minulosti. Řídí se heslem „co bylo, bylo, důležité je, co bude“. Motem dnešních mladých lidí je „pryč se starým, vše nahradit novým“. Nové však vždy neznamená lepší. Ve skutečnosti nám Pán ve svém Slově říká, abychom nezapomínali na minulost a učili se od těch, kteří tady byli před námi (Dt 32,7).

Při pohledu na zničený Jeruzalém se Jeremjáš v Pláči modlil k Bohu: „Vrať nás, Hospodine, zpět k sobě a navrátíme se. Obnov naše dny jako zadávnověku.“ (Pl 5,21 ČSP) Toužil po tom, aby se mohl vrátit v čase do období Božího požehnání, péče a ochrany pramenící z poslušnosti Izraele. Teď však museli Izraelci nést následky skutečnosti, že na Boha zapomněli. Lidem a pastorům 21. století by náramně prospělo připomenout si život a službu svých předků a učit se od nich.

Česká reformace byla především reformací skrze kázání, která byla započata kázáním Milíče a Matěje z Janova. Nevědomky tak oba připravili půdu pro Mistra Jana Husa, jenž se později vydal v jejich šlépějích. Hlavním působištěm Jana Husa se stala Betlémská kaple v Praze, která byla v roce 1391 postavena právě dvěma učedníky Jana Milíče. Byla pojmenována Betlémská kaple (což je Dům chleba), „neboť tam mohou být obyčejní lidé a věrní Kristovi občerstveni skrze kázání“. Řehoř VII. prohlásil ve svém dopise udělujícím kapli apoštolské požehání (1408), že kaple vznikla za účelem kázání Božího slova. Počátek reformace, kterou si Bůh použil k tak potřebné změně v církvi, byl tedy výsledkem tohoto nového důrazu na kázání.

Je důležité připomenout, že česká reformace nebyla, na rozdíl od působení Luthera a Kalvína o sto let později, zaměřena na učení o sola fide a sola Scriptura. V období české reformace se velcí kazatelé soustředili na mravní reformu a návrat k Písmu jako nejvyšší autoritě. Oliphant Old popisuje českou reformaci jako spíše prorockou (tzn. po vzoru Ámose, Micheáše a Jeremjáše) než protestantskou. Tato „prorocká“ kázání byla výzvou k pokání, obratu k Písmu a požadavkem sociální a mravní reformy. Nepotřebovala by i dnešní církev projít velmi podobnou reformou?

Jan Hus

Jan Hus (asi 1369-1371, zemřel roku 1415) byl kazatelem, který přispěl k rozvoji české reformace jako nikdo jiný. Právě jeho kázání si Bůh použil k tomu, aby probudil český národ a způsobil v něm výrazné změny. Navázal na reformy započaté Milíčem a Matějem a dále na tomto základě stavěl. Neměl to však vůbec jednoduché.

Hus pocházel z velmi skromných poměrů, jeho rodiče byli pouze chudí rolníci. Otec mu zemřel, když byl ještě dítě, matka ho tedy vychovávala sama, a to s vroucím přáním, aby se z jejího syna stal kněz. To byla i touha samotného Husa. Později se mu podařilo tento sen splnit, stál jej však spoustu tvrdé práce a pilného studia.

Z chlapce z jižních Čech se nakonec stal uznávaný učitel na Karlově univerzitě s titulem mistra svobodných umění. V roce 1402 byl vysvěcen na kněze, získal plnou profesuru a stal se rektorem. Tou nejdůležitější funkcí, kterou Hus zastával, však nebyla funkce profesora ani rektora, nýbrž kazatele v Betlémské kapli. Právě jeho kázání ho odlišovala od všech ostatních a ty si také Bůh použil k vyvolání revoluce, která měla změnit svět.

Jeho služba a kázání byly významně ovlivněny spisy Jana Wycliffa, k nimž získal přístup díky Čechům studujícím v Oxfordu, kteří se po svém návratu postarali o jejich rozšíření. Wycliffovy spisy měly na Husa výrazný vliv a utvrdily ho v pravdách, které již v té době kázal. Stejně jako Wycliffe i Hus požadoval, aby bylo Písmo zpřístupněno obyčejným lidem a aby kněz vykládal pravdu přímo z Bible. Mnoha kněžím Husovy doby však ke kázání chyběly morální kvality.

Jednou z ústředních věcí, o které Hus ve své službě usiloval, byla změna chování a charakteru kněží. Později ve svém životě popisuje svou dětskou touhu být knězem takto: „Musím vyznat, že když jsem byl ještě mladým studentem, choval jsem v sobě zlou touhu stát se knězem rychle, abych si tak zajistil dobré živobytí a oděv a získal uznání od lidí.“ Díky studiu Písma se jeho pohled na kněžství změnil, což ho také v jeho kázáních vedlo ke kritice takovýchto světských kněží hledajících pouze požitek.

Hus byl ve skutečnosti opakem průměrného kněze tehdejší doby. Byl znám jako muž čistoty a člověk, který lidi kolem něčím přitahoval. Schaff o Husovi říká: „Je pouze přirozené předpokládat, že osobnímu životu Jana Husa se nedalo nic vytknout. Až do poslední chvíle v Kostnici nebylo vzneseno žádné obvinění proti jeho charakteru. Ani Husovy ostré veřejné útoky, které pronášel již od počátků své veřejné služby na účet hanebného duchovenstva, nevyvolaly jediné obvinění vznesené proti jeho osobní čistotě.“ Hrabě Lutzow ve své knize zmiňuje, že dokonce i český historik Anton Lenz, jenž považoval Husa za heretika, přiznal Husovy mravní kvality, jeho zásadovost a zbožnost. Jeho bohabojnost, čistota a svatost ho oddělovala od ostatních kněží a činila ho před nimi bezúhonným. Díky jeho zbožnému životu mohl Pán učinit z chudého venkovana nejvlivnějšího kazatele českého národa, jehož odkaz nemá v české historii obdoby.

Husův odkaz nebude nikdy zapomenut. Jeho jméno bude vždy hluboce vryto do české historie, ne však díky jeho velkému nadání. Bude navždy připomínán jako ten, kdo hájil pravdu. Právě pravda přiměla Husa udělat vše, co udělal, a zaujmout stanoviska, která zaujal. Celým obsahem jeho služby bylo hledání, hlásání a obrana pravdy. V jednom ze svých dopisů z vyhnanství píše: „A jestliže já nemohu osvoboditi pravdy pro všecko, aspoň nechci býti nepřítelem pravdy, a (chci) smrtí na odpor se stavěti souhlasu.“ Jiný dopis končí těmito slovy: „Jemuž jest chvála a bude na věky se všemi vyvolenými, s nimižto zde v pravdě setrvajíc v radosti nebeské budeme přebývati. Amen.“ V dalším dopise prosí své přátelé v Čechách, aby se modlili za jeho věrnost pravdě.

Hus byl misionářem pravdy. Celý svůj život ukazoval lidem pravdu a vystavoval na odiv zlo v římskokatolické církvi. Věřil, že Bůh nechá pravdu zvítězit, jak to také vyjádřil v jednom ze svých dopisů v posledním roce svého života: „Jehož ufám úplně milému Bohu, že lidem utrhavým pravdy protivníkóm nepřepustí nad pravdu svítěziti.“ Měsíc před smrtí vyjadřuje Hus ve svém dopise Janovi z Chlumu přání účastnit se veřejného slyšení, aby měl příležitost přede všemi hlásat to, co považuje za pravdu. V dopise říká: „Neboť raději chci, abych na těle ohněm ztráven byl než abych tak ničemně od nich byl umlčován, aby vědělo všecko křesťanstvo, co jsem řekl konečně.“ Hus již bohužel nedostal příležitost hájit a hlásat pravdu. Byl nespravedlivě odsouzen a upálen na hranici, kde zároveň dokazoval světu, že je ochoten zpečetit svou krví, co kázal svými rty.

Husovo jméno je v České republice dodnes spojováno s pravdou. Ve své řeči ve Vatikánu ze 17. prosince 1999 tehdejší prezident Václav Havel připomenul Husovu lásku k pravdě: „Do povědomí svého národa se mistr Jan Hus na staletí zapsal především svým hlubokým vztahem k pravdě.“ Na vlajce prezidenta najdeme národní heslo a zároveň výrok Jana Husa „Pravda vítězí“. Snaha mluvit o Janu Husovi bez jediné zmínky o pravdě by pouze vedla ke zkreslení toho, kým byl a proč zemřel.

Jeden z nejslavnějších výroků Jana Husa pochází z jeho knihy Výklad víry, kde se dočteme: „Věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až k smrti; neboť pravda tě osvobodí od hříchu, ďábla, smrti tvé duše a nakonec také od věčné smrti.“ Hus pro pravdu žil a pro pravdu také zemřel.

Logicky nám tedy v mysli vyvstane otázka, co bylo důvodem Husovy neohrožené touhy jít za pravdou a beze strachu ji ve svém životě hlásat. Tou příčinou byla jeho hluboká láska k Božímu slovu. Věřil, že Písmo je nejvyšší autoritou člověka, a bojoval za společnost, kde by měl každý člověk Boží slovo ve svém jazyce. Nebál se jít proti proudu a kázat v národním jazyce v době, kdy to bylo zakázáno. Měl odvahu a Bůh si ho použil, aby skrze kázání Bible přinesl českému národu změnu nesmírného významu.

Z knihy „Co očekávat od svého pastora“.