Přednáška proslovená v Ústí nad Labem, květen 2022

Promluvme o tom, jak se novosmluvní teologie vztahuje ke smluvní teologii. Budeme diskutovat o biblickém zákonu. Smluvní teologie tvrdí, že desatero je podstatou všech ostatních zákonů. Existovalo už v zahradě Eden. Možná jej tam nespatřujeme, ale je tam, protože je základem všech Božích zákonů. Na hoře Sínaji dal Bůh Mojžíšovi zákon, který byl určitou verzí Božího zákona.

Podívejme se do Exodu 34,27–28. V kontextu jde o druhé zapsání zákona. Vzpomeňte si, že když Mojžíš poprvé sestoupil z hory, jakmile spatřil vzpouru Izraelců, desky zákona rozbil.

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Napiš si tato slova, neboť podle těchto slov uzavírám s tebou a s Izraelem smlouvu.“ A byl tam s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chleba nepojedl a vody se nenapil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání. (Ex 24,27)

Desatero nazýváme deskami smlouvy. Je souhrnem požadavků staré smlouvy. Proto byly desky umístěny do schrány smlouvy. Nemůžete vstoupit do Boží přítomnosti, dokud dokonale nedodržujete požadavky této smlouvy. Proto je schrána smlouvy umístěna v nejsvětější svatyni svatostánku. Jen jednou za rok mohl nejvyšší velekněz v den vykoupení vstoupit do této části stánku, do svatyně svatých. Desatero je souhrnem toho, co Bůh vyžaduje, aby mohl člověk vstoupit do jeho přítomnosti.

Jak se dívá na desatero přikázání nová smlouva? Podívejme se do 2. Korintským 3:

To zase začínáme sami sebe doporučovat? Či potřebujeme snad jako někdo doporučující listy k vám nebo od vás? Naším doporučujícím listem jste vy sami; je napsán na našem srdci, všichni jej znají a mohou číst. Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí. Odvažujeme se to říci, protože důvěřujeme v Boha skrze Krista. Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život. Jestliže smlouva literami vytesaná do kamene sloužila smrti, a přece byla nastolena s oslňující slávou, takže synové Izraele nemohli pohlédnout na tvář Mojžíšovu pro její pomíjivou zář – oč slavnější bude služba Ducha! Byla-li služba vedoucí k odsouzení slavná, oč ji převyšuje služba spravedlnosti! Ano, ona sláva vůbec nebyla slávou ve srovnání s touto slávou vše přesahující! Jestliže přišlo slavně to, co pomíjí, oč slavnější je to, co zůstává! Když tedy máme takovou naději, smíme vystupovat s plnou otevřeností a jistotou. Nepočínáme si jako Mojžíš, který zahaloval svou tvář závojem, aby synové Izraele nespatřili konec té pomíjející záře. Avšak jejich myšlení na tom ustrnulo. Až do dnešního dne zůstává onen závoj při čtení staré smlouvy a zůstává skryto, že je zrušen v Kristu. A tak až podnes, když se čte Mojžíš, leží na jejich srdci závoj. Avšak ‚když se obrátí k Pánu, je závoj odstraněn‘. Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda. Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně.

Jaký je kontext? Apoštol Pavel bojuje proti falešným apoštolům. Pavel argumentuje, že jsou proměněné životy věřících důkazem Pavlova evangelia. Samozřejmě, jeho službou je kázat novou smlouvu – Ježíšův kříž. Pamatujte, že mluví k církvi v Korintu. Často se stává, že se o církvi v Korintu smýšlí jako o špatných křesťanech, kteří nevydávali žádné ovoce. Je pravda, že církev v Korintu měla mnoho problémů, ale nemůžeme dojít k závěru, že nenesli ovoce, protože Pavlův argument ukazuje, že jejich proměněné životy dokazují, že šlo o Boží dílo. Pavel srovnává ve 2. Korintským výsledky staré smlouvy s výsledky nové smlouvy. Ve 3. verši ukazuje na starou smlouvu a kamenné desky – desatero, protože Pavel chápe stará přikázání jako souhrn požadavků staré smlouvy, což byla smlouva skutků. Pak v 6. verši říká, že litera zabíjí, ale Duch dává život. Stará smlouva tě zabíjí, ale nová ti dává život. Souhrnem staré smlouvy, která zabíjí, je deset přikázání. Proto je desatero přikázání nazváno deskami smlouvy. Pak je v 7. verši služba desatera popsána jako služba, která přináší smrt. V 9. verši je popsána jako služba, která přináší odsouzení. Stará smlouva není smlouvou milosti, ale smlouvou skutků, která tě zabije, když jí neposloucháš dokonale. A znovu je souhrnem těch požadavků desatero přikázání. A proto je v novozákonní době – od letnic do druhého příchodu Pána Ježíše – desatero vnímáno negativně. Nyní mluvíme o všech deseti přikázáních, protože popisují starou smlouvu. Je pravdou, že devět z těchto deseti přikázání je v různých podobách přeneseno ze staré smlouvy do nové smlouvy, ale nikdy jako desatero. Když totiž mluvíte o desateru, mluvíte o staré smlouvě a stará smlouva je smlouva skutků, která vás pošle do pekla.

Otázka: Jak tedy reagovat na reformovanou teologii, která se odvolává na to, že desatero je citováno v Novém zákoně?

Odpověď:

Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal. Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. (1K 9,19–21)

Pavel nám zde předkládá svou evangelizační strategii. Když půjde sdílet svou víru s židem, který si myslí, že zákony ohledně jídla stále platí, nevezme ho do restaurace, kde se griluje vepřové, i když má Pavel svobodu se jít do takové restaurace najíst. My věřící už nejsme pod starou smlouvou. Je to verze zákona, která je spjata se starou smlouvou. Pavel v epištole Galatským tvrdí, že když převezmete obřízku ze starozákonní doby, musíte převzít i zbytek Mojžíšova zákona. A když přenesete celý Mojžíšův zákon, přenášíte smlouvu skutků. A na to Pavel říká, že když to uděláte, odpadnete od milosti. Protože v takovém případě by spasení záviselo na dokonalé poslušnosti. Jak říká Pavel v 1. Korintským 9, už není pod mojžíšovskou smlouvou. Když došla starozákonní doba do bodu Ježíšova kříže, byl to konec verze Božího zákona pro dobu staré smlouvy. Pavel říká: Nemyslete si, že nejste bez zákona, já jsem pod zákonem, pod Kristovým zákonem, což je jiná verze Božího zákona pro novozákonní dobu. Ta s sebou nese jistou část mojžíšovské smlouvy, která nemá autoritu, protože byla součástí mojžíšovského zákona, ale má autoritu, protože je nyní součástí Kristova zákona.

Otázka: Co byste řekl k tomu, že je zákon pro nevěřící a hříšné lidi? Co to znamená pro nás?

Odpověď:

Když jsem odcházel do Makedonie, žádal jsem tě, abys dále zůstal v Efezu a nikomu nedovolil učit odchylným naukám a zabývat se bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou spíše k jalovému hloubání než k účasti víry na Božím záměru. Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. Od toho se někteří odchýlili a dali se na prázdné řeči. Chtějí být učiteli zákona a nechápou ani svá vlastní slova, ani podstatu toho, o čem s takovou jistotou mluví. Víme, že zákon je dobrý, když ho někdo užívá správně, a je si vědom, že zákon není určen pro spravedlivého, nýbrž pro lidi zlé a neposlušné, bezbožné a hříšníky, pro lidi bohaprázdné a světské, pro ty, kdo vztáhnou ruku proti otci a matce, pro vrahy, smilníky, zvrhlíky, únosce, lháře, křivopřísežníky, a co se ještě příčí zdravému učení podle evangelia slávy požehnaného Boha, které mi bylo svěřeno. (1Tm 1,3–11)

První otázka je, o jaké verzi zákona tady Pavel mluví? O mojžíšovském zákoně nebo o Kristově zákoně? Jaký verš říká, o jakou verzi jde? Verš 10–11: „… a co se ještě příčí zdravému učení podle evangelia slávy požehnaného Boha, které mi bylo svěřeno.“ Pavel odkazuje na verzi zákona, který je součástí jeho služby. Pavel se stal věřícím po letnicích, proto tady mluví o Kristově zákonu. V 1. Korintským 9 přece řekl, že Mojžíšův zákon není verze zákona, pod kterou slouží. Ve verši 9 však říká, že zákon není pro věřící, ale pro nevěřící. Co to znamená? To znamená, že prvotním účelem zákona je říkat nevěřícím, že potřebují Spasitele. Pro věřícího není zákon to nejdůležitější. To, co proměňuje věřícího, není zákon Kristův, ale Duch svatý. Pro věřícího je zákon druhotný, pro nevěřícího je zákon nejdůležitější. Proto když chci změnit váš život, vaše chování, nebudu mluvit jen o zákoně Kristově, protože když nejste opravdový věřící a nemáte nové srdce, zákon Kristův s vámi nic neudělá, jen vás zhorší. A vy se možná ptáte: Jak by mě mohl učinit horším člověkem? Pojďme do Římanům 7,5. Tady Pavel popisuje, co se stane, když zákon konfrontuje nevěřící srdce:

Když jsme byli v moci hříchu, působily v nás vášně podněcované zákonem a nesly ovoce smrti. (Ř 7,5)

Když tedy Boží zákon konfrontuje nevěřící srdce, vyvolá v něm ještě větší vzdor. Jako potomci Adamovi se rodíme do tohoto světa jako ti, kdo nenávidí Boha. Jsme od přirozenosti vzbouřenci proti Bohu, a tak když jsme konfrontováni s Božím zákonem, jen to podnítí naši vzpouru a hřešíme více, ne méně. Není to chyba zákona – zákon je dobrý, ale naše srdce jsou zlá. Jaká je tedy historická ilustrace této pravdy? Podívejme se do Římanům 5,20, protože jsme tam obviňováni z Adamova hříchu:

K tomu navíc přistoupil zákon, aby se provinění rozmohlo. A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost. (Ř 5,20)

Když tedy dal Bůh Izraeli na hoře Sínaji desatero, stali se z nich lepší nebo horší lidi? Určitě horší, protože byli Božím obrazem nevěřícího lidu. Když Boží zákon konfrontuje nevěřící srdce, vzpoura roste a my hřešíme ještě víc. Izrael je toho příkladem, proto byli dočasným nevěřícím obrazem Božího lidu.

Otázka: Když tedy mluvíme s nevěřícím člověkem a zvěstujeme mu evangelium, myslím, že je dobré mu ukázat starozákonní přikázání, aby pochopil, že je přestupuje, ale Pán Ježíš v kázání na hoře jde dál:

 Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: „Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.“ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. (Mt 5,21–22)

To znamená, že Kristův zákon míří mnohem hlouběji do srdce. Vrátíme-li se k 1. Timoteovi, o jakém zákoně se hovoří pro potřeby evangelizace – o desateru nebo o kázání na hoře?

Odpověď: Nejprve se podívejme na dvě místa v Písmu.

Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. „Cti otce svého i matku svou“ je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: „aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.“ (Ef 6,1–3)

Tady mluvíme o pátém přikázání. Předpokládejme, že máte doma odbojníka teenagera a vy ho konfrontujete: Ty nás neposloucháš, ale Bůh říká, že to máš dělat, protože je to páté přikázání. Předpokládejme, že váš odbojník není věřící, ale když dříve chodil do sboru, dobře poslouchal, a tak reaguje: Tati, nepopírám, že vám vzdoruji, ale chci zdůraznit, že páté přikázání nemá nad mým životem žádnou autoritu, protože je součástí souhrnu Božích přikázání, která pozbyla svou platnost Kristovým křížem. A táta řekne: Synu, máš pravdu, špatně jsem těchto deset přikázání vyložil, ony nepatří do nové smlouvy. Ale Kristův zákon přenesl páté přikázání do novozákonní doby. Nyní má autoritu, protože je součástí Kristova zákona, a proto jsi před Bohem vinen. Není vinen porušením desatera, ale je vinen porušením Kristova zákona.

Nyní se podívejme na kázání na hoře.

Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.“ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. (Mt 5,43–48)

Jsou dva způsoby, jak se kázání na hoře vykládá. Smluvní teologie říká, že Ježíš zde znovu potvrzuje přikázání ze staré smlouvy, protože je farizeové překryli a nikdo jim nerozuměl. Novosmluvní teologové by řekli, že to není pravda. Ježíš přichází jako nový zákonodárce a pozdvihuje zákon do vyšší úrovně, na jaké ve Starém zákoně nebyl. Tento oddíl z Písma to docela jasně dokládá. Je pravda, že přikázání „miluj bližního svého jako sám sebe“ se poprvé nachází v Leviticu 19,18. Ale při srovnání mojžíšovského a Kristova zákona se liší definice bližního.  Pojďme si spolu projít Numeri 35,6–34. Zde máme popis útočištného města. Bůh ustanovil útočištná města – tři na západ od Jordánu a dvě na východ od Jordánu. Byla zde pro případy, kdy člověk někoho neúmyslně zabil. Například když Izraelec s někým kácel stromy a sekera mu vyletěla z ruky a zabila toho druhého člověka, existovala v Izraeli instituce krevní msty, aby mohla rodina pomstít někoho, komu bylo ublíženo. Pokud se člověku podařilo včas utéct do útočištného města, nesměla ho postihnout krevní msta. Ale když se k němu rodina postiženého dostala před jeho útěkem, mohla ho zabít, aniž by to byl hřích. V tomto případě nepředstavoval tento člověk pro postiženou rodinu bližního. Ale řekněme, že ten člověk do města stihl utéct, dostal se k soudu a byl prohlášen za nevinného. Přesto musel zůstat uvnitř hradeb útočištného města až do smrti velekněze. Pokud během té doby vyšel za brány města a krevní mstitelé tam číhali, aby ho zabili, nebyl to hřích. Nebyl pro ně bližním. Musíme také pamatovat na Jozua a město Jericho. Bůh mu řekl, aby Izraelci vybili všechny – muže, ženy i děti. Kenaanci nebyli pro Izraelce bližními. Definice bližního pod mojžíšovským zákonem byla omezená. Když se však ukázal Ježíš, definici rozšířil. Nyní zahrnuje i vaše nepřátele, a to se velmi liší od mojžíšovského zákona. Přesně to se odehrává v Matoušovi 5. Ježíš přenáší lásku k bližnímu na zcela novou úroveň. Neboť pod mojžíšovskou smlouvou nebyl izraelský národ nucen milovat své nepřátele.

Otázka: Je to tedy tak, že když mluví Ježíš o Samaritánovi nebo o tom, že máme nepříteli dát napít nebo najíst, rozšiřuje tím definici bližního?

Odpověď: Ano, pod Kristovým zákonem je tato definice daleko širší než pod mojžíšovským. Pamatujte, že pod smluvní teologií existuje sylogismus, který se týká Božího zákona. Sylogismus je logické tvrzení, kdy je jeden z výroků vyvozen z ostatních předpokladů. První tvrzení je, že je Boží zákon založen na Božím charakteru. Druhé tvrzení je, že se Boží charakter nemění. Z toho vyplývá, že se ani Boží zákon nemění. Všichni chápeme, že se Boží charakter nemění, ale jeho zákon se mění. Co bylo hříchem pod starou smlouvou, není nutně hříchem pod novou smlouvou. Příklady:

V něm je náš pokoj, on dvojí spojil vjedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval pokoj, pokoj vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem. (Ef 2,14–18)

V novozákonní době učinil Pán Bůh novou verzi Božího lidu. Mojžíšovský zákon něco takového nedovoluje. Apoštol Pavel nazývá mojžíšovský zákon zdí nepřátelství, protože odděluje Izrael od všech pohanů okolo. Mojžíšovský zákon tedy umožňuje jen jednu verzi Božího lidu. V novozákonní době máme novou verzi lidu. Jsou to většinou pohané s ostatkem židů. Nebudou to většinou etničtí Židé, a Mojžíšův zákon je mimo. Proto musí být zrušen. Kristův zákon přináší novou verzi Božího lidu. Přečtěme si Židům 7,12, kde se mluví o kněžství:

Avšak mění-li se kněžství, nutně nastává i změna zákona. (Žd 7,12)

Mojžíšův zákon ustanovil áronovské kněžství. Museli jste se narodit do kmene Lévi, do rodiny Árona, museli jste být muž a muselo vám být 30–50 let. A když jste splňovali tyto požadavky, mohli jste se stát knězem. Víra s tím neměla co dělat. Ale s Kristem přichází i nové kněžství. Je knězem podle melchisedechova řádu, což znamená, že jeho kněžství ve skutečnosti něco koná. Starozákonní kněžství je jen předobraz, nic nekoná. Ale kněžství Ježíše Krista tvoří nový lid. Mojžíšovský zákon nedovoluje novou verzi Božího lidu, proto se musel zákon změnit, neboť mojžíšovský zákon stál v cestě tomu, co chtěl Bůh vykonat skrze Ježíše. Boží charakter se tedy nikdy nemění, ale jeho zákon ano.

Otázka: Nemáme brát jako příklad, že se novozákonní církev shromažďovala prvního dne týdne, tedy v neděli?

Odpověď: Musíme se podívat na dvě věci. První je, jakým způsobem vykládáme Bibli. Je apoštolský příklad to samé jako zákon? Ne. Co si tedy potřebujeme zodpovědět, když máme v Písmu příklad? Musíme se zeptat, co máme s tímto příkladem dělat. Potřebujeme si položit otázku: Chce Bůh, abych tento příklad napodoboval, nebo je to jen příklad? Vyučující části Písma mají vykládat ty části Písma, kde se nachází příklady. Musíme se tedy zeptat, co nás vyučující části Písma učí o svatých dnech. V Novém zákoně máme čtyři texty, jak s těmi oddělenými dny nakládat:

Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení. Kdo zachovává určité dny, zachovává je Pánu. Kdo jí, dělá to Pánu ke cti, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, dělá to také Pánu ke cti, neboť i on děkuje Bohu. (Ř 14,5–6)

Pavel říká, že když chceš mít některé dny za svaté, je to v pořádku. Například Velikonoce jako oslavu vzkříšení. Nemůžeme však nabýt přesvědčení, že Bůh tyto dny považuje za zvláštní, neboť tomu tak není. V novozákonní době neexistují jednotlivé svaté dny, každý den je svatý. Je to daleko radikálnější než to, co existovalo pod mojžíšovskou smlouvu. Když chcete tedy slavit Vánoce jako den narození Krista k Boží slávě a oslavě Krista, pak je to v pořádku. Nechcete-li je slavit, je to také v pořádku, protože ani Bůh nepovažuje tyto dny za oddělené.

Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám. To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus. (Ko 2,16–17)

Pavel popisuje svaté dny Mojžíšova zákona. Říká: nenechte se nutit tyto dny dodržovat, protože byly jenom stínem díla Ježíše Krista. Nyní po smrti Ježíše Krista na kříži už nežijeme v době předobrazů, žijeme v době naplnění a zde neexistují žádné zvláštní dny. Jsou to vyučující nástroje. Sabat byl den odpočinku, kdy se nepracovalo. Ale šlo o předobraz spasení – my už nepracujeme, Ježíš za nás pracoval na kříži. Nyní, když už kříž přišel a my už nepotřebujeme stín, máme to, na co stín ukazoval. Už tedy nepotřebujeme žádný svatý den.

Dříve jste však neznali Boha a byli jste otroky bohů, kteří ve skutečnosti bohy nejsou. Nyní jste však Boha poznali; lépe řečeno: byli jste od Boha poznáni. Jak to, že se zase navracíte k těm bezmocným a ubohým mocnostem a chcete se jim dát znovu do otroctví? Dodržujete ustanovení pro dny a měsíce, období a roky! Bojím se, aby úsilí, které jsem vám věnoval, nebylo nakonec nadarmo. (Ga 4,8–11)

Pokud se domníváte, že dnes existují svaté dny, vracíte se zpět do starozákonní doby. V Kristově zákoně nejsou žádné oddělené dny. Úterky jsou stejně svaté jako neděle. Potřebujete oslavovat Boha v úterý stejně jako v neděli. Nezáleží na tom, kdy se scházíte, prostě se musíte scházet. Bohu je to jedno, zákon Kristův nám v této oblasti dává svobodu.

Ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně, a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice… (Zj 1,10)

Kdybyste byli mezi původními posluchači Zjevení, když apoštol Jan mluvil o „dnu Páně“, jak byste tomu rozuměli? Je označení „den Páně“ užito v knize Skutků? Ne. Podívejme se do Izajáše:

Hle, přichází den Hospodinův, nelítostný, s prchlivostí a planoucím hněvem, aby zemi změnil v spoušť a vymýtil z ní její hříchy. (Iz 13,9)

V kontextu se jedná o to, že Bůh přivádí soud na Babylón. Den Hospodinův je zde dnem soudu. Tak je „den Páně“, den Hospodinův, užit ve Starém zákoně. Ale co použití v Novém zákoně?

Není nutné, bratří, psát vám něco o době a hodině. Sami přece dobře víte, že den Páně přijde, jako přichází zloděj v noci. (1Te 5,1–2)

V 1. a 2. Tesalonickým označuje „den Páně“ druhý příchod Pána Ježíše. Právě jsme prošli všechna použití „dnu Páně“ v Písmu. Pokud byste tedy byli původními posluchači apoštola Jana a Jan prohlásil, že v „den Páně“ byl na ostrově Patmos, Starý zákon by řekl, že jde o den soudu. Jediné užití tohoto sousloví mimo Zjevení je v Tesalonickým, kde se mluví o druhém příchodu. Všechny vyučující pasáže jsou tedy negativní, pokud jde o to, zda se jedná o den v týdnu. Poslední, co by vás mělo napadnout, je, že šlo o neděli. Jako původní posluchači bychom došli k tomu, že měl Jan na ostrově Patmos vidění o druhém příchodu Pána Ježíše Krista. Tohle je příklad, jak nechat Písmo, aby vykládalo Písmo, a nevčítat do něj něco, co tam není. Jsme ovlivněni kulturou, tvrdíme-li, že zde den Páně představuje neděli. To platí zejména o Americe. Teologicky totiž vycházíme z puritánů, a puritáni vyznávali smluvní teologii, kde neděle byla křesťanskou sobotou. Domnívám se, že se mýlili, i když to byli velicí věřící. Zákon však nechápali správně. Novosmluvní teologie říká, že jsme pod novou verzí Božího zákona pro novozákonní období. Mojžíšovský zákon jako celek je pryč. Desatero přikázání shrnuje požadavky staré smlouvy. Pokud tedy by se v mém městě hlasovalo, jestli v každé škole vyvěsit na zeď desatero přikázání, souhlasil bych? Ne, protože to není shrnutím toho, co po nás Bůh chce v novozákonní době.

„Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (J 13,34–35)

To je shrnutím Kristova zákona. Desatero přikázání je souhrnem mojžíšovského zákona.

Takto se tedy novosmluvní teologie odlišuje od smluvní teologie v oblasti zákona.

Překlad: Jan Suchý

Redakčně zkráceno