Verze pro tisk

Otázka ze Zimní konference 2018

Otázka: Co byste řekli člověku, který se sice hlásí ke Kristu, ale odmítá být součástí jakéhokoliv sboru? Má manželku a dvě děti a „shromažďuje se“ doma. Své jednání obhajuje slovy z Matouše 18,20, kde čte, že kde se dva nebo tři sejdou, tam je církev. Domnívá se, že on a jeho manželka už jsou dva.

Odpověď: V následujících řádcích si vysvětlíme, proč je hřích, když odmítáme být součástí místní církve, dále stručně přiblížíme význam úseku 18. kapitoly v evangeliu podle Matouše a vysvětlíme si, že verš 20 nedává žádnou omluvu pro oddělování. Na závěr se nemůžeme vyhnout popisu důsledků separace křesťana od místní církve.

Bůh dal křesťanům společenství místní církve k jejich dobru. Bůh ví, že bez podpory dalších zbožných lidí neobstojíme, proto máme tento dar k  vzájemnému prospěchu. V listu Židům autor píše:

  • Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. (Žd 10,24–25)

Verše navazují na předchozí vyjádření o tom, že každý křesťan má přímý přístup k Bohu skrze Ježíšovu krev prolitou na kříži. Pán Ježíš otevřel svou obětí cestu, která předtím byla pro člověka nemyslitelná. On doslova otevřel oponu do svatyně svatých, aby každý, kdo v něj věří, mohl v plnosti víry a s čistým srdcem předstupovat před Boží trůn.

Tato Bohem darovaná naděje je pro každého křesťana jistá a neochvějná. Z této jistoty následně autor formuluje verše 24 a 25. V nich nás vyzývá, abychom byli jedni k druhým pozorní. To znamená, že první povinnost křesťana ve vztahu k druhým lidem je projevovat pečlivou pozornost potřebám a zápasům bratří a sester. V důsledku máme mít s bratry a sestrami těsný a odpovědný vztah, jelikož jsme sjednocení krví našeho Spasitele, a to je pouto silnější než rodové vazby.

Máme-li takovou odpovědnost ve vztahu k bratřím a sestrám v církvi, nemůžeme si představovat, že vzájemný vztah bude růst bez zájmu o druhého a bez vynaloženého úsilí na péči o něj. Tudíž ani nemůže dlouhodobě růst na dálku.

Nikdo nemůže být bezpečně vzdálený od společenství církve jak orel ve své výšce a teprve až tehdy, když z dálky vidí něčí potřebu, sestoupí z výšiny. Jako orel letící na kořist pomůže a zase se do bezpečné vzdálenosti vrátí. Tak to nefunguje.

Pavel vyzýval Galatské: „Neste břemena jedni druhých, a tak naplňte zákon Kristův“ (Ga 6,2). Tento příkaz požaduje, abychom jako křesťané z lásky pomáhali druhým nést jejich břemena. A ta jsou obvykle těžká, tedy vydáme mnoho sil a budeme muset přinést oběti při řešení problémů a zápasů druhých.

Pokud však člověk, který se hlásí ke Kristu, současně odmítá odpovědný vztah vůči sourozencům v Kristu, zanedbává členy vlastní rodiny. Pokud vás nezajímá, co se s nimi děje, pak je na místě otázka, jestli to je vaše rodina, jestli do ní patříte!

Účelem vzájemné pozornosti je vzájemné rozněcování k lásce a dobrým skutkům. Význam slova „rozněcovat“ je podráždit, jako podráždění kůže při nemoci, či podnítit spor. Totéž slovo je použito ve Sk 15,39, kde vyjadřuje podnícení ostré hádky mezi Pavlem a Barnabášem ohledně účasti Jana Marka v misijní cestě. V důsledku té hádky se oba bratři rozešli.

Písmo nás tímto ostrým slovem nabádá, abychom se vzájemně „dráždili“ k lásce a dobrým skutkům. Máme být ve společenství církve vzájemnými podněcovateli k lásce, s touhou předhánět se v láskyplných projevech a dobrých skutcích, a tím si být vzájemným povzbuzením a motivací.

Použití takto ostrého slova má svůj význam, jelikož naše přirozenost je sobecká a touhou našeho srdce je zaměřit se na náš vlastní prospěch. Ne na prospěch druhých. Navíc projevovat lásku a dobré skutky přináší námahu a nevděk.

V této souvislosti nalezneme v 1. listu Janově velké varování:

  • My víme, že jsme přešli ze smrti do života, neboť milujeme bratry; kdo nemiluje bratra, zůstává ve smrti. Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah; a víte, že žádný vrah nemá věčný život, který by v něm zůstával. Podle toho jsme poznali lásku, že on za nás položil svou duši. I my jsme povinni položit své duše za bratry. (1J 3,14–16)

Mezi sourozenci neexistuje neutrální vztah. Pokud nemilujeme bratry, nenávidíme je, píše Jan. Láska k bratřím je důkazem lásky ke Kristu. Proto se projevuje touhou sloužit jim, jako Pán Ježíš posloužil nám k naší záchraně.

Trvalé projevování lásky druhým je důkazem Božího díla v lidském srdci (Ga 5,22). Když však ani po letech křesťanství člověk žádnou lásku k druhým neprojevuje, jeho srdce nejspíš vůbec žádnou proměnu nezažilo.

V kontextu vzájemné bratrské pozornosti a lásky přichází známý verš 25: Nezanedbávejte společné shromažďování…“. Gramaticky se v řečtině nejedná o příkaz. „Nezanedbávejte“ je slovesné přídavné jméno. Například Pavlíkův překlad jej vyjadřuje přechodníkem nezanechávajíce svého scházení.

Z výše uvedeného je zřejmé, že společné shromažďování je prostředek, který je třeba využít k naplnění vzájemné pozornosti a lásky v církvi. Jak jinak můžeme být pozorní k druhým a vzájemně se podněcovat k lásce a dobrým skutkům, když nejsme pevnou a stálou součástí místní církve? Nelze!

Na druhou stranu je nutné vyjasnit, že chodit do sboru ještě nemusí znamenat být součástí sboru. Pokud chodíte nepravidelně nebo střídáte podle aktuální chuti různé sbory, jako když přemýšlíte, do jaké restaurace jít na oběd, nikdy nemůžete v místní církvi zakořenit a být její součástí. A nemůžete být ku prospěchu ostatním křesťanům. Jste pouhými konzumenty.

V souvislosti s hledáním výmluv, proč se stranit společenství místní církve, je často používán text z Mt 18,20. Přistupme nyní k vysvětlení, ať víme, co Ježíšova slova znamenají.

  • Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.

Pro pochopení významu je nutné začít kontextem. Na počátku kapitoly Matouš zapsal Ježíšovu odpověď na otázku učedníků, kdo je největší v království nebes (v. 1–5). Následně je varuje před svody a svůdci (v. 6–9) a před tím, aby nikdo nepohrdal druhým v Božím království. Proto vyjadřuje, jak je každý člověk v Božím království pro Boha cenný, když si Bůh jako pastýř hlídá svůj lid a vyhledává zbloudilé (v. 10–14).

V bezprostředním kontextu Ježíš popisuje, jak dosáhnout smíru, když zhřeší bratr proti bratru (v. 15–17), což je známý základ pro aplikaci církevní kázně. V návaznosti na rozhodnutí o vyloučení bratra (v. 17), který odmítá činit pokání ze svého hříchu, Matouš píše (v. 18–19), že Bůh dává pro vypořádání církve s hříchem určitou pravomoc svázat nebo rozvázat pouto mezi člověkem a nebem. Tedy jinými slovy vyjádřit, je-li člověku hřích odpuštěn či ne. Neplatí však, že by církev toto pouto vytvářela nebo rušila. Pouze svým vyjádřením potvrzuje skutečnost, pro kterou se bratr již rozhodl, když dal přednost hříchu před Bohem.

Protože si velmi snadno dokážeme představit zneužití takové pravomoci, musí být církev pro její vykonávání dobře vedená a poslušná Božímu slovu. Proto také je oddělení v třístupňovém jednání s hřešícím bratrem nebo sestrou až nejzazší krok. Pamatujme, že cílem je náprava vztahu, ne jeho zrušení.

Předmětný verš 20 pak v tomto kontextu říká, že autoritu rozhodovat nemá jednotlivec, ale dva a více křesťanů. Obdobně jako ve v. 16 „vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva“ (celkem dva až tři), aby mělo napomenutí patřičnou váhu a napomínající měli vzájemnou kontrolu a vykazatelnost svého jednání. Ježíšova přítomnost v té věci je pak potvrzením autority s cílem zachovat jednotu církve, přivést bloudícího křesťana zpět a dosáhnout usmíření.

Vše potvrzuje bezprostředně následující Petrova otázka „kolikrát mám odpustit svému bratru“ (v. 21) a Ježíšovo podobenství (v. 22–34) o principu bez omezení odpouštět bratřím jejich provinění, pokud o to prosí.

Souhrnně je zřejmé, že text Mt 18,20 vůbec nehovoří o minimálním počtu lidí pro uctívání Boha nebo vznik církve. Tudíž není žádnou omluvou pro vědomé oddělování od společenství s dalšími křesťany v místní církvi.

Každá neposlušnost nese své důsledky, stejně tak i oddělování křesťana. Bezprostředním důsledkem je, že se osamocený křesťan odřezává od požehnání, které má v církvi zažívat a kterým má být pro druhé!

Když se navrátíme do Žd 10,25, čteme v druhé polovině sloveso „povzbuzujme se“, které vytváří další stupeň rozvíjející význam vzájemné pozornosti.

Co více, je to povzbuzování v naléhavé situaci, neboť ten den, tedy den Pánova návratu, se blíží každým uplynulým dnem. Proto je třeba být pozorný k druhým a vzájemně se povzbuzovat v následování zbožného života v naději, kterou v Pánu máme.

 Když psal apoštol Pavel 2. list korintskému sboru, povzbuzoval místní křesťany v jejich soužení, ačkoliv sám zažíval těžké utrpení.

  • Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškerého povzbuzení, který nás povzbuzuje v každém našem soužení, abychom i my mohli povzbuzovat ty, kteří jsou v jakémkoli soužení, tím povzbuzením, kterým Bůh povzbuzuje nás. Neboť jako se na nás rozhojňují Kristova utrpení, tak se skrze Krista rozhojňuje i naše povzbuzení. (2K 1,3–5)

Pavel miloval Boží lid a miloval místní církve, mnoho pro ně trpěl a nakonec položil i svůj život. Proto korintské církvi ukazuje na tu stejnou naději, která jej povzbuzuje snášet veliké pronásledování. Směřuje jejich pozornost na Pána Ježíše Krista.

Stejné to je dnes. V církvích jsou trpící různými těžkostmi, chudí, nemocní, pronásledovaní a další. Cílem je, abychom jim mohli sloužit a povzbuzovat je v dokonalé naději. Příležitost sloužit máme přímo na dosah ruky a nepotřebujeme doktorát z biblického poradenství ani nemusíme provozovat bohatou nadaci. V církvi můžeme povzbuzujícím slovem či modlitbou vykonat dobré skutky s věčným účinkem.

K povzbuzování patří ještě jeden aspekt, a to napomínání, které je také důležitou součástí života v církvi. Je to projev lásky vůči křesťanům i vyjádření poslušnosti Bohu.

  • Hleďte, bratři, aby snad v někom z vás nebylo zlé a nevěrné srdce, takže by odpadl od živého Boha, a proto se navzájem napomínejte každý den, dokud se říká Dnes, aby nikdo z vás nebyl zatvrzen klamem hříchu. (Žd 3,12–13)

Se stejnou urgencí Pánova blízkého návratu je napomínání ozdravnou prevencí před pádem do hříchu. A to je velká služba církve každému z nás, protože my potřebujeme zbožné napomínání. Osamocený křesťan je bez tohoto blahodárného vlivu společenství místní církve odsouzen k velmi brzkému pádu do hříchu.

Proto křesťane, který si myslíš, že sám bez místní církve obstojíš a poneseš dobré ovoce pro svého Pána, probuď se ze své pýchy. Poslechni Boží slovo a intenzivně hledej dobrou místní církev, kde se věrně učí Boží slovo a lidé si navzájem v lásce slouží. Nedbej na vzdálenost či jiné překážky, hledej. Nejspíše ji nenajdeš za týden, možná ani za měsíc či více. Ovšem pokud nebudeš hledat, nenajdeš ji nikdy a budeš před Pánem jako planý strom bez ovoce.