Rád bych věnoval toto zamyšlení těm, kteří ještě pochybují o Boží existenci. Než na danou otázku odpovíme, uvědomme si nejprve důsledky negativní alternativy. Jestliže Bůh není, život se stává absurdním. Jean Paul Sartre řekl:

Vždy, když si uvědomím, že žiji, je mi z toho nanic.

Jestliže život člověka nevede dál než do hrobu, potom je náš život pouze dohasínající prskavka v nekonečné temnotě vesmíru. Jedinou jistotou, kterou máme, je, že každý z nás musí čelit smrti. Já, který jsem dnes živ, jednou umřu. Dobře si pamatuji, když mně bylo asi sedm let, otcův kolega, pan Richter, zemřel. Natáčel klikou auto, něco mu prasklo v mozku a nebyl.

To bylo poprvé, když jsem si uvědomil, že i já jednoho dne zemřu. Pro jistotu jsem se zeptal maminky, jestli je to tak. Ujistila mne, že to tak bude, ale až za hodně let. Tu noc jsem muchlal polštář a přemýšlel o smrti. Později jsem četl, že pionýři v sovětském Rusku psali slohové cvičení na téma, co by měli vědci vynalézt v příštích desetiletích. Jedna pionýrka napsala, že by měli vymyslet pilulku, po jejímž požití by se neumřelo. Nepřála si nic víc, než pohádkovou živou vodu nebo biblický strom života. Člověk už od dětství přemýšlí o smrti a touží po věčnosti. Později si každý, kdo žije bez víry, uvědomí, že nejen člověka, ale i celý vesmír čeká dříve nebo později smrt a konec. Materialisticky řečeno – až se práceschopná energie vypotřebuje, až hvězdy dohoří a dosvítí, až se rotace Země zastaví, pak se vše, podle vědců, smrští do superhmotných černých trpaslíků. Nebude světlo, teplo, život. Druhý termodynamický zákon (vzrůstající chaos) neúprosně ohlašuje konec. V mrtvém vesmíru vše ztrácí hodnotu a smysl s konečnou platností. Nezáleží na tom, zda jsme žili v míru a lásce nebo ve válce a nenávisti. Už nebude záležet na tom, jestli jsme byli chudí, bohatí, úspěšní nebo ztroskotanci, muži, ženy, jestli jsme umřeli mladí nebo staří, jestli jsme byli chytří nebo hloupí, zdraví nebo nemocní. Nebude důležité, zda jsme byli mocní či bezmocní. V konci konců se životní součet všech „hodnot" rovná nule. O co nám tedy v životě jde? Jestliže se konečné důsledky vzniku vesmíru a lidské civilizace smrští v obyčejný zánik, potom je celý lidský život jen bezvýznamné hemžení a pomíjivost. Úspěchy vědy, výzkumu, lékařů, diplomatů odvracejících válku v konci konců také nevedou nikam. Odkud se bere touha po věčnosti a nesmrtelnosti? Pouhá věčná existence beze smyslu by byla jen pokračování bezvýchodnosti. Moje manželka, ještě jako nevěřící, říkávala, že žít věčně je to poslední, co by si přála. A nebyla daleko od pravdy. Věčná existence bez Boha by byla nekonečněkrát větší prokletí než to, co existuje bez Boha v myslích nevěřících nyní. Ale i oni žijí nedůsledně a snaží se žít tak, jako by život smysl měl. Nesmrtelnost člověka a věčnost vesmíru, existují-li, potřebují něco víc než neomezené trvání času, energie a dostatek finančních prostředků, jak si zajistit příjemné žití. Bez duchovního rozměru se dříve nebo později dostane každý do slepé uličky existenční beznaděje. V minulosti si někteří lidé říkali, že smysl svého života vidí v dětech a v tom, co po sobě zanechají. Ale ani to už dnes neplatí. Člověk chce žít naplno a stává se spíš konzumentem zážitků než závaznou oporou bližního. Manželství a děti je v té plnosti omezují. Propast mezi Bohem a člověkem, mezi mužem a ženou, mezi generacemi a ve vztahu k dětem, se neustále prohlubuje.

Obraťme kartu hodnot a uvidíme nejkřiklavější nedůslednost a totální porušenost celistvosti myšlení moderního člověka. Jestliže Bůh není, člověk nemá sebemenší důvod, proč by se měl chovat jinak, než tak, jak právě chce. Přesto, každý, pokud ještě nějaké svědomí má, vyznává určité životní hodnoty, které odpovídají jeho přesvědčení. Bez Boha však neexistuje objektivní jednotka podle které může člověk dobro a zlo měřit. Jestliže Bůh není, potom veškerá moralizování ztrácí smysl, a jak napsal Dostojevský – vše je dovoleno. Bez Boha nikdo nemá pravdu a nikdo nelže. Vše je relativní. Dobro a zlo, co je přijatelné a co už ne, nemůže nikdo určit. Historie jen potvrzuje, že tam, kde byl Bůh vymazán, vyplnila jeho místo zlovůle a krutost. Jestli není Bůh, potom lidský život má stejnou kvalitu jako život psa:

Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný. Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí.

Biblická kniha Kazatel, z níž jsem právě citoval, se čte jako moderní filosofické dílo existencionalismu. Světské požitky, sláva, bohatství ani rozkoše nepřinášejí uspokojení. Člověk potřebuje žít ve dvoupodlažním světě. Život bez víry se odehrává v přízemí lidské existence. V přízemí nevíry Bůh s člověkem nekomunikuje. Neklid a nespokojenost moderního člověka vypovídají o tom, že život v přízemí je nepřijatelně absurdní. Pochopit a přiznat si, že život bez Boha nemá smysl ani význam, není snadné. Jen v horním poschodí poznáváme Boha a objevujeme smysl, hodnotu a příčinu svého bytí. Ti, kteří se z vlastních sil snaží vyhoupnout se na horní podlaží „skokem iracionální víry", aby se ujistili, že lidská existence má smysl a hodnotu, nemají žádné intelektuální opodstatnění, tedy ani právo zdolávat vertikálně oddělená podlaží, protože jejich počínání je veskrze nedůsledné. Hodnoty, které chce člověk uchopit sám, jsou bez Boha nedosažitelné.

Bertrand Russel, třebaže byl ateistou, odsuzoval válku a upjatost v otázkách sexu. Jenže Russel, který žil bez Boha v přízemí a za předpokladu Boží neexistence, logicky a správně dospěl k závěru, že vše je dovoleno. Přesto ani on nedokázal žít bez hodnot! Nemohl žít pomyšlením, že by toleroval válku, která zabíjí nevinné děti, nebo totalitní stát vyvražďující nebo věznící své odpůrce.

Dobrou novinou je, že život má konečný smysl. Boží motivací tvoření byla výhradně láska. Hodnota člověka spočívá v samotném tvoření a obnovení duchovního spojení se svým Stvořitelem. Člověk byl kvalitativně stvořen k obrazu Boha. Bůh je ve své kvalitě nekonečný, člověk je ve své kvalitě omezen. Protože je člověk kvalitativní (ne kvantitativní) obraz Boha, jeho životní smysl, význam a hodnota přesahují, celý hmotný vesmír. Pro člověka je ztracenost obzvláště tragická, poněvadž člověk je ve své celistvosti jedinečné Boží stvoření, je Božím divem a Božím obrazem. Bůh stvořil člověka s duší, kterou v budoucnu sjednotí s novým tělem. Proto dal Bůh za člověka to nejdražší, co měl, svého Syna. Pro bezvýznamnost by Bůh na kříži neumíral. Protože věčný život má absolutní cenu, věčné zatracení je absolutní ztrátou.

Všichni lidé budou po smrti existovat. Jedni budou propojeni s Bohem, druzí budou od Boha odděleni. Život je propojení, smrt rozpojení existencí. Oddělení duše a těla je definice tělesné smrti, i když duše a hmota těla dále existují. Spojení lidského ducha s Božím Duchem je definice věčného života. Rozpojení existencí je věčná duchovní smrt, tedy peklo, kde se člověk bude sytit sám sebou, podobně jako zde na zemi. Každému se splní to, v co věří.

Přátelé, obzvláště vy, kteří si ještě nejste jisti, zda jste vydali svůj život plně do rukou našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista, zachránce hříšníků, zamyslete se na chvíli a prozkoumejte své nitro. Žijete ještě v přízemí, nebo přebýváte tam, kde je s námi Duch Boží?

– pst – (1987)