Zápas o duši:

Multikulturalismus a křesťanská láska

Verze pro tisk

 

Boží prozřetelnost

Moje babička, selka, běžná katolička říkávala: „Vše, co se na světě děje, je Boží dopuštění.“ Znala růženec, Bibli nikoli. Jak by mohla, vždyť žádnou ani nevlastnila. V tom, že vše je Boží dopuštění, ale měla absolutní pravdu. I dnešní migrace z Blízkého východu a Afriky do Evropy je Boží, cílevědomé dopuštění, které se nám moc nemusí líbit. Hospodin, Bůh, totiž o sobě prohlašuje:

  • Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. (Iz 46:10)

Náš Bůh je ve všem svrchovaný. Je počátek i konec. Je alfa i omega všech fyzických věcí viditelných i duchovních skutečností neviditelných. Je to On, kdo stvořil věky, tedy historii, která se odvíjí v tomto prostoru a čase.:

  • … v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. (Žd 1:2)

Bůh není subjekt svého stvoření, přestože jej cele prostupuje (Jr 23:24). Je prozřetelný, protože prozírá „zvenku“ celou, časoprostorovou, minulou, přítomnou i budoucí, historii. Ta nemůže být změněna, nemůže probíhat jinak než tak, jak ji na věčnosti, na nebesích ustanovil. Nikdo ji nemůže změnit:

  • Rozhodne-li se k čemu, kdo to zvrátí? Udělá, co se mu zachce. (Jb 23:13)

Boží chtění je spravedlivé a milosrdné ve všech skutcích, proto vyústí v ten nejsvatější důsledek, jenž je v naprostém souladu s Jeho svatou vůlí (Ž 145:17).

Rozdělení národů

Do Jeho svaté vůle také spadá rozdělení padlého lidstva na početné kultury, vzájemně se lišící jazykem, zvyky, vzhledem, a pohledem na svět a bytí. Bůh prozřetelně rozčlenil celé padlé, hříšné lidstvo na odlišné národy, a určil jim ohraničená bydliště.

  • On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel [= katoikia, tj. bydliště]. (Skutky 17:26)

Důvod byl prostý. Urbanismus, městská aglomerace, shluk lidí, dav, se cítí anonymněji, soustředí se více na hřích, člověčinu, humanistickou spolupráci, technický pokrok a v důsledku zavrhne Boha. Na druhé straně izolovanější, venkovský, obzvláště horský člověk, více pociťuje svou závislost na „vyšší moci“. Proto bývá otevřenější k „nebeským věcem“, ať již v Božím, biblicky pravdivém nebo modlářském, falešném smyslu. Nikoli absolutně, ale obecně vzato směs, konglomerát lidí, má mnohem menší potřebu hledat Boha než zapadlejší, osamělejší lidé:

  • Bůh to učinil proto [= hranice lidských sídel], aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. (Sk 17:27)

Jak k rozčlenění lidstva na různé kmeny a národy došlo? Popotopní lidstvo neposlouchalo Boha stejně jako to předpotopní. Bůh výslovně Noemovi a jeho synům přikázal, aby naplnili zemi, tzn. aby se rozprostřeli po vší souši:

  • Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi…“ (Gn 9:1)

Noemovi potomci se jistě rádi množili, ale k naplňování země se vůbec neměli. Setrvávali pospolu, koncentrovali se na sebe, na své schopnosti a na svůj sebestředný humanismus, který vždy prchá od Boha:

  • Celá země [= všichni lidé] byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Na to řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ (Gn 11:1-4)

Lidé byli jednotní v řeči i činech. Byli pyšní na svůj technologický pokrok. Vynalezli levnější a použitelnější pálené cihly. Polní cesty nahradili asfaltovými, do kterých se již vozy nebořily. Jejich pyšná touha po bohorovnosti jen kopírovala antropocentrickou touhu Evy a Adama:

  • Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte [=ze stromu poznání], otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé. (Genesis 3:5)

Snaha vyšachovat Boha ze hry byla původní příčinou pádu člověka, potažmo celého stvoření, které měl spravovat. Tato touha po bohorovnosti přetrvává dodnes pod škraboškou humanismu. Bůh předešel tuto sebezničující touhu lidstva následovně:

  • I sestoupil Hospodin, aby shlédl město i věž, které synové lidští budovali. Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim řeč, aby si navzájem nerozuměli. I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi. (Gn 11:5-9)

Rozehnáním sebezbožňujících „synů lidských“ Bůh diferencoval lidstvo do mnoha rozličných kultur. Tak prodloužil historii lidstva za tím jedinečným, svrchovaným účelem, aby projevil svou výsostnou dobrotu, aby se slitoval a smiloval, nad kým chce, tj. aby v každé generaci spasil část svého zaslíbeného lidu z Židů a pohanů (Ex 33:19). Rozčlenil lidstvo do různých plemen a jazykově odlišných kultur, aby minimalizoval sjednocení lidstva. Srocení lidských kultur ve jménu člověka, humanismu, antropocentrismu je vždy namířeno proti Bohu. Kromě toho koncentrace lidí napomáhá hříchu, protože hřích vždy hledá společníka. Se vzrůstající hustotou obyvatelstva zločinnost stoupá, se snižující hustotou klesá. Např. až dvanáctkrát více vražd je dokonáno na sto tisíc obyvatel ve městech než na venkově. Kulturní jednota postavená na základě hříšného humanismu Boha vylučuje, člověk se stává sám sobě bohem. Rozdrobenost a izolace kultur podporuje určitou touhu hledat Boha (Sk 17:27).

Písmo odmítá mísení kultur

Multikulturalismem myslíme ideologii, která hlásá, že na jednom geograficky a politicky vymezeném prostoru se může, ku prospěchu všech, souběžně vyskytovat více kultur, které si jsou jazykově anebo nábožensky výrazně vzdálené. Zastánci blahodárných vlivů multikulturalismu věří, že se tyto paralelní kultury mohou ve jménu lidství vzájemně láskyplně „opylovat“. Sjednocování vzdálených kultur, jak jsme si výše uvedli, je v přímém rozporu s Božím záměrem. Je to humanistický, nikoli Boží úmysl. Bůh dbá na oddělení kultur. To platí obzvlášť, když šlo o tělesný Boží lid, o „kulturu“, kterou ustanovil sám Bůh starozákonnímu Izraeli:

  • Jestliže však přece odpadnete [= od „kultury“, kterou jsem vám dal] a přimknete se ke zbytku těch pronárodů, které ještě zbyly mezi vámi, a jestliže se s nimi spřízníte sňatkem a budete se mísit s nimi a oni s vámi, tedy jistotně vězte, že Hospodin, váš Bůh, už před vámi ty pronárody nevyžene. Stanou se vám osidlem a léčkou, karabáčem na vašich bocích a trny v očích, dokud nevymizíte z této dobré země, kterou vám dal Hospodin, váš Bůh. (Joz 23:12,13)

Stejně exkluzivně to platí, když dnes jde o duchovní, zaslíbený Boží lid, novozákonní církev stvořenou z Židů a pohanů:

  • Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: ‘Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.’ (2K 6:14-16)

Jestliže vám výše uvedené verše navozují mísící se dnešek, kdy do církve pronikají častěji a ve větší míře světské hodnoty, není to čistě náhodná podobnost.

Neslučitelnost vzdálených kultur

Hospodin také slovy proroka Daniela předpověděl neslučitelnost vzdálených kultur. Babylonský král Nebúkadnesar měl sen, který zapomněl. Byl z něho ale tak rozrušen, že si na něj chtěl nejen stůj co stůj vzpomenout, ale i znát jeho výklad. Mudrcové a hvězdopravci nebyli sto mu sen připomenout, tím méně vyložit. Proto byli rozsekáni na kusy a z jejich domů se stalo hnojiště (Da 2:5,12,13). Sen byl veledůležitý, protože jeho výklad je Boží prozřetelné proroctví, které se vztahuje až k dnešním dnům, a dále, k druhému příchodu Pána Ježíše Krista.

Před Nebúkadnesara byl nakonec předveden Daniel, jemuž Bůh sen zjevil v nočním vidění. Daniel proto mohl králi sen nejen připomenout, ale i vyložit. Dále jen ve zkratce, zvídavější čtenář si jistě přečte celou 2. kapitolu knihy Daniel. Tedy, král Nebúkadnesar ve snu viděl velikou sochu:

  • Hlava té sochy byla z ryzího zlata, její hruď a paže ze stříbra, břicho a boky z mědi, stehna ze železa, nohy dílem ze železa a dílem z hlíny. (Da 2:32,33)

Socha zobrazuje posloupnost lidských království, potažmo závažnou historii, tak jak byla ustanovena Bohem (Da 2:21a). Hlava reprezentuje Babylon, paže Medo-Persii, boky Řecko, nohy a prsty Řím. Významnost království, cena kovu, klesá od hlavy k patě. Daniel vyložil závěrečnou část snu, týkající se Římské říše, následovně.

  • Prsty nohou dílem ze železa a dílem z hlíny znamenají, že království bude zčásti tvrdé a dílem křehké. Že jsi viděl železo smíšené s jílovitou hlínou, znamená, že se bude lidské pokolení mísit [= bude snaha mísit různé kultury ve jménu člověka], avšak nepřilnou k sobě navzájem, jako se nesmísí železo s hlínou [= tomu zamezí Bůh]. (Da 2:42-43)

Dědicem a pokračovatelem Římské říše, v nejširším slova smyslu, je evropská civilizace, která svou kulturou, kolonizací, technologií, filozofií, uměním a právem ovlivnila do jisté míry všechny části světa. Římská říše je v Nebúkadnesarově snu zobrazena křehkými nohami ze směsi železa a hlíny. Celá socha, všechna historická království světa, ať jsou ze zlata, stříbra, mědi nebo železa, ve skutečnosti stojí na křehoučkých železno-hliněných prstech multikulturalismu. Bůh nedopustí rebabylonizaci, nedopustí, aby se různé kultury plně sjednotily v uniformní, humanistické, bohorovné lidstvo. Tam, kde se člověk snaží, z pyšné „lásky“ k lidstvu, smíchat železo s hlínou v jedno, tam je vždy nakonec z Boží vůle pád.

Bůh již zmařil humanistickou touhu po sjednocení

V antropocentrických, bohorovných královstvích ze zlata, stříbra, mědi, železa a hlíny je slučování kultur zakódováno z mocensko-politických důvodů. Dnešní padlé, zbožštěné lidství věří, že je možné míchat různé kultury, protože jsou údajně rovnocenné. Nejsou. Mnoho důvěřivých a upřímných lidí propaguje multikulturalismus. Věří, že jednoho krásného dne se všechny kultury sjednotí v jedinečnou, humanistickou, pacifistickou, altruistickou, globální, všeobjímající, láskyplnou kulturu. Kdyby tomu tak bylo, lidstvo by se navrátilo ke stavbě další babylonské věže bohorovnosti, namířené proti Nebesům. To Bůh nepřipustil a nepřipustí. Ježíš Kristus svým prvním a budoucím druhým příchodem již navždy vyloučil sjednocení lidstva.

Kristův první příchod

Ježíš Kristus se narodil na území Římské říše. Když přišel poprvé, stal se člověkem, aby nesl hříchy svého lidu, který Otec vyvolil, Syn vykoupil a Duch svatý znovuzrodil. Tak ustanovil výjimečnou, nemísitelnou „kulturu“ svého lidu v Kristu, která je ve své příčinné podstatě naprostý protiklad všem zbývajícím lidským kulturám, uvězněných v Adamovi. Bůh si stvořil, jak slíbil Mojžíšovi (Ex 19:5,6), pro svou slávu, pro své království, své podané, kteří již dnes přebývají jak na zemi v tělech, tak v nebesích dočasně bez těl.

  • Vy však jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu´, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy [= satana] do svého podivuhodného světla [= Krista]. (1Pt 2:9)

Všechny minulé i dnešní pokusy sjednotit lidstvo, veškeré úsilí přetrumfnout Boha mísením kultur bylo navždy odsouzeno k zániku již prvním příchodem Ježíše Krista. Bůh to zjevil králi Nebúkadnesarovi v závěru jeho snu, který mu připomněl Daniel.

  • Viděl jsi, jak se bez zásahu rukou utrhl kámen [= Ježíš Kristus] a udeřil do železných a hliněných nohou sochy [= do mísení kultur] a rozdrtil je, a rázem bylo rozdrceno železo, hlína, měď, stříbro i zlato, a byly jako plevy na mlatě v letní době. Odnesl je vítr a nezbylo po nich ani stopy. A ten kámen, který do sochy udeřil, se stal obrovskou skálou [= Královstvím Ježíše Krista] a zaplnil celou zemi. (Da 2:34,35)

Ježíš Kristus je ten drtící kámen, který tříští humanistické snahy po sjednocení všech kultur ve jménu antropocentrismu, který je nepřátelský Bohu. Sám Ježíš Kristus je ta obrovská skála a kámen, na níž buduje svou církev, která zaplňuje celou zemi a kterou nepřemohou ani brány pekel, tj. lidská sebestřednost.

  • A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále [= která rozdrtila všechna zlatá, stříbrná, měděná i železno-hliněná království] zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. (Mt 16:18)

Kristus je ta skála, nikoli Petr. Argument v kontextu přece pátrá po totožnosti Krista, nikoli Petra (Mt 16:13-18). Kristus a Jeho tělo, Jeho lid je ta síla, která maří na celém světě sjednocování kultur nepřátelských Bohu. Proto Evropská unie, aniž by si to uvědomovala, nechce o svých židovsko-křesťanských základech ani slyšet.

Kristův druhý příchod

Daniel dále vyložil králi Nebúkadnesarovi závěr jeho snu takto.

  • Ve dnech těch králů dá Bůh nebes povstat království, které nebude zničeno navěky, a to království nebude předáno jinému lidu [= konečné, věčné, kralování Ježíše Krista na nové zemi a nebi, žádné další antropocentrické vlády]. Rozdrtí a učiní konec všem těm královstvím, avšak samo zůstane navěky, neboť jsi viděl, že se utrhl ze skály kámen bez zásahu rukou a rozdrtil železo, měď, hlínu, stříbro i zlato [= Kristus při svém druhém příchodu rozdrtí všechny lidské vlády a multikulturalismy]. Veliký Bůh dal králi poznat, co se v budoucnu stane [= první i druhý příchod Ježíše Krista]. (Da 2:44,45a)

Všechna současná i historická antropocentrická království a vlády budou s konečnou platností provždy rozmetány druhým příchodem Ježíše Krista. Přestane existovat možnost stavět další, humanistické, člověka oslavující babylonské věže, které by sjednocovaly bezbožné kultury, nutně namířené proti pravému Bohu.

  • Raduj se, nebe a svatí, apoštolové i proroci, protože Bůh vynesl nad tím městem rozsudek, jaký ono vyneslo nad vámi. A jeden silný anděl pozvedl balvan, těžký jako mlýnský kámen, vrhl jej do moře [= bezbožné národy] a zvolal: „Tak rázem bude svržen Babylón [= světový systém], to veliké město, a nebude po něm ani památky.…“ (Zj 18:20,21)

Mísení kultur v dnešní Evropě

Mísí se zde převážně vzdálené kultury, přičemž ani ta evropská, post-křesťanská, ani ty africké a asijské neznají biblického Boha zjeveného v Písmu. Z toho, co jsme si již řekli, vyplývá, že by bylo lépe, kdyby každá zůstala osamocena. Mísení těchto kultur jen urychlí a zesílí bolest nevyhnutelného a konečného pádu.

Každý normální, přirozený člověk, má v sobě Bohem vložený smysl pro slitování nad trpícími. Sám jsem byl uprchlíkem s manželkou a s dvěma velmi malými dětmi, s jediným majetkem – batohem plným plenek, bez centu, mobilu, s minimálními informacemi, a v tehdejších USA bez jakékoli státní podpory nebo jazykové výuky. Amerika nám tehdy (1969) hmotně nepomohla. Přijala nás podmíněně na dva roky a dala nám svobodu v rámci zákona, což jsme v ČSSR neměli. I peníze za letenku jsme do posledního centu spláceli. Pomohli ale Američané. Dodnes zadržuji slzy, když si na to vzpomenu.

Dnešní, převážně muslimská migrační tsunami do Evropy je ve všem jiná. Je to masivní, organizovaná, destruující invaze dožadující se pouze „práv“. Je to Boží dopuštění, je to Jeho soud. Při impotenci, přesněji sobectví Evropanů mít děti, a muslimské superporodnosti, je jen otázka několika desetiletí, kam se evropská postkřesťanská kultura z Božího dopuštění propadne. Obecnou paralelu vidíme v Izajášovi 10. Za Asýrii dosaďte současnou, převážně muslimskou invazi a za rouhavý pronárod dnešní postkřesťanskou, humanistickou Evropu:

  • „Běda Asýrii, metle mého hněvu, té holi, skrze kterou projevím svůj hrozný hněv. Posílám ji na rouhavý pronárod, proti lidu, proti němuž plane má prchlivost; dávám jí příkaz, aby kořistila a kořistila, loupila a loupila, aby jej šlapala jako hlínu na ulicích. Ona si to však představit nedovede, neuvažuje o tom v svém srdci, myslí jen na to, jak by vyhubila, jak by vymýtila nemálo pronárodů. Říká: »Což nejsou mí velitelé zároveň králi? Což nedopadlo Kalno jako Karkemíš? Nebo Chamát jako Arpád a Samaří jako Damašek?« Jako sáhla moje ruka po královstvích bůžků - a jejich tesané modly byly nad jeruzalémské i nad samařské -, cožpak s Jeruzalémem a jeho modlářskými stvůrami nenaložím, jako jsem naložil se Samařím a jeho bůžky?“ (Iz 10:5-11)

Bůh však Asyřanům (muslimským nájezdníkům) v poslední den soudu medaile za zásluhy zničení rouhavého pronároda (humanistické, postkřesťanské Evropy) neudělí. Jejich konečné místo Bůh ustanovil v ohnivé lázni, přestože konají Jeho vůli, přestože je používá jako svou sekeru, pilu, metlu a hůl, aby projevil svůj hněv nad pronárody, které se klaní modlám humanismu:

  • Až Panovník přivede ke konci celé své dílo na hoře Sijónu a v Jeruzalémě, řekne: „Ztrestám asyrského krále pro ovoce jeho velikášského srdce, i to, co je v jeho povýšených očích proslavené, neboť řekl: »Vykonal jsem to silou své ruky a svou moudrostí - vždyť se v tom vyznám. Zrušil jsem hranice národů, co nakupily, to jsem vydrancoval a jako býk jsem svrhl vládce z trůnu. Jako hnízdo nalezla má ruka bohatství národů; jako se vybírají opuštěná vejce, tak jsem vybral celou zemi. Nikdo ani křídlem nezamával, nikdo zobák neotevřel a nepípl.« Což se smí sekera holedbat nad toho, kdo jí seká? A pila povyšovat se nad toho, kdo jí řeže? Jako by metla mohla švihat toho, kdo ji zvedá, nebo hůl se vynášet, že není dřevo.“ Proto pošle Pán, Hospodin zástupů, na asyrské vypasence úbytě a pod asyrskou slávou to zapraská praskotem ohně. (Iz 10:12-16)

Humanistická láska

Všechen běh světa je udržován Boží obecnou milostí a láskou. Kdyby se Bůh ke svému stvoření obrátil zády (deismus), vše by se zhroutilo. Přesto nás nese a udržuje svým mocným slovem (Žd 1:3a), ačkoli si to hříšný člověk nezasluhuje.

  • … on dává svému slunci svítit na zlé [= lidé bez Krista] i dobré [= lidé v Kristu] a déšť posílá na spravedlivé [= ospravedlněné Kristem] i nespravedlivé [= neospravedlněné Kristem]. (Matouš 5:45)

Proto i ti, kteří Boha odmítají, mají často dostatek chleba, ošacení, střechu nad hlavou, zdraví, prožívají všemožná požehnání a potěšení. Bývají nadáni různými talenty, uměleckými sklony a zručností, žijí v pěkném prostředí a netrpí nouzí. Celý tento svět je obraz Boží obecné milosti a lásky. Jen díky ní mohou lidé prožívat příbuzenskou lásku (storgé, στοργή), bratrskou lásku mezi přáteli (filia, φιλια) i erotickou lásku (erós, ερως) mezi manžely. Mohou se těšit z rodiny, dětí, přátelství, umění, vědy, sportu, práce, a často i z toho, že žijí v míru a hojnosti. I ti kdo Bohu odporují, jsou víceméně k sobě navzájem soucitní, zdvořilí, ohleduplní, usměvaví, štědří, nápomocní atd. Nicméně ani jedna stránka obecné milosti a lásky však nezahrnuje Boží odvěkou, bezpodmíněnou, spásnou lásku a milost, kterou Bůh zahrnuje svůj lid, tj. církev.

Člověk stojící mimo Krista chápe lásku v tomto obecném smyslu, tzn. horizontálně, humanisticky, pseudokřesťansky. Neprávem se tedy bezvěrci a humanisté i v dnešní uprchlické krizi odvolávají na křesťanskou lásku a tradice. Jejich dobročinnost je motivována obecnou láskou, svědomím, které každému člověku do srdce vložil Bůh (Ř 2:15). Tento druh lásky je antropocentrický, miluje lidství, ale nemiluje Boha; nemiluje s ohledem na Boží slávu, miluje s ohledem na lidskou slávu, na lidské dobro – my to zvládneme. Pro mnohé dobrovolníky angažované v uprchlické krizi je Boží zájem o duši naprosto bezpředmětný. Jejich humanistická, horizontální láska je soustředěna na smrtelné tělo, nikoli na nesmrtelnou duši. Nicméně tato láska je pro běh světa naprosto nutná, bez ní by lidstvo záhy zaniklo. Jakkoli má původ v Bohu, je dočasná, člověk z ní má užitek jen pro tento vezdejší svět a život.

Boží láska – agapé

Znovuzrozený člověk v Kristu chápe lásku vertikálně, v Božím smyslu. Všeobecně, tedy i v dnešní uprchlické krizi, je jeho pomoc motivována tímto druhem lásky. Jak má milovat znovuzrozený křesťan?

  • … `Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe´. (L 10:27)

S druhou částí přikázání se v dnešní postkřesťanské Evropě ohání kdekdo. Jestliže však z tohoto verše vypreparujeme jen toto přikázání, a nad prvním zavřeme oči, potom z nás tato polopravda vytržená z kontextu učiní pseudokřesťany. Z textu nad jakoukoli pochybnost vyplývá, že prvotní láska k Bohu je příčina a druhotná láska k bližnímu je důsledek. Milovat Boha a bližního je jeden, nerozdělitelný, láskyplný balíček. Je jasné, že zde Kristus vymezuje naprosto jinou kvalitu lásky, než tu, kterou lidé projevují ve vzájemné, horizontální pomoci. Opravdová, Bohem vložená láska (agape, αγάπη) k bližnímu je nemyslitelná bez lásky agape k Bohu. Milovat Hospodina je uschopněn jen ten, kdo je znovuzrozen z Ducha; a jen ten je také uschopněn milovat svého bližního opravdovou Boží láskou agape. Láska agape byla poprvé zjevena až příchodem Pána Ježíše Krista a přikázána pouze Božímu lidu.

  • Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali [= vy, kdo jste ve Mně]; jako já jsem miloval vás [= nad kterými jsem se slitoval], i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (J 13:34-35)

Z předcházejících veršů (L 10:27; J 13:34-35) vyplývá, že láska agape má vždy příčinu a účinek. Je vyhrazena pouze Božímu lidu, protože jen ten je Bohem uschopněn milovat Boha a následně bratra nebo sestru v Kristu. Láska agape miluje teocentricky, kvůli Bohu, nikoli antropocentricky, kvůli člověku. Agape upřednostňuje nesmrtelnou duši před smrtelným tělem bližního.

Jak se projevuje křesťanská láska?

Boží člověk miluje láskou agape tak, jak ji vymezil Bůh. Zde jsou dvě zásadní definice.

  • Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme. (1J 2:5)
  • V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká. (1J 5:3)

Láska agape koná, je činná, zachovává Boží slovo, Jeho přikázání. Láska agape je poslušnost. I humanistická, horizontální láska je činná, poslouchá však jen svědomí padlého člověka, nikoli přikázání Boha. Poslední přikázání vzkříšeného, oslaveného Pána Ježíše Krista apoštolům, respektive všem v Kristu, těsně před Jeho nanebevstoupením k Otci bylo:

  • Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28:18b-20)

Poslední slova Pána Ježíše Krista na zemi jsou jedna z nejzávažnějších, poněvadž byla Jeho poslední. Křesťan miluje Boha láskou agape, proto je schopen milovat tou nejvyšší láskou agape nejen svého bližního, ale i svého nepřítele. Tato láska není prvotně soustředěná na člověka. Je to láska, která koná Boží vůli – získávejte mi učedníky, proto maximálně oslavuje Boha. Vzkříšený Ježíš třikrát Petrovi připomněl v příčinné souvislosti definici agape, lásky k Bohu a bližnímu:

  • To se již [= Ježíš] potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení. Když pak pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky.“ Zeptal se ho podruhé: „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ Odpověděl: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Buď pastýřem mých ovcí!“ Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: “Pas mé ovce!…” (J 21:14-17)

Duše je nesrovnatelně cennější než tělo

Láska agapé primárně živí bližního duchovní stravou, Kristovým tělem a krví, až sekundárně jej živí fyzickou stravou; pakliže nejde o kritickou, nutnou, naléhavou pomoc. Duchovní strava, trávení Božího slova, následování Krista, je nesrovnatelně důležitější než trávení jídla v žaludku. Duchovní strava udržuje věčný život, fyzická jen ten vezdejší.

  • I umřel ten chudák [= který žil na hranici vyhladovění] a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč [= který měl všeho dostatek] a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: `Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.´ Abraham řekl: `Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se raduje a ty trpíš. (L 16:22-25)

Přirozený člověk svými pěti smysly „ohmatává“ jen tento pozemský svět. Proto je dobré bydlo, zdraví, uznání, zábava a břicho často smysl jeho bytí.

  • … jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně. (Fp 3:19)

Následující verš stvrzuje tento princip:

  • Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět [= všechnu moc, oblibu a majetek světa], ale svůj život [= propojení s Kristem] ztratí? (Mt 16:26a)

Ani zrak není nejdražší. Je lepší vejít do Božího království jednooký, než být uvržen do ohnivého pekla (Mt 18:9). Je lepší vejít do věčného života zmrzačený nebo chromý, než být s oběma rukama či nohama uvržen do věčného ohně (Mt 18:8). Prostě je lepší doplazit se do nebe po břiše než vjet cadillacem do ohnivého jezera. Křesťanská láska agape se tedy především obrací na chorou duši bližního, ať je to soused odnaproti nebo migrant, aby jí ukázala na Krista a Kristem ji pásla.

Kdo jsou Boží nepřátelé a přátelé?

Všichni v Adamovi, bez výjimky, ti, kdo neznají Krista, jsou Boží nepřátelé.

  • Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. (Ř 5:10)

Boží vyvolený lid byl vykoupen Ježíšem Kristem ještě v nepřátelském stavu. Přesto je Kristus po vykoupení již nazývá přáteli.

  • Už vás nenazývám služebníky [= otroky satana], protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. (J 15:15)

Všichni, kdo neznají Krista a nenávidí Ho, musí nutně také nenávidět církev, tj. všechny vyvolené v Kristu.

  • Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa [= jste ze Mne], ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. (J 15:19)

Všichni ze světa jsou tedy nepřátelé jak Krista, tak Božího lidu. Přesto každý křesťan v Kristu miluje hříšníky ze světa láskou agapé. To je ta činná láska, která Kristu získává z vyvolených nepřátel přátele pro Jeho slávu (Mt 28:18b-20).

Boží lid miluje své nepřátele

  • Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. (Mt 5:44)

Nyní je jasné, že podle Písma nejsou křesťanovi nepřátelé ti, kdo jej zbili, něco zlého o něm řekli, něco mu ukradli nebo mu jakkoli, i tím nejhrubším způsobem ublížili. Křesťanův nepřítel je ten, kdo není jeho sourozenec, bratr nebo sestra v Kristu; ačkoli může být jeho pokrevní příbuzný.

  • Myslíte, že jsem přišel [= Já, Ježíš Kristus] dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem, budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni. (Lukáš 12:51-53)

Bůh znovu a znovu způsobuje rozdělení. Nepřeje si jednotnou, antropocentrickou, Jemu nepřátelskou kulturu ani v rodině. Boží vůle je, aby Jeho lid pásl Jeho vyvolené ve všech rozdrobených lidských kulturách, a tak je sjednocoval v jeden lid v Kristu, v jednu Kristovu „kulturu“ Božího království, která není z tohoto světa. Jednoduše řečeno Bůh přirozené lidi v Adamovi rozdrobuje do mnoha kultur a podkultur, znovuzrozené v Kristu sjednocuje do jedné Kristovy církve.

Láska agapé miluje všechny nepřátele, kteří neznají Krista, ať jsou to pokrevní příbuzní, známí, cizinci nebo migranti. Přeje si, aby poznali Krista. Ježíš prosil láskou agapé Otce, aby odpustil Jeho vrahům.

  • Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (Lk 23:34a)

Křesťan často nemiluje horizontální láskou. Má odpor k lidem, jako byli Herodes, Hitler, Stalin, Mao, zločinci, dnešní teroristé atd.; nebo je rozhněvaný na nevěřícího, který mu duševně, tělesně nebo hmotně ublížil. Přesto, protože neví, kdo patří k Božímu zaslíbenému lidu, miluje každého láskou agapéOtče, odpusť jim, vždyť nevědí co činí. V tomto světle začínají dávat smysl i ty verše z Ježíšova kázání na hoře, kterým se nevěřící vysmívají a věřící často neví, jak jim rozumět.

  • Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Oko za oko, zub za zub´. Já však vám pravím, abyste se zlým [= s nespaseným, přirozeným člověkem, který není v Kristu] nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. (Mt 5:38-42)

Vidíme, že Mojžíšovo Desatero nebylo a není nejvyšším mravním zákonem. Křesťan se přece řídí mnohem, mnohem vyšším zákonem Ježíše Krista, a vším, čím vyučil své učedníky. Kdybychom přikázání z kázání na hoře interpretovali z hlediska horizontální, humanistické lásky, antropocentricky, s ohledem na padlého, nenasytného člověka, kterému není nikdy dost, potom bychom byli velmi brzy na mizině, jestliže bychom vůbec takové rozdání se do roztrhání těla přežili. Tyto a jim podobné verše musíme nutně interpretovat z hlediska lásky agapé, se zřetelem na Boží slávu. Když nám někdo znásilní jednu dceru, Ježíš Kristus přece nechce, abychom mu z humanistické lásky přivedeme ještě druhou. Kristus po nás chce, když nás někdo uráží kvůli Němu, abychom kvůli Němu snášeli další a další duchovní rány, aniž bychom je vraceli. Jistě nechce, abychom nechali z humanistické lásky k vrahovi pobít svou rodinu. Svoji rodinu nám Bůh přikazuje milovat. Jestliže nás ale někdo soudí kvůli Kristu, nechme se ještě více obvinit. Není přece nic radostnějšího, než být ve všem „vinen“ vírou v našeho Spasitele. Jestliže nás někdo k něčemu nutí, opět kvůli a jenom kvůli Kristu, nechme si to líbit. Ale kvůli prospěchu vypočítavého, hamižného a zlého člověka se nenecháme nikdy a nikým zneužívat. Neúnavně, kvůli Kristu, pochodujme třeba tisíc mil se svými nepřáteli, kteří Ho nenávidí, jen aby Jej v nás uviděli. Když se nám vysmívají kvůli Kristu, ať se vysmívají, radujme se, že i pohané vidí kdo je náš Král. Rozdávejme Krista i těm, které „nemusíme“, kteří se proti nám hrubě provinili, od nichž bychom se nejraději odvrátili, které v bratrském slova smyslu ani nemilujeme. Pro Krista si od našich nepřátel, kteří nenávidí Krista, nechejme líbit mnoho duchovních urážek, nikoli fyzických. Kolik mého výsměchu trpělivě snášeli ti, kteří mi svědčili o Kristu! Víme přece, že někteří z našich nepřátel, kteří neznají Krista, kteří od věků patří k vyvolenému Božímu lidu, prohlédnou. Bůh jim stvoří oči, které Krista uvidí, dá jim víru. Buďme při tom. Křesťanova láska agapé k Bohu a bližnímu se projevuje zejména tím, že pase Boží ovečky, že nabízí chléb a plod vinné révy, že nabízí Ježíše Krista svým nepřátelům, kteří Ho neznají, ať jsou to blízcí rodinní příslušníci, soused nebo jakýkoli cizí migrant.