Předložím vám jednu velkou historickou ironii. Před padesáti lety to byly pěvecké sbory, které vedly církevní shromáždění. Obvykle za dosti významné podpory velmi hlasitých varhan. Po pravdě řečeno, členové pěveckého sboru byli umělci, a když byl sbor početný, zcela přehlušil zpěv kongregace. A tak paradoxně došlo k tomu, že lidé, kteří byli určení k tomu, aby pomohli církvi se zpěvem, vlastně společný zpěv zcela přehlušili. Časem pěvecké sbory vymizely. Myslím, že většina církví této ztráty neželela.

Teď přichází ta ironie: nahradili jsme pěvecké sbory vedoucími zpěváky (nebo jak nesprávně říkáme vedoucími chval). Časem počet těchto zpěváků rostl a rostl, až se rozrostl do velikosti pěveckého sboru. Pak zpěváci dostali do ruky výkonné mikrofony a elektronické nástroje a stali se z nich umělci. Když byla hudební skupina početná a mikrofony byly naplno, zpěv církve byl zcela přehlušen. A tak paradoxně došlo k tomu, že lidé, kteří byli určení k tomu, aby pomohli církvi se zpěvem, vlastně společný zpěv přehlušili.

To je ta ironie. Počet zpěváků na pódiu rostl a rostl, až se rozrostl do velikosti pěveckého sboru. Když byla hudební skupina početná a mikrofony byly naplno, zpěv církve byl zcela přehlušen.

Před pár lety jsem napsal článek s názvem „Pomalá smrt společného zpěvu“. Dnes vidím, že ten název byl více než velkorysý. Ve skutečnosti jsme dnes v našich církvích svědky „Pomalého zabíjení společného zpěvu“.

Nedávno jsem se vrátil z jedné Národní křesťanské konference. Ještě nikdy si tolik lidí nestěžovalo na hudbu. To mě tedy motivuje k napsání dalšího článku. Nebo abych užil přesnější metaforu: chci zahrát na stejnou strunu, ale hlasitěji.

Pavel nás v Efezským vyzývá: „… zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně…“ (5,19). Podobně jsme v Koloským vybízeni, abychom se „se vší moudrostí navzájem učili a napomínali a s vděčností v srdci oslavovali Boha žalmy, chválami a zpěvem“ (3,16). Zpěv je společná aktivita a má dva cíle. Zpívat „společně“ a zpívat „Bohu“. Ale v mnoha (většině?) sborech zpívají hudebníci nám.

V minulosti jsem nebyl dost důsledný, abych obvinil naše chválící skupinky z toho, že vystupují především jako umělci. Nyní vím, že to nebylo správné. Je zřejmé, že většinou jde o hudebníky, kteří na potřeby lidí, jimž mají sloužit, zapomínají. Proč to říkám?

Charakteristika problému

Za prvé, nehledí na církev jako na ty, které mají vést. Snad na tomto místě můžeme omluvit hudebníky, ale ne vedoucí zpěváky. Když radím mladým kazatelům, zdůrazňuji, že při samotném kázání není nic důležitějšího než oční kontakt. Lidé musí vidět, že mluvíte k nim, a vy musíte vnímat, že vaše slova poslouchají a jsou pozorní. To samé platí pro vedoucí zpěvu. Nutně potřebují vidět i slyšet. Zpívají lidé písně, ke kterým je vedou? Většinou pozoruji, že pro vedoucí zpěvu není vůbec důležité, jestli lidé zpívají či nikoli. Proč? Došel jsem k závěru, že celé to zpívání je zejména o nich samotných.

Za druhé, zpívají nové písně, ale neučí je. Na té konferenci bylo oznámeno, že bude následovat nová píseň. V tuto chvíli je na vedoucím chval, aby ji přítomné naučil. Na druhé straně by mě zajímalo, kolik z nich je schopných učit někoho nové písně. Je to důležité, protože mnoho nových písní není snadné zazpívat. Nás ji ale nikdo nenaučil. Skupinka prostě začala hrát. Když jsme sem tam něco chytli, bylo to dobré a stačilo to. Když ne (a v tomto případě se chytal jen málokdo), žádný problém. Proč? Závěr: protože nejde o zpěv celé církve, ale o vystoupení hudební skupinky.

Za třetí, nástroje a mikrofony jsou zesíleny tak, že je za normálních okolností možné slyšet pouze hlasy zpěváků z pódia. Zřídka je hlasitost upravená tak, aby byl slyšet zpěv církve. Proč? Závěr: protože nejde o zpěv celé církve, ale o zpěv a vystoupení hudební skupinky.

Za čtvrté, při výběru písní často není brán ohled na přítomné. Citlivě přemýšlející vedoucí chval by si měl položit otázky typu, jaké písně tito lidé znají? Jaké rádi zpívají? Jaké písně jsou vhodné k této příležitosti? Přispívá text písně k budování a obsahuje zprávu evangelia? Velmi často jsou vybrány písně, které hudebníci dobře znají a rádi je zpívají. Proč? Protože nejde o církev.

Za páté, co hudebníci dělají, když je zřejmé, že lidé, které vedou, se nepřipojují? Co dělají, když s nimi z jakéhokoli důvodu nezpívají? Odpověď je, že nedělají nic. Vlastně si toho normálně ani nevšimnou, protože jak jsem řekl, nejsou soustředěni na lidi, kterým mají sloužit. Vzpomínám si, jak jsme před několika lety zpívali píseň (nebo spíše měli jsme zpívat píseň) a z nějakého důvodu nefungoval projektor, takže na obrazovce text nebyl. Protože se nejednalo o všeobecně známou píseň, nikdo, kromě vedoucích zpěváků, nezpíval. Už jsme byli v polovině třetí sloky, když si vedoucí všimli, že zpívají sami. Proč nepřestali hrát a nepomohli ostatním, aby se mohli připojit? Závěr: protože nešlo o zpěv církve, ale o vystoupení hudební skupinky.

Proč to není jedno a co máme dělat? V žádném případě to není jedno! Každý týden se scházíme na shromáždění a společný zpěv je důležitou součástí našeho společného uctívání. S Robem Smithem se tím zabýváme v naší knize Zpěvy svatých (Sydney, Matthias Media, 2017). Kdyby lidé nevěnovali pozornost kázání, znepokojilo by nás to. Kdyby lidé neříkali „amen“ při společných modlitbách, chtěli bychom to napravit. Pokud by byl slyšet pouze jediný hlas při čtení vyznání víry nebo společných vyznáních hříchů, a ten by patřil vedoucímu shromáždění, pak bychom lidem připomněli, že se jedná o společnou aktivitu. Ale když velký počet lidí ve sboru nezpívá, pak to s klidem necháme být. Nechceme se přeci nijak dotknout našich vedoucích chval.

Co s tím? Vyzývám k moratoriu (pozastavení činnosti) na „současnou praxi vedení chval“. Nedávno jsem navštívil konferenci v zámoří. Zpěv vedla jedna žena s mikrofonem (ne příliš hlasitým) za doprovodu piana. Bylo tam více než 500 lidí a my jsme se navzájem slyšeli zpívat. Dá se říci, že ti lidé tvořili skutečný sbor, a tak by to mělo být. Nepotřebujeme na pódiu deset lidí s mikrofony na maximum. Nemusíme být jako Hillsong nebo Planetshakers. V mnoha sborech a při mnoha akcích zmizely hlasy lidí, není po nich ani vidu, ani slechu. Je na čase vrátit naše ztracené hlasy do společného zpěvu.

Přeložila Dana Vondrušková

The Gospel Coalition