J. H. Merle D´Aubigne (vydáno v Paříži v roce 1827, kázáno v Bruselu)

• „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ (Jozue 24,15)

„Kéž umřu smrtí lidí přímých, kéž je můj konec jako jeho!“ Minule jsme si, bratři, řekli, že kdybychom měli zemřít jeho smrtí, museli bychom žít jako on. Je pravda, že existují příklady, kdy Pán ukáže své milosrdenství a svou slávu lidem, kteří již leží na smrtelné posteli, a říká jim jako zločinci na kříži: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Pán stále čas od času dává církvi stejné příklady, aby ukázal svou svrchovanou moc, kterou, pokud si to tak přeje, může zlomit i ta nejtvrdší srdce a obrátit nejzbloudilejší duše, aby ukázal, že vše závisí na Jeho milosti a že se smiluje, nad kým se smiluje. To jsou však jen výjimky, na které se nelze zcela spoléhat; a pokud si, moji milí posluchači, přejete zemřít křesťanskou smrtí, musíte žít křesťanský život; vaše srdce musí být opravdově obrácené k Pánu, skutečně připravené na království a důvěřovat jen v Kristovo milosrdenství, dychtivé s Ním přebývat. Existují, bratři, různé prostředky, jejichž prostřednictvím se lze v průběhu života připravovat na požehnaný konec v budoucnu. Jedním z těchto nejúčinnějších prostředků se dnes budeme zabývat. Tímto prostředkem je rodinná pobožnost; což je dennodenní vyučování, ze kterého se členové křesťanské rodiny mohou vzájemně těšit. „Já a můj dům,“ řekl Jozue Izraeli, „budeme sloužit Hospodinu.“

Přejeme si, bratři, pohnout vás, abyste si přivlastnili Jozuovo předsevzetí, přijali instrukce nezbytné k jeho naplnění.

Z DĚJIN

Rodinná pobožnost je nejstarší a také nejsvětější institucí. Není to novota, proti které si lidé snadno vytvoří předsudky; je stará jako svět sám.

Od počátku

Je zřejmé, že první pobožnost, kterou věnoval první člověk a jeho děti Bohu, nemohla být ničím jiným než rodinnou pobožností, protože byli jedinou rodinou, která tehdy na zemi existovala. „Tehdy,“ říká Písmo, „se začalo vzývat jméno Hospodinovo.“ Rodinná pobožnost musela být skutečně po dlouhou dobu jedinou formou společného uctívání Boha; země se teprve osidlovala, a tak hlava každé rodiny odešla žít odděleně, a jakožto velekněz Boha na místě, které mu bylo přiděleno, přinášel se svou ženou, svými syny a dcerami, svými služebníky a služebnicemi Hospodinu celé země poctu, která Mu náležela.

Když se počet lidí velmi znásobil, různé rodiny se začaly pozvolna usazovat blízko sebe; tehdy se zrodil nápad uctívat Boha společně, a tak započalo veřejné uctívání. Ale rodinná pobožnost byla rodinám Božích dětí příliš vzácná, než aby se jí vzdaly; a pokud začaly uctívat Boha s rodinami cizích lidí, o co větší byla jejich povinnost uctívat Ho se svými vlastními rodinami!

Patriarchové

Opustíme-li kolébku lidského pokolení a vstoupíme do stanů patriarchů, znovu se setkáme s rodinnou pobožností. Pojďme s anděly k Mamreho dubům, kde se Abraham právě usadil ve vchodu do stanu za denního horka; pojďme s ním dovnitř a zjistíme, že patriarcha s celou svou domácností uctíval Hospodina společně. „Důvěrně jsem se s ním sblížil,“ řekl Hospodin ohledně Otce věrných, „aby přikazoval svým synům a všem, kteří přijdou po něm: ‚Dbejte na Hospodinovu cestu a jednejte podle spravedlnosti a práva.ʻ“ Veřejná pobožnost byla ustanovena Mojžíšem; vydal početné příkazy; měl být vztyčen velkolepý chrám. Nezruší se tím rodinná pobožnost? Ne; vedle chrámu s celou jeho velkolepostí bude nejubožejší dům věřícího vlastnit Boží slovo. „A tato slova, která ti dnes přikazuji,“ řekl Hospodin Mojžíšovi, „budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.“ Jozue v našem textu říká lidem, že mohou uctívat modly, pokud se tak rozhodnou, ale že on se k jejich bezbožným slavnostem nepřidá; a že co se týče jeho života, on a jeho dům budou sloužit Hospodinu. Jób „za časného jitra obětoval oběti zápalné za každého z nich; říkal si totiž: „Možná, že moji synové zhřešili...“ David, jehož celý život byl jedním neutuchajícím uctíváním Boha, a pro něhož byl jeden den v Hospodinových nádvořích lepší než tisíc ve stanech svévolnosti, také nezanedbával rodinný oltář; neboť zvolal: „To, co nám otcové vyprávěli, nebudeme tajit jejich synům.“

Doba Nového zákona

Když se přeneseme do dob, ve kterých se zjevil náš Spasitel, zjistíme, že ve zbožných rodinách Izraele probíhá domácí vyučování. A tak mohl svatý Pavel říct Timoteovi: „Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení. Připomínám si tvou upřímnou víru, kterou měla už tvá babička Lóis a tvá matka Euniké a kterou máš, jak jsem přesvědčen, i ty.“ Ježíš během své služby položil základy rodinné pobožnosti mezi křesťany, když řekl: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Svatý Pavel ji doporučoval slovy: „Veďte dobře své rodiny; plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.“

Ano, bratři, při vstupu do prostých obydlí prvotních křesťanů poté, co jsme navštívili stany patriarchů, najdeme stále stejnou rodinnou pobožnost přinášenou Hospodinu; už zdaleka uslyšíme duchovní písně, které možná prozradí přítomnost učedníků toho Ukřižovaného jejich pronásledovatelům a zapříčiní jejich zkázu, ale které radostně stoupají k trůnu jejich Spasitele, protože je lepší bát se Boha než lidí; uvidíme je shromážděné okolo posvátné Knihy, kterou poté pečlivě ukryjí, aby ji uchránili od rukou lidí, kteří by ji ochotně zničili.

Raná církev

Klement Alexandrijský, vynikající církevní vzdělanec, radil na počátku třetího století křesťanským manželům a manželkám, aby se denně ráno modlili a četli Bibli společně, a k tomu dodal: „Matka je slávou dětí a manželka je slávou manžela; všichni jsou slávou manželky a Bůh je slávou jich všech.“

Krátce předtím sepsal Tertulián svůj obdivný popis domácího života křesťanského páru: „Jaká jednota mezi dvěma věřícími, kteří mají společnou víru, stejnou touhu, stejný způsob života, stejnou službu Hospodinu; jako bratr a sestra jsou spojení v duchu a v těle, spolu poklekají; spolu se modlí a postí; s něžností se navzájem vyučují, napomínají a podporují; spolu chodí do Božího domu, ke stolu Páně; sdílejí svá trápení, pronásledování a potěšení; neskrývají před sebou nic, nevyhýbají se jeden druhému; navštěvují nemocné a pomáhají potřebným; je slyšet, jak spolu zpívají žalmy a duchovní písně; navzájem soupeří ve zpívání Bohu celým svým srdcem. Krista těší, když vidí a slyší takové věci; sesílá na ně svůj pokoj. Kde se dva nebo tři takto setkávají, On je s nimi; a kde je On, tam se ten zlý nedostane.“

Reformace

Když opustíme prostá obydlí prvotních křesťanů, zjistíme, že praktikování rodinné pobožnosti je čím dál tím méně časté; ale jak slavně se znovu objevuje v době reformace! Jak veliký vliv měla tehdy na vyznání, způsoby a intelektuální rozvoj všech národů, které se vrátily k prvotnímu křesťanství! Není to tak dlouho, co se nacházela ve všech evangelikálních rodinách. I když naši otcové byli o její světlo ochuzeni, naši praotcové ji dobře znali. Rozkvétala obzvláště v evangelikálních oblastech tohoto království; a mnohé vzácné pozůstatky se zde, jak věříme, stále nacházejí.

Bratři, takový byl ve všech dobách život pobožnosti. A co my – budeme křesťané, nebo nebudeme? Vymyslíme nový způsob pobožnosti, který bude v souladu se světem, nebo se budeme pevně držet toho, co nám Bůh přikázal? Neřekneme snad při pohledu na uctívání, které se přeneslo ze stanů patriarchů do domů prvotních křesťanů a nakonec se ujalo v domovech našich otců, že „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu“?

DŮVODY – PROČ RODINNÁ POBOŽNOST?

Abychom přinášeli slávu Bohu

Pokud je však, bratři moji, Boží láska ve vašich srdcích a pokud cítíte, že jakožto vykoupení za vysokou cenu byste měli oslavovat Boha svým tělem a duchem, jež Mu náležejí, kde ho budete oslavovat raději než ve svých rodinách a svých domech? Rádi se spojujete se svými bratry ve veřejném uctívání Boha ve sborech; rádi před Ním vyléváte své duše ve svých komůrkách. Je to jen v přítomnosti té bytosti, se kterou Bůh spojil váš život, a před vašimi dětmi, že nedokážete myslet na Boha? Jen tehdy nenalézáte požehnání, za která byste Mu mohli poděkovat? Jen tehdy nemáte potřebu žádat o milosrdenství ani ochranu? Když jste s nimi, můžete mluvit o všem; váš rozhovor se týká tisíce různých věcí; ale váš jazyk a vaše srdce nemá místo pro jediné slovo o Bohu! Nevzhlížíte jako rodina k Němu, k tomu skutečnému Otci vaší rodiny; nemluvíte se svou ženou a svými dětmi o Bytosti, která se možná jednoho dne stane jediným Manželem vaší ženy, jediným Otcem vašich dětí! To je evangelium, které formuje domácí společenství; před ním neexistovalo; neexistuje bez něj; proto, zdá se, je povinností tohoto společenství, plného vděčnosti Bohu za evangelium, aby se mu obzvláště zasvětilo; a přesto, bratři, kolik existuje párů, kolik rodin, které se nazývají křesťanskými, které sice nějakou tu úctu k víře chovají, ale kde přitom není Bůh nikdy jmenován! Kolik existuje případů, kdy se nesmrtelné duše, které byly spojeny, nikdy nezeptaly jedna druhé, kdo je spojil a jaký má být jejich budoucí osud a cíle! Jak často se stává, že zatímco se snaží navzájem si pomáhat ve všem možném, ani je nenapadne, aby si pomohli v hledání jedné nezbytné věci, v hovoru, ve čtení, v modlitbě ohledně jejich věčných zájmů! Křesťanští manželé! Jste spojeni v těle a jen na čas? Nejste snad spojeni také v duchu a pro věčnost? Jste bytostmi, které se potkaly náhodou, a které brzy rozdělí další náhoda – smrt? Nepřejete si snad být spojeni Bohem, v Bohu a kvůli Bohu? Víra by spojila vaše duše nesmrtelnými pouty! Neodmítejte je; upevňujte je každý den společným uctíváním pod domácí střechou. Cestující na stejné lodi mluví o místě, ke kterému směřují; a vy, spolucestující do věčného světa, spolu snad nebudete mluvit o onom světě, o cestě, která tam vede, o svém strachu a svých nadějích?

„Neboť mnozí,“ říká svatý Pavel, „ o nichž jsem vám často říkal a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže;“ ale „My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista.“

Abychom chránili své děti od hříchu

Jeli vaší povinností zabývat se Bohem ve vašich domovech kvůli vám samotným, neměli byste se Jím zabývat také kvůli těm členům vaší domácnosti, jejichž duše byly poručeny do vaší péče, obzvláště vašich dětí? Staráte se o jejich blahobyt, o jejich časné štěstí; ale nezpůsobuje tato vaše starost, že zanedbáváte jejich věčný blahobyt a ještě patrnější štěstí? Vaše děti jsou mladé stromy, které vám byly svěřeny; váš dům je školka, kde by měly růst, a vy jste zahradníci. Ale pozor! Budete tyto něžné a vzácné stromky pěstovat v neúrodné a písčité půdě? Ano, to přesně děláte, pokud ve vašem domě není nic, co by je nutilo růst v poznání a lásce jejich Boha a Spasitele. Nepřipravujete pro ně snad vhodnou půdu, ze které mohou získávat energii a život? Co se stane z vašich dětí uprostřed všech pokušení, které je obklopí a zatáhnou do hříchu? Co z nich bude v těchto pohnutých dobách, ve kterých je nezbytné posilovat duši mladého člověka bázní před Bohem, a tak dát té křehké kůře pevnost potřebnou ke spuštění na širý oceán?

Rodiče! Pokud se děti ve vašich domech nesetkávají s duchem zbožnosti, pokud naopak spočívá vaše pýcha v tom, že je obklopujete vnějšími dary, seznamujete je se světskou společností, plníte všechny jejich vrtochy, necháváte je následovat jejich vlastní směr, pak z nich uvidíte vyrůstat marnivé, pyšné, zahálčivé, neposlušné, nestydaté a rozhazovačné osoby! Budou se k vám chovat s pohrdáním; a čím více se jimi budou vaše srdce zabývat, tím méně na vás budou myslet. Takových případů je mnoho; ale zeptejte se sami sebe, jestli nejste zodpovědní za jejich zlozvyky a špatné chování; a vaše svědomí vám odpoví, že ano; že nyní jíte chléb hořkosti, který jste si pro sebe napekli. Poznejte z toho, jak velký byl váš hřích proti Bohu v tom, že jste zanedbávali prostředky, které byly ve vaší moci k ovlivnění jejich srdcí; a nechť se ostatní poučí z vašeho neštěstí a vychovávají své děti v Pánu!

K tomu neexistuje nic účinnějšího než příklad domácí pobožnosti. Veřejná pobožnost je pro děti často příliš nejasná a obecná a ještě je tolik nezajímá; co se týče osobního uctívání v komůrce, tomu ještě nerozumějí. Učení lekce opakováním, pokud není doprovázeno ničím jiným, by je mohlo vést k tomu, že budou na víru hledět jako na studium, jako třeba cizích jazyků nebo dějepisu. Zde jako všude, a více než všude, platí, že příklad je účinnější než vyučování. Nemají být jen vyučováni z nějaké knihy, že musí milovat Boha, ale vy jim musíte ukázat, že Boha milujete. Pokud zpozorují, že Bůh, o kterém slýchávají, není uctíván, i to nejlepší vyučování bude zbytečné; ale díky rodinné pobožnosti tyto mladé rostliny porostou „jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá“. Vaše děti sice opustí rodičovskou střechu, ale budou si v cizích zemích připomínat modlitby rodičovského domu, a ty modlitby je ochrání. „Má-li však,“ říká Písmo, „děti nebo vnoučata, ať se ti učí prokazovat zbožnost především své rodině. Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící.“

Abychom doma působili opravdovou radost

A jaké potěšení, jaký pokoj, jaké skutečné štěstí nalezne křesťanská rodina ve vztyčení rodinného oltáře ve svém středu a ve spojení při přinášení oběti Hospodinu!

Takové je zaměstnání andělů v nebesích; a jsou vůbec požehnaní ti, kdo očekávají ty čisté a nesmrtelné radosti? „Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně! Jako výborný olej na hlavě, jenž kane na vous, na vous Áronovi, kane mu na výstřih roucha. Jak chermónská rosa, která kane na sijónské hory. Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky.“

Jakou novou milost a život rodině přináší pobožnost! V domě, kde je Bůh zapomenut, je hrubost, špatný humor a trápení ducha. Bez znalosti Boha a Jeho lásky je rodina jen sbírkou jednotlivců, kteří k sobě navzájem více či méně chovají přirozený cit; ale opravdové pouto, láska Boha našeho Otce v Ježíši Kristu našem Pánu, chybí. Básně jsou plné krásných popisů domácího života; ale běda! Jak se často tyto obrazy liší od skutečnosti! Někde je nedostatek vědomí o Boží prozřetelnosti; někde je to láska k bohatství; u jiných rozdílnost povah; u jiných opak postojů. S kolika problémy, s kolika starostmi se rodiny potýkají!

Domácí pobožnost zabrání všem těmto zlům; přinese dokonalou důvěru v Boha, který dává jídlo nebeskému ptactvu; přinese opravdovou lásku vůči těm, se kterými musíme žít; ne náročnou, citlivou lásku, ale milosrdnou lásku, která promíjí a odpouští jako ta Boží; ne hrdou lásku, ale pokornou lásku, doprovázenou vědomím vlastních chyb a slabostí; ne nestálou lásku, ale lásku neměnnou, jako je věčná laskavost. „Ze stanů spravedlivých zní plesání nad spásou.“

Aby utěšila v časech zkoušek

A když přijde chvíle zkoušky, ta chvíle, která musí dříve či později přijít a která někdy navštěvuje domovy lidí častěji než jednou, jakou útěchu pak skýtá domácí pobožnost!

Kde se dějí zkoušky, když ne ve středu rodin? Kde tedy získat lék na tyto zkoušky, když ne ve středu rodin? Jak politováníhodná je rodina, která truchlí, a přitom nenalézá tuto útěchu! Její členové si navzájem svůj zármutek jen prohlubují. Ale pokud, na druhé straně, rodina miluje Boha, pokud má ve zvyku setkávat se, aby vzývala svaté jméno Boha, od kterého přicházejí všechny zkoušky, stejně jako každý dobrý dar; jak budou v takovém případě sklíčené duše pozdviženy! Členové rodiny tiše dlí kolem stolu, na kterém leží Boží kniha, ta kniha, kde najdou slova vzkříšení, života, nesmrtelnosti, kde najdou jistá zaslíbení štěstí pro bytost, která již mezi nimi není, stejně jako záruku jejich vlastních naději. Pán jim s potěšením pošle Utěšitele; Duch slávy a Duch Boží na nich spočívá; nepopsatelný balzám je vylit na jejich rány, a dává jim mnoho útěchy; pokoj se přelévá z jednoho srdce do druhého. Těší se z okamžiků nebeské blaženosti. „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.“ „Vyvedl jsi mě z podsvětí, Hospodine, neboť jeho hněv je na okamžik, jeho přízeň však na celý život; Večer se uhostí pláč, a ráno všechno plesá.“

Abychom ovlivnili společnost

A kdo, bratři, posoudí, jaký může mít domácí pobožnost vliv na samotnou společnost? Jaké povzbuzení by všichni lidé nacházeli v plnění svých povinností, od státníka až k nejchudšímu dělníkovi! Jak by si všichni uvykli jednat s úctou nejen k názorům lidí, ale také k Božímu soudu! Jak by se všichni naučili být spokojení s postavením, do kterého byli postaveni! Osvojili by si dobré způsoby; mocný hlas svědomí by zesílil, prozíravost, slušnost, nadání, společenské ctnosti by se rozvinuly s novým nasazením. Toho bychom se nadáli jak pro sebe, tak pro společnost. „Zbožnost je užitečná pro všechno a má zaslíbení pro život nynější i budoucí.“

POKYNY – JAK VYKONÁVAT RODINNOU POBOŽNOST

S opravdovou duchovností

Zaprvé, vynasnažte se, aby tyto domácí pobožnosti nepostrádaly duchovnost, pravdu a život; ať to není jen čtení jistých textů a opakování určitých forem modliteb, do kterých není zapojeno srdce. To by už bylo asi lépe nemít žádné rodinné pobožnosti než takové. Tyto mrtvé formy se v některých rodinách stále nacházejí. Avšak v současnosti, kdy církev všude usiluje o povstání ze svých trosek, a kdy vítr, o kterém mluvil Ezechiel, vane všude na suché kosti, aby jim udělil život, se musíme vrátit k rodinné pobožnosti a obnovit ji, ne však do stavu ospalosti a smrti, ale do stavu života a síly. Jak máme dosáhnout tohoto cíle? Pojďme konat rodinnou pobožnost nejen jako užitečnou práci, kterou je třeba dotáhnout do konce, neboť to bychom mohli upadnout do omylu, který jsme právě popsali, či do pýchy; pojďme ji však konat spíše jako ubohé bytosti, které postrádají bohatství; jako vyhladovělá stvoření, která chtějí jídlo k nasycení toho, co je v nich nejvznešenější. Konejte to jako povinnost, pokud chcete – ale raději ji konejte k naplnění svých vlastních potřeb. Malé dítě ví, jak požádat o kousek chleba nebo dokonce o matčino mléko; a nevíme snad my, jak jít k Bohu a požádat Ho o Jeho čisté a duchovní mléko? „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“

S pružností

Dáme vám další pravidlo, bratři, – nedržte se příliš výhradně, úzkoprse, žádné konkrétní formy. Zaprvé si stanovte tuto službu podle svých vlastních potřeb a potřeb vaší rodiny; ať zde panuje úplná svoboda; ať má jeden den takovou podobu a druhý den jinou, jestli chcete; ať je jednou delší a podruhé kratší. Možná by bylo lepší, aby nejprve nezahrnovala všechny členy vaší domácnosti, spíše by měla mít menší a intimnější charakter; tím se zjednoduší a bude poučnější. Následujte tyto naše návrhy; je velikou věcí, že Bůh nebude pod vaší střechou opomíjen. „Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“

S Božím slovem

Nejprve by mělo být samozřejmě čteno Boží slovo a někdy snad i jiné křesťanské knihy. V kolika rodinách ta obdivuhodná Kniha, Kniha národů, byla ve všech dobách a stále je tím nejvzácnějším pokladem! Do kolika obydlí Bible přinesla spravedlnost, pokoj a radost v Duchu svatém, a poddání se všem autoritám určeným Bohem! Různé knihy, které tvoří Bibli, se téměř všechny od sebe svou podstatou liší; bylo by složité dosáhnout ještě větší různorodosti v jednom svazku, a přesto je v každé z těch knih ten samý Boží Duch. Tato okolnost z ní činí knihu zcela příhodnou k sycení celé rodiny; a proto se tolik chudých a neznámých rodin v protestantských zemích, kteří tu Knihu vlastní, obejdou bez všech dalších, a jejím prostřednictvím dosahují nejen věčného života, ale i pozoruhodného intelektuálního rozvoje. Dítě, starý muž, žena a dospělý muž, každý v ní nachází něco, co ho zaujme a vede ho k Bohu. Je tam něco pro každou životní situaci. Jaká hojná útěcha vždy plyne všem ztrápeným a sužovaným, ale věrným duším z Žalmů královského Proroka! Je dobré číst některé knihy Písma celé, ale není nutné následovat pořadí, ve kterém se knihy ve Svatém svazku nacházejí. Naopak, je možná nejlepší vracet se z Nového zákona do Starého a ze Starého do Nového; z jednoho z proroků do apoštolských epištol a pak k jedné z historických knih Starého zákona. Je žádoucí, aby osoba, která čte, dělala poznámky ohledně čteného textu. Víte, jak mluvit o kterékoliv jiné knize, kterou čtete; jen tady myšlenky a slova chybí? Nenacházíte zde nic, co by se dalo uplatnit na stav vašeho srdce, situaci vaší rodiny, charakter jednoho z vašich dětí? Nečtěte tuto Knihu jako události, které již dávno proběhly, ale jako knihu, která je napsaná pro vás, která je adresovaná vám v současnosti; snadno přirovnáte popsané okolnosti a události ke svým vlastním. A i kdyby vám nebylo dáno nic, ochotně žádejte Ducha svatého, aby udělil každému srdci ovoce, které zaslíbil ke svému slovu. „Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“

S modlitbou

Další částí pobožnosti je společná modlitba. Je pravda, že existují dobré psané modlitby; ale neumíte se modlit k Bohu nahlas své vlastní modlitby? Umíte velmi dobře mluvit se svým přítelem; proč byste tedy neměli umět mluvit k Bohu? Není snad vaším největším a nejbližším Přítelem? Jak je jednoduché k Němu přistoupit, když přistupujeme ve jménu ukřižovaného Krista!

„Ty jsi, Hospodine, blízko,“ říká David. „Budou ještě mluvit,“ řekl Bůh, „a já je už vyslyším.“ Když se umíte modlit v duchu, neumíte se modlit i nahlas? Nebuďte tak úzkostliví ohledně toho, co budete říkat; „Modlitba si žádá více srdce než jazyka, více víry než rozumu.“ Copak by mohlo být bez užitku, když se například otec nebo matka modlí nahlas za děti, které jsou přítomny, rozebírají jejich hřích před Bohem, žádají Ho o Jeho pomoc a milost? A jak často je rodina v situaci, kdy je volána, aby přinášela oběti modlitby k Bohu za záchranu, za pomoc, za útěchu! „Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem,“ říká Pán.

Se zpěvem

Třetí částí pobožnosti, která by měla, pokud je to možné, tvořit část domácí pobožnosti, je zpěv. V těchto dnech člověk spojil zpívání se svými činnostmi a obzvláště s tím, co ho těší; ale prvotním cílem zpěvu jistě bylo chválit Boha. A právě tomu ho zasvětil královský Prorok, neměli bychom to tedy dělat také tak? Pokud se z některých domovů ozývá tolik bezbožného zpěvu, proč bychom neměli zpívat k uctění Boha, který nás stvořil a zachránil? Navíc, jsou-li někdy svaté duchovní písně zpívány kvůli kráse melodie, neměli bychom je tím víc zpívat s pokorou a zápalem k oslavě Pána? „Navzájem se napomínejte a s vděčností zpívejte Bohu ve svých srdcích chvalozpěvy, oslavné zpěvy a duchovní písně.“ (ČSP)

V nejpříhodnější čas

Někteří však možná řeknou: „Kdy si máme takto připomínat Boha a přistupovat k Němu společně?“ Odpovídám, že to záleží na vás, v hodinu, v které se vám to hodí, kdy budete nejméně rušeni ostatními záležitostmi. To je obecně večer; možná by bylo lepší kvůli únavě z celého dne, aby se pobožnost konala ráno; a úplně nejlépe, aby se konala ráno i večer. Když jste posnídali nebo i během snídaně, nemohli byste trávit čas, který obvykle trávíte mlčením nebo mluvením o nedůležitých záležitostech, přečtením nebo nasloucháním několika slovům, které by vaše myšlenky pozdvihly k Bohu? Chystám se začít den první potřebou svého živočišného těla; ale ty, má duchovní a nesmrtelná duše, ty nic neuděláš ani nic nedostaneš? Chystám se nakrmit své tělo tím, co stvořil Bůh; ale i ty, má duše, se probuď a získej svou potravu od Stvořitele! Ach, Bože, Ty jsi můj podíl navěky! Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu! Jaké požehnání, bratři moji, přinese takový začátek celému dni, a jaké šťastné rozpoložení mysli tím získáte!

A vám, křesťanští rodiče, ať je pro vás večer dne Páně, doba, kdy děti nevěřících rodičů běží na místa zábavy, obzvláště vzácný a posvěcený. Vyučujte svou domácnost cestě Páně a vaše vyučování v tom čase bude obzvláště požehnáno, za podmínky, že vaše děti vidí, že jste skutečně upřímní v díle, které konáte.

V prostotě srdce

K tomu všemu, bratři, přidejte základní věc – život v souladu s posvátností uctívání, které přinášíte Bohu. Nebuďte jiný člověk před Božím oltářem a jiný ve světě, ale buďte stále opravdově jedním člověkem. Ať vaše chování v průběhu dne je živým komentářem toho, co jste četli, slyšeli nebo řekli v hodině ztišení. „Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe! Hospodinu je ohavností cesta svévolníka, ale miluje toho, kdo následuje spravedlnost.“

Závěr

Taková je rodinná pobožnost. Připomněli jsme vám, drazí bratři, všechny důvody, které by měly urychlit její zavedení ve vašich rodinách, a snažně vás prosíme, obzvláště vás, kdo jste manžely a manželkami, otci a matkami, abyste položili svou ruku na pluh. Řeknete však: „To je divné.“? Co, bratři! Není divnější, že rodina, která vyznává, že je křesťanská, že má pevnou naději pro věčnost, přistupuje k věčnosti, aniž by nesla znamení té naděje, bez přípravy, bez hovorů, snad i, běda, bez jakékoliv myšlenky na tyto věci? Tak to je velmi divné!

Říkáte: „Tato věc má jen malou reputaci a věhlas, a je spojena s jistou mírou hanby“? A kdo je tedy větší – otec, který byl v minulých a šťastnějších dnech veleknězem Božím ve svém vlastním domě a kdo zvýšil svou rodičovskou autoritu a získal pro ni pomazání shůry tím, že se svými dětmi poklekal před svým Otcem a Otcem jich všech; nebo světský muž našich dní, jehož mysl se zabývá jen marnou honbou, kdo zapomíná na svůj věčný osud a osud svých dětí a v jehož domě Bůh není? Jaká je toto hanba! Možná ale řeknete: „Jiné časy, jiné mravy; ty věci byly dobré tehdy, ale nyní je všechno jinak“? Právě kvůli tomu, že se všechno změnilo, musíme spěchat a vztyčit rodinné oltáře v prostředku našich rodin, jinak toto chabé pouto, které tyto rodiny stále zadržuje, bude rozbito, a Církev i stát skončí ve zkáze. Není přeci pravda, že když se nemoc rozmůže, lék přestane působit; a předtím, než se nad životem člověka už jen zoufá, jsou mu podány ty nejsilnější prostředky. A tak se tedy vy, kdo jste z Boží milosti ve správném stavu, a kdo jste udělali správná předsevzetí, pokuste a nebojte se; utište druhé; uchylte se k modlitbě; žádejte Boha, aby vás On sám vedl, posílil a dopřál vám zdaru; žádejte Ježíše Krista, aby byl s vámi; „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu, tam jsem já uprostřed nich.“

Pokud si však, bratři, přejete ve svém domě vztyčit oltář Bohu, musíte ho nejprve vztyčit ve svém vlastním srdci. A je tam? Ptám se vás, bratři, je tam? Ach! Kdybych mohl odhrnout závoj, kdybych nyní mohl proniknout do srdcí těch, kdo mi naslouchají, co bych uviděl? Nebo spíše, ach Pane, co Ty musíš spatřovat v našich srdcích – Ty, před kterým není nic ukryto a před nímž jsou všechny věci nahé a odhalené!

Ve tvém srdci, drahý posluchači, vidím oltář vztyčený pro potěšení a světskost; tady přinášíš svou ranní oběť; tady obětuješ, obzvláště večer; a vůně z ní stoupající tě omamuje a zdivočuje dokonce i v noci.

Ve tvém srdci, drahý posluchači, vidím oltář zasvěcený dobrým darům tohoto světa, bohatství, mamonu.

Ve tvém srdci, můj milý posluchači, vidím oltář zasvěcený tobě. Ty jsi modla, kterou uctíváš, kterou vyvyšuješ nade všechno, pro kterou si přeješ všechny věci a u jejíchž nohou bys rád viděl celý svět klečet.

Bratři, je ve vašich srdcích oltář vztyčený jedinému živému a skutečnému Bohu? Jste chrámem Boha a přebývá ve vás Duch svatý? Dokud ve vašich duších nebude oltář vztyčený Bohu, nebude žádný ani ve vašem domě; „Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaké spojení chrámu Božího s modlami?“ Obraťte se tedy ve svých srdcích! Zemřete světu, hříchu, dokonce i sobě a žijte Bohu v Ježíši Kristu našem Pánu. Nesmrtelné duše, Kristus vás vykoupil za velikou cenu! Dal za vás celý svůj život na kříži. Učte se tedy, že „za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal“.

„Proto ‚vyjděte z jejich středu a oddělte se‘, praví Hospodin, a ‚ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu‘ a ‚budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů‘“.

Šťastná je rodina, bratři, která přijala Boha, jenž říká: „Zřídím si mezi vámi příbytek. Budu procházet mezi vámi a budu vám Bohem a vy budete mým lidem.“ Šťastná v časnosti a šťastná na věčnosti! Jak můžete doufat, že se v nebi blízko Krista setkáte s těmi, které milujete, pokud s nimi na zemi Krista nehledáte? Jak byste se tam měli sejít jako rodina, pokud jste jako rodina nevstupovali do nebeských věcí tady dole? Ale co se týče křesťanské rodiny, která se spojovala v Ježíši, ta se bezpochyby setká okolo trůnu slávy Toho, kterého milovala, aniž by Ho spatřila. Ta jen změní své bídné a pomíjivé obydlí za nezměrné a věčné Boží sídlo. Z pokorné rodiny na zemi spojené stejnými pouty s celou nebeskou rodinou se stane nespočetná a slavná rodina. Obklopí Boží trůn se sto a čtyřiceti čtyřmi tisíci a řekne, jak říkala i na zemi, ale tentokrát s radostí a slávou: Ty jsi hoden, Pane, přijmout slávu, čest i moc.“

Bratři, pokud by se alespoň jediný otec nebo matka nyní rozhodli setkávat se v přítomnosti Pána, pokud by se jediná osoba ještě nyní nevázaná rodinnými pouty rozhodla, že až bude vázána, vztyčí ve svém domě oltář Bohu, a bude v budoucnu jednat tak, že na něj a členy jeho rodiny sestoupí hojná požehnání, vzdal bych Bohu díky zato, že jsem k vám takto promluvil.

Drahý posluchači! Nechť se Pán dotkne tvého srdce tak, abys zvolal: „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu!“ Amen.