Odvracíme se od své vlastní spravedlnosti.

Před obrácením se člověk snaží zakrýt svými vlastními fíkovými listy a učinit sám sebe přijatelným pro Boha. Důvěřuje sám sobě, staví na své vlastní spravedlnosti, považuje své měďáky za zlato a nespoléhá na Boží spravedlnost. Ale při obrácení dochází ke změně jeho smýšlení. Nyní považuje svou vlastní spravedlnost za špinavé hadry. Odhodil ji jako odporné a špinavé hadry žebráka. Je uveden do chudoby ducha, zoufá si nad sebou a odsuzuje se. Zde je soupis jeho majetku: „Jsem ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý“ (Zj 3,17). Co považoval za svou svatou chloubu, vidí nyní jako nepravost, a svou uctívanou sebespravedlnost považuje za hnůj a ztrátu – ani za bohatství tisíců světů by ji nechtěl zpátky!

Začíná vyzdvihovat vysokou cenu Kristovy spravedlnosti. Vidí, jak moc ke všemu potřebuje Krista – aby ho ospravedlnil, aby posvětil jeho jednání. Nemůže bez něj žít. Nemůže se bez něj modlit. Kristus musí jít s ním, jinak nemůže předstoupit před svatého Boha. Opírá se o Krista a sklání se v domě svého Boha. Bez Krista se považuje za ztraceného. Jeho život je skrytý v Kristu podobně, jako kořen stromu vrůstá do země, aby pevně stál a čerpal z ní živiny. Dříve pro něj bylo Kristovo evangelium zatuchlé a bez chuti, ale nyní? Jak nádherný je Kristus! Augustin nemohl zůstat u svého kdysi milovaného Cicerona, protože v jeho spisech nenalezl Kristovo jméno. Když mluví o Kristu a k němu, jedním dechem hlasitě volá: „Nejvzácnější, nejvíce milující, nejlaskavější, nejdražší, nejcennější, nejžádanější, nejkrásnější, nejspravedlivější!“ Hlas obráceného je zajedno se slovy mučedníka: „Nikdo, kromě Krista!“

Joseph Alleine (1671)

www.monergism.com