Verze pro tisk

Pokoj vám, milí bratři a sestry, milí křesťané, kteří jste se jimi stali pro lásku Boží darovanou nám v Kristu Ježíši. Z Boží milosti jsme dnes zde, na konferenci časopisu Zápasu o duši a knižního vydavatelství Poutníkovy četby, abychom společně objevovali, co je Boží vůlí pro jeho církev. Nechceme se dnes zaměřit tolik na církev celosvětovou, tedy obecnou církev  z vykoupených lidí ze všech věků, ale zvláště na místní církev. Chceme mluvit o místní církvi, kterou můžeme nalézt v kdejakém městě v naší zemi anebo i v té nejzapadlejší vesničce – všude, kde Bůh koná své spasitelné dílo v lidech. V Božím slově čteme:

  • V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla. „Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.“ Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu. (Ef 5,21–33)

Místní církev – mohlo by se zdát, že dnes budeme muset mluvit především o lidech, kteří církev tvoří. Ale nemylme se. Stejně jako úvodní oddíl Písma, Ef 5,21–33, je praktickým vysvětlením, jak mají spolu žít manželé, kteří jsou spaseni skrze víru – jejich vztah má svůj vzor ve vztahu ženicha Ježíše Krista a jeho nevěsty – církve, tak ani my nemůžeme zaměřit svou pozornost na člověka, na stvoření, ale na Stvořitele, na Krista Ježíše. On je zdrojem, původcem i dokonavatelem víry. On je ten, ke kterému se vše upíná, protože:

  • V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů: On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla – totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých – takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. (Ko 1,14)

Na začátku našeho studia se musíme ptát: „Proč aplikoval apoštol Pavel evangelium do manželského vztahu?“ Odpověď nám dává náš text. Protože Bůh manželství používá jako ilustraci pravdy o vztahu církve a Krista. Je to ilustrace věčné pravdy na viditelném vztahu, který máme jako lidé před očima. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, jak popisuje začátek Písma v Genesis 2. kapitole, aby dovedl tento obraz služby, vedení, lásky a péče mezi mužem a ženou až do nádherného vyústění svatby Beránkovy a jeho nevěsty církve ve Zjevení 19,6–9. Manželství tak viditelně zobrazuje vztah Krista a jeho církve. Poslouchejte, jak slavné je vyvrcholení obrazu manželství na věčnosti:

  • A slyšel jsem zpěv jakoby ohromného zástupu, jako hukot množství vod a jako dunění hromu: „Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí. Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila a byl jí dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla.“ Tím kmentem jsou spravedlivé skutky svatých. Tehdy mi řekl: „Piš: Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu.“ A řekl mi: „Toto jsou pravá slova Boží.“ (Zj 19,6–9)

Tady je obraz naplněn živou a věčnou skutečností: manželstvím Krista a církve na věčnosti.

I. Církev je poddána Kristu

A nyní pojďme zpět do listu Efezským, abychom zjistili, co je novozákonní církev. Pavel zde začíná náš oddíl výzvou: jste-li v Kristu, podřizujte se jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu:

  • … protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. (Ef 5,23–24)

O církvi se zde dozvídáme, že

Kristus je hlava církve (23)

To je zásadní a nejdůležitější bod v pochopení toho, co znamená církev Nového zákona. Církev má svou hlavu. To neznamená, že je svéhlavá, není sama sobě vlastní hlavou, ale její hlavou je Kristus.

Proto všechno – čím církev je, jaký je její původ, důvod její existence a k jakému cíli spěje, včetně způsobu, jak dosahuje cíle – to vše neurčuje církev sama, ale určuje to Kristus.

Vidíte ten rozdíl? Nejsou to lidé církve, kteří by měli být zodpovědní před Bohem za to, co církev dělá, jak funguje, ale „náplň“ církve je Boží starostí.

A jestliže chceme vědět, jak má vypadat církev a jaké je její poslání, musíme to zjistit od Boha samotného – v jeho Slově! Zde je zjeveno, co je Boží vůlí pro církev.

Hlava církve, Kristus, je nejen tím, kdo církev vede, ale také tím, kdo ji zdobí. Jí náleží čest a sláva. Na hlavu se vládcům dává koruna. Tak ji ve Zjevení vidíme na hlavách králů, protivníků Božích, ale na hlavě Krále králů, Ježíše Krista není jen jedna koruna, ale množství královských korun (Zj 19,12). On je Král slávy, udatný válečník (Ž 24,8)! On je ten, jehož spatřil Izajáš.

  • Spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové a volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ (Iz 6,1–3)

Izajáš mluvil o Kristově slávě (J 12), kterou spatřil v chrámě. To je Pán a Hlava církve. Nikdo menší. Kristus musí být církví na prvním místě uctíván.

Církev je Kristu podřízena (24)

Kristus je zdrojem života církve. Svou vůli pro život církve zjevuje v Božím slově a posílá Ducha svatého do srdcí lidí, aby tento Duch způsobil, že křesťan bude Boží vůli rozumět tak, jak Bůh zamýšlí. To jsou zásadní důvody, proč je Bible středem života církve. Její výklad a aplikace do života církve vedené v modlitbách – prosbách k Bohu, aby jednal svým svatým Duchem, to je středobod života církve. Otázka, kterou si církev neustále musí pokládat, zní: Jaká je vůle Pána? A odpověď bude vždy hledat v principech, odvozených z Písma. Dává ale Bible odpovědi na každou otázku života?

  • Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu. (2Tm 3,16–17)

Zde se učíme, že v Bibli není odpověď na každou otázku života a smrti. Jsou v ní však všechny principy potřebné ke každému dobrému činu církve. A není potřeba, aby Písmo dávalo návod ke špatným činům.

Abychom poznali, co je církev, nemůžeme se ptát na veřejné mínění k této otázce. To neurčuje odpověď. Jediné místo, kde musíme hledat pravdu o církvi, je u Krista, Hlavy církve a její slávy. A on mluví – jeho Slovo máme v rukou.

II. Církev je Kristem milována

Jaký je důvod existence církve?

  • Kristus si zamiloval církev a sám se za ni obětoval! (Ef 5,25)

Tady se dostáváme ke klíčové otázce. Co je církev? Pro někoho je to krásná budova, kolem které jde po náměstí. Pro další jde spíše o neziskovku, která pomáhá potřebným.  V posledních letech se v Česku silně akcentuje názor, že církev je především dobrý byznys, který vydělává na majetku pocházejícím od státu, tedy ode všech občanů, když skrze restituce církev ohromně zbohatla a ještě navíc dostává každoročně peníze ze státní pokladny. Kde v Novém zákoně o takové církvi čteme? Kde je takový vzor, který by byl následováníhodný?

Vzor církve vypadá v Písmu úplně jinak. Když Písmo mluví o církvi, mluví vždy o lidech. Jsou to lidé, které Bůh Duchem svatým povolává skrze slyšení evangelia Božího slova. A Duch nevede tyto lidi nikam jinam než na to nejhroznější místo na zemi, ke kříži Ježíše Krista. Proč? Protože je to paradoxně také to nejslavnější místo. Tady našla smrt svou vlastní smrt, aby díky Ježíšově smrti zvítězil život!

Koho si Ježíš zamiloval a za koho se obětoval? Za budovy s křížem na fasádě? Za tajemníky, předsedy či církevní odbory? Za klášterní pivovary či pole a lesy?

Ne: Pán Ježíš si zamiloval hříšníky a za ně se obětoval, aby je vykoupil z hříchů.

  • V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. (1J 4,9–10)

Někteří křesťané vybízí druhé: je důležité, abyste postavili budovu, kostel nebo modlitebnu, v centru města. Nevěřící lidé tak prý budou mít neustálé svědectví o Bohu před očima. To prý potřebujeme.

Ale jestliže jsme se z Písma právě naučili, že církev není budova, ale lidé, pak je jasné, že žádná budova nebude svědectvím o moci evangelia, o záchraně z hříchů, o pokání a novém životě. Takovým svědectvím může být jen opravdová církev: lidé, které Ježíš Kristus vykoupil z hříchů. Takoví lidé budou a jsou každodenním živým svědectvím o Kristu a jeho evangeliu. Církvi do Korintu apoštol Pavel napsal:

  • Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí. (2K 3,3)

Záleží na novém narození. Církev dokonce ani nejsou lidé, kteří se sejdou v určitý den na určitém místě, i kdyby to místo bylo považováno za centrum náboženství. Kostely či shromáždění mohou být každou neděli plné lidí a přeci nelze pohledem Písma říci: toto je církev.

Protože církev je tam, kde Duch svatý vede člověka k pokání, k vyznání hříchů a k důvěře Ježíši Kristu: Ty jsi za mne zaplatil svou obětí smíření na kříži Golgoty.

  • Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás  k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil. Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. (Ko 2,13)

Bůh nás zadarmo ospravedlnil svou milostí vykoupením v Kristu Ježíši (Ř 3,24). Skrze víru jsme tedy ospravedlněni a máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista (Ř 5,1).

To je slavná skutečnost, která má dalekosáhlé důsledky.

Koho tímto způsobem Kristus nespasil, ten není jeho církví. A naopak si musíme být jisti, že každý, kdo je takto skrze víru Kristem spasen, ten je součástí Kristova těla, tedy církve.

Jaký je způsob jednání Krista s církví?

  • … aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem… (Ef 5,26)

Jak jedná Pán s církví? Skrze posvěcení. To je proces, který má svůj začátek, průběh i cíl.  To, co bylo špinavé od hříchu, musí být nejprve očištěno. Co uděláte, když jste špinaví? Co udělá sportovec po tréningu, aby mohl jít mezi lidi, aniž by se ušklíbali a zacpávali si nosy? Potřebuje se umýt! Všichni kolem poznají, když se umyje.

Podobně křest vodou je určen pro povzbuzení církve jako vnější znamení, že Bůh v životě pokřtěného člověka jedná. A kdo se raduje, je-li člověk pokřtěn? Všichni, s kým má tento člověk obecenství – celá místní církev!

Kdo může být ve svém srdci očištěn Duchem svatým? Kdo je volán ke křtu vodou? Ten, kdo slyší evangelium a věří mu! To je zásadní rozpoznávací znak Kristova jednání v místní církvi: Káže se zde evangelium? Je evangelium centrem života církve? Rozumí církev tomu, že evangelium nepotřebují slyšet jen neobrácení lidé, ale že evangelium je zdrojem života církve? Kdyby církev rezignovala na vysvětlování evangelia, brzy by zahynula. Protože jenom kázáním dobré zprávy o spasení v Kristu Ježíši je místní církev vedena k závislosti na Kristu – na svém každodenním chlebu života. Bez evangelia se začne soustředit na člověka nebo vnější projevy zbožnosti, ale nebude mít život. Centrem života místního sboru musí být evangelium.

A pak je tu Boží slovo – nástroj posvěcení. Ježíš dnes posvěcuje a očišťuje svou církev Božím slovem! A to je druhý nezbytný prostředek Kristova jednání s místní církví: buduje ji svým slovem. Jak? Církve dnes používají několik přístupů:

  • Bible leží na stole, ale nikdo ji nepoužívá. Středem zájmu v takovém společenství je cokoliv, co může člověku pomoci v každodenním životě – moudrost lidí, filozofie, psychologie člověka.
  • Bible se otevírá, ale vybírá se text, který má podpořit myšlenku, kterou kazatel zformuloval ve své mysli a nyní ji chce předat posluchačům zabalenou v papíru s nápisem: je to v Bibli. Někdy je myšlenka v souladu s poselstvím Písma, potíž však je, že mnohdy není. A posluchač není veden k tomu, aby to dovedl rozlišit.
  • Třetí přístup je zjevně nejtěžší, avšak zaručeně bude přinášet ovoce: vždyť Boží slovo se nenavrátí s prázdnou. Bible se otevírá a vykládá se. Výkladové kázání v kontextu celého Písma je jediný zaručený zdroj poznání Pána. Postupné procházení jednotlivými biblickými knihami verš za veršem, oddíl za oddílem, jejich výklad ve světle celé knihy a Písma s aplikací do našich životů, to je recept na duchovní zdraví místní církve. K takovému přístupu musíme povzbuzovat ty, kteří káží. V historii církve bylo málo Spurgeonů, kteří by dokázali kázat kázání na jednotlivá témata Písma a přitom se držet celé Bible. Proto je daleko bezpečnější jít skrze biblické knihy postupně a nevynechat ani náročné oddíly.

Ale opět je to prostředí místní církve, ve kterém Bůh posvěcuje člověka. Jak jinak byste chtěli růst v posvěcení, v poslušnosti Slovu, když to Slovo znovu a znovu vede křesťana ke službě druhým v místní církvi?

Jak moc je církev ovlivňována nevěřícím světem! Ani si to neuvědomujeme. Převažujícím postojem i myšlenkou moderního člověka je: co já můžu dostat, co z toho budu mít. A tak je každý především spotřebitel, konzument. Už vidíte, kam mířím? Je to zcela běžný postoj člověka, který uvěří Kristu a přijde do nějakého konkrétního místního sboru. V pozadí je slyšet, jak ta myšlenka křičí: dostal jsem spasení od Krista, co dostanu v církvi? Co mi může dát? Vždyť toho tolik potřebuji! Potřebuji uzdravit z minulých zranění, potřebuji lásku, potřebuji vyučit, potřebuji pomoc, potřebuji něčí zájem, potřebuji lidi kolem sebe….

Ale podívejte se na Ježíše!

  • Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. (Mt 20,28)

Tomu bychom ještě rozuměli: Ježíš mi takto posloužil k mému spasení. Ale důsledek spasení dosahuje dál než jen k mému omilostnění svatým Bohem! Dosahuje ke službě svatým v místním sboru.

  • Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán. … Když jim umyl nohy, oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. (J 13,3–5.12–15)

Povolává k praktické víře v prostředí místní církve.

Jaký je cíl jednání Krista s církví?

  • tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. (Ef 5,27)

Cílem Kristova jednání v jeho církvi je proměna hříšníků, jako jsme my, do svatosti. Nic míň, nic víc.

  • Jako poslušné děti nedejte se opanovat žádostmi, které vás ovládaly předtím,  v době vaší nevědomosti; ale jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života. Vždyť je psáno: „Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“ (1Pt 1,14–16)

A opravdu on to učiní, že až jej spatříme, budeme mu podobni (1J 3,2). Budeme milovat to, co miluje on, nenávidět to, co nenávidí on, budeme spojeni s těmi, se kterými je spojen on, a oddělení od těch, kteří jsou odděleni od něj. Budeme mít podíl na věčném životě.

Jak toho Kristus dosahuje? Jak jedná s křesťany, aby byli posvěcováni? Říká: Sviťte jako hvězdy!

  • … moji milí … s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování, abyste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět, držte se slova života… (Fp 2,12)

III. Církev je Kristem vedena

  • ... i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla. (Ef 5,29–30)

Kristus pečuje o svou církev tím, že jí posvěcuje skrze službu místní církve, jeho těla. Kristus miluje svoje tělo! Církev! Stejně jako mají muži milovat své manželky.

Apoštol Pavel přirovnává manželství ke vztahu Krista a církve. Ale jako manželství není jen všeobecný termín, ale označuje vztah konkrétního muže a konkrétní ženy, tak i duchovní obecenství se uskutečňuje mezi Kristem a místním shromážděním svatých – místní církví.

Kristus spojil vykoupené v jedno tělo. Nový zákon překvapivě neklade takový důraz na celosvětové tělo Krista jako na místní církev. Jsme vykoupeni Kristem ze všech národů ke službě konkrétní skupině svatých – místní církvi.

Proto máme v Písmu tři konkrétní přirovnání vztahu Krista a církve. První z nich je ve verši 30. Křesťané jsou částmi Kristova těla:

a) tělo Kristovo (30)

  • Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. (Ř 12,4–5)

Kristus z nás učinil součást svého těla. Jeden druhému máme v tomto těle sloužit, jak říká Pavel. Každý v církvi dostal nějaký duchovní dar (1K 12,11). Každý bratr nebo sestra v místním sboru dostal od Ducha svatého nějaký dar, aby jím sloužil místní církvi.

  • Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno. (Ef 4,15)

Písmo tu říká: Tvoje služba církvi je potřebná – podpírá druhé a buduje je v lásce. Společně tak tělo dorůstá v Krista.

Jako je v těle mnoho částí – ruce, nohy, nos, oči, uši –, tak není v místním sboru nikdo, koho by Pán nepoužíval k posvěcení celého těla, místní církve. V Kristově těle, v církvi, potřebuje jeden druhého, protože skrze bratry a sestry v církvi pečuje Pán o své tělo, aby bylo slavné, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby bylo svaté a bezúhonné (Ef 5,27).

Oddělte ruku od těla a hned bude patrné, že ruka tělu schází. Tělo nezemře, ale nebude úplné a nebude sloužit svému účelu tak dobře, jak bylo stvořeno Pánem. Má-li některý křesťan představu, že nepotřebuje být součástí místního sboru, výsledek se dostaví velice rychle: místní církev bude omezená ve své schopnosti celým svým životem vydávat krásné svědectví o Pánu Ježíši, protože bude skomírat. Stejně tak bude skomírat tento křesťan, protože se odděluje od prostředků, které Bůh používá, aby se oslavil. Bude chřadnout a nebylo by divu, kdyby nakonec zemřel, kdyby to bylo možné. Jak dlouho zůstane život v ruce, která je oddělená od těla?

b) Stavba

  • Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. (1K 3,9)
  • V něm (v Kristu) je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu;  v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží. (Ef 2,21–22)

Všichni spasení Kristem jsme spolupracovníky na stavbě duchovního příbytku Božího –

místní církve. Tíha výstavby nebyla svěřena pouze do rukou specializované firmy, jazykem Písma starším, ale každý je stavitelem a každý v církvi je stavebním materiálem. Jste živými stavebními kameny, cihlami, tvárnicemi (1Pt 2,5). Díky vaší službě druhým je církev budována v nádherný chrám Boží!

Naopak, když se vyčleníte ze života místní církve, nebude mít kdo na stavbě pracovat. Za socialismu jsme dobře viděli, jak vypadají neudržované budovy, které místo estetické krásy zvěstují jen úpadek a rozklad.

c) Rodina

Stali jste se syny a dcerami Hospodina zástupů, jste-li obmyti Kristovou krví. On nás přijal do své rodiny, stali jste se Božími dětmi (J 1,12).

  • A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy. (Ř 8,17)

Rodina zažívá největší naplnění, když její jednotliví členové projevují lásku a zájem jeden o druhého. Pečují o sebe navzájem, záleží jim na tom, aby ostatní členové rodiny prospívali. Kde vedle sebe v rodině jen žijí, obráceni každý do sebe, bez zájmu a společného cíle, tam rodina nevzkvétá, ale je rozvrácená. Její členové jsou osamocení, slabší a zranitelnější.

Ale Kristus nás učinil svou rodinou! Nemůžeme žít bez druhých křesťanů, bratrů a sester. I oni byli vykoupeni stejně jako ty! I je Kristus miluje a dal sám sebe jako výkupné za jejich hříchy! Jak bys mohl nemilovat ty, které on miluje, když říkáš, že jej miluješ? To jsou tři praktická přirovnání přidaná k obrazu manželství, abychom lépe pochopili, co je církev.

  • „Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.“ Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. (Ef 5,31)

Opusťte všechno, co vám brání, čemu dáváte přednost před připojením se k místní církvi. Staňte se s ní jedním tělem – tělem Kristovým!

Závěr

Jsem vděčný za tuto každoroční konferenci. Věřím, že přispívá k budování české církve do slávy Krista. Zval jsem minulý týden jednoho bratra, aby se k nám dnes připojil. Ale řekl mi, že jede na jinou konferenci, kam přijede nějaký kazatel, snad z Nigérie.

Zde nenajdete celebrity. Většina z těch, kdo vám budou dnes vykládat Písmo, jsou obyčejní starší sborů, kteří v týdnu chodí do práce, aby živili své rodiny, protože církve, kterým slouží, jsou zatím malé a nejsou schopné je podporovat. A tato konference je o obyčejných křesťanech.

Nigerijský kazatel přijede. Možná bude mluvit ke stovkám lidí. Ale víte, co se stane za týden? Celebrita odjede. Odjede nigerijský kazatel, stejně jako odjede slavný kazatel z Ameriky nebo Anglie. Ale starší místních církví zůstanou. Budou dál trpělivě sytit stádo Božím slovem. Budou se snažit jej s Boží pomocí chránit před dravými vlky, kteří by jej chtěli trhat. Stejně tak ve sborech zůstanou křesťané, kteří se budou učit, jak sloužit svým bratřím a sestrám obyčejnou každodenní službou, kterou mnozí ani nevidí.

Už rozumíte, že neexistuje žádný důvod, i kdyby se tvářil sebezbožněji, proč nebýt součástí místní církve? Už rozumíte, že nové stvoření nemůže být šťastné pro věčnost, když není pevně zakořeněno v místní církvi? Už vidíte, jak nepatrný je každý důvod, i když se tváří rozumně a zbožně, který nás odvádí od přítomnosti v nedělním shromáždění nebo od dalších příležitostí, kdy je církev spolu?

Největší službou vždycky bude, když se každá část místního těla Kristova, každá cihla v místním příbytku Božím, bude připodobňovat Kristu Ježíši. Bude růst v posvěcení.

Už začínáte vidět nádhernou nevěstu? Oděnou v bílý šat? V zářivé oblečení? Radujte se, protože můžete mít na té kráse podíl!

Pán Ježíš se za svou církev modlil k Otci, bojoval na modlitbách, učil církev z Písma o Bohu a cestě spasení i posvěcení, sloužil církvi, když jí myl nohy, sytil chlebem, uzdravoval, potěšoval ztrápené a skrze evangelium rozvazoval duchovní pouta, která držela vyvolené v moci hříchu.

Jak vidíš církev ty? Je slabá, pokrytecká, nedokonalá, špinavá od hříchu? Nechceš s ní mít nic společného? Nezajímá tě? Nestojí ti za to, abys do ní investoval cokoliv z toho, cos sám od Pána dostal?

Pán Ježíš to vidí jinak. On tak miluje svou církev, že se za ni sám obětoval. Miluješ Krista? Pak nemůžeš nemilovat jeho tělo, místní církev, do které tě povolává.