Kristovo lidství

Verze pro tisk

 

Jak bylo výstižně řečeno:

„Správné nazírání na Krista jsou pro pravou víru nepostradatelné a pravá víra je nepostradatelná pro spasení. Klopýtnout v základu znamená, co se týče víry, ztroskotat docela; neboť Immanuel, Bůh s námi, je velikým Cílem víry, a proto je stejně zničující se mýlit jak v mínění o Jeho věčném božství, tak v mínění o Jeho posvěceném lidství. Existují stránky pravdy, které nejsou základní, ačkoliv mylný náhled na kteroukoliv stránku musí vést k potupení Boha v přímé úměře k její důležitosti a významu; jsou však jisté základní pravdy, a pokud člověk chybuje v nich, znamená to, že se navěky uchyluje k omylu, nevíře a černotě temnoty.“ (J. C. Philpot, 1859)

Znát Krista jako Boha, znát Ho jako člověka, znát Ho jako Bohočlověka, a to skrze Boží zjevení Jeho osoby, skutečně znamená mít věčný život v srdci. Ani nemůže být poznán jiným způsobem než prostřednictvím Božího a zvláštního zjevení.

  • Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům. (Ga 1,15-16)

Imaginární pojetí Jeho osoby lze získat horlivým studiem Písem, ale zásadní poznání Jeho osoby musí být přijato shůry (Mt 16,17). Přirozený člověk může získat teoretickou a teologickou znalost Krista, ale spásné, duši proměňující poznání Jeho osoby (2K 3,18) předává Duch jen znovuzrozeným (1J 5,20).

  • Nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. (Fp 2,7)

První část věty (a předešlý verši) jsme studovali v posledních dvou kapitolách. Dvě vyjádření, nad kterými uvažujeme nyní, vyvažují (a tím slouží k vysvětlení) prohlášení v šestém verši. Poslední věta sedmého verše je exegezí té, která ji předchází. „Stal se jedním z lidí“ se týká lidské přirozenosti, kterou na sebe Kristus vzal. „Způsob služebníka“ označuje pozici nebo stav, do kterého vstoupil. A tak „rovný Bohu“ se vztahuje k Boží přirozenosti, „způsob Boží“ značí Jeho projevenou slávu v Jeho postavení Pána všeho.

Lidství Krista bylo jedinečné

V celých dějinách nenajdeme analogii, Jeho lidství nemůže být ani připodobněno nějakému obrazu z přírody. Je nesrovnatelné nejen s naší padlou lidskou přirozeností, ale také přirozeností Adama před pádem. Pán Ježíš se narodil do okolností zcela odlišných od těch, ve kterých se nejprve nacházel Adam, ale hříchy a žaly Jeho lidu nesl už od prvního člověka. Jeho lidství nevzniklo prostřednictvím přirozeného narození (jako je to naše), ani zvláštním stvořením, jako bylo Adamovo. Lidství Krista bylo přímým zásahem Ducha svatého nadpřirozeně „počato“ (Iz 7,14) z panny. Bylo to „připraveno“ Bohem (Žd 10,5 ČSP); přesto byl „narozen z ženy“ (Ga 4,4).

Jedinečnost Kristova lidství se také projevuje v tom, že nikdy samo o sobě odděleně neexistovalo. Věčný Syn vzal na sebe (ve chvíli Mariina početí) lidskou přirozenost, ale ne lidskou osobu. Toto důležité rozlišení volá po pečlivém uvážení. „Osobou“ myslíme inteligentní bytost existující sama o sobě. Druhá osoba Trojice převzala lidskou přirozenost a dala jí existenci spojením se svou božskou osobností. Byla by to lidská osoba, kdyby nebyla spojená s Božím Synem. Ale pokud je s Ním spojená, nemůže být nazývána osobou, protože nikdy neexistovala sama o sobě jako ostatní lidé. Odtud síla toho, „což se z tebe svatého narodí“ (Lk 1,35 KRAL). Nebylo možné, aby Boží osoba přijala jinou osobu žijící samu o sobě do jednoty se sebou. Protože dvě osoby, zůstanou dvěma, a kdyby se staly jednou, byl by to rozpor. „… dal jsi mi tělo“ (Žd 10,5). „Mi“ značí Boží Osobu, „tělo“ přirozenost, kterou na sebe vzal.

Kristovo lidství bylo skutečné

  • „Protože děti spojuje krev a tělo, i on se stal jedním z nich… Proto musel být ve všem jako jeho bratří…“ (Žd 2,14 a 17)

Převzal úplnou lidskou podstatu, ducha, duši a tělo. Kristus si nepřinesl svou lidskou přirozenost z nebe (jak někteří podivně a mylně vyvodili z 1. Korintským 15,47), byla utvořena jen z přirozenosti Jeho matky. Když si oblékl tělo a krev, oblékl si Kristus také lidské pocity, a tak se nelišil od svých bratrů, kromě hříchu.

„I když vždy prohlašujeme, že Kristus je Bůh, neztraťme nikdy přesvědčení, že je s největší jistotou také člověk. Není polidštěným Bohem ani zbožštělým člověkem; ale co se týče Jeho Božství, je to Božství čisté, rovnocenné a stejně věčné jako Otcovo; co se týče Jeho lidství, je dokonalé, podobné ve všech ohledech zbytku lidstva, kromě hříchu. Jeho lidství je skutečné, neboť se narodil. Byl v lůně panny, a když přišel čas, narodil se. Branou, kterou vcházíme do našeho prvního života, vešel i On. Nebyl stvořen ani proměněn, ale Jeho lidství bylo počato a zrozeno. Když se narodil, co do okolností Jeho narození, je zcela člověkem. Byl stejně tak slabý a křehký jako každé jiné děťátko. Nenarodil se jako král, ale jako člověk. Ti, kdo přicházeli na svět v mramorových sálech za starých časů, byli zavinuti do fialových rouch, a patřili, jak si obyčejní lidé mysleli, k vyšší rase. Ale toto Dítě bylo zabaleno do plátna a místo kolébky mělo jesle, aby tak vyšlo najevo opravdové lidství Jeho bytí.“

Jak roste, právě tento růst ukazuje, jak dokonalým člověkem je. Neocitá se během okamžiku v plném mužství, ale prospívá v moudrosti i v tělesném růstu a v přízni u Boha i u lidí. Když se z Něho stane dospělý muž, na čelo dostane společný cejch celého lidstva. „V potu své tváře budeš jíst chléb“ je společné dědictví nás všech, a Jemu se nedostává ničeho lepšího. Dílna tesaře nutně svědčí o Spasitelově lopotě, a když se stane kazatelem a prorokem, stále čteme taková výmluvná slova, jako jsou tato: „Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny.“ Nacházíme Ho, jak se potřebuje občerstvit spánkem. Dřímá na přídi lodi, když je zmítána uprostřed bouře.  Bratři, pokud je znakem skutečného lidství smutek a „člověk je zrozen pro trápení a jiskry, aby létaly vzhůru“, pak Ježíš Kristus jistě drží ten nejopravdovější důkaz, že je člověkem.  Pokud je hlad a žízeň znakem toho, že nebyl stínem a Jeho lidství nebylo výmyslem, pak se vám nabízí. Pokud bude to, že se družil se svými přáteli a jedl a pil stejně jako oni, pro váš rozum důkazem, že nebyl nikým jiným než člověkem, vizte Ho, jak sedí jednou u slavnostní hostiny, jindy projevuje svou milost na svatební hostině a při další příležitosti má hlad a „nemá, kde by hlavu složil.“ (Ch. H. Spurgeon)

Ti, kdo zapírají původ skutečného lidství v Jeho matce, podrývají vykoupení. Jeho pravé synovství (Žd 2,11) jakožto našeho Příbuzného-Zachránce záviselo na skutečnosti, že své lidství obdržel od Marie. Bez toho by nikdy neměl přirozené ani právní spojení se svým lidem, které musí být v základu Jeho zástupného charakteru jako „posledního Adama“. Aby byl naším Zachráncem, nemohl si své lidství přinést z nebe ani nemohlo být v okamžiku stvořeno Bohem, ale muselo pocházet, stejně jako to naše, z lidské matky. Avšak s tímto rozdílem: Jeho lidství nikdy nebylo součástí Adamovy smlouvy a nezpůsobilo vinu ani poskvrnu.

Kristovo lidství bylo svaté

A to svojí podstatou, protože bylo „z Ducha svatého“ (Mt 1,20); zcela jistě, protože bylo ve spojení s Bohem, tím Svatým. Tato skutečnost je výslovně potvrzena v Lukášovi 1,35, „to Svaté (ČSP)“, což je protikladem tohoto: „Všichni jsme jako nečistý“ (Iz 64,5), a to protože jsme „zrozeni v nepravosti“ a počati „v hříchu“ (Ž 51,7). I když se Kristus skutečně stal účastníkem naší přirozenosti, byl přesto „svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa (Žd 7,26). Proto mohl říct: „… přichází vládce tohoto světa. Proti mně nic nezmůže“ (J 14,30). V Jeho čistém lidství nebylo nic, co by mohlo reagovat na hřích nebo satana.

Bylo opravdu pozoruhodné, když byl člověk stvořen podle Boží podoby (Gn 1,26). Pokloňte se však v úžasu a uctívání před úchvatnou blahosklonností Boha, který byl učiněn podle podoby člověka! Jak se tím projevuje velikost Jeho lásky a bohatství Jeho milosti! Stalo se to kvůli Jeho lidu a jejich spasení, že věčný Syn přijal lidskou přirozenost a ponížil se až ke smrti. Zakryl závojem svou slávu, aby odstranil naši hanbu. Následovníci takového Spasitele se zajisté musejí navěky zříci pýchy.

„Člověk Kristus Ježíš“ (1Tm 2,5) žil v tomto světě třicet tři let, a tak „vám zanechal příklad, abyste šli v jeho šlépějích“ (1Pt 2,21). „Hříchu neučinil“ a ani my bychom neměli (1Pt 2,22). „V jeho ústech nebyla nalezena lest“, ani v našich by neměla být (Ko 4,6). „Když mu spílali, neodplácel spíláním“ ani Jeho následovníci nesmí odplácet. Byl tělesně vyčerpaný, ale nevyčerpatelný ve svých dobrých skutcích. Zakoušel hlad a žízeň, a přesto nikdy nereptal. „Neměl zalíbení sám v sobě“ (Ř 15,3) ani my nesmíme (2K 5,15). Vždy konal to, co těšilo Otce (J 8,29). To musí být vždy i naším cílem (2K 5,9).