Verze pro tisk


Můžeme biblické příkazy zamítat jako pouze kulturně specifické? Jak můžeme rozlišit, které příkazy nebo příklady jsou pro Boží lid v dnešní době závazné? Co je normativní? Tento termín je poměrně nový, ale otázka je stejně stará jako víra. Nikdy předtím nebyla závažnější. Žijeme totiž v době, kdy četné biblické principy opouštějí mnozí z těch, kdo se zdají být biblickými věřícími.

Ve skutečnosti je nová generace věřících současnou scénou naprosto zmatena. Mladí křesťané mají dojem, že Bible není dostatečně jasná, pokud se týká detailů, proto ji nelze brát vážně.

Nestačí bránit autoritu Bible jednoduše tvrzením, že všechno, co je v Bibli napsáno, je třeba dodržovat. Každý vidí, že tomu tak není. Například starozákonní obřadní předpisy už neplatí. Pro dnešní dobu nejsou normativní. A co nařízení, abychom si navzájem umývali nohy anebo se zdravili svatým políbením? Mají se v dnešní době dodržovat doslovně? A měli bychom pracovat pouze vlastníma rukama jako řemeslníci a dělníci, jak říká velký apoštol? A měli bychom být schopni - tak jako apoštolové - dělat znamení a divy? Dostáváme se tím k hlavnímu problému. Jestliže se některé zvyklosti a jasné příkazy dané prvotní církvi nevztahují na dnešní dobu a jiné ano, jak je pak můžeme rozlišit? Kde máme udělat hranici mezi tím, co závazné je, a tím, co závazné není? Kdo má říct, co je normativní?

Kulturní háv

Jedním z důvodů, proč pro nás nejsou v dnešní době některé skutečnosti doslovně závazné, je skutečnost, že se jednalo o zvyklosti spjaté s tehdejší kulturou. Například svaté políbení byl běžně uznávaný způsob, jak v tehdejší kulturní oblasti projevit druhému člověku přátelství a pravou úctu. Dělo se tak mimochodem pouze mezi příslušníky stejného pohlaví. V Británii a Spojených státech je kulturním ekvivalentem vřelé podání rukou. Říkáme, že apoštolův příkaz: "Zdravte se navzájem svatým políbením", je třeba zachovávat principiálně, proto můžeme používat náš kulturní ekvivalent. Důležitý princip, tedy ukazovat druhému, že ho uznáváme a jsme jeho přátelé, je takříkajíc oděn v kulturním hávu.

Tento způsob interpretace uvedeného příkazu však způsobuje velký problém. Co Pavlův příkaz, že by ženy neměly učit muže nebo vést církev? Někteří pohotově prohlašují, že si tento příkaz vyžádala pouze tehdejší kultura. Můžeme-li přestat doslovně dodržovat jedno nařízení se zdůvodněním, že se jedná o záležitost kulturně specifickou, nemohli bychom stejným způsobem diskutovat o mnoha jiných biblických příkazech? Jen ať ženy kážou - vždyť pro biblický zákaz existovaly pouze kulturně specifické důvody!

Přesně tímto způsobem se v současnosti reaguje na mnoho sporných otázek a Bible pak prakticky přestává být autoritou. Posuzujeme-li některá prohlášení týkající se víry, se kterými v poslední době přišli evangelikálové, nacházíme jistý důkaz, že dochází k obrovské ztrátě úcty k Bibli. Dřívější prohlášení trvala jak na její dostatečnosti, tj. Bible se vztahovala na každý aspekt života církve, tak na její autoritě v oblasti veškerého duchovního učení a chování. Avšak současná prohlášení jí ponechávají poměrně malou roli. Ti, kdo činí taková prohlášení, říkají: "Věříme, že Písma jsou autoritou v otázce spasení". Dále se již o ničem jiném nezmíní. Bible se už nepovažuje za směrodatnou pro život věřícího nebo správu církve, ale pouze pro zvěst o spasení. Všemohoucí Bůh už nad svým lidem nevládne.

Proč mnoho současných evangelikálních vůdců tak silně podceňuje autoritu Bible? Odpovídají, že je z velké části - jak to oni nazývají - "kulturně podmíněná". Jisté zvyklosti se prováděly určitým způsobem pouze proto, že to vyžadovala tehdejší kultura. Byly pouze dočasně platné. "Kulturní podmíněnost" se stala hlavní výmluvou takzvaných nových evangelikálů1, aby ospravedlnili lhostejnost k biblickým příkazům. Je zapotřebí mít velice jasné normy, podle kterých rozhodneme, zda se skutečně jednalo o záležitost podmíněnou tehdejší kulturou, anebo zda se měla stát trvale závaznou a normativní.

Ti, kdo odmítají charismatické hnutí, jsou někdy obviňováni, že některým částem Bible přisuzují pouze časově omezenou platnost. Hovoříme-li o tom, že dary znamení, tj. mluvení jazyky a uzdravování a dary zjevení, tj. prorokování, byly určeny pouze pro počáteční období církve, pak charismatici namítají: "Omezujete platnost Bible. Říkáte, že její velká část má pouze dočasnou platnost a nevztahuje se na dnešní dobu. Vybíráte si pouze to, co chcete, a zbytek zavrhujete tvrzením, že už to není závazné".

Je to pravda? Jsou znamení a proroctví určena pro dnešní dobu? Opakuji - potřebujeme Boží vedení, abychom ospravedlnili, že pomíjíme kteroukoli část Písma jako platnou pouze v tehdejší době. Toto vedení musí být v Bibli jasně stanovené. Odhaluje Písmo normy nebo pravidla, na jejichž základě máme právo říci, že se jednalo pouze o dočasně platnou záležitost? V tomto článku najdeme kladnou odpověď. Nikdy se však nemáme sami rozhodovat, zda je biblický příkaz či příklad dočasně platný nebo kulturně specifický. Máme se rozhodnout na základě pravidel daných Biblí.

Regulativní či normativní princip?

Dříve než se budeme zabývat těmito pravidly, by možná nebylo na škodu ujasnit si určité termíny. Autoři zabývající se tímto tématem často odkazují na regulativní princip. Ten, zhruba řečeno, uvádí, že celý průběh křesťanské bohoslužby musí být v naprostém souladu s Božím slovem. Není-li v něm přesný příkaz nebo jasný příklad nějaké činnosti, nesmíme ji praktikovat, neboť pro ni nemáme výslovné opodstatnění nebo oprávnění.

V dokumentu nazvaném "Třicet devět článků anglikánské církve" je zastáván velice odlišný názor. V podstatě je v něm řečeno, že církev má právo stanovit jakékoli rituály a obřady, pokud nejsou neslučitelné nebo v rozporu s procesem biblického učení. Jedná se o velmi volný princip, který církvi umožňuje uchýlit se k různým liturgickým postranním cestičkám a vymyslet si všechny druhy služeb, o kterých není v Písmu žádná zmínka. Regulativní princip je naproti tomu mnohem důraznější. Pro každou část naší bohoslužby vyžaduje biblicky podložené specifické oprávnění. Drží nás na pevném základu Písma. Měli bychom regulativní princip v dnešní době zastávat? Určitě ano, ale naneštěstí ani tento princip nejde dostatečně daleko. Problém spočívá v tom, že se omezuje na záležitosti spojené s bohoslužbou. Potřebujeme princip, který se nevztahuje pouze na bohoslužbu, ale týká se naprosto celé církevní organizace, včetně její samosprávy, evangelizace, chodu atd. A je třeba jít ještě dál a stanovit princip, na jehož základě rozlišíme dočasně platné či kulturně specifické části Bible a části stále platné, tedy závazné. Princip, podle kterého určíme, co je v Písmu závazné, budeme nazývat normativní test. Je nějaký úsek Písma pro nás vzorem, kterého se máme držet? Anebo se jednalo o záležitost kulturně specifickou nebo dočasně platnou? Normativní test je interpretační metoda, která nám umožňuje se rozhodnout.

V tomto ohledu si musíme uvědomit, že někteří evangelikálové přicházejí s překvapivými testy, na základě kterých by se určilo, co je závazné. Někteří tvrdí, že učení a zvyklost Starého zákona je platná pouze tehdy, je-li znovu zmíněna v Novém zákoně. Potom tedy na základě uvedeného testu poukazují na to, že čtvrté přikázání už neplatí! Tento test je očividně nesprávný, neboť Kristus bral celý Starý zákon jako autoritativní slovo Boží. Také Pavel učí, že celé Písmo je inspirované a autoritativní (2. Tim. 3, 16). Apoštol Petr říká totéž. Nový zákon vskutku učí, že obřadní zákon je naplněn a zrušen s příchodem Krista. To se však zcela liší od tvrzení, že celý Starý zákon je neplatný, pokud se neopakuje v Novém zákoně. Tento pochybný test okamžitě zavrhuje většinu Bible.

Některá nevhodná pravidla

Existují další překvapivé testy, se kterými přicházejí někteří evangelikálové. Uvádí se v nich toto:

Biblické texty jsou pro křesťany v dnešní době závazné pouze tehdy, jsou-li:

a) podstatné pro spasení,

b) obsažené v životě a učení Krista,

c) založené na charakteru Boha

d) nebo souvisejí-li s řádem stvoření.

Není třeba se těmito názory zabývat podrobněji, jedině poznamenat, že ruší většinu podrobných praktických pokynů, které nacházíme v epištolách. Jako důvod uvádějí, že většina z nich má pouze dočasnou platnost. Jací evangelikálové přicházejí s takovými testy? Samozřejmě noví evangelikálové, kteří neustále hledají způsoby, jak Bibli zlehčit a zbavit se její autority. Nelíbí se jim její pravidla a nehodlají se jimi řídit. Předkládáme testy Bible samé, všechny jsou jasné a zřejmé, s jejich pomocí zjistíme, zda text popisuje záležitost dočasně či trvale platnou. Text může mít formu příkazu, příkladu chování, principu nebo pokynu o struktuře církve.

1. Celé Písmo je v dnešní době závazné, jestliže samotné daný text neomezuje. Už jsme si všimli, jak se v Novém zákoně ruší doslovná platnost obřadního zákona (avšak ne jeho zásadní principy, o kterých se zmíníme později). Dalším příkladem je "zastře- šování" znamení a divů, které, jak říká Lukáš, prováděla pouze skupina apoštolů. Další Písma uvádějí, že měly specifický účel související s tehdejší dobou. Na druhé straně neexistuje žádné časové a místní omezení textů pojednávajících o tom, jak by se měla spravovat církev.

2. Celé Písmo je v dnešní době závazné, jestliže není pozměněno (v témže textu nebo později), nebo jej nepopírá žádný jiný text. Každý oddíl Písma máme vykládat ve světle jiných textů (1K 2,13). Příkladem pozměněného textu je Pavlova zvláště důrazná výzva, abychom zůstali svobodní (1K 7,8). Dále říká, že "to je dobré vzhledem k tomu, co má přijít" (verš 7,26).

Příkladem později upravené povinnosti je ta, kterou uložil Pán učedníkům, když je poslal ohlásit svůj příchod židovským městům (Mt 10,1-10). Měli uzdravovat nemocné, očišťovat malomocné, křísit mrtvé a vymítat démony. Neměli si brát peníze ani náhradní oblečení, ale žít z pohostinství jiných. Jsou tyto příkazy v dnešní době závazné? Nejsou, protože je Pán zásadně upravil na konci své pozemské služby (Lk 22,35-36).

Může se stát, že text předkládá křesťanskou povinnost, ale nějaký jiný oddíl Písma ji popírá. Mohlo by to znamenat, že jsme ji původně chybně považovali za křesťanskou povinnost. Na to je ovšem třeba dát velký pozor, neboť někteří spatřují rozpory tam, kde nejsou. Například noví evangelikálové falešně popírají Pavlovy jasné příkazy, že ženy nemají kázat. Každý rozumně uvažující vidí, že se uchylují k textům, které nejsou v rozporu s Pavlovými příkazy (např. Sk 2,17; 21,8-9; 1K 11,5)

Ani jedné z těchto žen nebylo řečeno, aby se zapojila do kázání na veřejnosti.

3. Celé Písmo je v dnešní době závazné kromě případů, kdy se zřejmá povinnost objeví nejasně pouze v jednom textu, aniž by byla zmíněna v nějaké jiné části. Opět mluvíme o principu, že Písmo musí vykládat samo sebe a že texty musíme porovnávat (1K 2,13). Jestliže je učení neobvyklé, ojedinělé a výlučné, možná to naznačuje, že je nesprávně ztotožňujeme se závaznou povinností. Je důležité se ptát, zda se toto učení objevuje na více než jednom místě.

4. Celé Písmo je v dnešní době závazné, jestliže pasáž nepopisuje nemorální nebo bezbožné chování. Toto pravidlo je evidentně biblické, neboť deset přikázání a další pokyny v celé Bibli odsuzují hříšné chování.

5. Celé Písmo je v dnešní době závazné, jestliže nelze ukázat a dokázat, že se vnější výraz poslušnosti obměňuje v různých kulturách. (Použije se pravidlo z Ř 14,17). Jinak řečeno, je příkaz oděn v kulturním hávu? Princip je důležitý, ale způsob jeho vyjádření se mění? Je to pátý test, nad kterým budeme uvažovat ve zbývající části článku.

Co přesně znamená chování podmíněné kulturou? Jedná se o životní styl určitého národa nebo oblasti, který se možná předával z generace na generaci. Jedná se o soubor společenských zvyků příznačných pro danou oblast. Muslimové považují kulturu za náboženskou záležitost. Pravé náboženství pro ně zahrnuje přizpůsobení se stylu oblékání a zvykům, které Arabové přijali a zachovávají od určitého období svých dějin. Islám je z velké části kulturní. Naproti tomu křesťanství není vázané na jednu kulturu, je tedy nadkulturní. Jsou zde prvořadé duchovní a morální hodnoty, ne přijetí východní kultury.

Když tedy Bible popisuje praxi prvotních křesťanů, musíme rozlišovat mezi jejím duchovním a morálním účelem, a čistě kulturním aspektem. V Bibli zaznamenané umývání nohou hosta vyjadřovalo pokoru spolu s laskavostí, dobrou vůlí a ochotou pomoci. Ve všech generacích je důležitá právě pokora, laskavost, dobrá vůle a ochota pomoci. Umývání nohou byl společenský zvyk tehdejší doby a oblasti. V zemích s chladným podnebím, kde se otevřená obuv nenosí a kde cesty nemusejí být prašné, není umývání nohou součástí kultury a zůstalo by nepochopeno. Klademe si otázku, zda je nutné vyjádřit pokoru, laskavost a jiné vlastnosti tímto konkrétním způsobem. Považuje Bůh umývání nohou za nezbytné? Je to jediný opodstatněný způsob, jak projevit výše jmenované ctnosti? Většina rozumně uvažujících by na každou otázku odpověděla záporně. V umývání nohou nespočívá žádný specifický duchovní význam nebo projev laskavosti. Šlo o praktický projev zdvořilosti tehdejší kulturní oblasti. Jednalo se o kulturně specifické vyjádření pokory a zdvořilosti. Abychom zjistili, zda je v dnešní době závazné vyjádřit příkaz doslovně, anebo zda to důležité tkví v zásadním principu, je třeba si klást tyto jednoduché otázky:

Jestliže je odpověď na obě otázky kladná, potom je fyzický, vnější čin kulturně specifický a není nutné jej provádět v dnešní době, ačkoli princip se musí dodržovat a vyjadřovat způsobem odpovídajícím současným podmínkám.

Jestliže je odpověď na obě otázky nebo pouze na jednu z nich záporná, potom je konkrétní praxe prvotní církve v dnešní době stále nezbytná. Má stále platný význam a měli bychom ji zachovávat.

Tabulka (na konci článku) nazvaná Testy, jak zjistit, zda je příkaz třeba doslovně dodržovat, předkládá osm příkladů činností popsaných v Novém zákoně. Obsahuje odpovědi na otázky A a B. Jedná se o jednoduchý prostředek, který má ukázat, že tomu, než kterýkoli biblický zvyk označíme jako kulturně specifický, předchází jednoduchá logická úvaha. Zamysleme se nad ženami, které nesměly kázat Boží slovo mužům a vést církev. Šlo o společenský zvyk? Všeobecně řečeno ano. Odpověď na první otázku naznačuje, že se zákaz možná týkal pouze tehdejší doby. Ale je třeba odpovědět ještě na druhou otázku. Mohl by zásadní princip být vyjádřen stejně dobře nějakým jiným způsobem? Odpověď je v tomto případě jistě záporná.

Jak jinak by ženy mohly mlčet než tak, že by mlčely? Určitě se jednalo o případ, kdy to vyžadovala kultura, ale Pán to od nich také vyžaduje stále. Nařizuje, aby nekázaly ani nevedly církev, a ať se snažíme sebevíc, nemůžeme přijít na žádný alternativní způsob vyjádření tohoto příkazu. Nařízení, že ženy nesmějí kázat nebo vést církev, zdůvodňuje stejně tak apoštol Pavel z hlediska teologického. Z toho vysvítá, že zatímco tyto zákazy možná vyžadovala tehdejší kultura, požadoval to Bůh také z důležitých duchovních důvodů. Jde tudíž o záležitost, která stojí mnohem výše, nad kulturou.

Jestliže je odpověď na některou ze dvou otázek testu záporná, znamená to, že přesně ta forma projevu poslušnosti, která je v Bibli uvedená, je nezbytně nutná. Příkaz lze zachovávat jedině doslovně.

A co příkaz, že bychom měli pracovat vlastníma rukama snad jako řemeslníci nebo dělníci? Mají ho všichni křesťané doslovně dodržovat? (Pavel vyžaduje manuální práci v Ef 4,28 a 1Te 4,11.) Nesmíme tedy pracovat duševně?

Otázka A zní, zda vnější forma projevu poslušnosti byla v tehdejší době společenským zvykem. Odpověď je jistě kladná, neboť přestože existovali ti, kdo pracovali duševně, drtivá většina lidí se musela živit manuální prací. Existuje alternativní vyjádření?

Otázka B zní, jestli by princip tvořící základ příkazu mohl být vyjádřen nějakým jiným způsobem. Co je zde tím zásadním principem? Jak říká Pavel, je to skutečnost, že bychom měli být schopni žít čestně, neměli bychom krást nebo žebrat a také mít prostředky na pomoc jiným. To jsou základní účely příkazu. Můžeme je splnit jinou formou práce než manuální? Jistěže ano. Kulturní podmínky se změnily, a odpověď je kladná. Jak tedy ukazují dvě kladné odpovědi, Pavlův příkaz byl vyjádřen formou, která vyhovovala tehdejší kultuře. Důležitý princip je oděn v kulturním hávu. Přestože byl apoštolský příkaz adresován prostému lidu, počítal Pavel s jeho přijetím i v řadách inteligence. Tehdejší poměrně malý počet těchto vzdělaných lidí si nepochybně uvědomil širší platnost Pavlova výroku.

Křest a Večeře Páně jsou příklady činností, které určitě nebyly kulturně specifické.

Otázka A zní: Jednalo se o společenské zvyky? Jistě ne v té formě, jak to Pán přikázal. Křest proselytů se zcela lišil od křtu vyjadřujícího pokání, jenž ustanovil Jan a později přikázal Kristus. Křesťanský křest byl novým jevem. Nikdy předtím se neprováděl. Podobně Večeře Páně byla záměrnou odchylkou od paschální večeře s novým významem a využitím. Ani v jednom případě se tudíž nemohlo říci, že křesťanská církev jednoduše pokračovala v existujícím společenském zvyku. Obě nařízení byla nepochybně nově vytvořena pro Kristovu církev. V těchto případech se nejedná o kulturní háv.

Otázka B zní: Mohly by principy tvořící základ Kristových příkazů být vyjádřeny nějakým jiným způsobem než tím, který používala prvotní církev? Jak? Jak jinak bychom mohli vyjádřit úplné očištění, smrt a vzkříšení než křtem vodou? Jak jinak bychom mohli vyjádřit jedení a pití (Pánova vlastní představa naprosté oddanosti), stejně jako společenství vzájemně si blízkých lidí jinak než lámáním chleba a pitím z kalicha? Záporné odpovědi v obou případech naznačují, že zde nedochází k naprosto žádné komplikaci vyplývající z kultury. Nařízení jsou závazná přesně v té podobě, v jaké byla dána.

Žádný chaos

Účelem tohoto článku není předložit dlouhý seznam všech křesťanských povinností, ale pouze prokázat, že Bible není žádná chaotická změť. V současném klimatu neposlušnosti vůči biblickým příkazům, kterou pozorujeme mezi evangelikály, dochází mnoho věřících k závěru, že Bible není jasná. Říkají si: "Jestliže bibličtí učitelé mohou zastávat rozdílné názory na tak mnoho problémů, jak potom mohou obyčejní věřící vědět, co je správné?"

Noví evangelikálové ženou křesťany ještě dále v pochybnostech o užitečnosti a jasnosti Bible. Říkají, že Bible nepředkládá podrobný soupis zákonů pro křesťanský život nebo fungování církví. Neustále tvrdí, že je chaotická a rozporuplná.

Sami si však volí tento pohled na Bibli, protože se jí nechtějí řídit. Ve skutečnosti je Bible jasná a důsledná a je poměrně jednoduché zjistit, kde je příkaz ovlivněn tehdejší kulturou, a to tak, že si položíme podobné jednoduché otázky, jak jsme si právě ukázali.

Bibli můžeme důvěřovat jako celku, neboť je to inspirované neomylné Boží slovo. Dává podrobné příkazy a principy, aby jimi řídila veškerou činnost věřícího jednotlivce a církve. Rozhodně nelze důvěřovat novým evangelikálům. Nelíbí se jim vláda Boha v jejich životech a neustále napadají charakter Bible. Na jedné straně tvrdí, že jí věří, ale na straně druhé ji očerňují a co nejvíce zlehčují její čistotu a autoritu.

Netvrdíme, že principy předložené v tomto článku vyřeší všechny problémy, ačkoli by měly vyřešit většinu z nich. Nějaké potíže přetrvají, to však nebude způsobené žádnou nedostatečností Bible, ale nedostatečností nás vykladačů. Ve všech životních oblastech jsou totiž lidé schopni přít se o ty nejjednodušší a nejobyčejnější záležitosti.

Zamysleme se například nad tím, zda je pokrývání hlav žen v dnešní době závazné. Čtenáři si povšimnou, že se tato záležitost neobjevuje v tabulce, která je ke článku přiložena. Problém spočívá v tom, že nejkonzervativnější vykladači odpovědí jinak na otázky testu.

Otázka A zní: Bylo pokrytí hlavy společenským zvykem? Většina lidí odpoví kladně. Určitě to byl společenský zvyk v Korintu, a v mnoha dalších oblastech tehdejšího světa.

Otázka B zní: Mohl by zásadní princip být stejně vyjádřen nějakým jiným způsobem? V tomto směru se setkáváme s neshodou mezi nejhorlivějšími milovníky Písma. Někteří odpovídají záporně, jiní kladně. Ti první spatřují v pokrývání hlavy neměnné nařízení, které s kulturou nesouvisí. Ti druzí namítají, že styl oblékání v době Starého zákona se liší od stylu Nového zákona, od jedné oblasti a epochy ke druhé a že by se obecně měl křesťan oblékat způsobem odpovídajícím jeho době.

Jistý vůdce

Připouštíme, že i nadále budou existovat rozdíly ve výkladu, a to dokonce i mezi těmi, kdo se pevně drží Božího slova. To má však hodně daleko k chaosu, o kterém hovoří noví evangelikálové. Bůh dal ve svém Slově bohatství podrobných předpisů a říká přesně, jak by se církev měla spravovat. Jedním z projevů kacířství dnešní doby je popření toho, že Bůh dává specifické instrukce týkající se pořádku v církvi a chování. Božímu slovu je třeba vždy věřit, přijímat ho a důvěřovat mu. Bůh nás v něm učí, jak poznat, kde se jedná o výjimky ze všeobecného pravidla, že Písmo je vždy závazné.

Co je závazné a co je pouze kulturně specifické?

Testy, jak zjistit, zda je třeba příkaz doslovně dodržovat.

  A: Byl onen čin, zásadní princip, vyjádřen společenským zvykem? B: Mohl by být stejně vyjádřen nějakým jiným způsobem?
Měli bychom pracovat vlastníma rukama? ANO ANO
Ženy by neměly kázat ani vést církev. ANO NE
Měli bychom si navzájem umývat nohy? ANO ANO
Měli bychom se vzájemně zdravit svatým políbením? ANO ANO
Měli bychom zachovávat Večeři Páně? NE (nové) NE
Měli bychom zachovávat křest? NE (nové) NE
V čele sboru by měli stát starší. ANO NE
Měli bychom kazatele finančně podporovat? ANO NE

Dvě kladné odpovědi znamenají, že je přítomen kulturní aspekt. Princip obsažený v příkazu je třeba zachovávat, ale způsob jeho vyjádření se změnil.

Každá záporná odpověď znamená, že příkaz je nutné doslovně zachovávat. Princip je možné vyjádřit pouze v té podobě, jak ho prováděla prvotní církev. Je nadkulturní.

Daleko více se o této problematice, včetně přehledu o mnoha nařízených zvyklostech, můžete dozvědět na čtyřech přednáškách kursu pro externisty Pastorálních studií Londýnského reformovaného baptistického semináře (Pastoral Studies of the London Reformed Baptist Seminary). Informační leták semináře můžete obdržet na adrese The Registrar, LRBS, Metropolitan Tabernacle, Elephant and Castle, London SE1 6SD.

Masters P.: Is the Bible Always Binding for Today? Sword and Trowel, The Metropolitan Tabernacle, London, 1995 No. 2 (pp. 4-8).

- Přeložila Marta Hudousková -