Ne každý, kdo si říká křesťan, je křesťanem. I nevěřící se často klamně hlásí k víře v Boha a jméno Ježíš Kristus patří do jejich slovníku. Lidé, kteří ve skutečnosti nejsou křesťané, mohou sejít snadno na scestí, domnívaje se, že věřícími skutečně jsou.

Levná milost a snadná víra překrouceného evangelia rozvrací čistotu biblické noviny. Rozmělnění a zmírnění novozákonního poselství přineslo do církve hnilobné zevšeobecnění, že v podstatě každý, kdo nějakým způsobem přátelsky reaguje na Ježíše, je spasen. Téměř vše, snad kromě zlobného a výslovného odmítnutí Ježíše, se dnes počítá za křesťanskou spásonosnou víru. Avšak evangelium, které hlásal sám Ježíš, tuto možnost vůbec nepřipouští. Naším zdrojem pravdy bude pouze biblický záznam. Podle bible je spaseno jenom malé stádečko, mikrostádečko, protože originální řečtina zde používá slovo mikron.

Od samého počátku své služby se Ježíš vystříhal tomu, aby nevzbudil v lidech falešné naděje skrze povrchní a snadnou víru. Ježíš propustil více nespasených uchazečů o víru než těch, které vyhrál na svou stranu. Ježíš nechtěl a nemohl dát uchazečům o spásu falešnou naději! Ježíšova slova byla vždy šita na míru tak, aby se dotkla duchovní potřeby, tedy duchovní slabosti jednotlivců. Ježíš nikdy neopominul obnažit uchazečovo sebeospravedlňování nebo zvrácené motivace či lehkověrné sklony. Podívejme se na jeden klasický příklad v Janově evangeliu, kde se dočteme o první Ježíšově evangelizaci z očí do očí. Jeden z předních židovských náboženských vůdců, farizej Nikodém, přišel v noci za Ježíšem a řekl: Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. (J 3,2)

Takové ujištění by snad v každém z nás vyvolalo smělou jistotu, že Nikodém je věřící. Nikodém věřil, že Ježíš přišel od Boha. Vidíte, a přesto ironií zůstává, že Ježíš Nikodéma neuvítal jako svého, ale naopak s ním od prvního slova jednal jako s nevěřícím. Ježíš věděl o Nikodémově sebespravedlnosti, o jeho pseudovíře. Ježíš Nikodéma nepovzbudil k lehkověrnosti, naopak zpochybnil vše, za čím Nikodém stál. Ježíš se postavil tváří v tvář jeho kvazidobrotě, skutkařskému náboženství, jeho farizejské spravedlnosti a nepochopení biblického písma.

Uvědomme si, že Ježíš evangelizoval předního náboženského v Boha věřícího vůdce Izraele. Spasitel, Ježíš Kristus, nepožadoval od Nikodéma nic méně než totální regeneraci, obrození, znovuzrození. Bez duchovní obrody, řekl Ježíš Nikodémovi, nemá nikdo naději na věčný život s Bohem. Nikodém byl zdrcen Ježíšovými slovy a Bible nepodává žádný důkaz, že by Nikodémova reakce byla kladná a směřující ke spáse.

Je zajímavé, že Nikodémův příklad je v Janově evangeliu, které začíná a končí Kristovým Božstvím. Téměř všechno v Janově evangeliu je rozpracováno na základě Kristova Božství. Setkání Ježíše Krista s Nikodémem není výjimkou. Ze širší souvislosti textu vyplývá, že Ježíš:

• ... nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku. (J 2,25)

Nikodémův příběh jen potvrzuje Kristovo Božství, protože Ježíš Kristus dobře věděl, co je v hlubinách Nikodémova srdce. Nikodém byl jeden z těch, kdo věřili, protože viděli Ježíšovy zázraky. Kolik lidí dnes věří v Boha stejným způsobem jako Nikodém?

• ...mnozí uvěřili v jeho jméno, protože viděli znamení (tj. zázraky), které činil. (J 2,24)

Znepokojující pravdou však zůstává, že pouhá víra v Ježíšovo jméno, přestože činil viditelné zázraky, nemá nic společného se spásnou vírou. Verš totiž pokračuje:

• Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal. (J 2,24)

Žádný zázrak totiž nezaručuje, že by jako svědek měl okamžitou víru, která spasí. Tato pravda se objevuje od začátku Starého až do konce Nového zákona na důkaz naší hříšné lidské zdegenerovanosti. Nikodém je obraz nepravé víry. Jeho mysl přijala pravdu o Kristu jen do určité míry, ale jeho srdce zůstalo netknuté. Neprošlo obrodou, regenerací, znovuzrozením.

Nikodém byl Ježíšem znepokojen. Jeho srdce nebylo obřezané, jak to krásně vystihuje Starý zákon. Jako náboženský vůdce měl vážný zájem o každého, kdo by přišel od Boha. Po čtyři sta let nebylo v Izraeli proroka a Nikodém věřil, že právě teď jednoho nalezl. Proto řekl:

• Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním. (J 3,2)

Nikodém snad i věřil, že Ježíš je prorok nebo i Mesiáš, který přišel osvobodit židovský národ. Avšak v těchto verších ještě nepřijal Krista jako vtěleného Boha. Ježíš přešel Nikodémovo vyznání a odpověděl otázku, na kterou se Nikodém ani neptal. Ježíš Nikodémovi potvrdil, že je od Boha, ale svou vševědoucností Nikodémovi odhalil jeho srdce a krutou skutečnost, že je daleko od spásy. Nikodém nejednal s učitelem, jak Ježíše nazval, ale stál před Bohem v těle. Slova našeho Spasitele a Boha Nikodéma šokovala. Nezmenšujme Ježíšovy odpovědi. Strategie Ježíšovy evangelizace se nevyznačovala sladkými řečmi o lásce, míru, štěstí a všeobecné sociální spravedlnosti. Jeho strategií bylo přímé svědectví, svědectví bez okolků, svědectví, že běží o hrdlo. Ježíš předložil Nikodémovi čtyři rozhodující pravdy. Přečtěte si první polovinu třetí kapitoly Janova evangelia, jak se rozhovor rozvíjel dál.

Jak vidíme, Nikodém byl celou rozmluvou s Ježíšem šokován. Ježíš mu mimo jiné oznámil, že náboženství je marnost. Osobně jsem byl také překvapen, když jsem poprvé zjistil, že "náboženství" se v Bibli rovná marné víře. Farizejové byli zákonem úplně spoutáni. Udělali z víry vnější náboženský rituál. Dodržování pravidel a symbolická prostná bylo to, co je prý "dělalo svatějšími". Kolik světových náboženství se dodnes utápí v duchovně symbolické gymnastice, ať si říkají, jak si říkají. Příslušnost k denominaci ještě nikoho nespasila. Druhý list Timoteovi říká:

• Budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. (2 T 3,5)

Farizejové, a že jich dnes po světě chodí v každém náboženském systému, jsou nábožně horliví, ale v žádném případě nejsou blíž Božímu království než kterákoliv nevěstka. Farizejové přilnuli ke stovkám zákonů, z nichž mnohé byly jejich vlastními výmysly. Věřili, že spolknout v sobotu ocet je v pořádku, ale kloktat ocet v sobotu bylo zakázáno, protože to byla práce. Proto, když Ježíš navracel zrak slepému, plivl do hlíny a udělal blátíčko, kterým potřel nevidomému oči. Ježíš farizeje vyprovokoval, protože podle jejich zákona Ježíš v sobotu pracoval. Ježíš nepotřeboval potírat slepci oči blátem, aby mu vrátil zrak. Ježíš je mocnější než bláto. Ježíš ukázal farizejům marnost jejich náboženské gymnastiky.

Náboženství je totiž lidské úsilí dosáhnout Boha. Biblická víra, Ježíšovo evangelium jsou přesný opak. Biblická víra je Boží úsilí dosáhnout člověka. Spásná víra je oddání se Božím námluvám a spojení do nejintimnějšího duchovního, manželského svazku s Bohem.

Nikodém byl jedním z předních vůdců židovského "náboženství." Proč přišel za Ježíšem v noci? Snad aby se vyhnul nepříjemnostem, protože farizejové vylučovali ze synagog lidi, kteří věřili v Ježíše. Jedno je jisté, Nikodém měl upřímnou touhu, aby se dozvěděl od Ježíše něco bližšího.

Nikodém byl uvězněn v tomto strojeném náboženství, vždyť jej sám šířil. Nemysleme si, že dnešní náboženský svět je jiný než svět farizejů. Když jsem byl malý kluk, tak mi náš soused řekl: "Když budeš hodný, půjdeš do nebe, a když budeš zlobit, půjdeš do pekla." To je vnější náboženství, předpis, seznam k "odfajfkování", co se smí a co se nesmí. Tím vůbec nesnižuji přikázání, ta platí!

Ježíš Nikodémovi odpověděl, aniž by jej pochválil za jeho náboženskou horlivost:

• "Amen, Amen pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží." Nikodém mu řekl: Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit." (J 3,34)

Nikodém pochopil Ježíše velmi dobře. Vždyť rabíni většinou učili duchovní zásady obrazným jazykem. Nikodém nebyl prosťáček, který by s Ježíšem vážně diskutoval o tom, jak se stát znovu novorozencem. Nikodém ve skutečnosti řekl:

"Nemohu začít úplně znovu, na to jsem příliš starý. Už jsem příliš hluboko v náboženském systému, abych se z něj vyprostil. Nemám naději, abych se stal znovu nemluvnětem."

Ježíš po Nikodémovi žádal, aby se zřekl celého svého dosavadního náboženského života. A Nikodém to věděl. Ježíš jej vyzval k nejtěžšímu rozhodnutí, jaké mohl Nikodém učinit. Nikodém by zajisté rád zaplatil, postil se nebo s radostí zacvičil rituál předepsaný Ježíšem, ale Ježíš mu předepsal duchovní obrodu, znovuzrození. To potvrzovalo, že všechno je jinak. I to, čemu Nikodém věřil doposud, je marné. Přesně tak! Ježíš to myslel vážně, a proto Nikodémovi opakoval:

• "Amen, Amen pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vejít do království Božího." (J 3,6)

Narodit se z vody neznamená vodu H2O. Narodit se z vody neznamená křest. Dokažme si to biblicky. Spásu nemůžeme obdržet ani koupelí ani pokropením. V Janově evangeliu ve 4. kapitole jasně stojí, že Ježíš sám nekřtil. Kdyby byl křest podmínkou spásy, Ježíš by určitě křtil. Křest vodou je závazek, tedy účinek spásy, nikdy ne příčina spásy. Voda, o které se Ježíš zmínil Nikodémovi, byla symbolická, jak stojí ve Starém zákoně, a znamenala očistu. Nikodém rozhodně rozuměl Ježíšovi lépe než mnoho křesťanů, protože znal Starý zákon. V Ezechielovi se dočteme o slibu nové smlouvy.

• Pokropím vás čistou vodou (zde je narození z vody) a budete očištěni, očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového Ducha (a zde je narození z Ducha). Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. (Ez 36,26)

Narození z vody a Ducha bylo prorokováno Ezechielem proto, aby je mohl Ježíš předložit Nikodémovi, který velmi dobře pochopil, o čem Ježíš hovořil. Okolnosti ukazují, že byl Nikodém přece jenom spasen. Ježíš hovořil s Nikodémem o křtu Duchem svatým, ne o křtu vodou.

• Neboť my všichni ... byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo (tj. Ježíšovo tělo, neboli církev). (1 K 12,13)

A tento křest Duchem svatým, ne vodou, je absolutní nutnost ke spáse. Křest Duchem svatým je nutný, protože to je vnitřní záležitost. Křest vodou, kterému se má podrobit každý spasený křesťan, symbolizuje ztotožnění se s Ježíšem a je vnější záležitostí, která sama o sobě spasit nemůže.

Jak je to tedy s narozením z vody? Ježíš očišťuje spasené vodou Božího slova, omývá spasené vodopádem biblických slov.

• A sám se za ni (tj. církev) obětoval (Ježíš), aby ji posvětil a očistil křtem vody skrze slovo. (Kral., Ef 5,25)

Tak tedy:

1. narození nového člověka z vody, očištění vodou od našich hnusných model, ať jsou to sochy, obrazy, peníze, holky nebo vdolky, může být vykonáno jenom Ježíšem, který nás omývá biblickým slovem. Jenom to nám zvěstuje čistou pravdu. Tohle omytí, očištění, zrození z vody je nutné a Nikodém je chápal.

2. narození nového člověka z Ducha může přijít jenom tehdy, když nám Ježíš vymění naše kamenné srdce za srdce z masa, když nás dosáhne skrze slovo Duchem svatým a umístí, pokřtí, potopí do svého těla. Tohle je absolutní nutnost spásy.

Očištění vodou, slovem a obnova srdce Duchovním křtem v Krista jdou ruku v ruce a jsou vzájemně nevyloučitelné.

• "Amen, Amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže spatřit království Boží." (J 3:34)

Narození z vody (tj. porozumění slovu) a Ducha (tj. uvěření slovu) je vnitřní, ne vnější záležitost. Vnější náboženství je způsobeno člověkem, vnitřní víra Bohem. Nikodém byl překvapen, když mu Ježíš řekl, že se musí zbavit všeho, na čem zakládá svou spásu, a být znovuzrozen z vody a Ducha. Ježíš odpověděl:

• Nediv se, že jsem ti řekl: "Musíte se narodit znovu." (J 3,7)

Nikodém nemohl uvěřit, co slyší a zvolal:

• "Jak se to může stát?" Ježíš mu řekl: "Ty jsi učitel Izraele a tohle nevíš?" (J 3,9-10)

To Nikodémovi vyrazilo dech úplně. Dál už neodporoval. Ty jsi učitel Izraele a tohle nevíš? Jen si představme, že by tohle dnes řekl nějaký tesař teologovi nebo světoznámému kazateli.

Co však zaráží nejvíc, je, že Nikodém měl znát učení o spáse. Starý zákon jasně učil způsob spasení. Nový zákon nic na učení spásy nezměnil! Lidé byli, jsou a budou spaseni stejným způsobem od Adama až po nový vesmír a Zemi. Písmo je jednotné. Spása je stejná v každé době.

Nikodém byl vedle. Spása nikdy nebyla odměnou za lidské snažení. Spása byla vždy, před i po Kristu, dar milosti pro kající se hříšníky. Ježíšova smrt na kříži nás zastoupila v potrestání. Kříž byl pro lidi před Kristem budoucností, pro nás je minulostí. Pro všechny má však stejný význam. Ve starozákonné době, před Kristem, spása nebyla mzdou za dodržování zákona, nýbrž dar pro každého, kdo v pokoře a vírou toužil po vysvobození z osobního otroctví hříchu. Spása vždy znamená nový začátek, obnovu, obrodu, znovuzrození, odvrácení se od hříchu a obrácení se k Bohu. Nikodém to musel vědět a přesto nechápal:

• Omyjte se, očistěte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro a hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy. Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. (Iz 1,16-18)

- pst - pokračování příště