Křesťanské dávání je duchovní dar a zároveň jde o součást učednictví Pána Ježíše Krista

Co je duchovní dar? Pavlova řečtina má dvě podstatná jména pro označení různých položek v této kategorii: charisma označuje výsledek aktivní, komunikativní, vykupitelské božské lásky, kterou Nový zákon nazývá charis a my ji nazýváme milostí. Pneumatikon je vyjádření života a energie božské osoby, kterou Nový zákon nazývá hagion pneuma, Duch svatý. Duchovní dar, který též můžeme dobře popsat jako dar milosti, je v podstatě vzorem služby v církvi, která ctí Krista, oslavuje Boha, jeho i našeho Otce, vzdělává naše spoluvěřící i nás samotné a dodává církvi jako celku sílu a zralost. Některé dary jsou schopnosti, které přesahují přirozené zdroje člověka a jsou nadpřirozeně uděleny v Kristu a skrze Krista. Jiné jsou přirozené schopnosti přesměrované, posvěcené a v nitru aktivované Duchem svatým při každé příležitosti jejich využití. Pavlovy občasné uzdravující schopnosti byly tedy darem prvního typu, zatímco jeho neutuchající schopnosti učitele pravdy evangelia byly darem druhého typu. Dávání je darem druhého typu.

V Římanům 12,6 Pavel píše:

Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar…, ať ho užívá v souhlase s vírou.

Poté uvádí příklady, přičemž pokaždé zdůrazňuje, že člověk má používat svůj dar co nejlepším možným způsobem. Mluví o prorokování (tj. kázání Božího slova), službě, vyučování, povzbuzování a vedení. Ve verši 8 se konečně dostává k dávání:

Kdo rozdává, ať dává upřímně. 

Řecké slovo „rozdává“ znamená „dělí se“ a rozhodně odkazuje na dělení se o peníze, takže ti, kteří mají, dávají, aby uspokojili potřeby těch, kdo nemají. „Štědrost“ je termín, který také zahrnuje „upřímnost“, a Pavel jej pravděpodobně vybral, protože vždy nese podtext viditelně vyjádřené dobré vůle.

Takže dávání, dělení se nebo používání peněz k naplnění potřeb je duchovní dar a ten, kdo štědře dává, je stejně duchovní jako ten, kdo se modlí za něčí uzdravení. Dávání je také součástí ukázněného učednictví Pána Ježíše. Ukázněnost nepřichází přirozeně, vyžaduje úsilí. Jde naopak o získané a udržované návyky myšlení a/nebo chování, které vyžadují neustálé procvičování, pokud mají být někdy dokonalé, a často se k nim váží vlastní specifické techniky.

Křesťanské ctnosti, k nimž patří i štědrost, jsou vlastnosti, které Kristus chválí, přikazuje a je jejich vzorem. Měly by charakterizovat všechny jeho učedníky, tedy všechny, kdo se zavázali, že se budou učit Ježíšovu způsobu života.

Všechny duchovní dary jsou v jistém smyslu součástí učednictví, a když se aktivně nepodílíme na štědrém dávání, bude se o nás muset přímo prohlásit, že jsme v učednictví opravdu slabí a nedostatečně závislí na Ježíši Kristu, našem Pánu, což znamená, že nutně potřebujeme změnit způsoby.

2. Křesťanské dávání je nakládání s penězi, které patří Bohu

Když se rozhodneme přemýšlet o křesťanském nakládání s penězi, ať už je to v jakékoli souvislosti (od nákupu potravin, přes podporu misionářů, investování do akcií, po financování dovolené), první věc, kterou bychom si měli uvědomit je, že peníze, s nimiž hodláme nakládat, nejsou naše, ale Pána Boha. Ano, byly nám dány, abychom je použili, ale stále patří Bohu. Jde o půjčku a v pravý čas musíme Bohu složit účty a doložit, co jsme s nimi udělali.

To je význam slova správcovství, což je moderní církevní pojem popisující dávání. Správce je člověk, kterého vlastník pověří nakládáním se svým majetkem. Investiční manažer je správce: v jistém smyslu dohlíží na majetek svých klientů, ale jeho práce spočívá také v tom, že rozumí jejich přáním a prioritám a zohledňuje je při nakládání s majetkem. Stejně tak je úkolem správce peněz, ať už ho jmenoval kdokoli, bezpečně investovat a vydávat svěřené peníze v souladu s ustanoveným účelem.

Společnost (kterou Písmo nazývá „svět“) nahlíží na peníze každého člověka jako na jeho soukromé vlastnictví, které si může použít, jak chce. Písmo ovšem vidí naše peníze jako půjčku od Pána Boha, která má být použita pro jeho slávu. V Liturgii svatého přijímání v anglikánské Knize obecných modliteb je sbírka nabídnuta Pánu Bohu následujícími slovy: „Všechno, co je na nebi i na zemi, je tvé. Všechny věci se vracejí k tobě a ‚z toho, co ti patří, ti dáváme‘“ (slova jsou převzata z 1Pa 29,11.14). Jde o neměnný biblický pohled. Peníze, které obyčejně považujeme za vlastní, stále patří Bohu. Přijímáme je z jeho ruky, jakožto jeho správci (majetku i financí), a musíme se učit, jak s nimi nakládat k jeho slávě.

3. Křesťanské dávání je služba s penězi náležejícími Bohu

Služba znamená naplňování potřeb. Potřeba znamená nedostatek něčeho, bez čeho se člověk dost dobře neobejde. Plán finanční pomoci pro jeruzalémské chudé nazývá Pavel službou pro svaté (2K 9,1 ČSP), protože bída odpírá chudým věci nezbytné pro život. Pavel vyzdvihuje a ustanovuje jako příklad způsob, jakým makedonské církve přijaly tento druh služby, a připisuje jejich konání přímo Boží milosti.

Tak se [církve] osvědčily v mnohém soužení, že z jejich nesmírné radosti a veliké chudoby, [jaká to kombinace] vzešla jejich bohatá štědrost …  dávali podle své největší možnosti, ano i nad možnost; s velkou naléhavostí nás prosili, aby se směli účastnit této pomoci pro bratry … dali sami sebe předně Pánu a z vůle Boží také nám. (2K 8,2–5)

Služba dávání má mnohé cíle: šíření evangelia, udržování církve, zajišťování pomoci pro jednotlivce v nouzi (jako se Samařan v Ježíšově příběhu postaral o zbitého, polomrtvého Žida) a pro skupiny v nouzi, jako byli jeruzalémští křesťané a další. Služba dávání ve všech formách má za cíl postup Božího království, což se v životě člověka stane realitou, kdykoli dbá na hodnoty a priority Kristova učení. Nemusím ani zmiňovat, že do této služby mají být zapojeni všichni lidé náležející Bohu.

4. Křesťanské dávání je rozhodnutí, které se týká peněz náležejících Bohu

Správcovství a služba jsou věcí uvedení pohnutek ve skutečnost. Rozhodnutí nebo způsob myšlení, jakkoli to budeme nazývat, je charakteristický postoj, usměrněné chování, zakořeněná touha a jako takové jsou věcí pohnutek a záměru. Křesťanské dávání má za cíl potěšení a oslavení Boha a nikdy nevydává nic, co je zjevně až druhé nejlepší v řadě. Takto je pozitivně i negativně vyjádřeno, co máme podle Božího mínění dělat s penězi, které nám svěřil.

Ježíš vyprávěl příběh o služebníku, který když dostal talent, aby ho použil, s ním neudělal nic, kromě toho, že ho zakopal, aby ho mohl vrátit svému pánovi. Špatný, líný a neužitečný jsou přídavná jména, kterými ho popsal jeho pán (Mt 25,14–30). Touha nikdy se nespokojit s docela dobrým, možná dost dobrým nebo ne tak špatným volá po podnikavém a nápaditém myšlení, které Bible nazývá moudrostí. Nahodilé dávání bez moudrosti je nehodné křesťana, stejně jako dávání mnohem méně, než by člověk mohl.

To vyvolává otázku, kolik má člověk dávat? Především měli bychom dávat desátky? Někteří si možná myslí, že dávání desátek je něco jako placení nájmu Pánu Bohu. Když mu dáme deset procent ze svého příjmu, zbytek patří nám. Není tomu tak. Všechno to patří Pánu Bohu a Nový zákon nikde nepřikazuje křesťanovi, aby platil desátky. Pavel neříká korintským, že mají vybírat do sbírky dáváním desátků, ale že pokud budou Pánu Bohu dávat štědře, on bude štědrý vůči nim.

 Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. … Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo … Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří; tak povzbudíme mnohé [až jim doručíme váš dar], aby vzdávali díky Bohu … budou slavit Boha za to, … jak štědře se projevuje vaše společenství s nimi i se všemi. (2K 9,6.8.11.13)

Pavlovo ocenění makedonských za dávání „dobrovolně … podle své největší možnosti, ano i nad možnost“ (8,3) napovídá, že by jeho odpověď na otázku, kolik máme dávat, byla: Dávejte tolik, kolik ochotně, snadno a pohodlně můžete dát a pak dokažte svůj zápal a srdce cele oddané Bohu tím, že dáte ještě o něco víc.

Ve světle Ježíšovy chvály chudé vdovy, která dala do chrámové pokladny všechno, co měla, je přirozené předpokládat, že také on by odpověděl výzvou podobného ražení. Stejně přemýšlel i John Wesley, když řekl svým laickým kazatelům: „Dávejte vše, co můžete.“ Totéž si myslel i C. S. Lewis, který nasměroval svého dopisovatele, když mu položil naši otázku: „Dávejte, dokud to nebude bolet.“ Kvůli neustálému dávání zemřel samotný Wesley téměř bez haléře a říká se, že osobní dobročinnost C. S. Lewise byla velmi rozsáhlá.

Dávání desátků může být dobrou berličkou do doby, než si zvykneme dávat větší částky, než jsme dávali předtím, ale pak bychom se měli začít těšit, až odložíme berle, protože si vytvoříme křesťanský zvyk dávání více než deseti procent. Když dojde na stanovení výšky částky, kterou budeme dávat, to omezení bude tak vysoko, jakoo je vysoko nebe nad naší hlavou a do toho nás budou povzbuzovat slova moudrosti: „Do toho!“

Tento článek je převzat z knihy: Weakness is the Way: Life With Christ Our Strength

Přeložila Iva Suchá, se svolením z www.crossway.org