Dnes je pro nás samozřejmé, že nám vedle postele leží jedna Bible a v autě máme další. Jinou používáme pro rodinné pobožnosti a jinou pro své vlastní studium. Neuškodilo by nám občas si připomenout, že je to jakýsi luxus, který není normální. Je to výdobytek, za který mnozí zaplatili svým životem. Kéž vás tento příběh přiměje uvědomit si to, až si zase úplně obyčejně a beze strachu vezmete do rukou Bibli.

Robert Jermain Thomas byl blázen... pro Krista. Od mládí měl v hlavě i v srdci jasný cíl – sloužit Bohu. Na svou dobu se však rozhodoval příliš rychle, a proto musel několikrát celé měsíce čekat, a to vyžadovalo trpělivost, jež si musel ve svém Bohu vybojovat . Když se například jako sedmnáctiletý rozhodl pro teologická studia, musel si počkat celý rok, než ho konečně přijali. Na studiích se setkal se stejně smýšlejícími studenty, kteří se s ním podělili o své plány vypravit se jako misionáři do Číny. Ta představa ho nadchla tak, že nesnesl pomyšlení, že by musel před její realizací čekat až do konce studií. Požádal tedy vedení školy o zkrácení studia, ale to mu bylo zamítnuto. Na jeden rok proto studium přerušil a uprostřed svého trucování pochopil, že ve službě Bohu mu brání jen jeho vlastní netrpělivost. Na školu se tedy vrátil s novým odhodláním a s výtečným prospěchem ji dokončil. Své vize se však nevzdal a ihned po škole se přihlásil do Londýnské misijní společnosti. Záhy se oženil s Caroline Godfreyovou a již šest týdnů po své ordinaci se i se svou ženou vypravil na cestu do Číny. Psal se rok 1863.

Na lodi se s nimi zpět do Číny plavil i skotský misionář Alexander Williamson se svou rodinou a během čtyřměsíční plavby se mezi oběma muži vyvinulo hluboké a pevné přátelské pouto.

První měsíce života v nové zemi se promítaly do Jermainových dopisů rodičům jako směsice nezměrné radosti a stesku po domově. Mladý pár se musel vyrovnávat nejen s rozdílným klimatem, kulturou a primitivním životním stylem, ale také se skutečností, že práci misionářů v Šanghaji dozorovali Muirheadovi, misionářští průkopníci. Vztah mezi Jermainem a panem Muirheadem byl od samého počátku napjatý. Jermain se domníval, že by měl nejprve dobře ovládnout mandarinštinu, kterou bude potřebovat při své budoucí práci ve vnitrozemí, ale pan Muirhead, jenž, jak se zdá, byl zvyklý přistupovat k mladým misionářům poněkud diktátorským způsobem, prosazoval své přesvědčení, že Jermainovou prioritou by měla být práce v Šanghaji. Tyto potíže však nebyly nic proti tomu, co Jermaina teprve čekalo.

Po třech měsících v Šanghaji se rozhodl odcestovat 320 km směrem do vnitrozemí, aby prozkoumal možnost otevření nového misijního centra a také proto, aby pro Caroline zajistil zdravější prostředí. Byl pryč teprve několik dní, když Caroline obdržela zprávu o smrti své milované přítelkyně, což vyvolalo předčasný porod a s ním spojenou smrt děťátka. Jermain se vydal na zpáteční cestu, jakmile ho tato zdrcující zpráva zastihla, přesto však už svou ženu nestihl utěšit. Zemřela tři dny po porodu. Útěchou mu mohlo být, že Caroline se před svou smrtí necítila opuštěná. Její poslední slova zněla: „Ježíš je mi tak vzácný!“. Svým rodičům napsal: „Věřím, že se ještě více oddám vznešenému dílu, které jsem začal, ale nyní mě drtí hluboký smutek“.

O šest týdnů později žádá Jermain Londýnskou misijní společnost o povolení začít s prací jinde. Cítil, že potřebuje nový začátek. Jeho žádost však byla zamítnuta, a tak musel dalších sedm měsíců trávit v Šanghaji pod vedením Muirheadových, přičemž nic nenasvědčovalo zlepšení vzájemných vztahů. Jermain tedy ještě jednou zasílá do Londýna žádost o povolení začít pracovat ve vnitrozemí. Tentokrát připojuje i vysvětlení, že zažívá problémy ve vztahu s nadřízeným. Všechno marné. Pohár Jermainovy trpělivosti přetéká a další zásilka do Londýna obsahuje jeho rezignaci.

Nezůstal sám. Připojil se ke svému příteli Alexandru Williamsonovi, který se v místě svého působení (640 km od Šanghaje) postaral Jermainovi o civilní zaměstnání – pozici celníka. V tomto zaměstnání se Jermain setkával s lidmi všech možných národností, a tak se těšil z možnosti osvojit si i mongolštinu a korejštinu. Neuběhlo však ani šest týdnů a Jermain začal vážně uvažovat o výpovědi. Jeho citlivé svědomí ho obviňovalo z ukvapeného jednání. A tak znovu píše do Londýna a žádá o opětovné přijetí do misie. V dopise připouští možnost, že svého nadřízeného do jisté míry nesprávně pochopil, a slibuje, že dostane-li novou příležitost, panu Muirheadovi se pokorně podřídí.

Zatímco čekal na odpověď, setkal se ve své práci se dvěma Korejci, kteří tvrdili, že jsou křesťané. Z dalšího rozhovoru Jermain zjistil, že všechno, co Korejci o křesťanství vědí, mají od římskokatolických kněží, jimž se podařilo do země proniknout v přestrojení. Korea byla totiž v té době už po šest století hermeticky uzavřeným územím, kam dosahoval vliv jen jediné země, Číny. Jermain se od Korejců dozvěděl ještě jednu zásadní věc: vzdělaní Korejci rozumějí psané čínštině. Tato informace ho zasáhla jako blesk. Znamenalo to totiž, že by si Korejci mohli číst v čínském překladu Bible, a tím pádem nebylo na co čekat. Rozhodl se, že pronikne do Koreje a s ním i čínsky psaná Bible. Tento svůj plán ihned oznámil do Londýna a konzultoval ho jak s Alexandrem, tak s ostatními misionáři v Pekingu, kteří mu požehnali. Zatímco shromažďoval výtisky Biblí a dalších tiskopisů a letáků, přišla odpověď z Londýna: Jermain se může opět počítat mezi zaměstnance této společnosti.

Byl právě rok 1866 a roznesla se zpráva, že v Koreji bylo zabito devět římskokatolických kněží a až osm tisíc jejich následovníků. Tato novina vrhla sice stín na Jermainovy plány, nemohla však mladého misionáře od jeho záměru odvrátit. V srpnu téhož roku se americká obchodní loď Generál Sherman chystala na cestu po řece Tedong do Pchjongjangu, hlavního města Koreje. Posádka doufala v navázání obchodních vztahů s Koreou, i když s sebou pro jistotu měla kromě četného zboží i množství zbraní. Potřebovali však tlumočníka a Jermain se nenechal dlouho přemlouvat. Jakmile loď odrazila od břehu, přišla odpověď z Londýna. Vedení společnosti Jermainovi důrazně doporučovalo, aby se do svého korejského projektu v žádném případě nepouštěl.

Generál Sherman plul poklidně Žlutým mořem směrem k Tedongu a nikdo z posádky netušil, že zpráva o jejich plavbě se už dostala až ke korejské vládě, která vydala příkaz, aby byla každá podezřelá osoba zatčena a také popravena. Obávali se totiž odplaty za smrt kněží, kterou avizovali Francouzi. Jak se loď blížila k Pchjongjangu, napětí a podezření na břehu vzrůstalo. Třikrát se úředníci z okolních měst nechali pozvat na palubu, kde se jim Jermain pokusil vysvětlit, že účelem jejich plavby není odplata a že nikdo z posádky není římský katolík. Avšak podezřívaví úředníci měli i královninu podobiznu na britské minci za pannu Marii. Na březích se tísnily tisíce ustrašených, přesto zvědavých Korejců. Jakmile se loď přiblížila k pobřeží, házel jim Jermain k nohám balíky s Biblemi. Lidé je nenápadně sbírali a prchali z dohledu, vždyť už se rozšířila zpráva, že dva z devíti mužů, kteří navštívili americkou loď, byli popraveni.

Loď se konečně dostala k Pchjongjangu obehnanému zdmi. A napětí rostlo, až nakonec eskalovalo. Záznamy hovoří o tom, že posádka korejské lodi, která se pověsila na Generála Shermana, se dostala do zajetí kapitána americké posádky a že jejich velitel měl u sebe papíry, v nichž se hovořilo o plánu na likvidaci Američanů. Poté došlo k řadě pokusů o vyjednávání a dokonce i o záchranu rukojmí. Vše vyvrcholilo tím, že kapitán Generála Shermana vydal z obavy před hrozícím napadením rozkaz k palbě. Ta byla pochopitelně opětována a pokračovala mnoho hodin. Na obou stranách byli mrtví .

Bez zásob a naděje na dohodu se Američané rozhodli pro rychlý ústup. Ten však skončil nájezdem na mělčinu a z lodě se tak stal snadný terč pro čluny svázané k sobě a naložené dřevem. Stačilo je jen podpálit a Generála Shermana během pár chvil olizovaly plameny.

O mnoho let později si jeden Korejec vzpomněl, jak jeho otec, očitý svědek této tragédie, vypověděl, že skrze kouř viděl bílého muže, jak stojí na palubě, stále dokola volá: „Ježíši, Ježíši“, a přitom hází balíky knih z hořící lodi na břeh.

Posádce nezbývalo než vyskákat z lodi. Muži se pak marně snažili prostřílet na břeh, kde byli po vystoupení z vody ihned zabiti noži, holemi a puškami.

Jen jediný muž se choval jinak. Nestřílel. Měl náruč plnou knih. Když se vypotácel z vody, položil Boží slovo k nohám lidu, kterému přišel sloužit. Tu se vynořil dvanáctiletý chlapec, popadl tři Bible a zmizel. I ostatní si vzali knihy, které teď ležely před Jermainem na zemi. Vedle něho stál korejský voják připravený ubít Jermaina holí. K jeho překvapení ho Jermain oslovil v jeho rodném jazyku. Žádal ho, aby si vzal jednu knihu. Voják odmítl. Nevěřícně zíral na bělocha, který nyní zavřel oči a promlouval cizím jazykem k někomu, kdo o to evidentně nestál. Otevřel oči, usmál se a znovu nabízel knihu svému vrahovi. Ten si nakrátko pomyslel, že přece nemůže zabít někoho, kdo se takto chová. Rychle se však vzpamatoval a začal svou oběť bít holí do hlavy. Jermainu Thomasovi bylo 26 let.

Voják byl v šoku z toho, co udělal, a tak si alespoň odnesl nabízenou knihu domů, kde si ji i přečetl. Ženu, která našla knihu na břehu, její obsah hluboce zasáhl. Chlapec, který si odnesl tři Bible, je předal jednomu vojákovi. Ten vyrval listy a vytapetoval jimi dům. Tento chlapec se později stal křesťanem a s ním i několik dalších očitých svědků masakru. I když proběhl pokus o shromáždění a zničení vyloděné literatury, knihy se nenápadně ztrácely a lidé je potají četli.

Zničení Generála Shermana Američany rozlítilo. Jejich hněv vyústil do války mezi oběma zeměmi. Poražená Korea se v roce 1871 zavázala vpustit do země cizince. Když se nakonec po dvaceti letech od Jermainovy smrti podařilo vstoupit i misionářům, nestačili se divit. V městečkách podél řeky Tedong, v místech, kde Jermain vyházel na břeh balíky Biblí, našli malé křesťanské sbory. Jeden z nich vznikl přímo v Pchjongjangu, v domě vytapetovaném stránkami Bible.

Církev zrozená z utrpení se stala nejrychleji rostoucí církví na světě a možná největší misionářskou církví konce 20. století. A na počátku toho všeho byl jeden netrpělivý snílek, Robert Jermain Thomas.

(Čerpáno z Seeing the Invisible, Faith Cook)