Verze pro tisk

1. Když soud, který trval od šesti hodin ráno do dvou odpoledne, konečně skončil, odvezli každého z obžalovaných do jejich vězení – pány na Hrad a měšťany na radnice. Několik nastrčených ničemů se jim ještě po cestě posmívalo, proč už nezpívají píseň: „Hospodin kraluje“ (žalm 99, který byl společně s dalšími podobnými písněmi často zpíván za Fridrichovy vlády).

2. Když se kníže z Lichtenštejna vracel z Hradu a také když jel ráno na mši, vyšli mu naproti příbuzní, manželky a děti odsouzených, klekali si před ním a prosili, aby byl jejich milovaným darován život. On jim však odpověděl, že už nelze udělit žád­nou milost, snad jedině vydat těla k dů­stoj­nějšímu pohřbu. Našli se také podvodníci, kteří vdovám a sirotkům dávali falešnou naději, jen aby od nich vylákali nějaké peníze.

3. Večer bylo odsouzeným oznámeno, že rozsudek bude vykonán v pondělí 21. června. K zaopatření své duše si měl každý z nich zavolat jezuitu, kapucína nebo kněze augsburského vyznání a připravit se na smrt. Na kněze z jednoty bratrské ať nikdo ani nemyslí – to se zamítá. Pro ty, kteří byli zvyklí na církevní službu v jed­no­tě – což byla téměř polovina mučed­ní­ků – to bylo těžké. Takový zákaz se nedal chápat jinak, než že pramení ze zvláštní a dávno zakořeněné nenávisti vůči brat­rům, nebo že má zaslepit oči saského kurfiřta a luteránů a vyvolat dojem, že jejich náboženství císaři nevadí zdaleka tolik jako to bratrské.

4. Výše zmínění jezuité a kapucíni ani ne­čekali, až si je někdo zavolá, ale slétli se jako mouchy a různým způsobem – v něk­terých případech i nabídkou záchrany života – uvězněné přemlouvali k opuštění Boží pravdy. Ale Pán všechny posílil, takže jejich ďábelské úsilí přišlo nazmar. Marně se přitom nepřátelé dovolávali nebe i země a tvrdili, že oni rozhodně neponesou vinu za jejich věčné zatracení, když tak zarytě pohrdají veškerou Boží milostí.

5. Byli tedy povoláni kněží pod obojí: na Hrad Jan Rosacius z Malé Strany, na staroměstskou radnici mistr Viktorin Vrbe­n­ský a Vít Jakeš, na novoměstskou radnici Adam Klemens a Jan Hertvicius a k Němcům (mezi odsouzenými byli tři němečtí doktoři: Jessenius, Haunšild a Rüppel) mistr David Lippach. Tito kněží pak po zbytek času, v neděli i v pondělí až do sa­mot­né popravy, připravovali svaté mučed­níky k nadcházejícímu boji. Po­vz­bu­zovali je zbožnými rozhovory, modlitbami, zpě­vem a vysluhováním večeře Páně.

6. Služeb těchto kněží využili rádi i ti, kteří se počítali mezi bratry či reformované. Tím dosvědčili, že je vždycky uznávali za bratry a Kristovy posly, i když se trochu lišili v některých článcích víry. Pouze dva z nich, pán z Budova a pan Otta z Losu, s knězem Rosaciem sice zbožně rozmlouvali, ale večeři Páně si nevzali (prý proto, aby nezavdali nějakou příčinu ke zlým řečem). Potěšovali se slovy svatého Augustina: „Věř a již jsi jedl.“

7. Stojí za připomenutí, jak spolu v neděli povečeřeli ti, kdo byli vězněni na staroměstské radnici. Když jim radniční hos­podář ohlašoval čas večeře, podívali se jeden na druhého a prohlásili, že večeři sice už nepotřebují, ale potěšením ze společného posezení nepohrdnou. Takže jeden prostíral ubrus, druhý chystal talíře, jiný připravoval vodu na umývání rukou, další se u stolu pomodlil a rozděloval pokrm a jiný jim zase připomněl, že je to jejich poslední večeře na této zemi a zítra budou stolovat s Kristem v nebeském krá­lovství. Radniční hospodář, pa­pe­že­nec a zlý člo­věk, se těch slov hned chopil a s posměškem prohodil: „No jistě, Kristus pro ně v nebi vydržuje kuchaře či kuchařku.“ Když to slyšeli, kněz Vít Jakeš začal dlouze a zbožně vyprávět o poslední Kristově večeři na zemi a o tom, jaké měl Kristus se svými učedníky trápení s Jidá­šem. Jeden z nich, doktor Haunšild, se však zdržel všeho jídla a pití a prohlásil: „Tenhle pytel červů (ukázal si přitom na břicho) byl krmen až příliš dobře. Tak ať už má dost.“

8. Mezitím jim oznámili, že k nim na radnici vezou pány, kteří byli vězněni na Hradě, protože popravčí lešení se chystá právě zde, na náměstí před radnicí. Jak­mile to uslyšeli, pospíšili si k oknům, aby je mohli vyhlížet, a zpívali z oken píseň: „Křesťané, pravdy Boží praví milovníci, pro Kristovo učení násilí trpící, přijměte potěšení z jeho zaslíbení, abyste byli vytrvalí v těžkém pokušení atd.“ a také 44. žalm: „Hle Pane, vždyť pro tebe samého vraždí nás dne každého atd.“ Seběhlo se tam veliké množství lidí, a když to viděli a slyšeli, vzdychali a plakali. Takto zbožní mučedníci přivítali muže, kteří se jim měli v této slavné věci stát společníky.

9. Potom strávili celou noc v písních, modlitbách, zbožných rozhovorech a spo­lečném napomínání (protože je Bůh k mučednické slávě vyvolil mimo jiné proto, aby zahanbili tento svět pravou vytrvalostí, oslavili Krista a zanechali potomkům dobrý příklad). A když kněží zpívali 86. žalm, tehdy na základě oněch slov z posledního verše: „Bože můj, ukaž na mně dobré znamení, ať to vidí, kdo mě mají v nenávisti, ať jsou zahanbeni, že jsi, Hospodine, moje pomoc, moje potěšení!“ Jan Kutnauer horlivě zvolal: „Ó Bože, ukaž tedy i na nás znamení své dobroty, které by nás, tvé nehodné služebníky, ubezpečilo o tvé dobrotě a zároveň zahanbilo nepřátele!“ A plný víry, jako by odpovídal za Boha, dodal: „Věřte, že i v této věci Bůh vyslyší náš hlas a zítra nějakým podivuhodným znamením dosvědčí, že trpíme pro něj.“ Když to slyšel kněz Vrbenský, odpověděl, aby za znamení považovali již to, že jim Bůh jejich smrt, která bezbožným připadá tak trpká, dává pocítit jako příjemnou.

10. Když svítalo, všichni si umyli tvář, oblekli si bílé košile a jiné šaty, jako by měli jít na slavnost. Odřezávali si límce a upra­vo­vali oděv tak, aby to později na popra­višti nevyžadovalo další práci. Kut­nauer mezitím znovu spolu s dalšími horlivě vzýval Boha, aby – pokud se mu to v je­ho vznešenosti zalíbí – je i lid jakým­ko­li znamením ujistil o jejich nevině. A hned při východu slunce se doslechli, že se na nebi ukázala velmi pěkná duha. Kněží, vojáci i ostatní vyběhli ven a mučedníci se na to dí­vali z oken. Všichni, spolu s celou Pra­hou, viděli neobyčejně jasnou duhu, přičemž nebe bylo čisté, dva dny předtím ani potom vůbec nepršelo. Když toto znamení na nebi spatřili mučedníci, pozvedli ruce i hlas a někteří, me­zi nimiž byl mistr Vrbenský, padli na kolena a chválili Pána Boha. Jeden z nich připomněl Boží smlouvu s Noemem, dal­ší hovořil o duze, která je kolem Božího trůnu, jak se o tom píše v knize Zjevení, a o soudu živých i mrtvých před Ježíšem Kristem, a tak se navzájem potěšovali. Kutnauer k tomu významně dodal: „Pohleďte bratři, Bůh se k nám přiznává a ukazuje nám cestu k nebi! Věříme, věříme, že dnes přijdeme přímou cestou skr­ze Krista do nebe, neboť on je ta cesta, prav­da a život.“

11. Když nebeské znamení Boží milosti zmizelo, zahřmělo jiné znamení nad­chá­zejícího mučednictví: výstřel z ve­li­kého děla na Pražském hradě. Jak­mi­le to ti Kris­tovi rytíři uslyšeli, poslali si navzájem pozdravy přes kněží, kteří chodili od jed­něch k druhým. Navzájem si popřáli, aby je Bůh posílil svou mocí, a dodávali si odvahy k nastávajícímu boji. Na náměstí se rozestavily řady jezdectva a několik pra­po­rů pěchoty a obstoupili to žalostné popravčí lešení, na kterém se na připravených stolicích císařovým jménem posadili soudcové. Náměstí, všechny ulice i domy se naplnily množstvím lidu, který se sbíhal na tu podívanou.

12. Pak byli mučedníci voláni jeden po druhém a statečně podstoupili trest smrti. Každý, kdo byl zavolán, se choval tak, jako by ho čekala největší rozkoš. Kněz Jan Rosacius to popsal těmito slovy:

Chtěl bych především zmínit, že když zavolali někoho z těch svatých lidí a Božích mučedníků, velmi nás udivilo, jak krásně proběhlo rozloučení – až v nás srdce plesalo. Vypadalo to, jako by se chystali jít na hostinu nebo na nějakou kratochvíli. Ti, kdo odchá­zeli, se obraceli na ostatní, které čekala smrt po nich, a mluvili s nimi zhruba v tomto smyslu (a ještě krásněji, než si lze zapamatovat a zapsat): ‚Inu, milí přátelé, ať vás tu požehná a ochrá­ní Pán Bůh, ať vám dá potěšení Ducha svatého, trpělivost a zmužilost, abyste to, že jste se zastávali Boží cti, srdečně a udatně dokázali i svou smrtí. Já vás předcházím, abych dříve než vy spat­řil věčnou Boží slávu, slávu našeho mi­lé­ho Spasitele, ale brzy se zase shledáme. Již tuto hodinu nám pomine zdej­ší žal a přijde nová radost, srdeč­ná a věčná.‘ Zbylí odsouzenci odpovídali: ‚Ať vám Pán Bůh požehná cestu, kterou nám otevřel nevinnou smrtí našeho Pána Ježíše Krista, ať pošle své svaté anděly pro vaši duši. Předejděte nás do nebeské slávy a my vás budeme následovat. Díky tomu, v něhož jsme uvěřili, Ježíši Kristu, máme jistotu, že se tam dnes všichni shledáme.‘

13. Takto a ještě mnoha jinými hezkými slovy se loučili. Pak se vydali na cestu a přišli na místo, kde měli přijmout své mučed­nictví. Tam si s velikou radostí v srdci vyslechli a přijali potěšení od kněze Jana a zno­vu dávali takové odpovědi, že kněz Jan ani nestačil dopovědět vybrané místo z Písma a oni už citovali jiné. Na popravišti byli tak stateční, že na nich nebyl znát strach, zanechali na sebe znamenitou pa­mát­ku a tak horlivě se modlili a kladli Pá­nu Bohu do rukou, že se nad tím všichni přítomní podivovali. Nejed­nou jsme viděli, že soudcům tečou z očí slzy. A kdyby přitom nenechali tak hlasitě bubnovat a i ostatní lidé by mohli slyšet slova těch vzác­ných mužů, jistě by se rozplakalo mnoho dal­ších, i nepřátel. Když jsme se pak zase vraceli zpátky mezi ostatní na rad­nici a vyprávěli jim o té horlivosti a statečnosti, říkali: „Chvála Pánu Bohu! Pane Bože, dej i nám to potěšení Ducha svatého a daruj nám takovou odvahu.“

Z knihy J. A. Komenského Historie o těžkých protivenstvích církve české.