Zápas o duši:

Proč musí být věrná služba kontrakulturní

Verze pro tisk

 

Jednou z nejzhoubnějších tendencí dnešní církve je až fanatická touha po uznání, akademickém přijetí, politickém vlivu, davech posluchačů, osobní popularitě a všemožných dalších znacích společenského postavení a pozemského uznání. Zdá se, že evangelikálové zapomněli, že máme zakázáno připodobňovat se tomuto světu (Ř 12,2). Naše mysl se má upínat k tomu, „co je nahoře, ne na to, co je na zemi“ (Ko 3,2). Nemáme prahnout po poctě, zvláště pak ne od světa, který je naplněn nenávistí k našemu Pánu (J 15,18–20). 

Když si však přečtete populární blogy a bestsellery o církevním růstu a filozofii služby, můžete nabýt dost jiného dojmu. Zdá se, že evangelikálové již přestali věřit, že světskost je hřích. Ti, kdo v hnutí udávají trendy, tlačí pastory, aby církev držela krok s postmoderní dobou. Výsledkem je armáda mladých církevních podnikatelů a rádoby megasborových magnátů, kteří se ze všech sil snaží, jak je jen možné, aby byli pluralističtí a liberální, aby sloužili potřebám v duchu hodnot postmoderní kultury. Tvrdí, že pokud se tímto způsobem přiblíží světu, získáme zájem nevěřících a získáme je pro Krista. 

Nevěřící ale nikdy nezískáme skrze programy a zábavu, propagační kampaně ani obsahu zbavená poselství evangelia a plytká kázání, která ukojí pociťované potřeby lidí. Boží plán evangelizace je ve všech dobách stejný: církev musí s přesvědčením a jasně hlásat čisté evangelium, a to beze změn a kompromisů. „Je to Boží moc k záchraně“ (Ř 1,16) a „zalíbilo se Bohu skrze bláznovství této zvěsti zachránit ty, kdo věří“ (1K 1,21). 

Misijní strategie, které oklešťují evangelium nebo ho nahrazují nejrůznějšími programy a zábavou, nezískají opravdové věřící ani v této ani v žádné jiné době (Ř 10). Ve skutečnosti není úsilí o uznání světa ničím jiným než duchovním smilstvem. Právě tento obraz použil apoštol Jakub. Napsal: „Cizoložníci a cizoložnice! Nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím“ (Jk 4,4). 

Mezi církví a světem byly vždy nesmiřitelné rozdíly. V padlém světě biblické sdělení o hříchu a vykoupení nemá s kulturou a hodnotami světa nic společného. Křesťanské uvažování je v ostrém kontrastu se všemi světskými filozofiemi. Upřímná víra v Krista znamená popření všech světských hodnot. Biblická pravda odporuje všem světovým náboženstvím. Tím ale rozdíly nekončí. Věříme v Kristovu jedinečnost a výlučnost – v pravdu, že jedině sám Kristus je „Cesta, Pravda i Život; nikdo nepřichází k Otci než skrze [něj]” (J 14,6). Tato pravda odporuje všem populárním hodnotám naší doby. Křesťanství je tedy ve své podstatě protikladem prakticky proti všemu, co tento svět obdivuje a uznává. „Nedivte se, bratři, když vás svět nenávidí“ (1J 3,13). 

Je nemožné zůstat věrný Kristu a smilnit se světem. Ježíš přímo odmítá představu, že světská popularita je měřítkem úspěchu ve službě: „Běda, když o vás budou všichni lidé mluvit dobře; vždyť totéž činili jejich otcové falešným prorokům“ (L 6,26). 

Dále vysvětluje: „… svět mne… nenávidí, protože já o něm svědčím, že jeho skutky jsou zlé“ (J 7,7). Jinými slovy to, že svět opovrhuje křesťanstvím, pramení z morálních, ne intelektuálních důvodů: „Toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo jedná zle, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny“ (J 3,19–20). Bez ohledu na to, jak dramaticky odlišný může být svět, křesťanská pravda nikdy nebude v očích světa populární.

A i přesto najdeme prakticky v každém období církevní historie náboženské vůdce, kteří jsou přesvědčeni, že nejlepší způsob, jak získat svět, je jít s dobou a vyhovět jeho světským choutkám. Takový přístup je vždy na úkor evangelia. Církev měla vliv pouze tehdy, když Boží lid odmítal kompromisy, stál pevně a směle hlásal pravdu bez ohledu na nepřátelství světa. Když křesťané ustoupili a přestali konfrontovat populární světské bludy s nepopulárními biblickými pravdami, církev vždy nevyhnutelně ztratila vliv a přestala se lišit od světa. O tomto faktu svědčí jak Písmo, tak i historie. 

Křesťanské poselství nelze upravovat a překrucovat, aby vyhovovalo vrtkavosti světských názorů. Biblická pravda je pevná a neměnná, nepodléhá žádným změnám a nelze ji nijak poupravit. Oproti tomu se názory světa neustále mění. Z generace na generaci se trendy, módy a filozofie, které dominují světu, mění, a to někdy velmi radikálně. Jediné, co stále zůstává, je nenávist světa ke Kristu a Jeho evangeliu.

Je nanejvýš pravděpodobné, že ať už se ve světě objeví nějaký nový trend, nová metoda nebo ideologie, dlouho nevydrží. Pokud se můžeme z dějin něco naučit, je to fakt, že až naše pravnoučata dospějí, uvažování světa bude vládnout zcela nový a odlišný systém přesvědčení a hodnot. Generace zítřka odmítne dnešní hodnoty a filozofie. Ale jedna věc se nezmění: dokud se Pán nevrátí, aby ustanovil na zemi své království, ať už bude ve světě působit jakákoliv ideologie, bude stejně nepřátelská vůči biblické pravdě jako ty předchozí.

Modernismus 

Podívejme se například na minulé století. Před sto lety byla církev ovlivněna duchem modernismu. Modernismus stojí na premise, že pouze věda dokáže vysvětlit realitu. Modernisté vycházejí z předpokladu, že co je nadpřirozené, není reálné.

Okamžitě mělo být zřejmé, že modernismus a křesťanství jsou už ze své nejhlubší podstaty neslučitelné. Pokud nic nadpřirozeného není reálné, pak je většina Bible nepravdivá a nemá žádnou autoritu. Kristovo vtělení je mýtus (což ruší jakoukoliv Kristovu autoritu); všechny nadpřirozené prvky křesťanství, a to včetně Boha samotného, je třeba zcela předefinovat a začít místo nich používat přírodovědné termíny. Modernismus byl v jádru protikřesťanský. 

Viditelná církev počátku dvacátého století však byla plná lidí, kteří byli přesvědčeni, že je možné a potřebné najít mezi vědou a křesťanstvím společnou řeč. Trvali na tom, že pokud církev nebude držet krok s vědeckými poznatky a okolním světem, pokud nepřijme modernismus, křesťanství nepřežije dvacáté století. Tvrdili, že církev bude pro moderního člověka méně a méně relevantní a důležitá, a tak samovolně zanikne. Církve se zaměřily na potřeby lidí, vzniklo hnutí „sociálního evangelia“, které vyzývalo církve, aby křesťané uplatňovali etické a morální principy ve společnosti. Programy boje s chudobou a vznik tzv. teologie osvobození, volaly po politických a sociálních reformách, zatímco poselství o osobním hříchu, spáse nebo zástupné oběti bylo odsunuto na vedlejší kolej.

Samozřejmě, že biblické křesťanství dvacáté století v pořádku přežilo. Tam, kde křesťané zůstali věrní pravdivosti a autoritě Písma, církev vzkvétala. Ironií však je, že sbory a denominace, které modernistické náhledy přijaly, začaly ještě před koncem století vymírat. Mnoho grandiózních a téměř prázdných kamenných budov je dnes tichým svědkem o vražednosti kompromisu s modernismem.

Postmodernismus 

Modernismus je dnes považován za zpátečnické myšlení včerejška. V sekulárních a akademických kruzích dnes dominuje postmodernismus.

Postmodernisté zavrhli modernistickou absolutní důvěru ve vědu jako v jedinou cestu k poznání pravdy. Postmodernismus ve skutečnosti ztratil zájem o „pravdu“ a trvá na tom, že je nemožné být si jistý jakoukoliv absolutní, objektivní či univerzálně platnou pravdou.

Podobně jako modernismus, i blud postmodernismu je tragický krok špatným směrem. Oproti modernismu, který se stále ještě zajímal o objektivní pravdivost či nepravdivost základních přesvědčení, názorů a ideologií, postmodernismus popírá jakoukoliv možnost pevného poznání.

Pro postmodernistu je reálné cokoliv, co jedinec považuje za reálné. To znamená, že „pravda“ se určuje subjektivně, je pouhým sociálním konstruktem, a proto podléhá změně. Podle postmoderního uvažování neexistuje nic jako objektivní, autoritativní pravda, která by se univerzálně týkala všech lidí. 

Postmodernista přirozeně věří, že je nesmyslné přít se, zda je názor A lepší než názor B. Postmodernista se vzdal hledání objektivní pravdy, a ani neusiluje o „pochopení“ názoru druhého. Slova jako pravda a pochopení ztrácejí smysl a dostávají zcela nové významy. Je ironií, že toto „pochopení“ vyžaduje, abychom nejprve popřeli možnost poznat jakoukoliv pravdu. Tak se „pravda“ nestává ničím víc než pouhým osobním názorem, který je nejlépe nechat si pro sebe.

Základním a neoddiskutovatelným požadavkem postmodernismu je, že si nikdo nesmí myslet, že zná nebo má jakoukoliv objektivní pravdu. Postmodernisté často tvrdí, že všechny názory je třeba respektovat stejně. Proto se na první pohled může zdát, že postmodernismus pohání velkomyslná touha po harmonii a toleranci. Vše zní tak šlechetně a altruisticky. Skutečným kořenem postmoderního uvažování je však naprostá netolerance vůči jakémukoliv přesvědčení, které si nárokuje jakoukoliv univerzální pravdu – obzvláště vůči biblickému křesťanství.

Jinými slovy, postmodernismus stojí na předpokladu, který je neslučitelný s objektivní, Bohem zjevenou pravdou Písma. Tak jako modernismus, i postmodernismus ve své podstatě odporuje evangeliu Ježíše Krista. 

Postmodernismus a církev 

Dnes je církev plná lidí, kteří obhajují postmoderní myšlení. Někteří to dělají záměrně a úmyslně, avšak většina tak činí nevědomky. (Nasáli příliš ducha své doby a teď prostě zvracejí světské názory.) Evangelikální hnutí se jako celek stále vzpamatovává z dlouhé bitvy s modernismem a není připraveno na nového a tak odlišného protivníka. Mnoho křesťanů si dosud neuvědomilo extrémní nebezpečí, které představuje postmoderní uvažování.

Nákaza postmodernismem se v církvích šíří. Právě proto tolik sborů přizpůsobilo metody své služby tak, aby pravda evangelia nebyla postmodernímu uchu tak nepříjemná. Právě proto se dnešní evangelikálové vyhýbají jasnému prohlášení, že Bible je pravdivá a všechny ostatní náboženské systémy a světonázory jsou falešné a lživé. Právě proto někteří lidé, kteří se nazývají křesťany, zacházejí ještě dále a záměrně popírají Kristovu jedinečnost a zpochybňují Jeho výrok, že jen On sám je jediná cesta k Bohu. 

Biblické sdělení je jasné. Apoštol Petr tváří v tvář nepřátelskému davu vyhlašuje, že „v nikom jiném není záchrana; neboť není pod nebem jiného jména daného lidem, v němž bychom měli být zachráněni“ (Sk 4,12). Apoštol Jan napsal: „Kdo však Syna odmítá, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv“ (J 3,36). Písmo znovu a znovu zdůrazňuje, že Ježíš Kristus je jediná naděje světa na spásu. „Je totiž jeden Bůh, jeden je také prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš“ (1Tm 2,5). Pouze Kristus nás může vykoupit z otroctví hříchu, jen On může zaplatit za náš hřích, a proto jen On může dát spásu. „A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, ten život nemá“ (1J 5,11–12). 

Takové pravdy odporují základnímu principu postmodernismu. Činí si výlučný, univerzální nárok na pravdu a hlásají, že Kristus je jediná cesta do nebe, že všechny ostatní systémy víry jsou chybné. Právě to učí Písmo. Právě to hlásala pravá církev napříč historií. Jedná se o základní sdělení křesťanství. Není možné ho nějak redukovat či přizpůsobovat, aby vyhověla postmodernímu vnímání. 

Mnozí křesťané však přecházejí Kristovy výlučné výroky trapným tichem. Tím to však nekončí. Někteří lidé v církvi, a to včetně několika nejznámějších vůdčích postav dnešního evangelikalismu, začali tvrdit, že možná lze být spasen i bez poznání Krista.

Křesťané nemohou kapitulovat před postmodernismem, aniž by obětovali celou podstatu své spásné víry. Biblické učení, že Kristus je jediná cesta ke spasení, je zcela proti postmoderní koncepci „tolerance“. Ale právě to Bible tak jasně učí. A pro křesťana je nejvyšší autoritou Bible, ne postmoderní myšlení. Bible sama by měla určovat, čemu věříme a co hlásáme ztracenému světu. Zde nesmíme váhat, ať už bude postmoderní svět považovat naši víru za nebezpečné projevy netolerance.

Tolerantní netolerance 

Nejtypičtějším rysem postmodernismu je jeho uctívání tolerance. Ale „tolerance“, kterou šíří postmodernisté, je ve skutečnosti zvrácenou a nebezpečnou deformací skutečné ctnosti.

Je třeba si uvědomit, že tolerance není nikde v Bibli zmíněna jako ctnost, s výjimkou míst, která hovoří o vytrvalé trpělivosti a shovívavosti (sr. Ef 4,2). Ve skutečnosti je dnešní představa tolerance pateticky ubohým konceptem ve srovnání s láskou, kterou mají křesťané podle příkazu Písma prokazovat i svým nepřátelům. Ježíš řekl: „Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří“ (L 6,27–28; sr. vv. 29–36). 

Když naši prarodiče hovořili o toleranci jako o ctnosti, měli na mysli něco takového. Tolerance znamenala respektovat lidi a být k nim vlídní, i pokud jsme přesvědčeni, že nemají pravdu. Postmoderní verze tolerance však znamená, že nesmíme názory a postoje druhých označit jako mylné nebo nesprávné.

Přijímat veškerá přesvědčení jako rovnocenná může být jen stěží považováno za ctnost, ale jedná se o prakticky jedinou „ctnost“, kterou postmodernismus uznává. Tradičními hodnotami (včetně pokory, sebeovládání a cudnosti) se ve světě postmoderního uvažování otevřeně pohrdá a někdy bývají dokonce označovány za něco špatného. 

Jak se dalo čekat, oslava postmoderní tolerance měla na skutečné ctnosti v naší společnosti katastrofický dopad. V tomto věku „tolerance“ se nyní podporuje to, co bylo dříve zakázáno. To, co dříve všichni chápali jako nemorální, se nyní oslavuje. Manželská nevěra a rozvod se staly normou. Klení a vulgarita jsou samozřejmostí. Postmoderní „tolerance“ systematicky převrací skutečné ctnosti naruby.

Proč se biblické křesťanství setkává s tak zuřivým odporem právě u lidí, kteří si o sobě myslí, že jsou vzorem tolerance? Nároky Písma na pravdu, a především Ježíšovo tvrzení, že On je jediná cesta k Bohu, diametrálně odporují základním předpokladům postmoderní mysli. Křesťanské poselství je pro postmoderní uvažování smrtelnou ranou.

Dokud však budou křesťané pod vlivem naivity či zastrašování hlásat polopravdy a ubírat na Kristových smělých tvrzeních, církev se proti postmodernismu neprosadí. Potřebujeme znovu objevit jedinečnost evangelia. Potřebujeme znovu nabýt důvěru v moc Boží pravdy. A potřebujeme směle hlásat, že Kristus je jedinou a skutečnou nadějí lidstva.

Možná to nebude to, co lidé v našem pseudotolerantním věku postmodernismu chtějí slyšet, ale to pravdu evangelia nezmění. A právě proto, že je Kristovo evangelium pravdivé a je jedinou nadějí tohoto ztraceného světa, je důležité, abychom zůstali věrni odkazu, který nám byl svěřen.

 

Původně publikováno v časopise Expositor, č. 04, březen/duben 2015. 

ČBI