Zlaté tele evangelikálů

Verze pro tisk


 

Evangelikální Popelka byla zamyšlením nad stále častější degradací významu kázání, jak jsme toho svědky v rámci křesťanských akcí.

Na takových akcích je kazatel, pokud je vůbec pozván, ve stínu „vedoucího chval“ a vše se točí kolem hudební produkce, ne kázání. Je to tragický a nebezpečný odvrat od biblického křesťanství.

Toto degradující hnutí se ukazuje v rostoucím počtu sborů. Tam, kde dřív k podpoře zpěvu stačilo piano nebo varhany, je nyní potřeba celý orchestr nebo speciální tým určený ke zpívání chval.

Utrácí se mnoho peněz za vybavení. Vpředu je třeba udělat místo, a tak se někdy musí kazatelský pultík přesunout stranou. Jen stěží si nepovšimneme souvisejících změn v symbolice architektury.

Dřívější vyučování

Zdá se, že se budeme muset přeučit obsah dřívějších biblických hodin. Když Mojžíš šel na horu Sinaj, aby od Boha obdržel další zjevení, Izraelci začali být netrpěliví. Ačkoliv se jim dostalo zvláštního zjevení z Božích úst, jejich tělesná přirozenost prahla po něčem viditelném a hmatatelném, po něčem, co by jim pomohlo v jejich uctívání.

Áron se požadavkům lidí podřídil. Poskytl jim zlaté tele, oltář a určil zvláštní sváteční den. Áron se zachoval pragmaticky – lidé byli nepokojní, Mojžíš nebyl přítomen a hrozila mohutná vzpoura.

A tak zvolil pozornost odvracející taktiku a povolil jejich modloslužebným žádostem, přičemž svůj kompromis zaobalil do nábožného jazyka: „Zítra bude Hospodinova slavnost.“ Důsledkem bylo, že porušil právě uzavřenou smlouvu a vystavil sebe i lid Božímu hněvu!

Paralela s dnešní církví by nám neměla uniknout. Někteří Boží lidé začali být netrpěliví, co se týče uctívání v „duchu a pravdě“, což znamená uctívání řízené Božím Slovem, charakteristické vážností a vykonávané ve víře.

Chtějí něco, čeho se mohou dotknout, co dokáže lépe uspokojit tělo a není tak duchovně náročné. Hrozí nám, že se hudba stane novým „zlatým teletem“, pódium a vybavení „oltářem“ a celé akce budou propagovány jako „Hospodinova slavnost“.

Je tragické, že pastoři se stejně jako Áron přidávají k tomuto tělesnému duchu. Často jednají ze strachu a zoufalství: „Když lidem nedám, co chtějí, půjdou jinam.“

V době, kdy se může zdát, že se moc Božího Slova vzdaluje, stejně jako když Mojžíš odcházel na horu, je pokušení dělat kompromisy velmi silné.

Existuje přirozená a legitimní touha přitáhnou na naše bohoslužby více lidí a jako jednoduchá cesta se nabízí hudební program. Samozřejmě, že ji nenazýváme jednoduchou cestou, naopak ji ospravedlňujeme pragmatickými argumenty.

Je třeba si připomenout, že ruka těla bude vždy zasahovat do duchovní práce Božího království. Musíme se postavit proti takovým krátkozrakým prostředkům a pamatovat, že synkretismus se světem byl vždycky Achillovou patou církve.

Přitažlivost hudby

Rádi bychom zde vyjasnili, že hudební doprovod při zpívání chval nepovažujeme za hříšný. Hudba je Božím darem a může být velkým požehnáním.

Bojíme se však, že ve stále větším počtu sborů se hudba těší důležitosti a roli, která se nebezpečně blíží modloslužbě. Je daleko jednodušší přitáhnout lidi hudbou než pouhým kázáním Božího Slova.

Hudba přitahuje tělo, ale jen duchovní jedinci budou přitahováni službou Slova. Starost nám dělá přednost, jaká je prokazována hudbě před kázáním Slova.

Také nás trápí způsob hudebního doprovodu. O této věci lze jen stěží diskutovat objektivně. Roli v ní nevyhnutelně hraje kultura a vkus, ale pokud má hudba silné bicí, rychlé tempo a hlasité ozvučení, pak v ní nelze přeslechnout stopy světské zábavní produkce.

Zde jsou otázky, které by měly přemýšlivé křesťany hluboce zasáhnout. Vše, v co evangelikální křesťané věří a co vykonávají, by mělo pramenit z Bible. Biblicky založené sbory se vždy držely názoru, že každá forma uctívání musí mít ospravedlnění v Novém zákoně. Pokud hudební trend projde tímto testem, pak je v pořádku.

Nový zákon se hudbou překvapivě nezabývá! Kromě několika málo zmínek o zpívání, o ní není řečeno nic. Naproti tomu, Nový zákon mluví téměř na každé straně o kázání Božího Slova.

V rámci novozákonního křesťanství je bezpochyby kladen největší důraz právě na kázání. Je to zdůrazněno i posledními slovy našeho Spasitele: „Jděte... a kažte evangelium každému stvoření.“ Církev v době Nového zákona byla založena na Slově, ne na hudbě. Přišel by dnes pozorovatel evangelikální církve ke stejnému závěru?

Duchovní zpěv

Při studiu Nového zákona navíc odhalujeme, že hudebním základem uctívání byl zpěv, ne nástroje. Zpívalo shromáždění, ne profesionálové. Křesťané v Efesu byli povzbuzováni: „plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce.“ (Ef 5,19).

Hudba, která těší Boha, je lidský hlas pozdvižený s vědomou myslí k uctívání Krista a skrze Krista (1 K 14,15).

Užití nástroje může být vhodné k udávání melodie a udržení rytmu, to je však jeho jediné opodstatnění. Hlavním zvukem by měl být lidský hlas, a právě z lidského srdce by měla vyvěrat melodie.

A co zvyk dávat mikrofon osobě vpředu, aby vedla zpěv? Podle Nového zákona je to v rozporu s celým duchem zpívání ve shromáždění!

Nezúčastnili jsme se snad již všichni setkání, kde byl zvuk v přední části velmi zesílen, zatímco zvuk z velké zbývající části shromáždění ostýchavě utlumen? Hudební projev shromáždění by neměl být zaměňován za jeho duchovní vitalitu.

Pravdou je, že když sbor nejvíce hořel, zpíval od srdce. To však podtrhuje ironii současné scény: čím větší důraz se klade na hudbu, tím méně lidí zpívá!

Vypadá to, jako kdybychom byli šťastní, že talentovaní jednotlivci tam vpředu udělají práci za nás, zatímco my z toho vytěžíme „hudební zážitek“.

Také pozorujeme, že hudba odvádí mnoho křesťanů od důležitosti kázání Slova. Když mladí lidé, kteří jsou zvyklí na bohoslužby založené na hudební produkci, navštíví sbor založený na Slově, slyšíme od nich často chválu kázání, ale nespokojenost ohledně chval. Pak už se nikdy neobjeví.

V jejich myšlení se „uctívání“ rovná hudbě a kázání jí slouží. Avšak kázání Božího slova je prioritou v každém konání sboru. Právě kázání, nikoliv hudba, je vrcholem uctívání – když slyšíme Boha, jak k nám promlouvá.

Vyhýbat se modlám

Bohoslužby některých sborů mají téměř schizofrenický charakter. Jsou hlučné, uvolněné a tělesné co se týče hudební části, potom se pokusí přepnout do tichosti, vážnosti a duchovnosti v části určené pro kázání. První část služby je v takovém protikladu ke kázání, že dochází ke zmaření jeho efektu. Je jen otázkou času, kdy začne jeden nebo druhý prvek dominovat, a protože známe lidskou přirozenost, je pravděpodobné, že vyhraje tělo.

Nakonec bychom si měli uvědomit, že důraz na hudební složku bohoslužby přichází v době, kdy naše společnost uctívá hudbu jako modlu.  Hudební průmysl je obrovský a naučil se, jak prodávat svůj produkt, aby uspokojil vkus každého.

Jistě není náhoda, že církev vykazuje stejné rysy. To samo o sobě by mělo křesťany na tomto vývoji znepokojovat.

Historie ukazuje, že nikdy netrvalo dlouho, aby se mezi Božím lidem ujalo to, co začal uctívat svět. Na podporu hudby zaznívá mnoho argumentů, ale v konečném důsledku jde vždy o volbu mezi lidským pragmatismem a souladem s Božím Slovem.

Tato otázka není věcí vkusu nebo priorit, jde o Boží Slovo. Odráží se v našich bohoslužbách, že upřednostňujeme pohledy Nového zákona nebo názory současné kultury? Věříme v kázání z moci Ducha nebo ve světské techniky?

Držíme se jednoduchosti Krista nebo nás svádí třpyt nového zlatého telete?

The Evangelical Times